Jak jsem chodila s milionářem

Můj bývalý přítel byl zajímavý, šarmantní, inteligentní a zábavný muž. Víc jak polovinu vztahu jsem se domnívala, že se mu v podnikání nedaří. Choval se jako skrblík a šetřil každou korunu. Ve skutečnosti byl ale milionář.

NA PRVNÍ POHLED ŠARMANTNÍ A OKOUZLUJÍCÍ MUŽ

Na určité vztahy člověk nezapomene. Některé vztahy jsou krásné a člověk na ně rád vzpomíná. Jiné jsou strastiplné a raději je hodí za hlavu. Jiné jsou takové… Jaké je to správné slovo? Divné? Ano, to by snad mohlo být ono. Až si můj příběh přečtete, můžete se sami zamyslet nad tím, jakým přídavným jménem byste tento vztah nejlépe vyjádřili.

Před mnoha lety jsem se v církvi seznámila s velice zajímavým, šarmantním, inteligentním a zábavným mužem. Byl pořád dobře naladěn, měl úsměv na tváři a život bral s takovou zvláštní a zároveň fascinující lehkostí a bezstarostností. Byl to ten typ muže, kterého žena potká a říká si: Takového bych si přála.

Když jsme se na různých akcích potkávali, vždycky jsme si spolu rádi povídali. Tím to všechno začalo. Bylo mi s ním dobře, a jak jsem zjišťovala, jemu se mnou také. Oba nás to těšilo. Zjišťovali jsme, že si skvěle rozumíme v mnoha oblastech - byla to kultura, pohled na křesťanskou víru a Boha, historii, politiku… Také v jednoduchosti životního stylu jsme se shodovali. Oba jsme zastávali názor, že člověk k životu nepotřebuje mnoho věcí. Je příjemné je mít, ale nejsou důležité.

JAK PRVNÍ DOJEM KLAME

Po několika měsících jsem si všimla, že naše setkání jsou stále stejná. Pokaždé mě někam zavezl, případně odvezl. Někde jsme se mezitím zastavili a prošli. Ale výlet v pravém slova smyslu, že si ho naplánujete, něco krásného shlédnete (např. památku, výstavu, film), půjdete na oběd a večer se vrátíte domů, to nebyl. Spíš se jednalo o praktickou výpomoc.

Vzhledem k tomu, že jsem se učila na státnice, dopisovala knihu a ještě hledala práci, všimla jsem si toho až po delší době.

Přítel mě ujišťoval, že to se mnou myslí vážně. Polichotilo mi to. Taky jsem si přála společnou budoucnost. 

Jednou mi přítel chtěl udělat radost a přinesl mi malou bonboniéru. Poděkovala jsem, potěšilo mě to. Ale když jsem si ji prohlédla, zjistila jsem, že čokoládové bonbony jsou s lískovými oříšky.

• „To je ale škoda, já mám alergii na lískové oříšky,“ řekla jsem.
• „Vážně?“ zeptal se přítel.
• „Ano, ale děkuji, i tak jsi mi udělal radost.“
• „A co s tím budeš dělat, když to nejíš?“ zeptal se přítel.
• „Někomu bonboniéru daruji.“
• „No, to ne! Já si ji raději odnesu,“ řekl přítel s vážnou tváří.
• „Samozřejmě,“ řekla jsem.

Tohle jsem nečekala! Myslela jsem si, že si přítel dělá legraci a že se tomu oba vzápětí zasmějeme, ale on to myslel vážně! Byla jsem v šoku. Bonboniéru si při odchodu skutečně vzal s sebou.

Jednou mi přinesl květiny. Byl to malý pugét tulipánů. Měla jsem radost, protože jsem to nečekala. Neměla jsem žádné výročí. Udělal to jen tak.

• „Koupil jsem je v supermarketu. Mně se líbí víc, než ty velké z květinářství. Taky déle vydrží, protože mají kratší stonky,“ chlubil se přítel a vypočítával výhody.

Když jsem nakupovala v supermarketu, objevila jsem malé tulipány v košíku před pokladnou. Stály 49 korun. Vybavila se mi vzpomínka na bývalého přítele, od kterého jsem dostala krásný pugét rozmanitých květin. Kytice byla tak obrovská, že se mi nevešla do žádné vázy. Nakonec jsem ji musela dát do kbelíku.

