Jak jsem si nahmátla v prsu bulku

9. 08. 2019 9:24:36
Jeden večer jsem si náhodou nahmátla v prsu bulku. Nebudu lhát, vyděsilo mě to na nejvyšší míru! Mám rakovinu? Nebo je to jen neškodná bulka? Co mám dělat? Kam jít a kdo mě vyšetří? Co jsem prožívala? Přečtěte si můj nový blog!

Tento blog bude velmi osobní. Píši ho především pro ženy, které mohou zažívat podobné chvíle při každoročním vyšetření prsou, když chodí na SONO (ultrazvuk) či pro starší dámy, které chodí na pravidelné kontroly na MAMOGRAF (rentgen prsou). Pro ženy, které si nahmataly v prsou bulku a sevřel je strach, co bude dál. V neposlední řadě bych chtěla blog napsat pro muže, které mají doma matky, sestry, přítelkyně, snoubenky či manželky, a zřejmě ani netuší, co žena prožívá, když zamíří na SONO či MAMOGRAF.

Jaké obavy ženy mají? Co prožívají, když si nahmátnou bulku v prsu? Co všechno se jim honí hlavou? Co dělat, když ženy čekají na vyšetření v řádech týdnů či měsíců? Jak vypadá vyšetření SONO a MAMOGRAF? A co se děje po vyšetření?

JAK TO VŠECHNO ZAČALO...

Pravidelně jsem chodila na roční vyšetření prsou, na SONO, do soukromé nemocnice v Praze. Poslední tři roky jsem to poněkud zanedbala. Ale i tak jsem si doma celkem pravidelně prováděla samovyšetření prsou.

Večer 1. července 2019 jsem se před spaním v posteli modlila, a jak už bývá mým zvykem, složila jsem své dlaně na prsou. Zarazila jsem se a rychle se mi rozbušilo srdce! Pod rukou jsem ucítila bulku, asi jeden centimetr velkou. Vstala jsem a okamžitě si provedla samovyšetření prsu. Byla tam! V pravém prsu jsem si našla bulku, která tam dříve v žádném případě nebyla.

Byla půlnoc, a garantuju vám, že když tento objev učiníte těsně před spaním, dost vás vyděsí! Vzhledem k tomu, že žiji sama, nebyl nikdo, s kým bych si mohla povídat. Co dělat? Vzhledem k tomu, že jsem věřící, nenapadlo mě nic lepšího a moudřejšího, než se ihned pomodlit k Ježíši a bulku mu odevzdat včetně celé mé existence a budoucnosti. Díky Bohu, přišel nadpřirozený pokoj a já jsem okamžitě usnula.

CO VÁS VŠECKO NAPADNE?

Vzhledem k tomu, že jsou letní prázdniny a právě se blížily svátky, rozhodla jsem se, že se budu několik dnů modlit, a pokud bulka nezmizí do konce svátků, začnu se pídit po možnostech vyšetření.

Následující dny mě napadaly nejstrašnější katastrofické scénáře, jaké si jen můžete představit. Od myšlenky, že tohle je konec života, protože se jedná o zhoubný rakovinový nádor, přes myšlenku, že čas mého života už odtikává. Že mě čeká jedno vyšetření za druhým, operace, chemoterapie, a to ještě v tom lepším případě. V tom horším případě smrt.

Jak to prakticky vypadá? Například jsem šla do galanterie pro přízi, protože jsem si chtěla uháčkovat kabelku. Milá usměvavá prodavačky mi nabízela spoustu krásných přízí a mě napadlo, jestli má smysl si ještě něco kupovat a hlavně háčkovat něco, co sice letos dokončím letos, ale budu nosit až příští léto. Budu ještě vůbec tady? Budu naživu?

Když jsem se dívala po obchodech, jaké oblečení bych si koupila, napadlo mě to samé. V obchodě s obuví jsem prožívala totéž. Vždyť ty boty vůbec nestihnu unosit! Brzy jsem pochopila, že nemá smysl chodit po obchodech! Na to jsem fakt neměla náladu! Tak jsem to zabalila.

