táta

je to už 12 let. Zemřel když mi bylo 16 let a je to pořád, jako by se to stalo včera.

Asi je to tím, že mám teď období, kdy na to hodně myslím. A říkám si, že se tomu určitě dalo zabránit.. ano dalo.. stačilo, aby si někdo z nás všiml, že je nemocný,... až potom jsem pochopila jeho časté odchody někam, kde je sám.. protože měl bolesti.. a nikdo o tom nevěděl.

Mám stejně pořád pocit, že někde je.. že žije, někde jinde.. a já ho jednou zase najdu.. a budu mu moct říct všechno, co jsem nestihla..

Stačilo by mi 10 minut, abych ho mohla naposledy obejmout a říct, jak moc mi chybí..

povídání si s tatínkem

Já si s tatínkem povídám, je stále se mnou, když mu říkám, tati, ještě si tady mohl být déle, on mi říká, ale no tak, s tím nic neuděláš a usmívá se. Usmíval se i v den, kdy odešel. Vidím ho tak stále, usmívá se a je klidný. Pohladí mě, řekne milé slovo. 

děkuju za toto psaní

Milá Beky,

po čtyřech měsících,co uplynuly od smrti Vašeho otce,je už dost pozdě cokoliv dodávat.

Přesto si dovolím jen toto:každému,koho máme rádi,bychom měli svou lásku projevovat v co největší míře za jeho života.Vždyť všichni ji tak rádi přijímáme.po smrti milovaných blízkých si pak nemusíme vyčítat,co jsme měli a co jsme neudělali(třeba i pro nedostatek času a pod.)

Jak praví přísloví-pozdě bycha honit.Snažme se nezanedbávat nikoho,koho máme rádi už teď za života,po  smrti jim to už bude jedno.

Hezký den.

Koloběh života

Krapet mě ten článek dostal Už to bude rok co mi umřela babička a necelý půl, co i děda........ do dneška jsem to nějak nepobrala. Nebrečela jsem ani na pohřbu, hlava mi to nějak nechce vzít. Když jsme vyklízeli byt, tak jsem pořád nějak čekala, že najednou přijdou... že půjdu do kuchyně a uvidím babička, jak sedí na své židli a smeje se. Vím, že už to nebude, ale bylo to moc rychle, ani jsem jim neřekla, co pro mě znamenali.... moc rychle a hlava nic nebere.

Ikdyž to není táta, tak krapet chápu, co prožíváte. Jak píší ostatní, vydržte rok, ono to nikdy nepřebolí, ale bolet bude menší a snesitelnější a za chvíli se i budete zas moct smát :-))

Něco jako v jednom filmu...... "Jestli mě slyší, tak může jít." a o to jde, vyrovnat se a nechat odejít

Nejsmutnější a nejbolestivější

v životě je smrt. Jak si zvyknete na své blízké, a nemůžete se od nich udpoutat ani po smrti. Moji milí rodiče jsou již po smrti, otec 25 let a matka 6 let. Celý život jsem se připravoval na to co budu dělat, až mi zemře maminka? Pak to přišlo, jako z čistého nebe, volali mi policajti, že jí srazilo auto. Je to smutné i po šesti letech a stejně se to nezahojí.  Všichni píšou, že nejhorší je 1. rok, a že se má  rok držet smutek, s tím naprosto souhlasím. To je svatá pravda, právě ten  rok člověku stačí, aby se trochu vzpamatoval. Tak radím, vydržte rok a bude trochu lépe.

'tatinkova' holcicka

rad bych zejmena ctenarkam, ktere jsou  'tatinkovy  holcicky' sdelil, ze to neni nic lehkeho, byt ten 'nejlepsi' tatka na svete. Mam dve dcery a je to mnohdy opravdu narocne, byt neustale tou oporou, tim balvanem v priboji a buhvi co jeste.

Mnohdy si preji, aby dcera kdyz se s partnerem na necem dohaduji, aby hned neletela za mnou, protoze ten 'tatka' to vi nejlip - ne at se poradi se svym partnerem, nakonec chce a bude s nim a ne vecne se mnou.

Rad bych zeny poprosil, aby nam otcum daly trochu vydechnout.

smutné

Je to takové divné - nad dotyčným se zavře voda, prostě zmizí... a jen pár blízkých hrozně moc trpí - ostatní svět se točí dál, jakoby nic...

Mně táta umřel, když mi bylo 25 - což bylo letos už 16 let... Před pár dny 10. výročí od smrti mého přítele (viz můj článek 26.8.). Jsou věci, které NIKDY nepřebolí - ale člověk se je musí naučit "uložit do interního šuplíku" (tak tomu říkám já) a musí žít dál. Nebo nemusí -ale to není správné,

Je to velice smutné

rána, která se hojí velmi, velmi pomalu. Nic nepomůže, jen milosrdný čas trošku otupí

bolest. Je to 2 roky co mi nečekaně umřela máma. Už nikdy nikdo nebude mít pokaždé na mě čas. Spíš jsem já neměla čas mnohdy na ni a přitom čekala, že zavolám nebo přijdu. Stále si to znovu a znovu uvědomuji. Minulý týden jsem seděla na hrobě, hladila hlínu a brečela jak želva. Volám jí, ale neozývá se. Nikdy bych nevěřila, že člověk může prožívat takovou bolest. Vždy když se mi děje něco špatného vyvolá to smutek a duše začne víc bolet při vzpomínce na maminku. Tak to bohužel je. 

Tata

Dobry den, vyjadruji uprimnou soustrast. Memu tatinkovi je 68 a pred tydnem jsem jej nalezl na zemi, kde lezel se zlomeninami po padu ze zebriku. Lezel tam 3 dny, bez vody ci jidla, na studene dlazbe. Pomoceny, cely se trasl. Cekal v bolestech bez nadeje jestli ho nekdo najde. Pote co jej odvezla sanitka jsem nasel pod zebrikem bryle, ktere mu spadly a on tedy ani nemohl zavolat telefonem o pomoc (navic u nej nastupuje silna skleroza). Brecel jsem jak zelva, kdyz sem premyslel porad dokola co asi prozival. Mam ho moc rad a ac ziji pomerne daleko, udelam vse pro to aby se tohle nemohlo opakovat. Vsem preji aby zvladli takove situace pokud je potkaji, vcetne toho kdy vas tento milovany clovek opusti.