JÍDLO NENÍ PODSTATNÉ, HLAVNĚ, ŽE JE LEVNÉ

Často přítel hovořil o jídle a zdůrazňoval, že má jídlo velice rád, ale když ho nemá, tak mu to nevadí. Prostě to není pro něj podstatné.

• „A co jíš, když jsi celý den v práci?“ zeptala jsem se zvědavě.
• „Ráno si dám kafe, to mi na dopoledne stačí. Mám strašně rád naložené kyselé zelí. Je velmi zdravé. Tak si dám sklenici k obědu, k tomu mi stačí krajíc chleba.“
• „A to je všechno?“ zeptala jsem se nechápavě.
• „Ano,“ rozesmál se přítel, „já jsem velmi skromný člověk. Se mnou si nemusíš dělat starosti.“

Zarazilo mě to a trochu mě zamrazilo v zádech. Já mám totiž rychlý metabolismus a potřebuji jíst pravidelně. Obvykle jím menší porce šestkrát denně. Nehledě na to, že když se učím, nebo běhám sedm až deset kilometrů, pak potřebuji kvalitní stravu, která bude obsahovat jako sacharidy, tak bílkoviny.

Lámala jsem si hlavu, jestli tohle nebude největší problém v našem vztahu. Ale pak jsem to zamítla. Přece by mi přítel nevyčítal, že mám hlad?!

Faktem zůstává, že jsem čekala, kdy mě pozve na oběd. Dal si na čas. Po čtyřech měsících koupil pizzu, kterou jsme si snědli v parku na trávě. Když vynechám tuto zkušenost, oběda v restauraci jsem se dočkala po pěti měsících. Zašli jsme do obyčejné restaurace na Praze 5, kam chodí lidí z okolních firem na obědy.

• „Vyber si z poledního meníčka. Skvěle tu vaří!“ doporučoval přítel.

Polední menu bylo dost proškrtané, ale nechtěla jsem dělat problémy a vybrala si. Ale zarazilo mě to. Byl to první muž v životě, který mi během oběda radil, co si mám vybrat – nenechal to na mně. Zarazilo mě to. Účet za dva obědy vyšel na necelé tři stovky. Přítel velkodušně a hlasitě zvýrazňoval servírce, že jí nechává vysoké spropitné. Byla jsem poněkud znechucena.

Opět jsem si vybavila, jak jsem dříve chodívala na obědy s jinými muži. Bylo přirozené, že jsme si dali předkrm, polévku, hlavní oběd a poté i moučník. Přirozeně jsem si mohla vybrat cokoliv, co jsem chtěla. Když muži platili, tak velice taktně, nenápadně a vysoké dýško pro obsluhu bylo naprostou samozřejmostí.

Neřešila jsem, proč je přítel tak šetrný, ale pravdou bylo, že když jsem přišla domů z rande, byla jsem vždycky hladová. Hned jsem se vrhla k ledničce, abych se najedla.

Když přítel dorazil v čase oběda, tak jsem samozřejmě měla navařeno i pro něj. Vždycky si moje kuchařské umění pochvaloval. Také si přidával. Někdy dokázal sníst i dvě porce pro dospělého člověka. Nic jsem neříkala, byla jsem ráda, že mu chutná. Pohostinnost jsem vždycky brala jako známku dobrého vychování.

Říkala jsem si, že si skvěle rozumíme po mnoha stránkách a řešit jeho podivný vztah k penězům, jeho až úzkostnou šetrnost, mi přišlo nejen nezdvořilé, ale celkově trapné. Tak jsem to nechala plavat.

RODINNÁ VILA NA PRODEJ

Jednou jsme se procházeli po jedné z nejluxusnějších pražských vilových čtvrtí. Zase takový výlet – nevýlet. Skvěle jsme se bavili a povídali si. Jídlo a pití jsem si raději brala s sebou do batůžku. Zastavili jsme se u krásné funkcionalistické vily postavené ve 20. letech XX. století. Byla prázdná a na plotě visela cedule: NA PRODEJ. Začali jsme si vymýšlet příběhy, kdo si ji nechal postavit, kolik lidí ve vile žilo a co asi dělali. Byla to skvělá zábava.

