Co mi dalo a vzalo 10 let působení jako blogerky na iDNES.cz

Jsem blogerkou iDNES.cz 10 let. Vydala jsem víc jak 400  článků. Oslovila jsem téměř 1.800.000 čtenářů. Našla jsem kamarádky a dobré přátele. Co mi dalo blogování? A co mi vzalo? A stálo to zato? Upřímně a otevřeně o blogování.

Je tomu deset let, co jsem se zaregistrovala na serveru iDNES.cz a založila svůj první blog v životě. Deset let je dost dlouhá doba na to, abych si troufla zhodnotit jak své psaní, tak práci administrátorů blogu iDNES.cz, své kolegy z blogerské obce a napsat pár slov o vás, svých čtenářích.

PŮVODNÍ CÍL BLOGU – PSÁT

Mým původním záměrem bylo prostě a jednoduše psát. Pracovala jsem nějakou dobu v médiích a psala. Když jsem z mediálního světa odešla na ministerstvo, psaní mi nesmírně chybělo. Napadala mě spousta témat, nebo jsem nad mnoha věcmi při různých příležitostech diskutovala s kamarády, známými či přáteli. Debaty mě vždycky obohacovaly. Ukazovaly mi pohled na svět z jiných úhlů pohledů a nechtěla jsem si to nechávat pro sebe.

Tehdy, v letech 2007 a 2008 se s blogy roztrhl „pytel“. Každý informační server nabízel možnost, aby si u nich čtenáři založili blogy. Začala jsem tedy hledat, jak a kde by to bylo nejlepší, ale stále jsem se nemohla rozhodnout. Navíc mě odrazoval redakční systém. Už z mediálního světa jsem věděla, že každá redakce má svůj vlastní redakční systém a já jsem nikdy nebyla žádný IT odborník, ale prostý uživatel.

POMOCNÁ RUKA KOLEGYNĚ BLOGERKY

Nakonec jsem někde, už si přesně nepamatuji kde, narazila na Věru Tydlitátovou. Chvíli jsme spolu hovořily a já jsem se dozvěděla, že má svůj blog na iDNES.cz - https://tydlitatova.blog.idnes.cz/

Bylo víceméně rozhodnuto. Založila jsem si blog taky na iDNES.cz a zvládla jsem to překvapivě rychle a bez problémů. Bylo to 9. července roku 2008, což bylo rok poté, co byl blog iDNES.cz oficiálně spuštěn. Jestli si vzpomínám dobře, měl blog během své roční éry asi na 3000 blogerů a já jsem se připojila se svou maličkostí k tomuto obrovskému davu lidí.

Na nic jsem nečekala a rovnou jsem napsala svůj první blog v životě, který jsem nazvala: „Proč si ráda zaplatím „julínkovné“ či „cikrtovné“ https://siander.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=41877

Napsat článek pro mě nebyl nikdy problém, ale horší to bylo s fotografiemi. Absolutně jsem nemohla pochopit, jak a kam je nahrát a jak je vložit do článku. Nakonec jsem zvedla telefon a zavolala Věře, aby mi poradila. Ta mi vyšla vstříc a uvedla mě do tajů nahrávání a vkládání fotografií.

PRVNÍ ÚSPĚŠNÝ BLOG

A tak se to rozjelo. S chutí jsem vymýšlela témata a psala. Nesmírně mě to bavilo! Čtenáři mě četli a pod blogy živě diskutovali. Co víc by si mohl bloger přát?

Krátce po založení blogu, 28. července 2008, jsem napsala blog, který se jmenoval - „Mají opravdu čeští muži rádi vychrtlé holky?“ - https://siander.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=44173 Čtenost a karma vylítly nahoru jako blázen! Vzpomínám si, že jsem se s blogem dostala na první místo v nejčtenějších blozích týdne (nevím, kolik to bylo tehdy, ale dnes má blog 32.157 čtenářů) a také jsem obsadila první místo v nejvyšší karmě (dnes je karma článku 43.50). Bylo to ohromné! Vzrušující! Úchvatné! A pro mě osobně velmi překvapivé! Tohle jsem opravdu nečekala.

