Jak to mám udýchat s respirátorem?

8. 03. 2021 0:11:42
Ať se vydám v Ústí nad Labem kamkoliv, chodím v respirátoru. Musím. Lidé kolem mě se zřejmě zbláznili – nenosí roušky, natož respirátory. Mutace covidu-19 je nezajímají. Já tedy musím udělat maximum, i když to někdy nedávám.

Když ještě býval poradcem premiéra Andreje Babiše během I. vlny pandemie covidu-19 na jaře roku 2020 profesor Roman Prymula, tak jsem měla ze zákona výjimku, že roušku nosit nemusím.

Ale nosila jsem ji tak jako tak. Bála jsem se o své zdraví, patřím do zranitelné skupiny. Onemocnět by pro mě znamenalo tragédii. Nicméně nošení roušky bylo pro mě v začátcích dost těžké. Měla jsem dojem, že nemohu dýchat. Obzvláště, když chodím celkem rychle (přirovnala bych to spíš k jogingu, než k obyčejné chůzi) a k tomu je nutné přičíst fakt, že bydlím na pomezí Krušných hor. Tudíž všude kolem, kam jdu, se rozprostírají kopce.

MÁTE PROBLÉMY S DÝCHÁNÍM? UDĚLEJTE SI TEST!

Specialitou v Ústí nad Labem je ulice Na schodech. Je strmá jako blázen! Kdo ji neviděl na vlastní oči, nepochopí. Pokud si chcete vyzkoušet, zda máte těžší průběh nemoci covid-19, ale i třeba „obyčejnou“ tuberkulózu, astma, nebo problémy s dýcháním, zkuste si udělat test a svižným tempem vyjděte tuto ulici směrem z centra města vzhůru. Pokud výšlap neudýcháte, máte problém. Pak je namístě návštěva u praktického lékaře.

Ale zpět k rouškám. Na textilní roušky s jednou vrstvou jsem si nakonec zvykla. Cesta k tomu sice vedla přes léky na úzkosti, ale ano, časem jsem to dala. Dokonce odpadl i pocit, že nemůžu dýchat. Člověk si asi zvykne na všechno.

Ale při II. a III. vlně pandemie covidu-19 přituhlo. Jedna vrstva byla málo. Tak jsem přidala dvě vrstvy. Pro mnoho lidí žádný problém, pro mě velký problém. A taky léky na úzkosti. Časem jsem se opět přizpůsobila a léky vysadila.

ČR MÁ PRVNÍ MÍSTO V POČTU PANDEMICKÝCH VLN V EVROPĚ!

Ale přituhovalo dál. Jako jeden z mála národů na světě si můžeme gratulovat k prvenství v počtu vln pandemie. Jdeme z jedné do druhé. Zatímco okolní národy očkují a chystají se na rozvolňování, my jsme už ve IV. vlně a promořujeme. Super!

O výjimkách, které nemusí nosit ochranu dýchacích cest, jsem už dlouhé měsíce neslyšela. Tak to asi neplatí. Ale upřímně? Kdo z nás ví, co ještě platí a co ne?! Vláda vydává jedno nařízení a doporučení za druhým, že je obyčejný člověk, ale ani odborníci, kteří se kdysi podíleli na vytváření jarních opatření proti covidu-19 (před rokem) netuší, co zrovna platí a co ne. To je velký problém.

TEXTILNÍ ROUŠKY UŽ NEJSOU DOBRÉ. PROČ NE?

Textilní roušky už nejsou „in“. Ačkoliv mnohé výzkumy jasně prokázaly, že dvojitá rouška chrání stejně dobře jako jedna chirurgická, nosit látkové roušky bylo zakázáno vládním nařízením.

Před rokem jsme si téměř všichni roušky šili doma na koleni či na strojích. Teď je nařízeno nosit buď chirurgickou roušku či roušku s nanotechnologiemi (venku v přírodě či na místech, kde nejsou lidé, mimo sídliště a domy) a respirátor FFP2 (v obchodech, nemocnicích atd. a pak také v místech, kde se člověk potkává s lidmi).

