A zase to trápení s Českou poštou!

Česká pošta. Co se vám vybaví? Mně se vybaví dlouhé fronty plné nervózních čekajících lidí, nefunkční pobočky, vysoké ceny za služby a občas i arogantní chování. Přitom je Česká pošta státní podnik, který platíme z našich daní.

Nevím, jak pro vás, ale já když musím jít něco vyřídit na Českou poštu, je to pro mě utrpení! Dokonce zajít na finanční úřad, pobočku ČEZ, OSSZ či na zdravotní pojišťovnu, což jsou všechno státní podniky či úřady, je pro mě příjemnější! Zvláště u toho „berňáku“ je to s podivem, že ano?

Ale když mě čeká odeslání dopisu, papírového pohledu či blahopřání k narozeninám, zaslání doporučeného dopisu, nedej B-že balíku, tak mě obestře pocit, že mě potkalo neštěstí. Je to směs smutku, zoufalství a bezmoci. Proč? Protože to nikdy na České poště nejde snadno a bez problémů!

NEKONEČNÉ ČEKÁNÍ A FRONTY LIDÍ

Tak to vezmu popořadě. Na každé pobočce České pošty se obyčejný smrtelník musí připravit na to, že to nebude hned. Především dlouhé čekání bych viděla jako největší problém. Pokaždé, když jsem na jakékoliv pobočce, sleduji čas svého příchodu a čas, kdy přijdu na řadu. To umožňují papírové lístky z vyvolávacího systému. Stále se ptám sama sebe donekonečna: Čím je to obludné čekání způsobeno?

Můj názor je prostý, že čtvrti a sídliště se rozrůstají a Česká pošta na to nereaguje. A jestliže ano, tak opačným způsobem. Vedení České pošty nezřizuje další pobočky, aby stihla rychleji a komfortněji obsloužit své zákazníky, ale ruší stávající pobočky.

Uvedu názorný příklad: Bydlím osm let v Ústí nad Labem. Když jsem jezdila v 90. letech do Ústí nad Labem na letní prázdniny za tátou, chodili jsme spolu na pobočku České pošty na ulici SNP. Pokaždé jsme tam čekali, to snad nemusím ani psát. Ale zhruba deset až patnáct minut, což beru, že není tristní. To se dá pochopit a vydržet. Tato pobočka fungovala pro celé sídliště Na Skřivánku.

Když jsem se přistěhovala do Ústí nad Labem před osmi lety, zjistila jsem, že tato pobočka už neexistuje. Od sousedů jsem se dozvěděla, že spadám pod pobočku Na Severní Terase v ulici Stříbrnická, kam již předtím spadalo několik velkých panelových sídlišť.

Když se tam vydám, protože prostě musím, ale věřte mi, že tam nechodím, když nemusím, tak tam strávím od patnácti do padesáti minut. Průměrně tak půl hodiny, to je normální „čekačka“.

Většinou přijdu a podívám se, kolik tam čeká lidí. Vytisknu si na vyvolávacím systému pořadové číslo. Když je předem mnou čtyřicet až padesát lidí, kteří jsou uvnitř, ale postávají a potulují se i před pobočkou, kde kouří, telefonují a snaží se možnými i nemožnými způsoby vyrovnat s čekáním, pak už mám připravený plán B!

Ten spočívá v tom, že si dojdu do blízkého supermarketu nakoupit, oběhnu i lékárnu a vrátím se a čekám ještě tak deset minut, než na mě přijde řada. V čem je problém? Na pobočce je pět přepážek na jedné straně (vlevo) a pět na druhé straně (vpravo) naproti vchodu, ale nikdy nefungují všechny. Většinou jich funguje tak pět, tři na jedné straně a dvě na druhé straně. Nikdy jsem za osm let nezažila, aby fungovaly všechny přepážky, nebo alespoň většina z nich, a to ani v předvánočním čase, kdy je to nejhorší.

Prostor za přepážkami je prosklený a vy můžete vidět, kolik tam pracuje lidí. A to se podržte! Většinou tam je několik zaměstnanců České pošty, kteří nečinně postávají, baví se a různým způsobem lelkují. Nikdy jsem nepochopila, proč nesedí za přepážkami! Stejně jako jsem nikdy neporozuměla, proč je většina zaměstnanců České pošty tak pomalá. Jako kdyby nebylo kam spěchat! A to nás, zákazníky, rozčiluje ještě víc! Z toho doslova tečou nervy! Proto jsem taky často svědkem emočních výbuchů naštvaných zákazníků, kteří těch padesát minut nedávají a prostě vypění! Většinou kvůli maličkosti.

Ještě jsem měla jedno řešení, jak vyřešit poštovní úřadování. Docela ráda jsem chodila na pobočku, která byla před podjezdem na Benešův most. Taky tam byli lidi, ale ne tolik a šlo to celkem rychle. Ale ta byla před šesti lety taky zrušena.