První den jsem byla v šoku a překvapená. Další dny jsem se stále dívala na svůj blog a sledovala jeho úspěšnost. Stále se držel mezi nejčtenějšími! Hlava mi to nebrala! Moje dívání se na iDNES.cz se pro mě chvílemi stávalo nezvladatelným! Když se blog držel i další dny, začala jsem se ovládat a užívala jsem si úspěch.

Vzpomínám si, že jsem byla tehdy na jedné letní party. Se známými jsem nikdy nemluvila o tom, že jsem si založila blog. Přesto mi několik lidí řeklo, že narazili na můj blog a že se jim líbil. To mě potěšilo!

5 NEJÚSPĚŠNĚJŠÍCH BLOGŮ ZA DESET LET

Zde jsou mé nejúspěšnější blogy, které stojí za to:

Blog z 9. srpna 2015 - Pravda o elektrickém zubním kartáčku s kruhovou hlavicí – 199.125 čtenářů - https://siander.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=472132

Blog z 9. června 2016 - Naučme se „Heimlichův chvat“ a zachráníme nejeden lidský život! – 170.782 čtenářů - https://siander.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=527590

Blog z 11. července 2014 - Recenze románu „Otčina“ od Roberta Harrise – 79.861 čtenářů - https://siander.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=417156

Blog z 23. prosince 2009 - Nejkrásnější vánoční filmy, které vás vánočně naladí – 64.887 čtenářů- https://siander.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=116037

Blog z 18. srpna 2016 - Moje zkušenosti s mBank, aneb proč jsem po 8 letech zrušila účet – 34.309 čtenářů - https://siander.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=544831

UKAZATELE ÚSPĚŠNOSTI BLOGU – ČTENOST A KARMA

Pro ty, kdo neznají hlavní měřítka úspěšnosti blogu, krátce vysvětlím. Blog má dva ukazatele, jež sledují, zda jste úspěšným blogerem nebo ne. Prvním hodnotícím kritériem je čtenost blogu a druhým je karma. Tu vám/blogerům dá ten, kdo chce ohodnotit blog, když se mu text líbil. Prostě klikne na hlášku: ZVYŠTE ČLÁNKU KARMU!  Něco na způsob „lajků“ na Facebooku.

Ani nevím, proč se to jmenuje karma. Proč se to rozhodli administrátoři iDNES.cz nazvat právě takhle? Jenom vím, že se mě neustále v e-mailové korespondenci a osobních rozhovorech stále někdo ptá: „A co je to prosím tě karma? Já znám totiž jenom dvě karmy. Jednu máme u bojleru… Anebo že by sis chtěla vylepšit svoji osobní duchovní karmu?“

Nikdy jsem nedokázala fundovaně odpovědět, ale nasmáli jsme se hodně. Ale také jsem zjistila, že křesťané jsou na slovo karma zvláště „vysazení“. Zřejmě proto, že označení duchovní karmu má spojitost s východními náboženstvími, které jsou v rozporu s křesťanskou vírou.

Za deset let jsem taky pochopila, že pro mnoho lidí není karma článku vůbec důležitá a mnozí o ní vůbec netuší. Prostě si nikdy nevšimli, že by něco takového pod blogem existovalo. Když jsem jim řekla, že právě číslo karmy by mě mohlo „katapultovat“ až do žebříčku významných blogů, podivovali se nad tím.

Takže máme dva ukazatele, kteří rozhodují o tom, zda se jakýkoliv blog dostane na přední příčky různých hodnocení a bude mít šanci oslovit další a další čtenáře. Proto jsou tyto ukazatele důležité.

