5 nejhorších zážitků roku 2019 s Českou poštou

Pokaždé, když musím na Českou poštu, si zoufám. Mám hrůzu z toho, co zase zažiju! Když se vydávám na poštu, tak se celou cestu, tj. 15 minut chůze, modlím, aby to proběhlo dobře. Tohle je 5 nejhorších zážitků roku 2019.

Čtenáři, kteří mě znají, už dobře vědí, že o České poště sem tam něco napíši. Protože mám dojem, že obskurní jednání zaměstnanců České pošty se nějak podezřele množí (a já vůbec nechápu, jak je to možné? Jak si to vysvětlit?), rozhodla jsem se, že o tom budu psát.

Tajně doufám, že se moje články dostanou až k vedení České pošty, která se chytne za „nos“ a zamyslí se nad sebou a zjedná nápravu. Něco ve smyslu revoluce. Čímž samozřejmě nevylučuji, že občas upozorňuji na problémové jednání a chování zaměstnanců České pošty a píši stížnosti a někdy, když už mám dojem naprosté bezmoci a zoufalství, ale i jakési „magořiny“ (slušní zaměstnanci České pošty prominou) skutečně posílám své stížnosti e-malem na nejvyšší místa této instituce. Zatím to je k ničemu.

Vzhledem k tomu, že se nám blíží poslední den roku, Silvestr, přímo se nabízí se trochu pobavit a pojmout tento blog s nadhledem a humorem. Nicméně avizuji, že vše, co zde budu psát je pravda a nic než pravda. Trpká, bolestná a někdy i parodická zkušenost. Žádná přikrášlená a úsměvná historka vymyšlená jenom proto, aby se čtenáři pobavili. Ne, toto je realita. Tak pojďme na to!

TOP 5 NEJHORŠÍCH ZÁŽITKŮ S ČESKOU POŠTOU

ZÁŽITEK PRVNÍ

Stalo se to někdy z jara 2019. Vydala jsem se na pobočku České pošty v Masarykově ulici v Ústí nad Labem, která sídlí v centru města. Ráda chodím na poslední chvíli, protože, jak jsem zjistila, pak nečekám čtyřicet minut nebo půl hodiny, ale maximálně deset či patnáct minut. Tato pobočka zavírá v 19.00 hodin. Také se mi v určitých měsících stává, že tam v 18.45 není nikdo, z čehož mám nezřízenou radost jako malá školačka!

Tentokrát to tak skutečně bylo. Nikdo tam nebyl! Zaradovala jsem se a pomyslela jsem si, že to rychle vyřídím. Je tam celkem osm přepážek a já jsem tam byla jediná. Vzala jsem si pořadové číslo a poslušně čekala, ale i pozorovala dění, rušný život za sklem přepážek. Všimla jsem si, že z osmi přepážek je pět zavřených. Asi šest žen ve věku od čtyřiceti do padesáti let, převlečeným již do civilu, se živě bavilo, smálo a diskutovalo.

Za první přepážkou nejblíž ke vchodu seděla asi pětadvacetiletá plnoštíhlá blondýnka a několikrát se na mě podívala. Naše pohledy se střetly, ale vždycky zvedla nos vzhůru a předstírala, že pro ni nejsem důležitá. Různě na otáčecím křesle rotovala, pak předstírala činnost, ale ve skutečnosti se nudila a nedělala nic. Kromě toho, že mě odmítala vzít. Když jsem tam již stála deset minut a pozorovala ji, došlo mi, že mě záměrně ignoruje a určitě nestiskne tlačítko, aby mě obsloužila. Do zavírací doby mi zbývalo pět minut.

Počkala jsem, až vyšla ze dveří starší poštovní úřednice.

• „Dobrý den, myslíte, že když jsem tu jediná, že by mě mohl někdo obsloužit? Stojím tu už deset minut,“ řekla jsem.
• „Jistě,“ řekla paní a vyzvala onu blondýnku, aby to udělala.

Zřejmě to byla nadřízená, protože se okamžitě na světelné tabuli rozsvítilo moje číslo a přepážka č. 1. Posílala jsem jednomu pánovi knihu, o kterou měl zájem. Slečna mě vzpurně pozorovala zpoza skla a nepozdravila. Věděla jsem už předem, že to nebude lehké.

„Dobrý den, prosím co nejobyčejněji a co nejlevněji,“ řekla jsem.