Tomuto nařízení rozumím, je nutné se chránit před britskou mutací a dalšími agresivními mutacemi covidu-19. Je to logické. Ale napadlo někoho myslet na důchodce, matky samoživitelky či důchodce v invalidních důchodech, kteří mají stěží na základní potřeby? Z čeho si asi tak nakoupí povinné respirátory či nanoroušky, když mají stěží na zaplacení nájmu a potravin?!

A co bezdomovci? Viděli jste už někdy bezdomovce s respirátorem? Já tedy ne. Ale viděla jsem během I. a II. vlny pandemie mladého bezdomovce, který měl obnošenou roušku. Kde ji asi vzal? Našel ji někde na ulici či u popelnice? Nebo ji dostal od někoho zadarmo? Těžko říct. Ale chirurgická rouška, která byla původně bílá, byla flekatá a šedivá. Zkrátka ji používal hodně dlouho. Co dlouho? Stále! Ale zkrátka – měl ji. Nechtěl se dostat do problémů.

JAK JSEM ZAČALA NOSIT RESPIRÁTOR...

Když se vláda rozhodla, že začneme nosit povinně respirátor, vyděsila jsem se. To si člověk logicky řekne: Měla jsem problém to udýchat v roušce, jak to asi tak dám v respirátoru?! A musím si zákonitě odpovědět: Blbě.

Začala jsem postupně. Nechala jsem si předepsat další léky na úzkosti. Pak jsem střídavě nosila textilní roušku a střídavě respirátor. Trénovat jsem začala ještě v době, kdy nebylo povinné respirátor nosit. Někteří mi říkali: Co blbneš? To přece ještě není povinné! No, jistě, ale já jsem to musela nacvičit. To abych nezpanikařila a do „ostrého režimu“ jsem byla připravená.

Před odchodem z domu si nasadím respirátor. Utáhnu si šňůrky tak, že mi respirátor těsně doléhá k obličeji a nikde mi neuniká vzduch. Jak jsem se dočetla v jakémsi článku na iDNES.cz, správně nasazený respirátor se pozná podle toho, že nemůže člověk dýchat.

Tak tohle splňuji perfektně! Venku to ještě jde, ale v obchodech, kde neproudí vzduch, se mě chvílemi zmocňují děsuplné myšlenky a obavy, že propadnu panice, nebudu moci dýchat, servu si nekompromisně respirátor z obličeje a budu hystericky křičet na kolemjdoucí nakupující: „Já nemůžu dýchat! Nemůžu dýchat!“ Tohle je moje „noční“ hrůza při každém nákupu.

Ráda bych se oháněla tím, že mám výjimku ze zákona a nemusím nosit ani roušku, natož respirátor, protože to neudýchám, ale to asi už v dnešní době fakt neplatí.

Zapomněla jsem na něco? Ach ano! Bez respirátoru si v dnešní době nikdo z nás nenakoupí. Takže se přiznám bez mučení, že se občas vydám na nákup, ale než v respirátoru dorazím k supermarketu, který mám 1,5 kilometru daleko od domu, mám dojem, že brzy omdlím. Ne, dneska to nedám. V tom případě se otočím a zase jdu domů. Bez nákupu. Mise nesplněna. Snad to bude zítra lepší..., říkám si s nadějí. Nějaké potraviny doma ještě mám, tak to tak nehoří. Tím se uklidňuji a trmácím se domu.

Ale jsou i dobré dny. Respirátor už nosím pilně jako včelka. Už to dávám. Musím se pochlubit svým nejnovějším rekordem. V sobotu jsem dokonce zvládla v respirátoru malý výlet kolem města s nákupem v batohu. Celých 8 kilometrů!