• „Uměla by sis představit, že bychom tady bydleli?“ zeptal se mě najednou přítel.
• „Tady?“ rozesmála jsem se. „To by byla pohádka!“
• „A co kdybych ji koupil? Stejně se budeme muset oba přestěhovat. Tohle by byl dobrý začátek, ne?“ ptal se mě přítel vážně.
• „Na to bys neměl. Taková vila bude stát kolem 30 až 50 milionů korun. Dívala jsem se na realitkách.“
• „Tak drahá nebude. Vidíš, jak potřebuje opravit? Zřejmě tu už dlouho nikdo nebydlí. Nechali ji zchátrat. To je škoda. Cena by byla nižší. Na to bych měl. A ještě bych ji opravil tak, jak by nám to vyhovovalo. To mě baví.“

Přítel mě odvezl domů a rozloučili jsme se. Byla jsem překvapená! Jeho slova mi nešla z mysli několik dnů. Potěšilo mě, že se mnou počítá do budoucnosti. Už jsme o tom ostatně mluvili. Koupě domu by byl logický krok.

TAK JÁ CHODÍM S MULTIMILIONÁŘEM?

Ale co mě zaráželo, byl přítelův vztah k penězům. Věděla jsem, že má firmu a zaměstnává asi dvacet lidí, ale netušila jsem, že je to milionář. Mnohonásobný. Vzhledem k jeho postoji k penězům jsem si myslela, že se mu nedaří dobře. Nějak to nedávalo smysl. Anebo že by to byl takový sobec?

Vadilo mu, že nosím šperky s diamanty od bývalého přítele, ale sám se neměl k tomu, aby mi jakýkoliv šperk koupil. Když jsme se bavili o snubních prstýncích (s výhledem do budoucnosti), říkal, že mi koupí prostý. V jednoduchosti je prý krása. Sám žádný nosit nebude, protože by mu vadil při práci.

SEDM MERUNĚK, JEDNA HRUŠKA A MÝDLO

Během léta mi přítel volal, že prý má pro mě překvapení. Vrátil se ze služební cesty v Itálii. Těšila jsem se na jeho návštěvu a na dárek. Dostala jsem ručně vyrobené mýdlo s medem. Problém byl v tom, že já med nesnáším. Zvedá se mi z něj žaludek... Ale raději jsem si to nechala pro sebe. Čekala jsem, jestli se přítel ještě s něčím vytasí, ale když odjel, došlo mi, že ten oficiální dárek bylo právě mýdlo. Opět šok. Mýdlo jsem vyhodila.

Jednou mi přítel s nadšením hlásil, že sklízel na zahrádce meruňky. Když přijel, vysázel mi na stůl sedm meruněk. Při další příležitosti přivezl nákup a já jsem se zaradovala, že mě chce překvapit potravinami, když stále vařím a pravidelně se mnou obědvá. Omyl! Nákup byl jeho. Ale na stůl dal dvě obrovské zelené hrušky. Prý je to jedinečná odrůda. Koupil ji v supermarketu… Fajn, aspoň něco, napadlo mě. Zase omyl! Jedna hruška byla určena pro mě, druhou si vzal on a snědl ji ještě na návštěvě.

Na podzim se mě ptal, zda má na mě myslet, až pojede chytat ryby. Byl vášnivým rybářem. Přivezl mi dva pstruhy a bez problémů si řekl o 80 Kč.

JÁ SVÁTKY ANI NAROZENINY PŘECE NESLAVÍM…

Když jsem slavila svátek, od bývalého přítele jsem dostala velkou krabici na klobouky s květinovými motivy. Byla nádherná! Dlouho jsem si ji přála. Od dalšího bývalého přítele jsem dostala třicet rudých růží. To jsem vůbec nečekala. Už jsme nebyli dlouho v kontaktu. Ale o to větší radost jsem měla. Od svého současného přítele jsem nic moc neočekávala. Dobře jsem si uvědomovala, jakou má povahu.

Přesto se ale opět vytáhl! Když přijel na návštěvu dva dny po mém svátku, všiml si na skříni obrovské krabice na klobouky, která tam dříve nebyla. Na stole v obrovské váze bylo třicet rudých růží a voněly po celém pokoji. Mračil se. Nejenže jsem od něj nic nedostala, ale ještě žárlil, že mi jiní muži vůbec něco dávají. Pak jsem si vyslechla jeho obehranou klasiku.

• „Jak jistě víš, a už jsem ti to říkal několikrát, já svátky ani narozeniny neslavím. Proto ani sám nikomu nic nedávám!“ řekl naštvaně.

Aha… Tak on sám výročí neslaví, takže to je důvod, abych já nic nedostala. Fajn. Vyrazilo mi to dech, nebudu zapírat. Ale rozhodla jsem se, že si nenechám zkazit radost a těšila jsem se z dárků od přátel několik dnů.

