Jaké to je, když vám umře táta…

V září to budou už čtyři měsíce od té doby, co mi zemřel táta a já se stále ne a ne vzpamatovat. Přemýšlím nad tím, kdy asi pomine ta prázdnota, kterou mám ve svém srdci. A musím si pravdivě přiznat, že nevím. A možná je víc než nad slunce jasné, že nepomine nikdy, protože to byl prostě můj táta.

Psychologové tvrdí, že si člověk má ztrátu přiznat, prožít bolest, oplakat milovaného člověka a zhruba do dvou či tří měsíců by člověk měl dojít k bodu, kdy už bude schopen žít s myšlenkou, že onoho člověka už nikdy neuvidí. 

„Nikdy?", ptám se sama sebe nahlas od té chvíle, kdy mi zavolali policisté na mobilní telefon a oznámili, že můj táta zemřel. Nikdy se mi totiž zdá jako prostě jako fakt dost dlouhá doba. Pravda je, že jakožto člověk věřící v B-ží existenci jsem pevně přesvědčena o věčnosti. Tato myšlenka mi je blízká víc než kdykoliv předtím. A tak mám naději, že se ještě potkáme...

Sedím v malém bytě, kde táta prožil posledních dvacet let a probírám věc za věcí. Pravda, už to občas dělám po těch čtyřech měsících tak nějak rutinně. Aspoň u některých věcí. Ale pak zase narazím na něco, co mě dokáže rozplakat. Jako třeba teď! 

Na první pohled naprosto obyčejná věc - strojově pletený, tmavomodrý kulich s bambulí za pár korun. Táta ho nosil v mrazivých dnech ještě za socíku. Pak po revoluci a tak nějak mu zůstal. Netřeba ani psát, že mi někdy bylo líto, že si nekoupí lepší, nějakou modernější a třeba i sportovnější pokrývku hlavy, která by mu jistě slušela víc. 

Marně jsem se ho snažila přesvědčit! Nedal na mě. Nevím, zda ho nosil ještě i v posledních letech, ale úplně to vyloučit nelze. A dnes tu sedím a držím kulíška v náručí a pláču. Nemohu si prostě pomoci... Tak nějak k tomu mému tátovi prostě neodmyslitelně patřil... Tmavomodrý kulíšek s bambulí. Kdo by si to byl pomyslel.

Jak tak sedím uprostřed věcí, které mi po tátovi zbyly, přemýšlím stále dokola a kladu si otázku: „Kdo vlastně byl můj táta? Jak žil? Byl šťastný? Kdo byl Ladislav Kardoš - Šiander?". Tak trochu vím a zároveň tápu...

Beru do rukou další desítky a stovky věcí a musím se stále znova a znova rozhodovat: Vyhodit? Je to k něčemu? Schovat? Bude se to ještě někdy hodit? A nehodilo by se to někomu jinému?

Občas se musím smát, protože jsem netušila, jak byl můj táta šikovný. Kolik věcí zvládl uschovat, zasunout a uklidit na své místo. Mně se to nedaří. Jakmile několik věcí vyndám, už je zpátky nemohu dát. „Táta by je uklidil líp", napadá mě.

Vím, že byl domácí kutil a také hrdým ševcem po celý svůj život, který nedal dopustit na svůj verpánek. Ale jak se vyrovnat s tisíci hřebíčků, matiček, těsnění, šroubováků a vrtáků? Co s těmi kousky překližek, lin a tapet? K čemu všechny tyto věci táta potřeboval? A potřeboval je vůbec? Nevím, přesně. Ale podle toho, že dokázal spravit vždycky téměř všechno, tak odhaduji, že asi ano.

Byl to jeho svět. A já jsem teď v něm a musím se rozhodovat. Vím, že musím. Ale zároveň mám pocit jakéhosi znesvěcení toho „jeho světa", který celý svůj život budoval a opatroval. Nacházím jeho poklady a chtě nechtě, se musím se z mnohými z nich rozloučit. Potřebovat je totiž nebudu. Přijde mi to nespravedlivé a velmi líto, až k pláči.

Pro něho měly význam a potřeboval všechny ty věci, já ale ne... A tak se probíráte nejrůznějšími věcmi a nutně vás napadne, že takhle bude jednou někdo třídit věci po vás. Je to děsuplná představa... Ptáte se po smyslu života? Já teď také, byť B-ha znám a po jeho cestě jdu...

A najednou neznám žádný výstižnější verš z Bible 21, než tento: „Prach jsi a v prach se obrátíš..." Říká Hospodin Adamovi a Evě v Genesis 3,19, když zhřešili. Tátovi bylo 69 let a stále mi připadal tak nějak mladý, stejný, nestárnul. Samozřejmě jsem věděla, že tu nebude věčně, ale že se ani nerozloučí, to jsem nečekala...

Táta si toho červnového rána udělal snídani. Doma si uklidil, jak míval ve zvyku - uložil peřiny do starého peřiňáku a také pyžamko, které si úhledně složil. Umyl nádobí, připravil si řízky na večeři a dal je do ledničky, nachystal složenky, které chtěl odpoledne zaplatit na poště...

Před polednem mu nebylo dobře. Záchranka, kterou tátovi zavolala sousedka, přijela během čtyř nebo pěti minut, ale ani přes resuscitaci lékařů mu nebylo pomoci. Zemřel rychle, netrpěl. Asi tak, jak by si to mnozí přáli...

Držím v ruce tátova tmavomodrého kulíška s bambulí, dívám se na tátovy fotografie a zase  pláču...

Fotografie:

Fotoalbum Ladislava Kardoše - Šiandera

www.flikr.com