Dle mluvy našich politiků usuzuji,že čtou minimálně.

Nejdřív jsem si říkala, že to nevadí, ale když jsem je poznala víc, zjistila jsem, že žijí v úplně jiném světě než já. Ve světě, kde například neposílají SMS zprávy, ale druhým lidem zásadně jenom volají.

Zdroj: https://siander.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=751314

S tímto zásadně nasouhlasím. Já čtu vcelku dost a s pravopisem nemám až tak velké potíže, ale než bych napsal zprávu, tak raději zavolám. Nevím co je na tom divného.

To je blábol, že? Já své mámě volám častěji, než jí píšu SMS, protože ji málo vidím, tak ji chci aspoň slyšet. To samé mám s kamarádkami, které bydlí daleko.

Než půl hodiny datlovat zprávy, tak si radši pokecáme.

OK, jistě..jistě..jistě je na tom hodně pravdy. Ale pro úplnost bych v rámci oponentury poukázal i na stinné stránky přemíry čtení knih.

Extrémním případem je "knihomol". Člověk ležící v knihách ..prohlubující se introvert ..s absencí běžných sociálních kontaktů.. "Divný pavouk", neohrabaný ve společnosti, který nedokáže přirozeně komunikovat a vyjadřovat se srozumitelně..

A jestli je takový knihomol chytřejší? Ne nutně. Spíše bych řekl, že ne. Hrozí mu totiž "specializace"..uzavření se do určité názorové, kulturní, subkulturní bubliny. Knihy k němu zpravidla nepronikají samovolně (jako jiné názory v běžných sociálních vazbách) ale vybírá si je sám (určitý náboženský směr, filozofický směr, politické přesvědčení, přístup k životu) ..a uzavírá se tím do určitého vlastního světa, kde má pocit, že všichni moudří a chytří lidé (jeho oblíbení autoři) potvrzují jeho správnost.

Ale svět je mnohem širší..mnohem. A bez běžné koexistence v širší společnosti jsou ztraceni.

Ale to je o knihomolech jako extrému. A říkám to proto, že jich mnoho znám ..

Děkuji za téma, když čtu, tak čtu. Celý den s tím, že mám dělat něco užitečnějšího, celou noc s tím, že to k ránu dospím. A asi je nám pohodlněji s těmi, co v dětství jako my četli s baterkou pod peřinou. Ale ti, co nečtou, nám mají také co říci. Za tu dobu, co my prosedíme s knihou v ruce, oni totiž zažívají věci, kterým bychom se my možná divili.

Jsem vášnivý čtenář. Přesto na mne článek blogerky nezapůsobil pozitivně. Dle mého názoru není ve svém komplexu jemnou, nenásilnou pozitivní propagací čtenářství, ale spíše povýšeným, odpudivým mentorováním.

Je to však jen můj subjektivní pohled a možná budu sám, na koho tak blog působí.

Nejste sám.

Já tedy šedesát knih za rok přečíst neumím; možná tak dvacet. Nicméně u menšího čísla netruchlím, neboť se vymlouvám, že při čtení přemýšlím. Nejvíce nad tím, proč to autor napsal tak a ne jinak, proč větu sestavil zrovna takhle, a jak třeba bych to napsal já a co by mi k tomu řekli moji dávní učitelé češtiny.

Rád si přečtu i česká díla, pokud jsem s nimi dobře obeznámen, v překladu. Ponejvíce německém a jsem spravedlivě dotčen, když to německý překladatel kolikrát odfláknul - třeba Hrabalovy Ostře sledované vlaky. A je zážitkem čísti v originále klasickou ruskou literaturu, nejraději mám Puškina - tady naopak mi pro změnu někdy moc nevonějí české překlady.

A navíc, knížka přeci není toliko ke čtení, nýbrž i k prolistování, k přivonění, k potěžkání, prostě k potěšení. To obrazovka počítače obvykle nabídnout neumí. Nemoci v klidu přečíst aspoň pár stránek, toť představa víc než strašná. Den bez knížky je jako den bez života.

dávám jednu knihu týdně...ale teď co čtu třetí svazek Šustkových dokumentů k Heydrichovi, se to změnilo...než ho přelouskám a dám ještě jednou, mám do konce června, co dělat....

Hezké, i když souhlasím i s tím, co napsala Věra Foltýnová. Teď už na čtení knih nemám příliš času, je spoustu jiných činností, ale když už se do něčeho začtu, čtu a čtu a nevnímám realitu kolem sebe, žiju život ne svůj, ale někoho z té knihy - a to je zase nevýhoda čtenářské vášně.

Čtení knih obohacuje, ale nedovolila bych si někoho hodnotit podle toho, kolik a co přečetl, nebo jak ovládá mluvnici. Životy nečtenářů mohou být krásné a přínosné i s mluvnickými chybičkami.

(I mistr tesař se utne - píšete "....podlomily by se vám kolena".)

Souhlasím.

Milá Haničko, blahopřeji Vám ke skvělému článku. Tleskám mu!!!

Jako knihovnice se tomuto tématu věnuji mnohokrát. Zažívám i paradoxní situace. Paradoxní ve světle toho, že když teď byly knihovny zavřené, tak jsem každý den odpovídala na desítky telefonátů a e-mailů našich čtenářů, a jediná otázka zněla: kdy už prosím otevřete? Máme velké množství zaregistrovaných čtenářů, často jdu večer domů, co noha nohu mine, protože jsem utahaná od zakládání stohů knih, které během dne čtenáři vrátili, naběhaná kolem regálů, kde dalším hledám požadovanou literaturu, pak každé té vypůjčené knize snímám do počítače čárový kód, přebíhám z půjčovny do depozitáře, abych přinesla požadované atd. Jsou dny, kdy si doslova nemůžu ani odskočit a jsem vděčná, když do půjčovny přijde někdo, koho dobře znám a můžu ho požádat, aby mi chvilku knihovnu pohlídal. No a po takovém dni jdu domů a potkám známou paní, která se mě zeptá, odkud jdu? Snad ne z práce? Až takhle večer? A proč tam jste tak dlouho, on do knihovny taky někdo chodí? Tak slušně odpovím, ale vidím, že mi paní ani trochu nevěří. Asi si představuje zaprášené regály a staré knihy na hromádkách jako za časů F.L. Věka, to je mi jasné. Zkrátka ona nečte, tak nevěří, že jiní ano.

A víte, kolikrát se mi už stalo, že se školák chtěl přihlásit do knihovny, tak jsem s ním vyplnila přihlášku, kterou si vzal domů k podepsání od rodičů a on za pár dní přišel zklamaný, že mu to máma nepodepsala, protože mu na takovou blbost nebude dávat peníze. Upozorňuji, že roční poplatek pro děti u nás činí 20,- Kč.

Zaplaťpámbu jsou to výjimky, dětských čtenářů máme opravdu hodně, ale už jen to, že někteří rodiče na čtení pohlížejí takto, mi přijde alarmující. Snad to bude stále lepší, já v to věřím.

Milá Zdeňko, napsala jste upřímné vyznání lásky ke knihám, kterému rozumím. Já jsem bránila nečtenáře, kteří se mohou článkem paní Hany Š. cítit ( jemně řečeno) nedocenění. Srdečně zdravím.