JEDINÝM ŘEŠENÍM, JAK SE NEROZČILOVAT S ČESKOU POŠTOU, JE TAM NECHODIT

Takže jak řeším zaslané zásilky, které bych si musela vyzvednout na pobočce Na Severní Terase? Všem, kteří mi mají něco poslat předem kladu na srdce, aby mi dali vědět, kdy to posílají. Tak odhadnu, kdy mi to bude doručeno a já v tuto dobu nikam nechodím, čekám doma a vyhlížím oknem poštovské auto. A docela se mi to daří! Na svou pobočku, kam spadám, jsem musela za poslední tři roky jenom jednou. Nestihla jsem být doma kvůli balíku. Ale víte co? Oni mi všichni zasílatelé vycházejí vstříc! Oni totiž mají s Českou poštou podobné nepříjemné zkušenosti jako já. Což je smutné…

ODESÍLÁNÍ DOPISŮ A BALÍČKŮ

Ovšem pak je tu ta ošidná věc, kdy potřebuji od České pošty něco já. Tomu se nevyhnu. Jednak rozprodávám svou knihovnu a posílám čtivo do všech koutů naší zemi a pak tu jsou již zmiňované svátky, narozeniny či Vánoce a Velikonoce, kdy posílám příbuzným a známým papírová přání a dárky.

Pro tuto příležitost jsem si vybrala nejmenší zlo, pobočku České pošty na Masarykově ulici, která je v centru města. Opět tato velká pobočka musí obsloužit několik sídlišť a k tomu i obchodní korespondenci, kterou tam nosí různé asistentky a podnikatelé během dne a večera z firem, které jsou kolem.

Ráno, odpoledne ani večer tam prosím vás nikdy, ale nikdy, nechoďte! Varuju vás! Normálně tam totiž potkáte od čtyřiceti do šedesáti lidí. To je fakt masakr! Jestli si chcete zachovat čistý rozum, pak je jedinou možností tam jít dvacet minut před koncem pracovní doby. To už tam není tolik lidí. Někdy dvacet, jindy zázračně třeba jen sedm.

A jak funguje tato pobočka? Dům má dvě patra. V prvním najdete myslím sedm přepážek, ve druhém patře asi čtyři přepážky. Vtip je v tom, že druhé patro bylo asi před dvěma lety zavřeno. Když jsem se ptala na důvod, bylo mi jednou zaměstnankyní pobočky řečeno, že prý u nich nechce nikdo pracovat a tak nemají lidi za přepážky.

MOJE ČERSTVÁ ZKUŠENOST Z POŠTY – AROGANTNÍ OBSLUHA

Právě ve čtvrtek 2. srpna jsem musela na poštu, abych odeslala jedné starší paní slíbenou knihu. Přišla jsem na pobočku v Masarykově ulici a bylo asi 19.52 hodin. Velmi mě potěšilo, že tam nikdo nebyl! To se mi stává jednou za „uherský rok“! Zřejmě to bylo způsobeno 31°C a nikdo nechtěl trávit čas čekáním na poště. Ale já jsem to uvítala a zajásala jako malé dítě!

Ale už po příchodu jsem odhadovala, že nastanou problémy. Ze sedmi přepážek byla otevřená jenom jedna. Asi šest zaměstnankyní ve věku od čtyřiceti do padesáti let byly už většinou v civilu a skrze sklo jsem viděla, jak si spolu v zázemí povídají a smějí se.

Na nejbližší přepážce, která byla ode mě asi tři metry, seděla asi pětadvacetiletá blondýnka. Když mě uviděla, otočila si svou židli zády ke mně a ignorovala mě. Byla jsem jedinou zákaznicí v celé budově a trapně jsem čekala, zda si budu moci zařídit to, kvůli čemu jsem přišla. Gesto té mladá slečny mi přišlo dětinské.

Pár minut jsem držela v ruce lístek z vyvolávacího systému a přemýšlela jsem, jak tuto trapnou situaci vyřešit. Všechny zaměstnankyně o mně věděly, ale nikdo to neřešil, skvěle se bavily. Stejně musely vidět, jak se ke mně zachovala jejich nejmladší kolegyně.

Pak se objevila zaměstnankyně pošty.

• "Dobrý den, myslíte, že když jsem tady na celé pobočce jediná, že by mě mohl někdo obsloužit?“
• „Jistě,“ řekla zaměstnankyně a usmála se na mě.
• „Budeš tak laskavá a obsloužíš tady paní?“ řekla mladé blondýnce.

Bylo mi jasné, že mě mladá blondýnka, která měla na vizitce napsáno Šiklová, (myslím, že Jana) obslouží, ale budou problémy. Nikdy v životě jsem se nesetkala s tím, že když mě lidé ignorují a chovají se arogantně, že by mi pak vyšli ochotně vstříc. Ve svém pyšném chování pokračují.