Blondýnka se na nic neptala a začala bušit do klávesnice. Když několika minutový proces skončil, řekla cenu kolem 120 korun.

Zhluboka jsem se nadechla a zase vydechla, abych se nerozčílila. Tento ústecký trik už totiž znám. Tři roky jsem posílala obyčejné knihy o 50 až 70 korun dráž jenom proto, že pošťačky trvaly na tom, že to MUSÍ být pojištěno a musí to být doporučeně, aby se mi to neztratilo atd. Když jsem několikrát u jiných poštovních úřednic zjistila, že totéž mohu poslat zhruba za 50 korun, ale obyčejně, začala jsem to vyžadovat. Často se doslova „peru“ o své peníze, když to poštovní úřednice odmítají, ale když se nevzdám a občas se i pohádám, tak to nakonec udělají.

• „To nechci. Ani jste se mě nezeptala, jak to chci poslat. Říkala jsem vám, že to chci co nejobyčejněji a nejlevněji. Nechci žádné pojištění. Umíte to poslat i levněji, tak to prosím udělejte!“ řekla jsem rázně.
• „Levněji to nejde,“ odsekla blondýnka.
• „Ale jde! Já nebudu platit o nějakých šedesát korun víc, když nemusím. Udělejte to!“
• „Když to udělám, tak to budu muset doplatit ze svého!“ bránila se.
• „To je samozřejmě hloupost! Chodím na různé pobočky České pošty v Ústí nad Labem a posílám stále totéž. Vím, že tohle jde poslat zhruba za cenu do padesáti korun.“
• „Jo, ale pak to budu muset zaplatit ze svého, když se to nebude doručovatelce líbit!“
• Zhluboka jsem se nadechla, abych se na blondýnku nerozkřičela.
• „Můžete mi zavolat paní vedoucí?“

Blondýnka se patrně zalekla a knihu mi odeslala za nějakých 46 korun. Nenávistně a zlostně všechno provedla, já jsem zaplatila a odcházela jsem se. Dosáhla jsem svého. Ale za jakou cenu? Bylo mi z toho pyšného a vzpurného jednání, které postrádalo veškerou úctu a slušnost, smutno. Cestou domů mi došlo, že by tahle mladá holka mohla být klidně mojí dcerou! To mě naštvalo ještě víc. Po příchodu domů jsem zasedla k počítači a napsala stížnost a odeslala jsem ji šéfové této pobočky. Prý došlo k nedopatření a všechny úřednice pošty byly poučeny o slušném chování.

ZÁŽITEK DRUHÝ

Na začátku léta u mě zazvonila paní sousedka, které je 74 let, a byla úplně vyřízená. Očekávala bych, že půjde nejdřív k sobě do bytu, ale byla tak rozrušená, že zamířila rovnou ke mně. Hned jsem jí podala židli, aby se posadila, a vtiskla jí do ruky sklenici vody.

„Jdu z pošty. Nebudeš věřit, co se mi stalo!“ řekla paní sousedka a začala vyprávět.

Šla s balíkem na stejnou pobočku České pošty v Masarykově ulici. Bylo horké dopoledne a u osmi přepážek seděla polovina personálu. Na poště téměř nikdo nebyl, prý jen tři lidé. Paní sousedka vyčkala na své pořadové číslo a pak šla k přepážce. Oznámila poštovní úřednici, že má balík. Ta jí otočila kukaň a paní sousedka tam vkládala těžký balík. Úřednice nepočkala, až to dokončí a rychle to otočila. Paní sousedka tam měla ale ještě ruku a nestihla ucuknout s celou rukou. Jeden prst jí tam úředníci přiskřípla. Vykřikla bolestí a udělalo se jí černo před očima a celkově špatně. Pomalu si šla sednout na blízkou židli. Vyndala si plastovou lahev s vodou a napila se, aby se trochu vzpamatovala.

• „Ještě jsme neskončily! Kde jste, paní?! Já čekám!“ křičela poštovní úřednice, které  mohlo být tak kolem třiceti.

Paní sousedce bylo tak špatně, že se nevzmohla na odpověď.

• „Tak kde jste, paní?! Nemáme to hotovo!“
• „Té paní jste přiskřípla ruku! Copak jste si toho nevšimla? A je jí špatně!“ řekl nějaký pán na poště, který taky čekal na poště a všechno viděl. Ptal se, jestli jí může nějak pomoci.
• „To bude dobré, už je mi líp,“ řekla chabě paní sousedka.

