Neděle 31. května 2020, svátek má Kamila
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
  • Neděle 31. května 2020 Kamila

Karanténa, omezení, roušky a touha po normálním životě

5. 04. 2020 23:37:35
Karanténa během pandemie koronaviru zásadně změnila naše životy. Můj dnešní článek je o tom, co dělám v karanténě, čím jsem se zabavila a jak mám problém disciplinovaně nosit roušky.

Tři týdny žijeme v karanténě. Kdyby mi někdo dřív tvrdil, že budeme žít v karanténě omezeni nejrůznějšími zákazy, tak bych mu to nevěřila. Každý z nás se s tímto novým životním stylem vyrovnáváme po svém. Se vším – se strachem, nejistotou, obavami, nejistou budoucností, ale i se životem v karanténě, nošením roušek a omezeními.

Já jsem tři první dny v karanténě pociťovala velké úzkosti, tíseň a strach ohledně budoucnosti. Média chrlila jednu děsivou zprávu za druhou. Když jsem po odvysílání zpravodajství na mém oblíbeném rádiu ČRo Plus přemýšlela, jestli jsem slyšela něco pozitivního, odpověděla jsem si negativně. Ale ono to skutečně vypadalo před třemi týdny dost děsuplně.

Jak většina mých pravidelných čtenářů ví, jsem věřící člověk. Proto jsem se za úzkosti a tíseň a strach, které mě svíraly jako pevný krunýř, vytrvale modlila a proklamovala do duchovního světa povzbudivé verše z Bible. Čtvrtý den jsem se ráno probudila a všechno bylo pryč. Všechny úzkosti, tíseň a strach z budoucnosti zmizely. Dostavil se hluboký Boží pokoj a vědomí, že Bůh je stále Bohem a nic se neděje bez jeho vědomí. Děkovala jsem s velikou vděčností Ježíši.

CO DĚLAT V KARANTÉNĚ?

Co ale nezmizelo, byla karanténa nad Českou republikou a omezení, jenž všichni pociťujeme.

Přišel mi e-mail od kamarádky. Psala mi, jak špatně zvládá karanténu a jak jí to převrátilo život naruby. Je to spisovatelka jako já. Měla na měsíce dopředu dohodnuté debaty ve školách, autorská čtení v knihovnách a také pořady v rádiu či televizi, které měla nahrát či natočit. Z toho všeho sešlo. Ocitla se jako člověk-umělec ve velkém vzduchoprázdnu a bez příjmů téměř ze dne na den.

Zde je velmi jednoduché schéma, co můžeme změnit a co ne.

Psala ale také, že pro mě se vlastně nic zásadně nemění, protože stejně pracuji doma a píši knihy. A měla pravdu. Byla jsem paní svého času před pandemií koronaviru a jsem jí i teď.

SOUSEDÉ, KTEŘÍ SE MI VYHÝBAJÍ JAKO ČERT KŘÍŽI

Mé dny jsou v zásadě stejné. I když žiji sama, byla jsem zvyklá potkávat sousedy v domě a občas s nimi prohodit pár slov. V domě, kde bydlím, je deset partaj a sedm bytů obývají důchodci od 73 let výše. Jak říkám z legrace, ano, bydlím v domově důchodců.

Takže když už někoho zahlédnu, straní se mě, jako kdybych přenášela mor! Okamžitě vyklidí prostor na chodbě a zmizí za zavřenými dveřmi. Ale snažím si to nebrat osobně a chápat to.

Zvláště blízké vztahy jsem měla s paní sousedkou, která bydlí naproti mně. Velmi jsme se v posledních letech spřátelily. Dříve jsem jí často zašla s receptem do lékárny a vyzvedla léky, jindy jsem jí nakoupila, dokonce jsme spolu dvakrát zahradničily. Povídaly jsme si a hodně se nasmály. Bylo naším zvykem, že když jedna z nás něco uvařila, anebo vypěstovala, že jsme se o to podělily. Stále tedy naše talíře putovaly mezi našimi dvěma bytovýma jednotkami. Jednou to byl můj čerstvě upečený jablečný štrúdl, jindy to byla zmražená ryba od paní sousedky.

Vídávaly jsme se obden. Ale když byl vyhlášen nouzový stav, paní sousedka se zabednila ve svém bytě a téměř nevychází. Výjimečně ji zahlédnu z okna svého bytu, jak se kvapně vrací ve vyhrazených hodinách k nakupování pro důchodce s nákupem domů. Nevoláme si, neklepeme si na dveře a nevídáme se.