Taky se mi stávalo, že když jsem se chtěla podívat na nějaký pěkný film, tak televize, které mám k dispozici, nabízely ke shlédnutí ty, kde hlavní hrdinky umírají na rakovinu a mají před sebou pár týdnů života. Nebyl to jeden film, ale hned několik v programech televizních stanic.Rozhodla jsem se, že tomu nebudu věnovat pozornost a na nic takového se dívat záměrně nebudu. Je totiž velký rozdíl se podívat na film a politovat hrdinku s tím, jakou má "smůlu", anebo prožívat nejistotu a hrůzu na vlastní kůži.

Když jsem si otevřela internet, rozhodla jsem se, že nebudu číst žádné informace o rakovině. Ale i tak na mě přímo "vyskakovaly" články z nejrůznějších zpravodajských serverů, které předkládaly statistiky, kolik žen ročně umírá na rakovinu prsou a podobně. Skoro se mi zdálo, že jsem tolik titulků během pár týdnů nikdy neviděla!

Na druhou stranu se mi myšlenky a emoce zvrátily a zvrtly opačným směrem. Například mám ráda hudbu a téměř při všem ji poslouchám. Různé žánry na různých stanicích svého internetového rádia. Když hráli v mém oblíbeném Hit Rádio City – Devadesátka úžasné hity, které jsem poslouchala před dvaceti lety, napadlo mě, jak moc je mám ráda! Většinou u nich tancuju a zpívám si. Došlo mi, že o tohle nechci přijít!

Pak jsem si vzpomněla, kolik plánů jsem si dělala do budoucnosti, ale rakovina a smrt mezi ně rozhodně nepatřila! Plánuju se přestěhovat zpátky do Prahy, zrekonstruovat byt, potkat svého vysněného prince a provdat se za něj, mít rodinu a naplnit všechno, co pro mě Bůh naplánoval.

Najednou se mi chtělo hrozně moc žít! Takže když jsem třeba cvičila, běhala, tancovala, ale i dělala obyčejné každodenní věci, dělala jsem je tak, jako kdybych je dělala naposledy. Například když jsem vařila oběd a jedla, vychutnávala jsem si každé sousto, vůni i chuť na maximum! Jako kdyby už zítřek neměl nikdy nastat! Tak proč si to neužít tady a teď? Hudbu, tanec, slunce, déšť i spánek jsem si vychutnávala, jak jen to šlo!

CO RODINA A PŘÁTELÉ? KOMU TO LZE ŘÍCT?

První dva dny jsem nebyla schopná to nikomu říct. Prostě jsem nevěděla jak. Co má člověk říct: „Mám možná rakovinu? Anebo taky ne? Mám strach, jak to dopadne?“

Ale hlavní problém byl, komu to říct. Nemám ve svém životě jednoduché vztahy, zřejmě proto, že mě nikdo nechtěl – ani matka, ani otec, ani bratr. Takže jsem si sedla a promyslela jsem, komu to řeknu. Hrozně jsem si přála, aby mě někdo povzbudil a řekl, že v tom nejsem sama, že na mě myslí a tak podobně.

Rozdělila jsem lidi na tři skupiny – nejbližší rodinu, příbuzné a přátele.

Do první skupiny patří matka. Nevím, jestli to pochopíte, ale ona je typ člověk, který dělá i z malých věcí, které nejsou problém, katastrofu. Co by se tedy stalo, kdybych jí oznámila tuhle špatnou zprávu? Znám ji jako ženu, která umí dokonale vytvořit stres, přivodit úzkosti a strach. To jsem ale nemohla potřebovat. Moje matka je žena, které když ukážete do poloviny plnou sklenici, tak neřekne, že je z půlky prázdná. Ona řekne, že ve sklenici už žádná voda není. Navíc moje matka projevuje minimálně kladné emoce, to jsem si za čtyřicet let svého života osobně vyzkoušela a v praxi ověřila. Takže matku jsem škrtla.

Mám bratra, ale ten o mě nestojí. Prostě nikdy nefungoval jako bratr. Vlastně se o mě nezajímá. Takže bratra jsem taky vyškrtla.

Pak je tu druhá skupina, velké množství příbuzných, tety, strejdy, sestřenice a bratrance, ale téměř žádné vztahy nemáme, i když jsem se je snažila navázat. Většinou jde o formální vztahy, nic osobního. Škrtám.

