Proč nemůžu randit s antisemitou

Byl to mladý sympatický muž a rozuměli jsme si. Po několika schůzkách na mě zčistajasna vytáhl konspirační teorie, jak židobolševické hnutí ovládá celý svět a já to nevím. Byl to antisemita. Nepochopil ale, že já mám Židy ráda.

Je to přesně rok, co jsem se v protestantské církvi v Ústí nad Labem setkala se milým mladým mužem. Viděli jsme se na několika akcích, ale nebylo dost času, abychom si spolu popovídali. Byl velice sympatický, přátelský a otevřený. O to více mě mrzelo, že se stále míjíme.

Pak jsme se sešli na jedné akci a večer šli domů. Ukázalo se, že máme stejnou cestu a doprovodil mě k domu, kde bydlím. Celou cestu jsme si velice příjemně povídali. Nakonec jsme se zastavili před domem a pokračovali v hovoru.

Stále nová a nová témata, o kterých jsme si povídali, nás spojovala. Jak to říct? Prostě jsme jeli na stejné vlně! Věděli jsme, o čem je řeč a ukázalo se, že máme mnoho společného. Mnoho z toho, o čem jsme se bavili, jsme oba prožili. Bylo to skvělý!

Čas utíkal… Ale bylo nám to jedno. Nevnímali jsme to. Domů jsem přišla až za dvě hodiny. Tak skvěle jsem si už dlouho s nikým nepopovídala, pomyslela jsem si. Byla jsem za to vděčná.

Když jsem se vydala do církve na další akce, doufala jsem, že se tam zase s mladým mužem potkám. Nebylo to ihned, ale stalo se.

Mladý muž mě po jedné akci zase doprovázel domů. Znovu jsme si nadšeně povídali před domem. Pak přišla řeč na Izrael. Mezi řečí jsem se zmínila, že jsem v Praze chodila sedm let do synagogy, navštěvovala kurz hebrejštiny a slavila židovské svátky. Byl to báječný čas! Ráda na to vzpomínám. Řekla jsem, jak mi synagoga, společenství a judaismus moc chybí a taky, že až se vrátím do Prahy, začnu opět chodit na kabalat shabat (páteční Bohoslužba, při které večer Židé oslavují příchod soboty/shabatu) a začnu znovu slavit svátky.

Mladý muž se ke mně naklonil a zkoumal moji tvář.

• „Jo, ty vypadáš na Židovku,“ řekl s úsměvem na rtech.
• „Ale já nejspíš Židovka nebudu. Sice pátrám po svých rodinných kořenech, ale nevím, nevím,“ odpověděla jsem.
• „No, ty oči, ušní lalůčky, nos… Já tu vidím jasné židovské rysy,“ odpověděl mladý muž.

Zasmála jsem se tomu a dál to neřešila.

Po nedělní Bohoslužbě mě pozval mladý muž na oběd. Nejdřív jsem se zdráhala, měla jsem jiné plány, ale nakonec jsem souhlasila. Strávili jsme spolu několik hodin. Opět jsme se skvěle oba bavili.

Prozradil mi, kde pracuje, a dohodli jsme se, že se za ním před koncem pracovní doby zastavím a někam společně zajdeme.

Když jsem za ním přišla, pozdravil mě a zničehožnic spustil.

• „Ty si jako myslíš, že budu s tebou chodit do toho modlářského chrámu? Do synagogy? Na to zapomeň! Tam mě nikdy nedostaneš!“
• Zarazila jsem se a nechápavě se na něj dívala.
• „Ty vůbec nic netušíš! Všechno to je židobolševické spiknutí! Kdo si jako myslíš, že ovládá svět? Evropskou unii nebo Spojené státy? Kdo asi? Židi! Ovládli všechno! Svoje lidi dosadili do politiky, ovládají média! Řídí celý svět!“ chrlil ze sebe s nepředstíraným hněvem.
• „Tak na tom se neshodneme,“ řekla jsem chabě.

Na nic jiného jsem se nevzmohla. Byla jsem v šoku. Okamžitě jsem si vzala kabát, který jsem si před tím odložila, oblékla se a zamířila jsem po schodech ke vchodu z budovy.

