Jak se Ježíš díval na osud?

Existuje osud? Co si o něm myslel Ježíš? Jak se dívat na tragédie, které nás potkávají? Mají nám něco sdělit? A jak se k neštěstí vyjadřoval Ježíš? K čemu vyzýval? Co od nás očekává?

Někteří lidé v existenci Boha nevěří, jiní ano. Jiní věří v různá náboženství (např. hinduismus, budhismus, islám atd.). Další lidé věří, že nějaká vyšší síla, která řídí univerzum (jinými slovy všechny věci, vesmír), existovat musí. Mnoha lidí sice nevěří v Boha, ale v každém případě věří, že existuje něco jako osud.

A to je něco, na co bych se ráda dnes zaměřila. Jak se dívá Bible na osud? Co o něm řekl Ježíš v Bibli?

Osud je podle Slovníku spisovného jazyka českého definován takto: „Sběh, ráz životních okolností a života vůbec, které člověk nemůže ovlivnit, často neblahý; úděl, sudba; běh života, jak je utvářen činností člověka i všemi okolnostmi na člověku nezávislými, to, co se s někým, něčím vůbec děje, stalo nebo se stane.“

Během svého života jsem potkala hodně lidí, kteří říkali: To byl osud! Co se má stát, to se stane. Tomu se nelze vyhnout. Už to tak osud rozhodl. Bylo mi to předurčeno atd. Zvláště to říkali lidé v těžkých životních situacích, kdy je postihla nějaká nemoc, úmrtí v rodině, anebo když na člověka, který páchal zlo na všechny strany kolem, dopadla těžká životní rána. Pak mu to tito lidé škodolibě přáli a říkali, že si to právem zasloužil. To byl prostě jeho osud! Už ho to dostihlo! Přišla odplata!

Pokaždé, když jsem tohle slyšela, jsem si kladla otázku, podle čeho tak lidé soudí? Kdo rozhodne, co je zlé a co dobré? A je vůbec možné posoudit člověka a jeho konání na tomto světě správně? Kdo nás zná tak dobře, aby o nás mohl s určitostí tvrdit, že jsme si zasloužili to či ono?

ÚSTECKÁ TRAGÉDIE S RENTGENEM

Před dvěma roky, 12. října 2017, byla na rentgenovém vyšetření v Masarykově nemocnici v Ústí nad Labem osmdesátiletá žena, která byla pacientkou plicního oddělení. Během vyšetření si žena lehla na stůl pod rentgen a stalo se, že na ni spadla těžká hlavice rentgenu. Rozdrtila ženě hrudník. Žena na místě, i přes okamžitou odbornou pomoc lékařů v nemocnici, zemřela.

Začalo se okamžitě vyšetřovat, kdo za neštěstí může. Povolal se odborník ze znaleckého ústavu a čekalo se na výsledky. Rentgen byl přitom nový, stále byl v tříroční záruční době. Rovněž revize přístroje proběhla, jak měla. Podle všeho došlo k mechanické závadě a uvolnila se součástka.

Život ženě nikdo nevrátí. O tom, že se stalo neštěstí a je to velká ztráta pro pozůstalé, psát také nemusím. To je samozřejmě pravda.

Domnívám se však, že existuje ale i jiný způsob, jak se na celý smutný příběh dívat. V dřívějších dobách, když se přihodilo člověku neštěstí, tak si kladl otázku, co to může znamenat? Má mi to něco říct? Lidé věřili v Boha v dřívějších stoletích více než dnes. A ano, můžete mi namítnout, že to bylo tím, že si spoustu věcí neuměli vysvětlit. Jistě, ale také měli něco, čemu říkáme duchovní život, jenž lidi po všech stránkách obohacoval, a který nám dnes povětšinou chybí.

Lidé byli pokornější, ochotnější naslouchat Bohu a dívat se s otevřenýma očima kolem sebe a o věcech více přemýšleli. Nekonzumovali automaticky informace, ale dokázali se zastavit (např. v čase o Velikonocích či Vánocích) a přemýšleli, co dobrého se stalo, co zlého a proč. Lidé v minulých dobách mnohem více hledali.

Zatímco dnes se kolem nás děje možná více tragédií (anebo jsme jen více a rychleji informováni), málokdo z nás se zastaví, aby se nad tím, co se kolem nás děje, zamyslel.

