Útočící psi a nezodpovědní pejskaři

Začalo to několika útoky psů… Ukázalo se, že obavy jsou na místě, když mě obklopují na sídlištích stovky psů, kteří volně pobíhají, nemají náhubek a své majitele neposlouchají. Dá se s tím něco dělat? Co na to městská policie?

ZAČALO TO MALÝM PODVRAŤÁKEM EDOU…

Jak to všechno vlastně začalo? Psal se rok 2017 a já jsem se vracela večer z nákupu. Byla jsem pouhých deset metrů od domu. Přede mnou šel pomalu starší pán s malým psem. Těšila jsem se domů a tak jsem přidala na tempu a chůzi zrychlila. Chodník byl asi dva metry široký a já jsem se rozhodla pejskaře s jeho miláčkem předejít.

Když jsem to udělala, uslyšela jsem za svým lýtkem cvaknutí psích zubů naprázdno a rozmrzelé psí zamručení. Zřejmě proto, že se to nepodařilo a plán nevyšel! „Fuj! To jsem se ale lekla!“ řekla jsem nahlas. Rychle jsem se otočila a uviděla malého psa, který se na mě nenávistně vrčel. Tohle jsem ještě nikdy neviděla!

Raději jsem odskočila na trávník, abych byla mimo dosah psa. Očním kontaktem jsem si hlídala psa v značné vzdálenosti od těla. Pak jsem se zaměřila na majitele. Ten se na mě jenom mlčky díval, ani nehnul brvou. Jako kdyby se nic nestalo. Jediné, co mě zachránilo od kousnutí, bylo 1,5 metrů dlouhé vodítko, na kterém pes byl. Proto mu „akce“ nevyšla.

Se stejným psem jsem potkala o dva týdny později, na stejném místě. Večer jsem se vracela z procházky a proti mně šla paní (manželka onoho pána) se psem na vodítku. Jakmile jsem ho uviděla ze vzdálenosti čtyř metrů, ustoupila jsem na okraj 1,5 metrového trávníku a šla jsem po obrubníku, který mě odděloval od silnice.

Starší paní se na mě nechápavě dívala. „Už mě ten váš pes jednou napadl,“ řekla jsem. Paní šla směrem ke mně a očividně mi nevěřila. Pes na vodítku šel pomalým krokem vedle ní. Sklonil zrak a dělal, jako kdybych ho absolutně nezajímala. Poté sklonil čenich k zemi a pokukoval po mně. Nelíbilo se mi to. Přišlo mi to divné. Už jsem to jednou zažila a byla jsem raději ve střehu. Když mě paní míjela, pes po mně vyjel! Zůstal na chvíli viset ve vzduchu na vodítku a pak spadl na zem. Chybělo mu ke mně asi půl metru. Bylo nereálné, aby mě pokousal, ale přesto se o to pokusil. Jediné, co mu v tom zabránilo, bylo kožené vodítko.

• „To snad není možné! Váš pes se mě pokusil už podruhé napadnout!“ vykřikla jsem.
• „Náš Eda? To by nikdy neudělal!“ bránila se paní.
• „Copak jste to právě neviděla?“ zeptala jsem se nechápavě. „Před dvěma týdny mě málem pokousal! To byl na procházce s vaším manželem. Teď se o to pokusil znovu!“

Paní tomu očividně nevěřila, i když to viděla na vlastní oči. Bylo mi jasné, že se žádné omluvy nedočkám. Asi to mají v rodině, pomyslela jsem si. Tak jsem přidala do kroku a raději jsem šla domů, aby se jí náhodou Eda nevytrhnul, nedoběhl mě a nedokončil, o co už dvakrát snažil.

VOLNĚ POBÍHAJÍCÍ PSI, NEZODPOVĚDNÍ PEJSKAŘI, EXKREMENTY VŠUDE

Od tohoto incidentu, ačkoliv mi psi do té doby nevadili, jsem začala být obezřetná. Začala jsem dávat pozor na volně pobíhající psy. Jejich majitelé, a bylo jedno, zda se jednalo o muže či ženu, mi shodně na moji žádost, zda by si nemohli psa k sobě zavolat, odpovídali: „Ale on je hodný! On vám nic neudělá! On si chce s vámi jenom hrát!“

Když jsem toto slyšela už po třicáté, nabyla jsem dojmu, že si pejskaři v Ústí nad Labem mezi sebou předávají jakýsi pokyn pro ty, kteří se nechtějí s jejich psy muchlovat.

Ale víte, ono se nejednalo jenom o roztomilé maličké jorkšírské teriéry. Ty mi vážně nevadí. Ale u každého druhého psa se jedná o bojové plemeno, např. německého vlčáka, německého boxera, rotvajlera, amerického pitbulteriéra, anglického bulteriéra, amerického stafordširského teriéra či argentinskou dogu.