Už jsem si ale také vyhlédla místo, kde si odpočinu po cestě a našlukuju se čistého nekontaminovaného vzduchu. Bez toho to nejde. Je to bývalá sudetská zahrada, kterou pak předělali a postavili tam tři pomníky padlým. Tam nikdo nechodí. Snad až kolem 9. května... Ale do té doby můžu být v klidu. Jak jsem zjistila, v dnešní době obecně pomníky a piety moc neletí... Což je nyní pro mě super!

Když jdu do kopců a funím v respirátoru, musím zpomalit. Ty kopce jsou fakt problém! Když fouká vítr a nerosí se mi brýle, tak jsem šťastná jako blecha. Ale jinak dobrý. Jak jsem psala, on si člověk asi zvykne na všechno. Po příchodu domů se umyji, vydezinfikuji a servu respirátor z obličeje. Pokaždé několik minut zhluboka dýchám, abych se konečně bez problémů pořádně nadýchala.

JAK PANÍ SOUSEDKA NOSÍ RESPITÁROR

Paní sousedka, které bude letos úctyhodných 76 let, je kardiačka. A to není její jediný zdravotní problém. Jak já říkám, bere léků jako Hitler. Pokud netušíte, kolik bral diktátor Německé říše Adolf Hitler léků během jediného dne, napovím vám – bylo to zhruba 70 tablet.

Paní sousedka si nemůže dovolit riskovat se životem a chytit covid-19. Takže si nasadila respirátor a šla 20 metrů na zastávku trolejbusu, pak odjela do centra, kde vyřídila tři nákupy. Poté počkala na trolejbus a ten ji odvezl domů. Posledních dvacet metrů k domu ujít už téměř nemohla. Nemohla skoro dýchat, dělaly se jí mžitky před očima, bylo jí slabo a na omdlení. Když přišla domů, servala respirátor, lehla si do postele a tři hodiny se vzpamatovávala.

Nakonec zavolala svému obvodnímu lékaři, že má patrně covid-19. Absolvovala PCR test na covid-19 a výsledek byl negativní. Ne, to nebyl covid-19, ale to bylo nošení respirátoru kardiakem, kterému se nedostává vzduchu a špatně se mu okysličuje srdce. Po této zkušenosti paní sousedka téměř nevychází ven. V respirátoru to skoro neudýchá.

V ÚSTÍ SE NENOSÍ ANI ROUŠKY, NATOŽ RESPIRÁTORY

Možná si kladete otázku, proč nosím respirátor i tam, kde nemusím. Nabízí se jednoduchá odpověď. V Ústí nad Labem totiž Ústečáci nenosí ani roušky, natož respirátory. Tedy takhle, ano do obchodů, nemocnic či MHD ano, tam by je nikdo bez respirátoru nepustil, ale venku na ulicích, ve městě, na sídlištích ne.

Během sobotní procházky, kterou jsem podnikla téměř po týdnu, jsem potkala asi 50 lidí. Z těchto padesáti mělo respirátor jenom sedm lidí. Venku jsem potkávala pětičlenné rodiny, důchodkyně na procházce, děti, mladé páry... Roušky měli všichni, ale pod bradou, v lepším případě jenom na ústech. Respirátor lidé nosili jenom v obchodním centru. Venku už ne.

Dokonce jsem viděla několik lidí, kteří respirátor měli, ale jenom přes ústa. Nosem si dýchali, jak libo. Takovou blbovinu tedy počítat nelze. To je stejné, jako kdyby respirátor neměli vůbec.

JAKO KDYBY V ÚSTÍ NAD LABEM PANDEMIE COVIDU-19 NEBYLA...

Nevím, jak je to jinde, ale tady to lidsky viděno na žádnou pandemii nevypadá. Lidé nedodržují ani rozestupy, při vstupu do obchodů si ruce dezinfikuje málokdo. Nevím, zda jsem obklopena lidmi, kteří věří na konspirační teorie, že covid-19 neexistuje, nebo už po roce a čtyřech vlnách pandemie rezignovali na všechno včetně ochrany svého zdraví a svých bližních. Možná, že jenom většina Ústečáků chyběla na základní škole, když se probírala anatomie člověka a uniklo jim, co jsou dýchací cesty...