Když se trochu vzpamatovala, šla k okénku a podala balík. Bylo jí tak špatně, že ani nevěděla, jak to podala a kolik platila.

Podívala jsem se paní sousedce na ukazováček, který se začínal ošklivě modře vybarvovat!

• „To je strašné!“ vykřikla jsem zděšeně a běžela jsem do mrazáku pro mraženou zeleninu, kterou jsem ji na to položila. „To se musí ledovat!“ 
• „Díky, ale myslím, že mi sleze nehet. Strašně to bolí. Možná to mám i zlomené,“ řekla zdrchaně paní sousedka.
• „Omluvil se vám někdo na té pobočce? Proč vám ta nedali led?“ zeptala jsem se naštvaně.
• „Led? To bys chtěla moc, holčičko! Vždyť na mě ta holka jenom celou dobu křičela, že můj balík není hotový! A ty bys čekala led? Nebo dokonce omluvu? Kde to žiješ! Vzpamatuj se!“ řekla trpce paní sousedka.

Paní sousedka šla na tuto pobočku druhý den a stěžovala si paní vedoucí. Prst zlomený naštěstí nebyl, ale byl nepěkně tmavě modrofialový. Prý se stala chyba. Ale nikdo se paní sousedce neomluvil.

ZÁŽITEK TŘETÍ

V září mi zemřela teta. Dožila se úctyhodného věku, 84 let. Celý život bydlela teta se strejdou, tj. nějakých 55 let svého života (od začátku jejich manželství na jedné adrese v domě, který se nově postavil. V 50. letech to byla ulice Fučíkova v centru města Ústí nad Labem. Na zvonku měli celý život napsáno: Šiander.

Na tuto adresu jsem jim jako malá holka posílala pohlednice k Vánocům a Velikonocům. Po Sametové revoluci v roce 1989 nastalo přejmenovávání ulic a Fučíkova ulice byla přejmenována na ulici TGM. Časem ji přejmenovali na Masarykovu.

Někdy jsem tedy adresovala přání k výročím na ulici TGM, někdy na Masarykovu. Podle toho, jak se mi to chtělo vypisovat. Vzhledem k tomu, že příbuzní bydleli desítky let na stejné adrese a všichni je znali, doručovatelky je znali, nebyl problém. Moje pošta vždycky dorazila.

Když zemřela teta, koupila jsem kondolenci a na obálku jsem nadepsala adresu. Tentokrát jsem napsala: TGM. Obálka s kondolencí se mi vrátila týden poté s tím, že adresa je neznámá. Byla přeškrtnutá, počmáraná a polepená. Tohle má být obálka a v ní kondolence… Byla jsem znechucena. Kde se to týden válelo? Vždyť i já bydlím v centru! Co heslo České pošty: Dneska podáte, zítra doručíme?

Jak neznámá? Co to má být? nechápala jsem to.

Čekala jsem, že se budou na poště vymlouvat a ptát se mě, zda tam opravdu můj strejda bydlí. Proto jsem se vydala k domu svého strejdy a nafotila jsem podrobně číslo ulice, ale také zvonky včetně jména: Šiander.

Oblékla jsem se do černého, vzala si černé boty na podpatcích a černou kabelku. Mistrně jsem se nalíčila. Když někam přijdu v džínách a sportovní bundě (ačkoliv se tady po kopcích v Krušných Horách v ničem jiném chodit snad ani nedá…), nikdo mě nebere vážně. Teď jsem potřebovala, aby mě bral někdo vážně. Navíc černá barva mi dodala na pietě.

Celou cestou na pobočku, opět v Masarykově ulici (stejná ulice, kde paradoxně bydlí i moji příbuzní!) jsem se modlila, abych rozhovor zvládla, nerozkřičela se a nerozbrečela se.

Jakmile jsem vkročila na poštu, okamžitě jsem se zeptala, kde najdu paní vedoucí. S žádným podřadným „cucflekem“ jsem se bavit nechtěla! Paní vedoucí tam nebyla, ale přijala mě okamžitě její zástupkyně. Celou věc jsem jí popsala.