Abyste rozuměli, já bych to klidně udělala, ale paní sousedka i v normálním životě všechno dezinfikovala a používala dezinfekční gely na mytí a jejím oblíbeným přípravkem v domácnosti, který nikdy nesměl dojít, bylo Savo.

Já jsem vyrostla v rodině zdravotní sestry (která pracovala několik let na interně), takže vím moc dobře, co je hygiena a také ji od útlého dětství dodržuji. Ale s paní sousedkou se srovnávat nemohu. I kdybych jí něco přinesla, nejspíš by mi neotevřela. Náš poslední kontakt před měsícem (a to nebyl ani nouzový stav) vypadal tak, že si paní sousedka ode mě udržovala bezpečnostní mezeru čtyř metrů a nedůvěřivě zkoumala škvírou mezi pootevřenými dveřmi, jestli náhodou nezakašlu.

I kdybych jí nakrásně přinesla talíř s tím nejvoňavějším štrúdlem, nejspíš by ho ze strachu, že je infikovaný vyhodila, a talíř by polila Savem. Měla by totiž strach, že jí do bytu vnáším viry, bakterie a jiné svinstvo.

KARANTÉNA ZMĚNILA MŮJ VZTAH S MATKOU

Na druhou stranu se díky karanténě změnil k dobrému můj vztah s matkou. Je 200 kilometrů daleko, ale voláme si každé dva či tři dny a skutečně si povídáme! Abyste rozuměli, to se s mojí matkou nedalo. Nedostaly jsme se nikdy k ničemu příliš osobnímu, takže jsme si vždycky povídaly o počasí, práci na zahrádce a vaření. To byla naše obvyklá témata. Nic víc.

Ale nyní, když jsme v karanténě, a matka ji jako důchodce s nepříliš dobrým zdravotním stavem skutečně cíleně a bedlivě dodržuje, naše vztahy kvetou jako třešeň na jaře! Voláme a komunikujeme jako o život! Nejen co dělá, ale také matka vzpomíná a vypráví. Na druhou stranu je matka nesmírně užitečná a šije roušky, jak pro nás s bratrem, tak pro své okolí. Je evidentní, že jí to činí šťastnou. Zřejmě má opět onen vzácný pocit, že může také přispět něčím, co má smysl (a nejenom vařit, prát, žehlit a nakupovat).

Takže i já matce líčím, jak se mi podařila moje první rouška v životě. Matka mi zase na oplátku předává rady, jak ji vylepšit, protože zatímco já jsem si ušila teprve jednu (ostatně matka mě jimi zásobuje), tak ona jich má za sebou už nejméně třicet. Vymýšlí různé triky a tipy, jak a z čeho ji ušít, aby rouška fungovala co nejlépe.

NEDOSTATEK POHYBU

Ze začátku jsem se snažila držet vládních pokynů a nevycházet často mezi lidi. Jenže jsem zjistila, že když nemám žádný kontakt s živými lidmi, tak se můj svět jaksi zmenšuje. Jako extrovert zvládnu být doma zavřená maximálně dva dny, pak už mám pocit, že to na mě šíleně padá.

Zjistila jsem, že zůstat doma (a přitom být zdravá a plná energie) je pro mě nemožné. Pokud jsem déle doma, přepadají mě deprese a já upadám do letargie, že nic nemá smysl. Přestávám fungovat a jenom se válím, nic nedělám, na všechno kašlu a je mi všechno jedno. Prostě pustnu po všech stránkách.

Ale taky jsem zjistila, že když každý druhý den vyrazím ven a cestou v nějakém supermarketu nakoupím potraviny, které mi docházejí (taky máte dojem, že člověk v karanténě doma jí nějak víc, než dřív?!) a projdu se na čerstvém vzduchu, zvedne se mi nálada o nějakých 70 procent a já začnu normálně fungovat, pracovat a vrací se mi dobrá nálada. Že tento stav jednou skončí a my se zase vrátíme k normálu a budeme žít.

Takže ačkoliv bych neměla, nakrokuji si svých deset tisíc kroků, jak jsem byla zvyklá, a je mi dobře. Kromě toho cvičím každý druhý den doma, zhruba hodinu. Ale to dělám už několik let, abych byla v kondici. Když má člověk sedavé zaměstnání, ono se to ani jinak nedá.

Dostala jsem k narozeninám nové běžecké boty. Netoužím po ničem jiném, než jít ven a boty pořádně při běhu otestovat. Zaběhat si! Jenže teď to nejde...