• „Ty už jdeš?“ zeptal se mě pro změnu zase nechápavě on.
• „Ano,“ odpověděla jsem a šla dál.
• „A uvidíme se večer na té křesťanské akci?“ zavolal ještě za mnou.
• „Ne, já dneska nepřijdu,“ řekla jsem mezi dveřmi a vydala jsem se domů.

Cestou domů jsem přemýšlela, co to mělo znamenat? Tohle jsem ještě nikdy nezažila. Mozek mi to nebral. Vůbec jsem si to neuměla vysvětlit. Milý, laskavý a příjemný mladý muž se najednou změnil v někoho naprosto jiného. Rozhněvaného muže plného nenávisti. Nejenže na mě chrlil konspirační teorie, ale ještě se na mě zlobil. Bylo to opravdu divné.

Po čtyřech dnech jsme se potkali na nedělní Bohoslužbě v církvi. Pozval mě na oběd, ale to jsem zásadně odmítla. Cestu domů jsme měli stejným směrem, a tak mě mladý muž opět doprovodil domů. Nebylo na co se vymluvit.

Bylo nutné si promluvit. Mladý muž se mi několikrát omlouval a jako omluvu mi daroval bonboniéru a oříšky. Odpustila jsem mu. Měla jsem za to, že to byl jenom jakýsi úlet a už se to nebude opakovat.

Poté jsme se znovu viděli v církvi. Všechno bylo jako dřív. Skvěle jsme si povídali, i když musím přiznat, že jsem byla poněkud ve střehu. Doprovodil mě opět domů a navrhl, že bychom si mohli udělat výlet do blízké přírody. Byla to šance, jak se poznat lépe. Souhlasila jsem.

Volal mi den před výletem, abychom se dohodli na podrobnostech. Povídali jsme si o všem možném a pak nastal zlom. Začal mluvit o tom, jak jsou bílí muži v Evropě utlačovaní, protože se židobolševické spiknutí postaralo o to, aby byli neplodní. Proto mají málo spermií. Migrační vlna muslimů, která nás dříve nebo později stejně zasáhne, se postará o to, že se Arabové rozmnoží a bude jich víc než nás. Ale nejhorší je, jak to všechno ovládají Židé! Ovládají politiku, média, ekonomiku, peníze… Prostě řídí celý svět!

Zatímco jsem ho poslouchala, před očima se mi vybavila jedna laskavá dáma z pražské synagogy, která nám vyprávěla, jaké měla štěstí, že se jejím rodičům podařilo utéct z Československa ve 30. letech minulého století. Z její rodiny zemřelo celkem 54 lidí v koncentračních táborech.

Vybavila se mi jedna stará Židovka, která mi na Starém Městě Pražském prodávala v obchodě krásnou mezuzu. Byla velice milá a přátelská. Mohlo jí být asi devadesát let. Když natáhla ruku, aby si vzala moji bankovní kartu, odhalilo se jí předloktí a já jsem zahlédla vytetované číslo. Přežila Osvětim. To byl jediný koncentrační tábor, kde se totiž tetovalo.

Vzpomněla jsem si na starého usměvavého muže, který mě s kamarádkou poprosil, abychom ho doprovodili na Staré Město Pražské, kde byl právě na návštěvě u známých. Bylo to kousek od synagogy a my jsme šly stejným směrem. Muž nám vyprávěl, že když nastal rok 1933 a v Německu se stal kancléřem Adolf Hitler, na nic nečekal a odjel do tehdejší Palestiny. Tehdy mu bylo šestnáct let… Zůstal tam celý život a nikdy nelitoval. Zajímalo mě, co se stalo s jeho rodinou a příbuznými, kteří zůstali v Československu, ale nenašla jsem odvahu se zeptat. Patrně nepřežili, jak jinak…

A tak bych mohla pokračovat. Těch příběhů znám hodně… Najednou mi došlo, že bych nikdy nemohla chodit s člověkem, který je antisemita. S člověkem, který je nepřátelský vůči Židům a chová vůči nim předsudky. Za takového muže po svém boku bych se musela jedině stydět.

A víte, co je také zajímavé? Už jsem potkala během svého života několik antisemitů, ale ani jeden z nich se nebyl nikdy podívat v synagoze a neznal osobně žádného Žida.