Přiznávám, že když kamkoliv vyrazím mimo svůj byt, mám dojem, že jsem se ocitla na zahradě v pražské Psychiatrické léčebně v Bohnicích. Nevím, jak si to vysvětlit. Přitom jsem slyšela už před týdnem ve zprávách v ČRo Plus, že Masarykova nemocnice v Ústí nad Labem má už posledních pět covidových lůžek. To bylo ale před týdnem.

Do nemocnice v německých Drážďanech, která je nějakých patnáct minut od Ústí nad Labem, nás nikdo neodveze. V případě vážného covidového stavu budeme letecky transportováni na jižní Moravu. Opravdu to nejde blíž?! Vždyť nám to již Němci nabízeli...

Podle toho, co vidím kolem sebe, to je stejně téměř všem Ústečákům jedno. Je jim jedno, jestli dostanou covid-19, nebo zemřou. Ale já bych se moc ráda dožila dalších narozenin.

Musím přiznat, že když se pařím na ulici v respirátoru, potkávám kolem lidi, kteří se na mě dívají jako na magora. Asi si o mně myslí, že jsem to špatně pochopila... Ale bohužel, když se okolo mě nikdo nechrání, já pro to musím udělat ze své strany maximum. Nemám na výběr. Jsem z toho sobectví a ignorance lidí kolem nesmírně unavená, zklamaná. Mám pocit naprosté beznaděje a frustrace. A nedovedu si představit, jak špatně se musí cítit lékaři a zdravotní sestry na odděleních ARO a JIP...

Krásné jarní dny a rozum do hrsti Vám přeje Vaše blogerka Hana Rebeka Šiander

Autor: Hana Rebeka Šiander | pondělí 8.3.2021 0:11 | karma článku: 22.30 | přečteno: 1057x

Další články blogera

Hana Rebeka Šiander

Dvanáctero pro lepší život Pražanů

Po dvou letech v Praze jsem v šoku, jak moc se Pražené změnili. Z milých, ohleduplných a vstřícných lidí se stali hrubí a arogantní lidé. Největší změny vidím u dvacátníků a třicátníků. Copak jim nikdo neřekl o etiketě?

8.3.2024 v 1:04 | Karma článku: 17.50 | Přečteno: 755 | Diskuse

Hana Rebeka Šiander

79. výročí osvobození koncentračního tábora Auschwitz - Birkenau

Každý rok bysme si měli připomínat výročí osvobození koncentračního tábora v Osvětimi, ke kterému došlo 27. ledna roku 1945. Také letos se přímo v koncentračním táboře konal slavnostní večer za účasti přeživších a politiků.

27.1.2024 v 20:32 | Karma článku: 18.70 | Přečteno: 456 | Diskuse

Hana Rebeka Šiander

Recenze knihy „Zítra přijde Olah“ od Martina Sichingera

Kniha spisovatele Martina Sichingera „Zítra přijde Olah“ je dokonalou, trefnou, vtipnou a jasnou sondou do života 80. let XX. století ve Vimperku na Šumavě. Ne však pohledem dospělých, ale očima žáka 7. C Michala Zídka.

20.1.2024 v 19:16 | Karma článku: 9.63 | Přečteno: 303 | Diskuse

Hana Rebeka Šiander

Tak se nám tu rozmohl takový nešvar: Dloubání prstem v nose!

Poslední roky jsem narazila na příšerný jev – dloubání prstem v nose. Prostředí, ve kterém se mu daří, je pražské metro, tramvaje a autobusy. Kdo jsou hříšníci? Mladí chlapci od 14 do 20 let. Nesmiřujme se s tím a bojujme!