PRÁCE NA ZAHRÁDCE, ČTENÍ, ŠITÍ A RESTY

Ale našla jsem si jiné činnosti. Před domem mám malou zahrádku. Sice prostor patří městu, ale já se o něj starám, jako kdyby to byla moje vlastní zahrádka. Tady je to zvykem. Takže pěstuji růže, pivoňky, kosatce, tulipány a narcisy. Ale také mám velký keř ostružiníku, ze kterého od léta do podzimu sklízím několik kilogramů obrovských černých ostružin. Pak ještě pěstuji bylinky – mátu peprnou, meduňku lékařskou a pažitku. Občas pěstuji rajčata, dýně, výjimečně okurky.

A pak je tu ten živý plot, který nás odděluje od ulice. Tak na ten jsem se letos zaměřila. Každý druhý den vyrážím s nůžkami a stříhám a stříhám. Stačí hodina denně a úplně ožiju! Z výsledku se budu kochat dlouhé měsíce.

Pár dnů před tím, než tohle šílenství s koronavirem začalo, jsem si vzala dovolenou. Když totiž pracuji na knize, tak píši tak dlouho, dokud to není hotovo. Tentokrát jsem pracovala na románu půl roku. Poté si vždycky beru dovolenou, abych si odpočinula, než se vrhnu na další knihu.

Moji dovolenou změnila karanténní opatření, ale i tak se snažím zabavit. Především hodně čtu. Mám rozečtených asi deset knih (trochu jsem v tom zvlčila!) a snažím se je postupně dočítat (a taky na většinu napsat recenze). Dobrá zpráva je, že volný čas mi konečně umožnil vrátit se znovu k šití. Před pár dny jsem si přešila zimní vlněný kabát na bundu.

NA ROUŠKY SI NIKDY NEZVYKNU

Ale co mi opravdu vadí, jsou roušky. Samozřejmě, že je disciplinovaně nosím kamkoliv jdu. Ale stále mám dojem, že se mi špatně dýchá. Ne, vážně nejsem astmatik (četla jsem článek na iDNES.cz, že s tím právě astmatici mají velký problém).

Když jsem si vzala poprvé roušku (tehdy to bylo den předtím, než to bylo oficiálně nařízeno vládou), tak jsem si ji na místech, kde nikdo nebyl v dohledu, sundala a vyloženě jsem šlukovala čerstvý vzduch! Náruživě jsem nasávala vzduch nosem i pusou a nemohla jsem se toho nabažit! Nemohla jsem si prostě pomoci. V roušce jsem měla dojem, že nemůžu dýchat.

Teď, po třech týdnech testování nošení zimní šály, šátku a roušek z různě silných bavlněných materiálů, je to o něco lepší. Zřejmě si zvykám. Jak se říká, člověk si zvykne na všechno.

Ptala jsem se své matky, jak na tom je a říkala, že se jí taky špatně dýchá přes roušku (a to je prosím pěkně bývalá zdravotní sestra, která nosila plátěné roušky od 60. let celá desetiletí v nemocnici běžně).

Ptala jsem se mladé pokladní v supermarketu, jestli se jí dobře dýchá a říkala totéž – špatně.

Ještě jsem zjistila, že když jdu běžným tempem (rozumějte: rychlým) do kopce, a že těch je tady v Ústí nad Labem, tedy v Krušných horách, dost a dost, tak funím a špatně se mi dýchá. Ale všimla jsem si na silnici cyklistů, kteří jsou ode mě asi šest metrů, jak šlapou do pedálů a snaží se kopec zdolat, tak byť mají roušku, nemají ji přes nos, aby mohli dýchat aspoň nosem. Jiní si ji, než vyšlápnou kopec, sundají úplně.

V Ústí nad Labem je vyhlášená ulice, která se jmenuje Na schodech. Začíná v centru a je charakteristická tím, že je sestavená ze schodů od samého úpatí až na vrchol kopce nad centrem. Běžně tuto ulici po schodech rychlým tempem zdolám. Už jsem si na to zvykla, ostatně proto taky každý druhý den cvičím, abych byla v kondici. Ale s rouškou přes nos a ústa?

Když jsem šla ulicí Na schodech poprvé s rouškou, musela jsem se zastavit v jedné třetině a měla jsem dojem, že se nejspíš udusím! Začaly mě napadat děsuplné myšlenky, jestli nejsem latentní kardiak! Počkala jsem, až nikdo nebyl v blízkosti, strhla jsem roušku a šlukovala jsem tolik potřebný vzduch. Jinak to nešlo. Snad tam nejsou kamery...