Když jsem chodila do synagogy, obklopovali mě Židé a cítila jsem se s nimi dobře. Když jsem pracovala v soukromém sektoru, často stáli v čele firem Židé. Nikdy mi to nevadilo, naopak. Většina Židů, které jsem měla možnost poznat, byli slušní, velice vzdělaní, inteligentní a seriózní lidé.

Ale také jsem slyšela o Židech z Ústí nad Labem, kteří se strachem sledují narůstající antisemitismus v Německu, Francii, Belgii, Spojených Státech… Usínají s cestovním pasem na nočním stolku vedle své postele. Už antisemitismus totiž jednou zažili. Vědí, jak to začíná…

Mladého muže jsem přerušila, už jsem to nemohla poslouchat. Dělalo se mi z toho špatně.

• „Ty jsi antisemita,“ řekla jsem klidně.
• „To teda nejsem!“ bránil se. „Ty jenom…“

Hovor jsem ukončila. Zkoušel se mi dovolat, posílal SMS a ještě celý týden e-maily, aby mi vysvětlil, v jakém omylu žiji. Považoval za svou povinnost mě poučit, o tom, kdo jsou Židé…

„Antisemitismus je nepřátelství nebo předpojatost vůči židům jako představitelům židovského náboženství judaismu, etnické skupině nebo rase. Přestože samotné slovo antisemitismus odkazuje ke všem semitským národům, je tento termín používán většinově pro označení nepřátelství vůči židům. Jde o formu xenofobie, která může mít různé formy, od osobní nenávisti až k institucionalizované násilné perzekuci. Krajním příkladem antisemitismu je otevřeně nepřátelská nacistická ideologie Adolfa Hitlera, která vedla ke genocidě evropských židů.“Zdroj: Wikipedia.org

Nikdy se neomluvil. Mobilní číslo jsem uložila do blokovaných kontaktů stejně jako e-mailovou adresu v počítači.

KNIHA "JEDOVATÁ HOUBA" VYDANÁ ZNOVU?!

Možná se zeptáte, proč jsem tento blog napsala? Právě v těchto dnech se objevila u nás na knižním trhu dětská kniha „Jedovatá houba“ (z německého originálu Der Giftpilz). V České republice ji vydalo nakladatelství Guidemedia etc., ale nabízí hned několik internetových obchodů.

https://www.idnes.cz/zpravy/domaci/rozstrel-jedovata-houba-antisemitismus.A200214_145714_domaci_knn

Nejedná se však o obyčejnou dětskou knihu, kterých je na knižních pultech spousta. Toto je původní dětská kniha, kterou sepsal Ernst Hiemer. Autorem ilustrací je Philipp Ruprecht. Vyšla v roce 1938 v nakladatelství Julia Streichera Stürmer Verlag (pro ty, kdo nevědí, kdo byl Julius Streicher – vydával od roku 1923 nechvalně proslulý antisemitský plátek Der Stürmer).

Kniha byla vydána jako nacistická antisemitská propaganda určená pro děti, která z pozic nacistického světonázoru popisuje vzájemné německo-židovské vztahy. Židé jsou označováni za rasu s negativními fyzickými i duchovními rysy. Svůj název dostala kniha podle jednoho z krátkých příběhů, kde matka svému dítěti při sběru hub vysvětluje, že stejně jako se dělí houby na druhy jedlé a jedovaté, existují i lidé dobří a zlí, čímž myslí Židy.

Jestli někomu přijde nevinné a legrační vydávat antisemitskou literaturu v době, kdy antisemitské nálady a útoky v Evropě sílí, a učit dětské čtenáře rozlišovat, podle jakých znaků a předsudků poznají Židy, tak mě to vtipné nepřijde… Jsou totiž mezi námi lidé, kteří to berou vážně a věří tomu stejně jako Němci ve 30. letech XX. století. O tom je ostatně moje osobní zkušenost.

Krásné zimní dny bez antisemitismu Vám přeje Vaše blogerka Hana Rebeka Šiander

Odkazy:

Heslo antisemitismu je citováno z wikipedie.org a je dostupné zde:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Antisemitismus

Informace o „Jedovaté houbě“ jsou dostupné na wikipedia.org zde: https://cs.wikipedia.org/wiki/Der_Giftpilz