NÁLEPKA - VIP BLOGER

Ačkoliv patřím mezi nejdéle píšící blogery na iDNES.cz, nikdy jsem se nestala VIP blogerem. To je výsada, kterou vám udělí administrátoři. Dostanete se na jakési čestné místo a na Vaše články bude upozorněno. Nejdříve jsem o toto jakési VIP členství mezi blogery usilovala. Myslela jsem si, že stačí dobře psát, ale  ne. Pak jsem si myslela, že stačí být věrný a vydržet dlouhá léta, ale zdá se, že jsem se mýlila. Za deset let jsem se nestala VIP blogerem ani jednou. Zřejmě to bude tedy v něčem jiném. Ale ještě jsem nepochopila v čem. Nicméně našla jsem si své čtenáře i bez této nálepky. U některých článků mám jich desítky tisíc, to vypovídá za vše.

JAK MĚ UCHVÁTILO ČTENÍ KNIH A PSANÍ RECENZÍ

Poslední roky jsem začala hodně číst. V roce 2014 vlastník iDNES.cz rozjel internetový obchod Knihy iDNES.cz a my, blogeři, jsme dostali nabídku začít psát recenze na knihy, které si vybereme. To byla pro mě výzva!

Přihlásila jsem se a začala číst a psát recenze jako zběsilá! Moje první recenze vyšla 6. ledna 2014 a byla na knihu Michala Viewegha „Můj život po životě“ - https://siander.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=390706

Knihy iDNES.cz za dva tři roky zanikly, ale já jsem recenze psát nepřestala. Stále mám nabídky z různých nakladatelství a tak v psaní recenzí pokračuji dál. Snažím se napsat a vydat jednu recenzi na knihu týdně.

JAKÁ TÉMATA MĚ NEJVÍC BAVÍ A KTERÁ NEJVÍC OSLOVÍ ČTENÁŘE?

To jsou dvě různé oblasti, které se ne vždy překrývají. Mě osobně nejvíc baví témata, která se týkají vztahů, módního stylu a politiky. Zvláštní srdeční záležitostí je psaní recenzí na knihy.

Na druhou stranu jsem zjistila, že to, co baví mě, jako třeba recenze na knihy, osloví jen malé množství mých čtenářů. Proč? Zdá se, že nečteme tolik jako dřív, ale spíš si chceme užívat a bavit se? Tady a teď? Je kniha ztrátou času? Možná, jak pro koho. Faktem je, že jsem si všimla, že lidé v mém okolí jsou tak přetíženi a vytíženi vším možným, že čtou málo. Někteří výjimečně.

Hodně mé čtenáře zajímají vztahy (ale o tom se také nedá psát pořád), pak také články, které se dotýkají zdraví (to je zajímavé téma), politiky (na tom makám) nebo různé kauzy, které se dotýkají našeho běžného života (o tom píši kdykoliv, kdy na něco narazím).

ZAKÁZANÁ TÉMATA ZE STRANY iDNES.cz?

Na druhou stranu jsou tu témata, která jsou opravdu negativní. Například špatné zkušenosti s bankami, pojišťovnami, mobilními operátory… Ráda bych, abych mohla psát o všem, ale blogerský kodex na iDNES.cz zakazuje psát o čemkoliv, čím by člověk dělal reklamu. Takže například napsat, jak jsem byla spokojená v nějakém obchodě se službami nebo výrobky je už reklama. Rovněž je prý reklamou, když píši sama o sobě, o tom, co dělám (tedy o svém psaní knih. To mi zabírá většinu času. O čem mám tedy psát? ptám se sama sebe?).

Často mám tedy pocit, že bych ráda psala kladné články, o tom co se mi podařilo, aby se svět (mého blogu) nejevil tak negativní, ale není to možné. Porušila bych blogerská pravidla.

ČÍM DÁL PŘÍSNĚJŠÍ BLOGERSKÝ KODEX iDNES.CZ

Když jsem si blog v roce 2008 zakládala, byl blogerský kodex napsán na tři čtyři stránky formátu A4. Každým rokem se pravidla na iDNES.cz zpřísňují a pravidla se prodlužují.

Pamatuji se, jak byly dříve vztahy na iDNES.cz  mezi blogery (alespoň u mě tomu tak bylo) a administrátory kamarádské. Průběžně jsme dostávali zprávy od administrátorů, do jakých akcí se můžeme zapojit, různé nabídky, soutěže, akce. Ale také jsme dostávali průběžně e-mailem zprávy o nových pravidlech kodexu blogerů.