Když měl svátek on, dárky ode mě přirozeně dostal. Měl velkou radost. Také jsem mu kupovala dárky jen tak, bez důvodu. Ostatně dělá mi radost, když mohu někoho překvapit.

JAK SE ROZEJÍT S MULTIMILIONÁŘEM?

A tak bych mohla pokračovat. Ale myslím, že všímavý čtenář už pochopil. Tak to zkrátím. Za devět měsíců jsem zažila ještě jeden oběd. Když jsem polovinu nesnědla, přítel ho „dorazil“. Prý by byla škoda to nechat odnést.

Přítel věděl, že nemám příjmy, žiji z úspor a hledám si zaměstnání. Ačkoliv měl kontakty jako podnikatel ve všech možných odvětvích, nepomohl mi. Ale nechci být nespravedlivá a tak poctivě přiznám, že jsem od něj jednou dostala v obálce 3.000 Kč. Prý mi chtěl pomoci. Poděkovala jsem a peníze jsem později utratila. Příteli se však nelíbilo, za co jsem je utratila, a tak si o ně řekl.

Přítelova skrblická povaha mi začínala jít na nervy. Nebralo to konce. Kdykoliv jsem si myslela, že už to nemůže být horší, pokaždé mě něčím překvapil. Došlo mi, že kdybych s ním šla někdy do společnosti, že bych se za něj styděla. A nejen tam, ale i před rodinou, přáteli, kamarádkami…

Nejen proto, že bych se obávala, že se někde podřekne a vyjde najevo jeho lakota, ale také proto, že se neuměl obléci. Ačkoliv byl několikanásobným milionářem, jeho vztah k oblečení byl stejný jako k jídlu. Nosím jen to, co musím. Oblek ve skříni neměl. Zásadně ho odmítal. Prý zbytečnost.

Dlouho jsem přemýšlela, jak mu sdělit, že vztah končím. Jaký důvod uvést? Že je sice multimilionářem, ale je tak lakomý, že bych se s ním měla hůř, než když jsem sama, a přitom mám na účtu jenom pár tisíc úspor a jsem bez práce?

I když to byla pravda, vyslovit bych to nedokázala. Přítel mi to ulehčil. Při jedné návštěvě u mě, po dobrém obědě, se zastavil u okna a zatvářil se nesmírně vážně.

• „Líbí se mi, že si rozumíme. A je spousta věcí, které na tobě obdivuji, ale jedna věc mě trápí. Víš, Beky, nevím, jak bych ti to řekl… Ale myslím si, že jsi zlatokopka.“

Krve by se ve mně nedořezal! Dívala jsem se mu do tváře a bylo mi, jako kdyby mi dal pár facek. Nejdříve jsem si myslela, že si dělá legraci, ale došlo mi, že si nedělal legraci ani s tulipány ze supermarketu, sedmi meruňkami, jednou hruškou, dvěma obědy za devět měsíců, nebo s penězi, které mi dal a pak je chtěl zpátky. Ne, to legrace nebude. Ten člověk si vážně myslí, že jsem zlatokopka a jdu jenom po jeho penězích.

Copak by mi věřil, že jsem si polovinu vztahu myslela, že se jeho firmě nedaří? Že je to obyčejný průměrný podnikatel? Věřil by mi, že kdybych spočítala všechno, co jsem investovala do našeho vztahu, že mě to stálo mnohonásobně víc, než jeho? Raději jsem mlčela.

Už nebylo na co čekat. Ten muž mě urazil tak hrubým způsobem, jak jen mohl. A tak jsme se rozešli.

PŘÁL BYCH TI, ABYS BYLA ŠŤASTNÁ

Pastor znal jak mě, tak mého přítele. Jednou mi říkal, že by mi přál, abych byla šťastná. Jak jsem vyrozuměla, o mém příteli si myslel, jen to nejlepší. On se ostatně před lidmi ve společnosti jevil jako milý, přátelský, laskavý, šarmantní, zábavný a velice ochotný muž, kdykoliv pomoci. To, jak jsem ho poznala osobně, by mi nejspíš nikdo nevěřil.

PROČ SE MULTIMILIONÁŘ CHOVÁ, JAKO KDYBY NIC NEMĚL?

