Noste roušky, zachráníte druhým život. Anebo svůj vlastní?

Politici apelují na nošení roušek. Co když se ztrapníme? Vždyť roušku nikdo v našem okolí nenosí… V roce 2006 jsem vážně onemocněla, moje imunita byla dost špatná. Stačilo jediné zakašlání člověka a pro mě to mělo vážné následky.

Často se stává, že když nemáme s něčím osobní zkušenost, tak to druhým lidem nevěříme, zlehčujeme, nebo se tomu posmíváme. Podceňujeme dobré rady, protože si nedokážeme představit scénář, který by mohl nastat a důsledky, které by to mohlo přinést.

Když nás politici vybízejí k tomu, abychom nosili roušky (nebo v případě, že je nemáme, tak si chránili ústa a nos šátky či šálami), může nám to znít legračně, bláznivě (jako že se ztrapníme) či přehnaně (ještě nejsme přece v tak strašné situaci, ne?). Nikdy jsme nezažili situaci, v jaké se právě nacházíme – nejdřív nouzový stav pro celou Českou republiku a nyní je v karanténě celá země.

SOUČASNÁ SITUACE V ÚSTÍ NAD LABEM

Nevím, jak to vypadá jinde, ale já jsem právě v Ústí nad Labem. Během minulého týdne, a to chodím téměř každý den ven (do ulic, do města, mezi lidi, do obchodů), jsem potkala jenom jednu ženu, která měla roušku. Paní mohlo být tak kolem šedesáti let a na první pohled bylo zřejmé, že se se chránit musí. Nevypadala zdravě.

Lidi, které jsem potkávala, se nechránili. Žádným způsobem. Na ulicích jsem dnes, první den vyhlášení karantény, viděla desítky lidí, kteří se venku za krásného počasí procházeli, smáli se a povídali si. Někdy šlo o dvojice, jindy o skupinu sedmi či deseti lidí. Situace mi připomněla Vánoce, kdy se rodiny vzájemně navštěvovaly a vynahrazovaly si to, co během roku nestihly.

Z okna jsem dnes zahlédla mladíka, který se vracel domů a měl, světe div se, roušku! Byl jediný! Na první pohled, ve velkém městě, kde roušky téměř nikdo nenosí, musel vypadat jako blázen. Ale není to právě naopak?

MŮJ PŘÍBĚH, KDYBY SE MI ROUŠKA HODILA

Snad vám trochu pomůže ke změně přístupu nošení roušek můj osobní příběh. V roce 2006 jsem byla na pokraji sil. Nejdřív jsem vyhořela, ale nevěnovala jsem tomu pozornost, pracovala jsem dál, měla jsem své povolání novinářky ráda. Poté jsem změnila zaměstnání, které bylo klidnější, ale brala jsem to jako výzvu.

Na dovolené jsem nejezdila, ostatně nebylo s kým. Volný čas v týdnu jsem využívala k tomu, abych dohonila všechno, co jsem si do té doby nemohla dovolit. Začala jsem dálkově studovat vyšší odbornou školu a chodila jsem na dva jazykové kurzy, ráno od sedmi na němčinu a večer na kurz hebrejštiny. V zaměstnání jsem se připravovala na zkoušku z angličtiny.

Netušila jsem, že hraju o život. Když jsem byla unavená, tak jsem si to vynahradila volnějším víkendem a hodně jsem spala. Že to bylo i dvanáct čtrnáct hodin v kuse, to jsem nevnímala. Postupně únava přibývala a začalo mi být celkově špatně. Jenom jsem nedokázala říct, co je špatně. Žádné jasné příznaky, např. že mě bolí hlava, jsem neměla.

A tak jsem se jednoho dne ocitla u jednoho z největších odborníků na imunologii a alergologii v naší zemi. Podstoupila jsem několik zdravotních testů, vzali mi neskutečně mnoho krve a odběry všeho možného. Diagnóza byla jasná – únavový syndrom. K tomu se přidaly alergie, které jsem nikdy neměla.