18.1.2024 v 20:02 | Karma článku: 15.21 | Přečteno: 616 | Diskuse

Další články z rubriky Společnost

Ladislav Pokorný

Vláda by měla zvážit nařízení, kterým bude stanoveno, že v Česku se už žije líp

Pan premiér se v médiích opakovaně vyjádřil, že díky vládě se občanům žije už jen lépe a že téměř vše bylo vyřešeno. Tuto skutečnost by však bylo vhodné vtělit do vládního nařízení, neboť je smutné, že ne všichni občané to chápou.

28.3.2024 v 16:51 | Karma článku: 12.32 | Přečteno: 79 | Diskuse

Jan Pražák

Mají mít staří lidé přednost?

Ráno jsem vstala levou nohou. Začalo to už předchozí večer, vnučka mi říkala do telefonu, že tam u nich přepadl nějaký mladý mizera staříka, který sotva chodil. Okradl ho a srazil na zem, až si ten pán pohmoždil ruku a odřel tvář.

28.3.2024 v 14:34 | Karma článku: 19.10 | Přečteno: 619 | Diskuse

Jan Ziegler

Komunistický guru Marx byl vykořisťovatelem a hrubým člověkem

Na zakladateli vědeckého socialismu toho nebylo moc vědeckého a dělníky vůbec nemusel. Viděl v nich pouze nástroje (užitečné idioty), které svrhnou kapitalismus. Nenáviděl Židy a Slovany včetně Čechů.

28.3.2024 v 13:30 | Karma článku: 14.12 | Přečteno: 191 | Diskuse

Rudolf Pekař

Bacha na sváteční cyklisty

Začátek jara přináší nejen kvetoucí přírodu, ale také návrat cyklistů na silnice. Bohužel, spolu s nimi se objevují i tzv. sváteční cyklisté, kteří se chovají neopatrně a nezodpovědně.

28.3.2024 v 12:17 | Karma článku: 5.46 | Přečteno: 158 | Diskuse

Tomáš Vodvářka

Velký pátek jako příležitost

Už několik let je v "portfoliu" státních svátků i Velký pátek, který by mohl být vhodnou příležitostí k uvědomění si tzv. evropských hodnot, s nimiž se poslední léta mediálně žongluje.

28.3.2024 v 9:34 | Karma článku: 16.10 | Přečteno: 232 | Diskuse
Počet článků 620 Celková karma 15.26 Průměrná čtenost 3816

Narodila jsem se v roce 1979 v Hradci Králové. Baví mě studovat a vzdělávat se, a tak jsem vyučená švadlena a kuchařka, ale i sociální pracovnice. Vystudovala jsem theologii. Jsem absolventkou Policejní akademie PČR.

Během svého života jsem se věnovala mnoha povoláním. Pracovala jsem v McDonald´s, byla jsem asistentkou ve vzdělávací společnosti, realitní makléřkou i státní úřednicí na Ministerstvu obrany ČR.

Nejvíce mě zaujala práce v médiích (rádio, TV, noviny) a objevila jsem, že mě baví psát. Pracovala jsem jako novinářka v oblasti V.I.P. a politiky.

Píši recenze pro Palmknihy.cz. Jsem blogerka, spisovatelka a recenzentka knih a filmů.

V únoru 2012 mi vyšel můj první román pro ženy, kniha BRIGITA. V prosinci 2012 se objevila na světě druhá kniha HEDVIKA. V roce 2020 jsem napsala nový ženský román, který se jmenuje MARIANNE a hledám nakladatele, abych mohla knihu vydat. A pracuji na dalších knihách.

Najdete mě také na MÉM WEBU: http://siander.cz

Můžete mi napsat na E-MAIL: siander@siander.cz

Počet návštěv podle TOP listu:

TOPlist

Rána pro britskou monarchii. Princezna Kate má rakovinu, chodí na chemoterapii

Britská princezna z Walesu Kate (42) se léčí s rakovinou. Oznámila to sama ve videu na sociálních sítích poté, co se...

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Pliveme vám do piva. Centrum Málagy zaplavily nenávistné vzkazy turistům

Mezi turisticky oblíbené destinace se dlouhá léta řadí i španělská Málaga. Přístavní město na jihu země láká na...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...