Tehdejší administrátoři již odešli. Musím říct, že se mi po nich stýská. Protože když dnes dostanu zprávu od jakéhokoliv administrátora, tak je ve většině případů varovná, ostrá, výhrůžná a přikazující. Že jsem opět porušila nějaké pravidlo a že pokud to udělám ještě dvakrát, bude mi bez upozornění deaktivován (rozumějte: zrušen) celý blog.

Nikdo mi nevěří, že nedělám chyby omylem. Všichni berou, že jde z mé strany o záměrné a cílené porušování pravidel. To si však nemyslím. Přitom žádné e-maily, které upozorňovaly na další a nová pravidla kodexu blogerů iDNES.cz nechodí. Bere se jako samozřejmé, že změny sledujete a pravidelně si sami dohledáváte pravidla a studujete.

Co mi tedy chybí? Postrádám kamarádské vztahy jako v prvních letech blogu, chybí mi důvěra a možnost přiznat ze strany administrátorů, že chybovat je lidské, vytratila se úcta a respekt. Zdá se, že v mém případě deset let blogování, 400 napsaných článků a 1.800.000 čtenářů neznamená nic.

KAMARÁDSKÉ VZTAHY MEZI BLOGERY, ALE TAKÉ NENÁVIST

Deset let je dlouhá doba, aby člověk navázal vztahy s druhými. Musím napsat, že se mi toto příliš nepodařilo. Snad proto, že jsem se během deseti let několikrát stěhovala. Pak svoji roli také hrálo to, že většina mé práce v zaměstnáních se sestávala z toho, že jsem musela přečíst velké množství textů. Do toho jsem ještě studovala. Z těchto důvodu jsem četla blogy svých kolegů výjimečně.

Čím jsem starší, tím víc vnímám, že jsem jednou blogerkou z velkého množství blogerů. Ostatní blogery a blogerky jsem vnímala jako kolegy na stejné úrovni a vážila jsem si jich. 

Ale kromě vztahu s Věrou Tydlitátovou, jakousi mojí „blogerskou mámou“, jsem se seznámila s velmi milým a příjemným mužem, kolegou Vladimírem Kroupou. Občas jsme si napsali a prostě o sobě víme. - https://vladimirkroupa.blog.idnes.cz/

Během studií na Policejní akademii ČR jsem se potkala s Renatou Fíkovou (tehdy se ještě jmenovala Francová). Chodily jsme spolu do stejného ročníku a ona mě poznala právě podle fotografie na mém blogu. https://francova.blog.idnes.cz/

Nemilým překvapením pro mě byl kolega bloger, který si všiml jednoho z mých úspěšných blogů a snažil se na mně „přiživit“. Bez mého svolení stáhl moji fotografii z blogu (rozumějte: ukradl), vložil ji do svého blogu (aby to bylo zajímavější), který napsal o mně a snažil se přitáhnout na svůj blog tímto stylem čtenáře. Článek se nesl v tom duchu, že jsem buď podplatila redakci blogu iDNES.cz, nebo jsem si zaplatila „topování“ (tedy nějakou reklamu), která by mi zajistila vysokou čtenost. Když jsem tento kolegův blog objevila (nebo mi sám na něj poslal link? Už si přesně nepamatuji), slušně jsem ho požádala, aby smazal moji fotografii, protože jsem mu svolení k publikaci nedala. To, co jsem se o sobě v dalších e-mailech dočetla, se publikovat nedá. Ale hrubě mě urážel, než jsem si jeho e-mail zablokovala. Moji fotografii nakonec smazal. Byl to sice jen jeden člověk z blogerské obce, ale stačilo to. Nemám ráda hrubé a agresivní lidi.

KAMARÁDSKÉ A PŘÁTELSKÉ VZTAHY NAVÁZANÉ DÍKY BLOGU

Během let blogování jsem dostala celkem dost e-mailů. Většina jich byla od žen, pár od mužů. Nejdříve jsme si psali o tématech blogů a poté i dál, o životě, práci, vztazích. S některými ženami a dámami jsme si padly do oka natolik, že jsme se potkaly osobně a poseděly v restauraci nad kávou.