Samozřejmě, že jsem tempo zmínila. Musela jsem. Už jsem totiž neměla energii. K ničemu. Ale i když se mi dostávalo té nejlepší péče a samozřejmě léků, můj zdravotní stav se nelepšil. Primář, který se mi věnoval, byl skvělý člověk a vynikající lékař, a nevzdával to. Když nepomohla léčba, vymyslel jinou. Pak jsem na povzbuzení imunity dostávala různé infúze a brala jsem nejrůznější vitamíny a minerály. Vzpomínám si, jak jsem si to jednou spočítala a během jednoho dne jsem spolykala kolem padesáti tablet. Začínalo mě to děsit!

Cíl byl jediný, aby se tělo „nastartovalo“. Jenže jsem byla tak oslabená, že jsem neměla téměř žádnou imunitu. Dodnes jsem vděčná svému lékaři, že to nijak nerozebíral, ale prostě jsme se dohodli na další léčbě. Moje psychika nebyla tehdy nejlepší. Uvědomovala jsem si, že je něco hodně špatně a že se neví, co bude dál. Tehdy mě napadlo: Co když už nebude žádná další léčba? Co když jsme už vyčerpali všechny možnosti?

Vzpomínám si, jak jsem jednou jela před koncem roku 2006 metrem domů, a vedle mě seděl asi padesátiletý muž. Byl silně nachlazený, a když kašlal, nedal si kapesník před ústa. Kapénková infekce musela létat všude kolem něj na několik metrů. Ohromeně jsem se na něj podívala, ale on předstíral, že se nic neděje. Bylo mi tehdy trapné napomenout člověka, který je dvakrát starší než já, a tak jsem to nechala být. Do dvou dnů jsem onemocněla. Měla jsem rýmu, hrozný kašel, kvůli kterému jsem nemohla několik dnů spát (protože jsem noci prokašlala a dusila se, usínala jsem až kolem sedmé ráno) a mírné horečky.

Hned jsem samozřejmě navštívila svoji obvodní lékařku a léčba ani po týdnu nezabrala. Tak přišla další. Někdo by na mém místě neonemocněl vůbec. Někdo by byl jenom nachlazený, ale já jsem strávila doma tři týdny na neschopence. Bylo to úplně zbytečné. Tehdy jsem si uvědomila, že jsem na tom se svou imunitou zatraceně špatně. Taky si vzpomínám zpětně, že mi tehdy došlo, že jsem nesmírně ráda, že není žádná epidemie. Nejspíš bych ji totiž s tak mizernou imunitou nepřežila.

NOSIT ROUŠKY? ANO NEBO NE?

Pokud si tedy dnes myslíte, že jste zdraví a roušku nosit nemusíte, věřte, že to je jenom váš subjektivní pohled na věc. Zrovna vedle vás totiž může sedět v metru, nebo na ulici může jít člověk, který je na tom zdravotně mnohem hůře. A vy, i když to nevíte, možná už koronavirus máte, jenom o tom nevíte, protože jste bez příznaků. I takový průběh je možný.

Zatímco vy projdete celosvětovou pandemií koronaviru bez újmy, vy můžete nevědomky nakazit desítky neznámých lidí, aniž byste o tom věděli. A protože je už nikdy nepotkáte, možná ani nebudete vědět, že koronaviru podlehli. Že je čekala smrt.

Takže já jsem jednoznačně pro nošení roušek. I když mám imunitu dnes báječnou, není mi jedno, co bude s lidmi kolem mě. Buďme k sobě ohleduplní. Můžeme být. Je to jenom o našem rozhodnutí. Můžeme desítkám či stovkám lidem kolem nás zachránit život. Jenom o tom nebudeme vědět. Anebo dokonce zachráníme život sami sobě?

Krásné jarní dny Vám přeje Vaše blogerka Hana Rebeka Šiander