Když jsem šla touto ulicí podruhé, míjela jsem paní, které mohlo být tak padesát. Šla schod za schodem pomaleji než já. Když jsem ji míjela, uviděla jsem, jak má sundanou roušku. Míjela jsem ji v uctivé vzdálenosti a říkám: „Taky máte pocit, že to přes roušku neudýcháte?“

Paní přikývla a zasmála se. „Mám stejný problém,“ řekla jsem. Vydala jsem se na opačnou stranu ulice, tak, aby mezi námi byla rozestup asi šest metrů, a strhla jsem si roušku, a šlukovala jsem vzduch.

Když chodím po rovině, žádný problém nemám. Takže fakt nevím. Ale docela by mě zajímalo, jak to řeší lidi například v Krkonoších?

Další problém spatřuji v tom, že podle instrukcí by si měl člověk nasadit roušku doma a pak na ni nesahat (ani na obličej), dokud se nevrátí domů a neomyje si ruce. Tak to jsou sice super rady, a rozumějte mi dobře, já s nimi v zásadě souhlasím, ale opravdu nevím, jak to prakticky zařídit, když mám alergickou rýmu na všechny pyly od jara do podzimu.

Obyčejně smrkám každých deset minut. Pyly mě dráždí, a jak jsem zjistila, rouška nepomáhá. Naopak, je to nežádoucí hradba. Pokud nechci mít roušku posmrkanou, musím si ji každých deset až patnáct minut sundávat a čistit nos.

A to nemluvím o tom, že se mi občas rosí brýle, jak dýchám. K tomu se občas napiju. Takže se neustále venku zastavuji, sundávám roušku, případně šátek, a svým způsobem to všechno bezpečnostní úsilí sabotuji. No, jak tohle řešit, to vážně nevím. Jak to dělají alergici, jsem se ještě nedočetla.

Včera jsem sedla k notebooku a napsala jsem pár stránek ze své páté knihy. Hlavní hrdinka se prochází s manželem pražskými ulicemi, povídají si, smějí se... a především nemají žádné roušky! Ta představa se mi obrovsky líbila! Říká se, že právě žijeme v době rouškové. Já se nemůžu dočkat, až se vrátíme do doby bez roušek, budeme moci chodit svobodně ven, sportovat a budeme se moci družit, jako dřív dle libosti. Tak to je to, o čem právě sním...

Krásné jarní dny s rouškami Vám přeje Vaše blogerka Hana Rebeka Šiander

Fotografie:

Autorkou schéma je Brandy Thompson a mám její svolení k publikaci.

Autor: Hana Rebeka Šiander | neděle 5.4.2020 23:37 | karma článku: 17.22 | přečteno: 687x

Další články blogera

Hana Rebeka Šiander

Recenze filmu „Robin Hood“ od režiséra Otty Bathursta z roku 2018

O zpracování legendárního anglického hrdiny Robina Hooda se pokoušeli mnozí. Nejnovější film je z roku 2018. Film není historický, ale akční a dramatický. Film strhali kritici po celém světě a já myslím, že oprávněně.

31.5.2020 v 12:31 | Karma článku: 13.34 | Přečteno: 313 | Diskuse

Hana Rebeka Šiander

Recenze filmu „God's Not Dead“

Je Bůh mrtvý nebo ne? Americký film z roku 2014, který se jmenuje „God's Not Dead“ (v překladu Bůh není mrtvý), tohle přesně řeší. A nijak povrchně, ale přísně vědecky. Vynikající film, který musí vidět každý ateista!

21.5.2020 v 22:37 | Karma článku: 14.90 | Přečteno: 564 | Diskuse

Hana Rebeka Šiander

Jak vypadají životy lidí, kteří nečtou knihy?

Jsem vášnivý čtenář a přečtu za rok desítky knihy. Ale poznala jsem lidi, kteří nečtou vůbec. Tragicky se to na nich podepisuje a oni to netuší. Špatně čtou, jiní píší foneticky, neumí sestavit souvětí, nemají slovní zásobu...

12.5.2020 v 21:11 | Karma článku: 23.92 | Přečteno: 874 | Diskuse

Hana Rebeka Šiander

Bůh se k nám nechová podle toho, jak si zasloužíme

Lidé, kteří nikdy nezažili bezpodmínečnou lásku, neumí milovat ani odpouštět. Proto se tolik lidí řídí principem odplaty a druhým se mstí. Ale existuje lepší cesta! Jít cestou Božího milosrdenství. Ježíš vysvětloval, jak na to.