Před třemi roky mi napsal kolega bloger Antonín Strnad - https://antoninstrnad.blog.idnes.cz/ Několik měsíců jsme si psali a pak jsme si jednoho dne zavolali. Ukázalo se, že jsme spřízněné duše. Tondu mám velmi ráda. Jsem velmi vděčná, že ho smím považovat za svého přítele.

LÁSKA PROSTŘEDNICTVÍM BLOGU iDNES.CZ?

Jeden z mých nejkrásnějších vztahů, které jsem dosud prožila, vznikl právě díky blogu iDNES.cz. Pro mě je to paradox, protože jsem zapřisáhlý odpůrce internetových seznamek, navazování vztahů přes internet a přes sociální sítě vůbec. A jak se to tedy stalo?

Šlo o muže, který si přečetl jeden z mých blogů krátce po jeho založení. Zaujalo ho mé psaní a postupně přečetl všechny blogy a na každý další se těšil. Po roce čtení blogů dospěl k názoru, že by mě rád poznal osobně, ale neměl odvahu pozvat mě na kafe.

V té době jsem shodou okolností napsala nějaký blog o tom, jak se cítí člověk, když je sám. Jak těžké jsou volné víkendy, letní prázdniny a svátky. Tento můj čtenář sebral odvahu, a ačkoliv to nikdy dříve neudělal (to mi později řekl), napsal mi e-mail. V tu dobu mi ale napsalo více mužů v reakci na můj blog. Dva muži mě rovnou bez okolků pozvali na rande. Ale ty jsem laskavě odmítla, protože mě jejich e-maily nezaujaly, abych uvažovala o něčem dalším. Ale v tom jednom případě to bylo zajímavé a tak jsme si asi měsíc psali, pak volali a nakonec jsme se potkali osobně a zašli spolu do restaurace. Nakonec jsme spolu strávili téměř dva roky života. Dokonce jsme plánovali svatbu, ale sešlo z ní. Nicméně dobří přátelé jsme dodnes.

Byla to však výjimka z pravidla. Opravdu dávám přednost lidem, které znám tváří tvář z reálného světa. Proto bych ráda na tomto místě napsala, že jakkoliv mi lichotí, když mi někdo napíše milý e-mail a pozve mě na kávu, přesto to již zásadně a jednoznačně odmítám.

ZMĚNY NA BLOGU IDNES.CZ BĚHEM DESETI LET

V roce 2015 přešel iDNES.cz na jiný druh softwaru a většina blogů do té doby tímto systémem utrpěla. Jsou tedy rozházené (mezery, fotografie, perex se „slil“ s článkem…).

NEJVĚTŠÍ MÝTUS O BLOGU – BLOG JE PLACENÝ

Často se setkávám s tím, že se nejrůznější lidé domnívají, že za své psaní blogů dostávám zaplaceno. Ne, psaní blogů je zdarma. Žádný bloger není zaměstnancem iDNES.cz. Nevím, jak je tomu dnes, ale jednou se mi podařilo napsat blog, který byl otištěn v novinách MF Dnes a za ten jsem dostala honorář asi pět set korun.

DISKUSE A DISKUTUJÍCÍ ČTENÁŘI

Diskuse se čtenáři jsem měla od začátku ráda. Ale zhruba rok dva po založení blogu jsem zjistila, že se do mě navážejí nejrůznější „típci“ velmi hrubým a nevybíravým způsobem a osobně na mě útočí. Nejdříve jsem se snažila diskutovat, slušně vysvětlovat, pak jsem je „odpálkovávala“ a snažila jsem je natlačit do určitých mezí, ale nikam to nevedlo. Nakonec jsem se od administrátorů blogu dozvěděla, že se jedná o trolly, kteří si můj blog z nějakého důvodu vybrali (ale i různé blogy mých kolegů) a stali jsme se jejich cílem. 