Tuto otázku jsem si kladla několik let. Myslím, že už znám odpověď. Můj bývalý přítel byl muž, který se vypracoval z ničeho. Někde v průběhu této práce, rozvoje firmy a zvyšujících se částek na účtu zapomněl, že peníze nemusí hromadit v bance, ale že si je může užívat. Že si to může dovolit. Zřejmě si vůbec neuvědomil, že si může koupit normální oběd (a tím nemyslím sklenici kyselého zelí a krajíc chleba), že si může dovolit pořídit kvalitní oblek a dokonce že může člověku, kterému stále dokola tvrdí, že ho miluje, udělat radost - pozvat ho na oběd do luxusní restaurace, koupit kvalitní dárek nebo květiny v květinářství (a ne v supermarketu).

Došlo mi, že přítel byl velmi ochotný mě odvézt kamkoliv. Vzpomněla jsem si, jak se mi chlubil, že všechny cesty přítel dává do účetnictví jako náklady podnikání. Nebyl to jeho osobní výdaj, který by pociťoval. Když mi s něčím pomáhal prakticky, nestálo ho to nic, taky nebyl problém. Ale problém nastával tehdy, když měl sáhnout do vlastní peněženky.

I JAKO LITERÁRNÍ POSTAVA DO ROMÁNU BYL PŘÍTEL NEPOUŽITELNÝ

Když píši romány, občas mě inspirují nejrůznější lidé, které jsem v průběhu života potkala. Ale bývalého přítele bych do žádné své knihy vtělit nemohla. Postavy musí být pro čtenářky reálné, uvěřitelné. Ale tohoto muže by mi nikdo nevěřil. V knize by se vyjímal jako „pěst na oku“.

SVOBODA, KTERÁ NÁSLEDOVALA PO ROZCHODU

Nad tímto vztahem nepřemýšlím. Není totiž nic, k čemu bych se ráda ve svých vzpomínkách vracela. Nesčetné cesty autem, které měly jediný cíl, dopravit mě z místa A do místa B, mi splývají. Snad kdyby to bylo spojené s krásným výletem, ale to jsem zažila jenom dvakrát. Navíc to bylo spojeno s trpkou pachutí – že si nesmím nic přát, nesmím mít hlad a pokud možno ani žízeň.

Po každém ukončeném vztahu si sednu a přemýšlím, kde se stala chyba. Vztah v sobě vnitřně uzavřu a často opláču. V tomto případě jsem plakala lítostí nad špatným charakterem muže, nad zklamáním, které mi vztah přinesl a hlavně ztraceným časem, který mi nikdo nevrátí.

Pak shromáždím na jednu hromadu věci, které jsem za celou dobu vztahu dostala a zvažuji, jak s nimi naložím. Většinou se všech darovaných věcí zbavuji, protože jakmile pohlédnu na konkrétní věc, tak se mi připomenou špatné vzpomínky.

Tentokrát jsem však za devět měsíců držela v rukou jenom dvě věci – knihy. Přitom jsem si jednu dokonce koupila já, ale přítel si ji přečetl, podtrhal a opoznámkoval. Budiž spravedlivě řečeno, že jsem mu k tomu dala souhlas. Takže tuto „počmáranou“ knihu jsem vyhodila do papírového kontejneru. Druhou, která se dá stěží sehnat, jsem si nechala. Ale dárek v pravém smyslu to nebyl, protože jsem studovala a tuto knihu jsem potřebovala ve škole. Takže co mi zbylo z tohoto vztahu?

Když jsem vztah ukončila, nesmírně se mi ulevilo. Měla jsem pocit, jako kdyby ze mě spadly okovy, a já jsem se opět cítila jako svobodný člověk. Svoji svobodu jsem oslavila tím, že jsem šla nakupovat a koupila jsem si to, co jsem chtěla. Bez jakéhokoliv omezování. To jsem totiž v tomto vztahu nemohla.

Samozřejmě, že si uvědomuji, že není multimilionář jako multimilionář. Ne každý musí být skrblík. Ale když mi kamarádka vypráví o muži, se kterým bych se zaručeně měla seznámit, a pak dodá: „Hele, on ale na tom není vůbec finančně špatně! Měla by ses s ním dobře!“, zpozorním. Už jsem opatrná… Milionáře raději ne.

Krásné letní dny i bez milionářů Vám přeje Vaše Hana Rebeka Šiander

Fotografie:

Fotografie je od fotografa s nickem Maklay62 dostupná na pixabay.com zde:

https://pixabay.com/photos/money-dollars-success-business-1428594/