Můžeme hledat viníka, obviňovat např. nemocnici či firmu, že rentgen zabil onu ženu. Anebo? Anebo si můžeme položit otázku: Proč spadl a zabil rentgen právě na tuto ženu, když každý den byly vyšetřovány desítky lidí bez úrazu? Proč se rentgen neporouchal například v noci, kdy se s ním pracuje minimálně?

Někdo by mohl namítnout, že to byl osud.

Pojďme se podívat do Bible. V Novém zákoně, v Lukášově evangeliu, ve 13. kapitole, verše 1 až 5 (Český studijní překlad), čteme dokonce o dvou tragédiích:

Právě v tu dobu byli přítomni někteří, kteří mu (Ježíši) vyprávěli o Galilejcích, jejichž krev Pilát smísil s jejich oběťmi. On jim na to řekl: „Myslíte, že tito Galilejci byli větší hříšníci než všichni ostatní Galilejci, když toto vytrpěli? Ne, pravím vám, ale nebudete-li činit pokání, všichni podobně zahynete. Nebo oněch osmnáct, na které spadla věž v Siloe a zabila je; myslíte, že on byli větší viníci než všichni ostatní lidé, kteří bydlí v Jeruzalémě? Ne, pravím, vám, ale nebudete-li činit pokání, všichni právě tak zahynete.“

KRUTÉ VYVRAŽDĚNÍ GALILEJCŮ NAŘÍZENÉ PILÁTEM PONTSKÝM

Zkusím přiblížit, o co se jedná. Za Ježíšem přijdou očití svědci strašné události. Stalo se, že zbožní Židé z oblasti Galileje šli se zvířecími obětmi do Chrámu v Jeruzalémě. Tam je chtěli obětovat Bohu a tímto způsobem jej uctít. Jistě se chtěli pomodlit a samozřejmě si plánovali, že se vrátí domů a budou žít svým normálním životem jako před cestou.

Co se ale nestalo. Buď ještě na cestě k Chrámu, anebo již rovnou v Chrámu během modliteb a obětování zvířat kněžími (to nevíme přesně, protože se to v Písmu neuvádí), naběhl římský prefekt Judska Pilát Pontský se svými římskými vojáky a nechal zavraždit jak tyto Galilejce, tak i jejich zvířata určená k obětování. Byl to takový masakr, že krev lidí byla smíchána s krví zvířat.

Možná to Pilát udělal proto, že ho Galilejci urazili porušením nějakého římského nařízení. Anebo nemusel mít Pilát důvod žádný a jednal prostě pudově a náladově. Ostatně Pilát byl vyhlášeným krutým vládcem a neštítil se popravovat, ukřižovávat a úkladně vraždit.

Judaismus učí (dočteme se o tom v Starém zákoně, v Tóře), že sám Bůh prohlašuje, že krev člověka znamená život. Krev člověka, ale i zvířete je svým způsobem jedinečná a posvátná. Proto např. Židé nejedí nic, co souvisí s krví zvířat (např. zabíjačková polévka s prasečí krví zvaná prdelačka či jelítka, ale i drůbeží krvavá tlačenka, jsou naprosto vyloučené. Jak kvůli vepřovému, tak kvůli krvi).

Židé, kteří to vyprávěli Ježíši, byli zděšeni Pilátovou krutostí, který se neštítil povraždit věřící během bohoslužebných úkonů. Ježíš, který byl vnímán v té době jako mistr, učitel Tóry a moudrý rabín, byl otázán, co si o tom myslí.

Ježíš kupodivu neřeší otázku viny, a kdo za neštěstí může, ale poukazuje na to, že Galilejci, kterým se to stalo, nebyli větší hříšníci než všichni ostatní lidé, kteří žili v Galileji (poznámka: oblast Galileje byla obydlená v Ježíšově době jak Židy, tak příslušníky jiných národů. Bok po boku zde žili různé národnosti, které uctívali různá božstva. Takže stručně řečeno, spravedliví i bezbožníci neboli věřící i nevěřící).

Ježíš praví: „Pravím vám, ale nebudete-li činit pokání, všichni podobně zahynete.“

TRAGICKÝ PÁD VĚŽE V SILOE

Pak Ježíš uvádí další příklad neštěstí, který se stal a o kterém zřejmě Židé v Jeruzalémě slyšeli (tehdy jich tam žilo asi 40.000). Připomíná neštěstí, kdy na osmnáct lidí spadla věž v Siloe (věž stála v jihovýchodní části jeruzalémských hradeb).