10.5.2020 v 21:23 | Karma článku: 16.03 | Přečteno: 464 | Diskuse

Další články z rubriky Společnost

Tomáš Kučera

Jak být bohatý.

Spousta lidí chce mít hodně peněz. Tak si dnes zkusíme vysvětlit, jak se k nim dostat. Chce to především mít chuť investovat, jak do podniku, tak i do znalostí.

31.5.2020 v 21:13 | Karma článku: 3.62 | Přečteno: 101 | Diskuse

Jan Pražák

Feministky vítězí v boji o zrovnoprávnění žen na WC

Navždy pryč je klasický obrázek, kdy dámy stojí ve dlouhé frontě přede dveřmi s panenkou a obávají se, zda to stihnou například do skončení přestávky v divadle, zatímco muži chodí na panáčka bez čekání.

31.5.2020 v 18:27 | Karma článku: 17.59 | Přečteno: 442 | Diskuse

Marek Trizuljak

Krajina ležící, zvlněná - A drobný příběh o posvěcené dezinfekci

Ještě několik záznamů. Deník z karantény, která nyní už pomalu ustupujíce. Několik kontrastujících a přesto vzájemně ladících listů: Krajina jako kráska se zeleným tělem. Posvěcená dezinfekce. Naděje velikonoční a svatodušní..

31.5.2020 v 16:00 | Karma článku: 15.71 | Přečteno: 246 | Diskuse

Pavla Gomba

Patří děti do školy?

V minulých týdnech pandemie koronaviru uzavřela brány škol pro neuvěřitelnou jednu miliardu tři sta milionů dětí celkem v 188 zemích světa.

31.5.2020 v 14:56 | Karma článku: 15.26 | Přečteno: 1200 | Diskuse

František Kašpárek

Vyhoďte ji z kola ven!

Následující úvaha je pouze mým osobním názorem. Mohu mít pravdu, nebo částečně pravdu, mohu se mýlit. V duchu existence tří pravd: Moje pravda, tvoje pravda, a pravda.

31.5.2020 v 14:48 | Karma článku: 27.92 | Přečteno: 680 | Diskuse
Počet článků 491 Celková karma 18.09 Průměrná čtenost 4133

Narodila jsem se v roce 1979 v Hradci Králové. Baví mě studovat a vzdělávat se, a tak jsem vyučená švadlena a kuchařka, ale i sociální pracovnice. Vystudovala jsem theologii. Jsem absolventkou Policejní akademie PČR.

Během svého života jsem se věnovala mnoha povoláním. Pracovala jsem v McDonald´s, byla jsem asistentkou ve vzdělávací společnosti, realitní makléřkou i státní úřednicí na Ministerstvu obrany ČR.

Nejvíce mě zaujala práce v médiích (rádio, TV, noviny) a objevila jsem, že mě baví psát. Pracovala jsem jako novinářka v oblasti V.I.P. a politiky. Píši recenze pro Palmknihy.cz. Jsem blogerka a spisovatelka.

V únoru 2012 mi vyšel můj první román pro ženy, kniha BRIGITA. V prosinci 2012 se objevila na světě druhá kniha HEDVIKA. Nyní pracuji na dalších knihách. 

Najdete mě také na mém webu siander.cz

Počet návštěv podle TOP listu:

Museli jsme prodat chalupu. Dcera se rozvádí a potřebuje peníze, říká Žilková

Veronika Žilková opustila minulý měsíc v Izraeli svého manžela Martina Stropnického a vrátila se do Česka. Její maminka...

Vodafone měl masivní výpadek. Hodiny nefungovaly prakticky žádné služby

Lidé po celém Česku zaznamenali ve čtvrtek odpoledne výpadky služeb Vodafonu včetně bývalých služeb UPC, ať už šlo o...

Monika Bagárová porodila. Dcera dostala jméno po mamince Muradova

Zpěvačka a porotkyně SuperStar Monika Bagárová (25) je maminkou. Se šťastnou novinkou se pochlubila fanouškům na...

Milenec? Ano, ale nezapomínejte na důležitá pravidla nevěry

Nejen muži, ale i ženy často utíkají za potěchou mimo domov. Hledají si milence, který jim dá to, co ve vlastní ložnici...

RECENZE: Jsem sexuální pracovnice, hlásá hrdinka filmu Pátrání po Evě

Točí se při sexu s muži, ve vaně se ženami, když bere drogy či pózuje pro vyzývavé fotografie. Fanoušci na sociálních...