Pozdravila jsem, ale slečna Šiklová ne. Patrně jí to bylo zatěžko. Podala jsem jí malý balíček. Kniha měla rozměry 11 cm × 16 cm × 2 cm a měla 145 stran. Byla lehká. Řekla jsem, že chci balíček poslat co nejlevněji a nejobyčejněji. To po svých zkušenostech říkám již tradičně. Zjistila jsem totiž, že zaměstnanci České pošty mi totiž naúčtují poštovné kolem šedesáti korun, na výběr mi nedají a tvrdí, že žádná lepší varianta neexistuje. Jenže pak jsem zjistila, že to není pravda. Dá se balíček poslat do třiceti korun, jde to! Jenom to téměř na žádné přepážce nenabízejí.

Slečna Šiklová něco cvakala na klávesnici a já jsem přemýšlela, proč mi nedá na výběr. Když byla s prací hotová, řekla mi, že mám zaplatit 55 korun.

• „Nezlobte se na mě, ale já jsem vám řekla, že to chci poslat co nejlevněji. Vím, že to Česká pošta umí poslat i za třicet korun,“ řekla jsem klidně.
• „Nic takového nejde!“ řekla slečna Šiklová.
• „Ale já vím, že ano, tato možnost existuje. Posílám celkem dost knih a vím, že se vejdu do třiceti korun,“ odporovala jsem.
• „Ne, protože to není do dvou centimetrů!“
• Zhluboka jsem se nadechla a vydechla. Nechápala jsem, jaký má smysl, abych platila víc, než musím.
• „Dobře, tak mi prosím zavolejte paní vedoucí,“ řekla jsem nejklidněji, jak jsem uměla.

Slečna Šiklová se beze slov, ale naštvaně zvedla ze židle, odešla se do zázemí poradit s povstávajícími kolegyněmi, za pár sekund byla zpět.

• „Já se s váma hádat nebudu! Ale když to příjemce odmítne převzít, tak to budu platit já!“ řekla slečna Šiklová.
• „Chci to poslat do třiceti korun a jsem si jistá, že nic platit nebudete,“ řekla jsem znovu a řeči o tom, že nějaká zaměstnankyně pošty bude něco platit ze svého, jsem považovala za trapný pokus, jak mě přinutit, abych platila drahé poštovné.
• Slečna Šiklová se musela poradit, jak dosud zapsanou zásilku vymazat a začít znovu.
• „Dvacet šest korun!“ štěkla.
• Když jsem zaplatila, stále mi vrtalo hlavou, proč mi nabízela poštovné o třicet korun dražší, když nemusela.
• „Mohla byste mi prosím vysvětlit, proč jste mi to chtěla dát za pětapadesát korun, když…“ začala jsem.

Slečna Šiklová nechala ležet můj balíček na pracovním stole, zvedla se a utekla jako malá holka. Takové chování nebylo ani trochu v pořádku. Brzy mi bude čtyřicet let. V tomto věku je už člověk zvyklý, že se k němu ostatní chovají s respektem, ne arogantně. Chyby či nedorozumění se stát můžou, jsme jenom lidé. Ale tohle o tom nebylo.

Blesklo mi hlavou, zda bych to neměla řešit s vedoucí pobočky, která se ukrývala v zázemí pošty. Ale pak mi došlo, že svědkem tohoto celého výstupu zakončeného útěkem slečny Šiklové bylo šest žen, které byly ještě starší než já a všechny mlčely. Ani jedna z nich neměla odvahu, aby řekla mladší kolegyni, že její chování není v pořádku. Tak jsem to vzdala a odešla jsem.

Cestou jsem si kladla otázky: Jestli se slečna Šiklová chová takhle ke mně, jak se asi chová ke starším a handicapovaným lidem? Jak se zachová k lidem, kteří nedokáží vyjádřit, co potřebují? Vysmívá se jim? Ignoruje je? Otočí se k nim zády jako ke mně? Jak jim balíčky naúčtuje? Taky nejdráž co to jde? Pochybuji o tom, že by jim dala na výběr z více variant, když to jenom zdržuje… Taky argumentuje tím, že to bude muset v případě nedoručení platit ze své kapsy?

Do té doby jsem měla skvělou náladu a za sebou příjemný den. Tohle mi však zkazilo náladu na hodně dlouho. Nejenže si nepřeji, aby se ke mně někdo takhle choval, ale přijde mi strašné, že to bylo ve státním podniku, kde jsem si služby ještě zaplatila. Nejhorší mi na tom přijde, že Českou poštu platíme my všichni ze státního rozpočtu, kam přispíváme svými daněmi. Takže i na plat této slečny Šiklové…

Co se s tím dá dělat? Napadá mě, že kdyby někdo založil firmu, která by měla pobočky v malých městech a dokázala by obsloužit základní věci jako odeslání pohledu, přání, doporučeného psaní či balíku za rozumné ceny, které věčně Česká pošta zdražuje, jsem si jistá, že by se zástupy lidí na pobočkách České pošty rapidně zmenšily a odešly by ke konkurenci. Já bych byla mezi prvními.

Krásné letní dny a pokud možno žádné pletky s Českou poštou Vám přeje Vaše blogerka Hana Rebeka Šiander

Fotografie:

Logo České pošty je dostupné na ceskaposta.cz zde: https://www.ceskaposta.cz/ke-stazeni/logo-cp