V tu dobu ještě neexistovaly nástroje na mazání diskuzních příspěvků (jak je tomu dnes). To bylo jenom v kompetencích administrátorů po nahlášení příspěvků. A tak jsem neustále nahlašovala nějaké trolly v diskusích pod svými blogy. Často se jednalo o příspěvky drsné, osobní, sprosté a urážející.

Vzpomínám si, jak jsem kvůli tomu byla mnohokrát doma smutná. Někdy jsem kvůli tomu i plakala, protože jsem si to brala osobně. Jeden člověk, dobře, ale když je jich každý týden třeba deset?! Pak se to dostalo do fáze, že jsem špatně spala a neustále jsem se tím trápila.

Můj tehdejší přítel viděl, jak se trápím a řekl mi: „Buď přestaneš číst diskuse, nebo už nikdy nic nenapíšeš!“ Měl pravdu. Několik měsíců jsem nic nenapsala. Můj vlastní blog se stal pro mě noční můrou! Nakonec jsem se rozhodla, že si stanovím svá osobní pravidla, abych psala, ale už mě to neničilo. Diskuse budu číst jen výjimečně, když se budu cítit dostatečně silná, abych to unesla. A to mě zachránilo!

Nemám nic proti kritickým názorům, podnětné a konstruktivní diskusi, která rozšíří mé obzory, ale diskutující, kteří mě jenom osobně urážejí, mi nepřinášejí nic. Musím upřímně napsat, že nejvíce anonymů, ale i podepsaných e-mailů s velmi hanlivými a sprostými obsahy jsem dostala nejvíc od voličů Miloše Zemana. Myslím, že to o lecčems vypovídá.

V posledních letech, a zvláště po zpřísnění podmínek pro diskutování, kdy je nutné se zaregistrovat na iDNES.cz, se diskuse hodně změnily. Mnoho lidí vyjadřuje své názory slušně. To je pro mě velkou radostí! Nicméně ještě nemáme vyhráno.

Mohu totiž srovnat diskutující ze zahraničí (Čechy, kteří buď kdysi emigrovali, anebo se po roce 1989 rozhodli pracovat či rovnou žít v zahraničí) a diskutující trvale žijící v České republice bez zahraniční zkušenosti. Mezi těmito dvěma skupinami je velký rozdíl. U Čechů pracujících či žijících trvale v zahraničí se mi totiž ani jednou za 10 let nestalo, aby konverzace byla neslušná, urážející a bez úcty. Je to zvláštní. Pro mě velmi potěšující. Mým velkým přáním tedy je, abychom se naučili respektovat jeden druhého, i když máme rozdílné názory na téma. Tak, jak to dovedou právě Češi v zahraničí.

Občas se mě někdo zeptá, jak by měl začít, když chce napsat knihu. Pokaždé odpovím: Jestli to myslíš vážně, tak musíš začít psát. Je jedno co, ale hlavně piš. Založ si blog a tvoji vlastní čtenáři ti nastaví zrcadlo. Pokud zvládneš unést kritiku, ale ustát i tlaky, vyhraješ! Jestli umíš psát, se dozvíš od svých čtenářů! Pokud tě tohle neodradí a vydržíš, pak jsi připraven napsat i něco většího, opravdového.

CO NAPSAT NA ZÁVĚR?

Psaní je nádherné! Jestli hledáte příležitost, jak a kde začít psát, určitě vám mohu vřele doporučit – založte si blog! Jen si nejsem jistá, zda bych vám doporučila právě blog  iDNES.cz, protože narazíte na mnohá omezení, která vás budou limitovat.

Pokud jste mými čtenáři celých deset let, velmi vám za Vaši přízeň děkuji! Jste pro mě cenní. Pokud jste na mě narazili čistě náhodou a přečetli si některý z mých blogů, i Vám patří mé díky!  Píši nejen pro svou radost, ale také pro Vás.

Krásné zimní dny a ještě jednou děkuji za Vaši přízeň! Vaše blogerka Hana Rebeka Šiander