Ježíš i na tomto případě ukazuje, že i tito lidé nebyli větší hříšníci (viníci) než obyvatelé Jeruzaléma. Kdo by tohle čekal? Člověk by si přece snadno řekl, že se jim stalo neštěstí právě proto, že udělali něco špatného. Dostali odplatu, ne? Ale to Ježíš odmítá! Takhle to on nevidí.

A znovu opakuje: „Pravím, vám, ale nebudete-li činit pokání, všichni právě tak zahynete.“

HŘÍCH JE HŘÍCHEM V BOŽÍCH OČÍCH U VŠECH LIDÍ STEJNÝ - ŠPATNÝ

Hřích je v Ježíšových očích (a tudíž i Božích) hříchem. Jestliže nás potká neštěstí (nedaří se nám najít zaměstnání? umírá v naší rodině jeden člověk za druhým na stejné nemoci? proč máme takovou smůlu ve vztazích?), má nás to přinutit, abychom se v životě zastavili a zamysleli se, zda je náš život v souladu s tím, co pro nás nachystal Bůh. Je to výzva. Máme si začít klást otázky: Opravdu žiji správně? Jsem skutečně šťastný? Vím, kam jdu? Znám Boha a jeho plány pro svůj život?

Ježíš nás, a zde je velice zajímavé, že nedělá rozdíl mezi náboženskými lidmi a nevěřícími (čili bezbožníky), ale vybízí všechny, abychom činili pokání. Co to je pokání? Je to uznání našich vin, že jsme se provinili proti Bohu na prvním místě (na druhém místě proti lidem), že jsme řekli to, co jsme neměli, smýšleli jsme zle ve své mysli a ve svém srdci o druhých lidech či o sobě a také, že jsme jednali špatně (i když jsme věděli, co je správné). Z toho všeho nás usvědčuje svědomí a my to dobře víme. Říká se tomu výčitky svědomí. Ne, to nebyl vynález proslulého lékaře, neurologa a psychologa Sigmunda Freuda, to je vynález Boží.

Činit pokání znamená nejen uznat vinu, ale také se odvrátit od zlé cesty, kterou jdeme. Změnit směr a jít jinou cestou, přijmout odpuštění od Boha a konat dobro.

Ježíš poukazuje, že nevěří na osud. Nevěří tomu, že jsme vydáni tragédiím napospas. Nehledá viníka ve firmě, která vyrábí rentgen, v nemocnici, neobviňuje Piláta a jeho římské vojáky, neviní architekta, že postavil špatně věž, ani neviní okolnosti. Ne, Ježíš říká, že my jsme viníky a hřešíme. Musíme převzít odpovědnost za své viny. Neštěstí je důsledkem hříchu. Smrt je důsledkem hříchu. Ježíš nás vede k myšlence, že jsme to my sami, kdo může změnit směrování našeho života. Můžeme učinit dobré rozhodnutí a svěřit se Jemu, Ježíši, který je dobrým Bohem. On sám se pak postará, aby se nám dobře dařilo a bude nás ochraňovat.

V Bibli v Listu Římanům 10,9 (ekumenický překlad) je napsáno, co je třeba udělat:

„Vyznáš-li svými ústy Ježíše jako Pána a uvěříš-li ve svém srdci, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš spasen.“

Ježíš je tím, kdo nám chce naše hříchy odpustit a kdo nám chce ukázat novou cestu. Plány, které s námi On sám má. Dobré plány, dobré skutky a dobrý život. To je to, co nám všem nabízí. Ale bez pokání to nepůjde.

Krásné jarní dny Vám přeje Vaše blogerka Hana Rebeka Šiander

Fotografie a odkazy:

Ústav pro jazyk český je k dispozici zde: https://prirucka.ujc.cas.cz/?slovo=osud

Článek iDNES.cz, „Za pád rentgenu na pacientku může vadná součástka, zjistila MF DNES“, Artur Janoušek, 9. 12. 2017. Článek je dostupný zde: https://www.idnes.cz/zpravy/domaci/pacientka-usti-nad-labem-rentgen-vadna-soucastka-smrt.A171209_090819_domaci_ale