• „Moje teta zemřela před týdnem! Kondolence měla dorazit co nejrychleji. Už teď je takové zpoždění trapné! Nehledě na to, že ta obálka vypadá otřesně. Můžete mi vysvětlit, jak je možné, že jste to nedoručili?“ zeptala jsem se nešťastně.
• „A neodstěhoval se váš strýc? Jste si jistá, že tam stále bydlí?“ zeptala se zástupkyně vedoucí pošty.
• „Myslíte jako týden potom, co mu zemře manželka? Vždyť tam žije víc jak padesát let! Ještě nebyl ani pohřeb!“ rozhořčila jsem se. „Něco vám ukáži!“
• Otevřela jsem mobil a podrobně jsem ukázala zástupkyně vedoucí všechny fotky ulice a zvonku mého strejdy.
• „To jsem fotila včera,“ řekla jsem.
•  Na to už nebylo co říct.
• „Hned to zjistím,“ řekla zástupkyně vedoucí pošty.

Odešla a já jsem čekala, co se dozvím. Nedozvěděla jsem se nic. Vedoucí doručovatelů už šla domů. Zástupkyně řekla, že jediné, co pro mě můžou udělat, je, pokusit se doručit kondolenci znovu. Přikývla jsem. Další věcí je sepsání stížnosti na doručovatele. To jsem zamítla. Bylo by to k něčemu?! Ne, přišlo mi to jako ztráta času.

• „Můžete mi ale říct to hlavní - proč ta kondolence nebyla doručena?“ zeptala jsem se. „Všechno je přece jasné, čitelné.
• „Možná to bude tím, že jste nenapsala Masarykova, ale TGM,“ řekla zástupkyně vedoucí pošty.
• „Vy jako myslíte, že ten poštovní doručovatel neví, že TGM znamená Tomáš Garrigue Masaryk?“ zeptala jsem se s naprostou hrůzou v očích.
• „Je to možné. Příště raději napište ulice Masarykova,“ řekla zástupkyně vedoucí pošty a rozloučila se se mnou.

 Já sama jsem však očekávala především omluvu. Očekávala jsem také, že mi bude nabídnuta čistá bílá obálka (když tu moji nechutně přeškrtali, popsali a polepili. Očekávala jsem se také vrácení 18 Kč, které jsem zaplatila za dopis, a výsledek byl nulový. Víc než to, ubohý, trapný. Nedočkala jsem se ani omluvy (jako kdyby slovo: „Promiňte, omlouvám se vám…“ lidé pracující u České pošty vůbec neznali) ani ničeho dalšího.

Zde je malý vtipný kvíz pro mé milé čtenáře:

TGM znamená:

a) Továrna Grilovaného Masa

b) Technická Gumárenská Meta

c) Tomáš Garrigue Masaryk

Předpokládám, že správnou odpověď, na rozdíl od poštovního doručovatele, znáte…

ZÁŽITEK ČTVRTÝ

Během listopadu jsem byla na pobočce České pošty a posílala opět knihu. Když jsem byla na odchodu, tak mi poštovní úřednice řekla, že Česká pošta vymyslela skvělou vánoční nabídku – posílání zásilek za jednotnou cenu během listopadu, jen za 79 Kč. Prý aby donutili přijít lidi s vánočními balíky na poštu ještě v listopadu a neměli toho tolik v prosinci. Konečně něco! Zaradovala jsem se!

Rozhodla jsem se, že akce využiju! Zabalila jsem bývalému příteli dárky a vánoční přání. Protože jsem si nebyla jistá, zda bude balík posouzen jako doporučené psaní, nebo už balík, raději jsem si na webu České pošty, vyplnila předem údaje a natiskla na balík kód. Vždycky se dá pak sundat. Kdyby se jednalo o balík, tak jen díky téhle práci doma ušetřím 20 Kč.

Poslední listopadový týden jsem se vydala na poštu. Opět pobočka na Masarykově ulici. Měla jsem štěstí, na pobočce téměř nikdo před 19.00 hodinou nebyl. Byla mi přidělena asi pětapadesátiletou sympatická poštovní úřednici. Tohle půjde dobře, odhadovala jsem v duchu.

• „Dobrý den,“ řekla poštovní úřednice a usmála se na mě.
• „Dobrý den, chtěla bych to poslat v rámci té vaší vánoční výhodné akce. Ale určitě bych si přála, aby jste to poslala co nejobyčejněji a nejlevněji,“ řekla jsem.
• „Dobře,“ řekla poštovní úřednice a začala ťukat do klávesnice jako datel.