A nevím jak vy, ale já opravdu nepatřím mezi lidi, kteří by se muchlovali s cizími psy, bojovými plemeny, kteří navíc v mém případ váží stejně nebo víc než já.

A tak jsem si začala preventivně udržovat bezpečnou vzdálenost od každého psa. No, začala jsem chodit po trávnících, nebylo zbytí, co bych vám vyprávěla. A zjistila jsem, že to bylo moudré. Protože i ti pejskaři, kteří měli psa na vodítku, ho měli na takovém tom vysunovacím, které má asi tři metry, takže když se pes na mě rozhodl hupsnout, tak mi dvojmetrový chodník a metrový pás zeleného trávníku nestačil.

Všem pejskařům, kteří měli psa bez vodítka, bylo jedno, jestli na mě jejich pes vyjel. Většina majitelů psů se na to s klidnou tváří dívala, ani si nepřipustili, že by se dělo něco, co by se dít nemělo. A samozřejmě se nikdo neomluvil. Vlastně ano, ale to jsem zažila za deset let v Ústí nad Labem jen jednou.

Co mě však děsí nejvíc, je neposlušnost psů. Když totiž pejskař na svého psa zavolá, tak ho ve většině případů pes neposlechne, a to ani tehdy, když na ně jejich páníčci a paničky zavolají pětkrát. Ale když se jedná o takového rotvajlera, kterého majitel nevychoval, aby ho poslouchal, jak to asi může dopadnout?

PŘÍKLADY, ZE KTERÝCH MRAZÍ

Pokud máte dojem, že přeháním, pak si přečtěte o osmatřicetileté ženě, kterou napadl československý ovčák v Otradově na Chrudimsku pár dnů před Vánoci. Žena na následky napadení psa zemřela.

https://www.idnes.cz/pardubice/zpravy/pes-zena-smrt-napadeni-vlcak-otradov-pardubicky-chrudimsko.A200111_094353_pardubice-zpravy_hv

Před vánočními svátky napadl sportující šestatřicetiletou ženu v lese opět československý vlčák. Tentokrát to bylo u obce Vráž u Berouna. Ženě se pes chtěl zakousnout do hrdla (stejně jako v Otradově), ale žena se ubránila a zakousl se jí „jen“ do prsa. Psa venčil patnáctiletý mladík se sluchátky v uších a mobilem v ruce.

https://www.idnes.cz/praha/zpravy/vraz-berounsko-napadeni-pes-kousl-zenu-do-nadra.A200120_142050_praha-zpravy_rsr

V září 2019 zaútočil na sídlišti v Českých Budějovicích na holčičku stafordšírský teriér. Povalil ji na zem a pokousal ji. Majitelka psa nezvládla. Pomohl až cyklista, který jel kolem a díky kolu bránil dívku, aby nevznikla ještě těžší zranění. Dítě skončilo v nemocnici.

https://www.idnes.cz/ceske-budejovice/zpravy/stafordsirsky-terier-pokousal-divka-ceske-budejovice-petice-majitelka-odebrali.A190926_082819_budejovice-zpravy_khr

Mám pokračovat? Jste si jistí, že příští obětí nebudete vy, nebo vaše dítě, které si půjde hrát na pískoviště?

JAK MĚ DVAKRÁT BĚHEM PÁR MINUT NAPADL STEJNÝ PES

Na podzim 2019 jsem se vydala na Sídlišti Skřivánek v Ústí nad Labem na nákup. Šla jsem po chodníku mezi dvěma domy, když se na mě vyřítil jezevčík. Vyděsil mě, vůbec jsem ho neviděla, neslyšela a útok jsem už vůbec nečekala! Tak na mě agresivně dotíral, že jsem spadla do bahna a listí (a také do exkrementů, což jsem zjistila později podle zápachu oblečení). Rychle jsem se zvedla, aby mě nepokousal a začala jsem na psa křičet. Trochu odstoupil a já jsem měla čas se zvednout. Pak se objevila majitelka a dělala jako kdyby se nic nestalo.

Tušila jsem, že to řešit nebude, ale domnívala jsem se, že když shání psa, že si ho připne na vodítko. Zamířila jsem pomalu po schodech do nedaleké aleje. Byla jsem v šoku a snažila jsem se z toho zážitku vzpamatovat. Po dvaceti metrech mě jezevčík zuřivě dohnal a byl velice agresivní.

Vyskočila jsem na metr vysokou zídku v aleji a to mě zachránilo. Pes na mě naštvaně štěkal dole. Ale kdyby tam nebyla zídka, tak by mě pokousal. Další minutu jsem na psa křičela, ale nevzdával to. Pak se objevila majitelka, která hledala psa. Zírala na psa, pak na mě, jak stojím na zídce, ale nereagovala. Mohlo jí být asi 45 let.

• „Když už mě váš pes dvakrát během pár minut napadl, mohla byste si ho vzít na vodítko?“ křičela jsem na ni.
• “Tohle ale on nikdy neudělal,” řekla klidně bez emocí, vzala psa na vodítko a šla domů.

Jako vždycky, žádné omluvy jsem se nedočkala.

CO SE S TÍM DÁ DĚLAT?

Nejdřív jsem si myslela, že se z toho přes noc vyspím a nechám to plavat. Ale ráno mi došlo, že pokud tohle nechám být, může příště jakýkoliv pes napadnout kohokoliv jiného. A nemusí to dopadnout dobře, protože zrovna nepůjde o jezevčíka a nebude v blízkosti vysoká zídka, na kterou se dá vyskočit.

Zavolala jsem na městskou policii, oznámila jsem jim nejen své dva incidenty s jezevčíkem, ale také chování pejskařů v Ústí nad Labem obecně. Pokud byste si rádi přečetli, jak to v Ústí nad Labem chodí, zde je můj článek, který se jmenuje „A zase ti psi…“ - https://siander.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=711649

Zajímala jsem se, co bude městská policie s nevychovanými psi a nezodpovědnými pejskaři, dělat. Předně je poctivé přiznat, že jsem dostala od strážnice po telefonu vynadáno. Měla jsem totiž zavolat už při incidentu, tedy předchozí večer. Snad mě omlouvá, že jsem byla v takovém šoku, že jsem ani nevěděla, jak se jmenuji, natož, abych hledala mobil. Jediné, co jsem dělala, že jsem si hlídala psa, aby mě nepokousal.

Pak jsem byla poučena, že mám při jakémkoliv volném pobíhání psů (mimo místa pro psy povolená, která jsou zapsána v městské vyhlášce) okamžitě volat strážníky městské policie, aby to vyřešili. Jedná se totiž o přestupek, který bude na místě řešen pokutou.

Kromě toho jsem napsala e-mail samotnému řediteli Městské policie Ústí nad Labem. Tím je Ing. Pavel Bakule. Byla jsem mile překvapená, když mi ředitel Bakule zavolal a osobně jsme spolu situaci týkající se psů probrali.

Bakule mě informoval, že v Ústí nad Labem je v současné době evidováno celkem 7.798 psů, kteří jsou v držení 7.259 majitelů. Ale jejich skutečný počet je podle poznatků kontrolní činnosti strážníků mnohem vyšší.

Jako občan žijící v Ústí jsem nabyla z každodenního kontaktu se psy dojmu (během 1,5 hodinové procházky potkám 15 až 20 psů), že se v této oblasti městská policie nesnaží. Opak je ale pravdou.

Bakule mi totiž odepsal: „Strážníci městské policie ročně řeší kolem 300 až 350 přestupků, které se zejména týkají volného pohybu psů, neprovedení odklizení exkrementů po svém pejskovi, nebo vstup do zakázaných prostor (dětská hřiště, pískoviště a podobná zařízení). Dále strážníci řeší kolem 100 přestupků ročně za nesplnění povinnosti mít psa očipovaného. Pro nás je tato oblast dále rozšířena o další činnosti, které strážníci provádí a zajišťují – ročně strážníci odchytí cca. 600 zatoulaných psů a cca. V neposlední řadě strážníci plní za město Ústí nad Labem také povinnosti ve vztahu k likvidaci uhynulých zvířat a zvěře – ročně se to týká cca 250 až 300 kusů. Pokud se jedná o týrání zvířat, řeší strážníci cca do 10 případů ročně. Minimálně 6 krát ročně provádíme tzv. celoplošnou kontrolu na zmíněnou oblast, kdy ve stanovenou dobu provádí strážníci kontrolu po celém městě, včetně jeho satelitních částí.“

Co se týká útoků, nevychovaných psů a nezodpovědných majitelů psů, nezbývá nic jiného, než pokaždé volat ihned strážníky, kteří situaci vyřeší.

„Pokud se jedná o případy, kdy nedojde ke zranění, ale „pouze“ jenom k ohrožení nebo vystrašení, a majitel psa není za toto řešen, časem nabyde dojmu, že zákonem stanovené povinnosti nemusí dodržovat, a to je špatně,“ uvedl Bakule.

Takže co s tím? Dámy a pánové, je to na nás! Jestliže nebudeme řešit nezodpovědné majitele psů (a já se domnívám, že to není o psech. Ty za nic nemůžou. Ale majitel je ten, kdo je zodpovědný za chování svého psa, za jeho výchovu či naopak za jeho neposlušnost) budeme za pár let žít v džungli. Nebudeme si moci jít zaběhat do lesa, projít po louce, anebo jít na nákup, aniž by na nás nezaútočil pes.

Příjemný zimní den a žádné psí incidenty Vám přeje Vaše blogerka Hana Rebeka Šiander

Fotografie, zdroje a odkazy:

Fotografie psa od Alexandera Steina je zdarma ke stažení pixabay.com zde:

https://pixabay.com/photos/dog-nose-snout-m%C3%BCnsterl%C3%A4nder-black-188273/