Neustále se mě ptala na přesnější adresu, ukazovala mi obrazovku počítače a stále mi dávala na výběr. Komunikovaly jsme spolu a řešily záhady balíku. Trvalo to snad pět minut. Taková péče! Cítila jsem se jako v ráji! Takový osobní a ohleduplný přístup, kdy mám na výběr, jsem snad ještě nikdy nezažila!

• „Tak už to mám, bude to stát 119 Kč,“ řekla poštovní úřednice.
• Zarazila jsem se.
• „Počkejte, ale já jsem myslela, že využiju té vánoční akce. Proč je to tak drahé?“ zeptala jsem se rovnou.
• „Tohle se nedá jinak poslat, je mi líto. 119 Kč prosím. Jak budete platit?“ řekla poštovní úřednice a čekala, až zaplatím.
• „Kartou,“ řekla jsem zadumaně.
• Zaplatila jsem, ale stále mi to vrtalo v hlavě.
• „A příště to můžeme udělat o dvacet korun levněji,“ řekla poštovní úřednice laskavě a s milým úsměvem na tváři, jakmile proběhla platba.
• Byla jsem v šoku! Cítila jsem se, jako kdyby mě právě někdo vrazil pár facek.
• „A proč to nešlo levněji už dnes?“ zajímala jsem stále v šoku.
• „Protože jste to přece měla vyplněné z domova a tím pádem jste se rozhodla pro balík,“ řekla poštovní úřednice.
• „Ale vždyť jsem vám na začátku říkala asi dvakrát, že to chci nejobyčejněji a nejlevněji,“ namítla jsem.
• „Tak to zkusíme levněji příště,“ řekla poštovní úřednice laskavě a rozloučila se se mnou.

Vypotácela jsem se z pobočky a snažila jsem se probrat na studeném mrazivém vzduchu. Mozek mi to nebral! Nevím, zda to taky znáte, ale byl to takový ten pocit, že se necháte laskavým zlodějem okrást, ještě mu s tím pomáháte a pak, jako třešnička na dortu, mu za to poděkujete! Přesně takhle jsem se cítila.

Šla jsem rychlou chůzí po ústeckých ulicích a přemýšlela, jaké si z toho vzít ponaučení, když mi zazvonil mobil. Byl to přítel, kterému jsem právě odeslala balík do Prahy.

• „Ahoj, tys mi něco poslala?“

Mlčela jsem jako zařezaná. Nechápala jsem, jak to může vědět. Navíc jsem ho chtěla překvapit. Nechtěla jsem mu nic říct.

• „Proč myslíš?“ zeptala jsem se a snažila jsem se znít v mobilu tajemně.
• „No, právě mi přišla SMS z České pošty, že mi přijde balík. Tak mě nikdo jiný, než Ty nenapadá. On mi totiž nikdo kromě tebe nic neposílá.“
• Když jsem pochopila, že se to neutají a zapírat je zbytečné, neochotně jsem se přiznala.
• „Oni jsou tak rychlý? Zkazili mi překvapení!“ řekla jsem naštvaně.
• „Co bys taky čekala od České pošty? Tak jo, díky, budu se těšit na balík,“ řekl přítel a rozloučili jsme se.

ZÁŽITEK PÁTÝ

Poslední zážitek tohoto roku byl z prosince. Volal mi bývalý přítel z Prahy a informoval mě, že mi poslal adventní kalendář. Už jsem věděla, kam tím míří! Chtěl mi udělat radost jako vloni a koupil mi velký adventní kalendář Lindt od švýcarských mistrů. Určitě bude zase s medvídky… Pro ty já mám velkou slabost!

• „A kdy mi to mají doručit?“ zeptala jsem se.
• „Řekl jsem zítra dopoledne, tak snad to vyjde, ale u České pošty nikdy nevíš,“ řekl přítel.

Tak jsem si naplánovala, že budu doma čekat na poštovské auto. Vstávala jsem brzy a vyhlížela od rána poštovné auto. Nikdo nedorazil. Už bylo 12.00 hodin. Většinou přijedou kolem 10 nebo 11 hodiny.

Poprosila jsem přítele, aby se podíval na web České pošty na sledování zásilky. Prý bude doručena. Dál čekat jsem už nemohla, musel jsem nutně do banky. Prostě půjdu na poštu, říkala jsem si. Z města jsem se vrátila před 13.00 hodinou, podívala jsem se do schránky a žádné oznámení tam nebylo. Tak jsem čekala do 19.00 hodiny, kdy mohou doručovat odpoledne. Nikdo se neobjevil. Byla jsem z celodenního civění z okna už celkem unavená. Nesoustředila jsem se téměř na nic. Měla jsem strach, že auto prošvihnu.

Ozval se přítel a ptal se, zda už mám balík. Když jsem řekla, že nemám, tak znovu vyhledal sledování zásilky na internetu. Jaké bylo překvapení, když tam nalezl hlášku: Adresát neznámý, zásilka byla uložena na pobočku České pošty Ústí nad Labem 11.

• „To si děláš srandu, ne?“ zeptala jsem se.
• „Ale co se pořád divíš?! Vždyť to je Česká pošta! Příště se na to vykašlu! Raději ti to pošlu holubí poštou! To bude spolehlivější a nebude to tak drahé!“ řekl přítel.

Druhý den jsem si ofotila dům, nápis ulice a také zvonky. Stejně jako jsem to udělala u kauzy s kondolencí. Vydala jsem se na pobočku pošty na Severní Terase a zamířila jsem rovnou za vedoucí pošty. Když jsem jí seznámila s tím, co se stalo, nahlédla do systému.

• „Podívejte, co tu! Zásilka je vyplněna na jména Hana Rebeka Sunder. To je problém. Proto to nemohl najít,“ řekla vedoucí pošty.
• „Dobře, ale já vám zase ukáži fotografie zvonků svých sousedů a svého domu, abyste viděla, že kdyby tam ten poštovní doručovatel byl, že by jednoznačně věděl, že to jsem já. Navíc na balíku je celé moje jméno a je to správné, to se klidně vsadím. Můj přítel ví, jak se jmenuji!“

Vedoucí pošty přikývla a zařídila, aby mi vydali balík. Musela jsem se prokázat občanským průkazem, ale problém byl, že v občance jsem neměla Sunder. A to bylo v systému! Naštěstí se vedoucí pošty zaručila, že mi poštovní úřednice za přepážkou může balík s klidem vydat.

Znovu jsem s vedoucí pošty zamířila do její kanceláře.

• „Víte, já si myslím, že ten člověk tam nebyl. Já jsem tam kromě jedné hodiny byla celou dobu. Žádné auto se neobjevilo. Podle mě tam ten člověk vůbec nebyl. Navíc, kdybych nevěděla od přítele, že mi něco posílá, těžko bych si cokoliv vyzvedla na poště, když o tom nevím. Nikdo mi nehodil do poštovní schránky lístek,“ řekla jsem.
• „Problém byl v tom, že to bylo špatně zadáno do systému,“ trvala na svém vedoucí pošty.
• „Ano, ale ten problém udělala poštovní úřednice v Praze, ne můj přítel. To ona to opsala chybně. Můžete mi říct, za co přítel zaplatil 155 Kč?“
• „Jestli nejste spokojená, můžete sepsat stížnost a ono se to prošetří,“ nabídla mi vedoucí pošty.
• „To v každém případě!“ odpověděla jsem.

Vyplnila jsem stížnost a položila jsem v závěru stížnosti otázku, aby mi někdo vysvětlil, za co můj přítel zaplatil 155 Kč. Rozloučila jsem se vedoucí pošty a odcházela domů. Vedoucí pošty sice byla laskavá, ale slovo, omlouvám se, udělali jsme chybu, nezaznělo. Pochybovala jsem o tom, že by moje stížnost k něčemu byla.

Po třiceti dnech mi přišla e-mailem odpověď od České pošty. Že prý byl hlavní problém ve špatně zadaném jménu do systému (což ale byla přece chyba České pošty! To už nikdo nezmínil) a prý se doručovatel objevil u mě v 13.00 hodin. Těžko tomu věřit. Když tu byl, proč se nepodíval na zvonky a na jména na schránkách a nedal mi tam oznámení o uložení zásilky na poště? Že prý litují, že nejsem s jejich službami spokojená. Žádná omluva ani vrácení peněz za špatně odvedenou práci se nekonala.

Vážení a milí čtenáři, co napsat na závěr? Snažně vás prosím, nenašel by se nějaký dobrodinec, který by si založil firmu, která by řešila tak obyčejné služby jako prodej známek, zasílání pohlednic, dopisů, doporučených dopisů a balíků? Myslím, že by klientely nebyl nedostatek. Většina národa by se určitě přidala!

Krásné zimní dny a pokud možno, nemějte nic do činění s Českou poštou, Vaše blogerka Hana Rebeka Šiander