Pak už zbyla jenom poslední skupina, přátelé. Můj bývalý přítel je skvělý člověk. Mám ho ráda a velmi si ho vážím, ale taky nedokáže projevit emoce a na věci, které mě často v minulosti trápily, většinou řekl: „To jsi celá ty! Vždycky musíš mít něco speciálního!“ Ale žádného pochopení nebo účasti bych se nedočkala, to jsem věděla předem. Taky by bral, že ho se svým problémem obtěžuji. Škrtám.

Dalším přítelem, se kterým jsem v kontaktu, je mladý muž, křesťan stejně jako já. Známe se asi tři čtyři roky a máme velmi pěkný, řekla bych bratrsko-sesterský vztah. Kdybych si mohla vybrat bratra, přála bych si jeho. Napsala jsem mu e-mail a poprosila jsem ho o modlitby. Zavol mi půl dne poté. Musím říci, že mě to velice potěšilo! Na druhou stranu náš hovor vázl. Nedokázali jsme si o tom nějak popovídat. Tak těžké téma to bylo. Náš hovor se brzy překlopil na oblíbené knihy a filmy.

Vzpomněla jsem si na svou bývalou nejlepší přítelkyni. Zrovna mi psala a po dlouhé době se zajímala, jak se mi daří. Napsala jsem jí, že stojím v tomto boji a že ji a jejího manžela prosím o modlitby. Ozvala se po čtrnácti dnech s tím, že byla s rodinou na dovolené. Napsala mi, že na mě myslí a že se za mě modlí. I když to bylo po dvou týdnech, potěšilo mě to.

Pravidelně jsem v kontaktu se svým pastorem. Je to báječný člověk. Je mu sedmdesát let a mohla bych být jeho dcerou. Připouštím, že se taky tak často cítím! A jsem za to vděčná! Volá mi každý týden a zajímá se o mě, jestli jsem v pořádku a co mě trápí, nebo co se mi podařilo. Takže jsem sedla a také jemu napsala e-mail. Odepsal mi, že mi zavolá za pár dnů. Když jsme spolu hovořili, ujistil mě, že se za mě bude modlit a řekl, že ho opravdu zajímá, jak to se mnou dopadne. Právě tento pastor, když byl v minulosti mladým vikářem, má osobní zkušenost s tím, že desítky lidí ze své farnosti pochoval a sloužil jim na pohřbu. Také je jako pastor v kontaktu s mnoha lidmi a několik z nich prožilo rakovinu, někteří z nich jsou už dnes v nebi. Je to spíš realista, nesliboval nic, ale přislíbil se za mě modlit. Když jsme se loučili, žertovali jsme. Shodli jsme se, že i kdyby to byla rakovina, a já jsem umřela, tak půjdu do nebe. Půjdu domů, za Ježíšem. V tom, musím říci, je obrovská úleva. Také základní biblický fakt a pravda, že Ježíš svou smrtí a následným vzkříšením porazil smrt a zvítězil nad ní, mi přinesla absolutní úlevu.

Ježíš říká: „Neboj se. Já jsem ten první i poslední, a živý, ješto jsem byl mrtvý, a aj, živý jsem na věky věků. Amen. A mám klíče pekla i smrti.“

Kniha Zjevení 1,17 – 18 (Bible 21)

Dalo by se tedy říct, že těžká situace, je velmi dobrým testem toho, zda funguje vaše rodina či přátele, zda se na ně můžete obrátit nebo ne. Zda vás povzbudí a budou stát při vás, nebo jim to bude jedno.

Jak jsem psala, hovořila jsem o tom se dvěma lidmi a napsala přítelkyni.

CO ČLOVĚK PROŽÍVÁ?

Nyní napíši to, co je z mého pohledu nesmírně důležité. Ale také si uvědomuji, že tato část se bude radikálně lišit od toho, jak takovou situaci prožívají nevěřící lidé (nevěřící v Boha).

Když jsem se oklepala z počátečního šoku, že mám v prsu neznámou bulku, začala jsem se modlit k Ježíši, hledat odpovědi v Bibli a hlavně Boží pokoj, který by vládl v tak těžké situaci v mém srdci a v mé mysli nad každou děsuplnou myšlenkou, že mám rakovinu a že zcela jistě umřu.

Nebudu zapírat, že se jednalo o duchovní boj. Kdykoliv mě přepadly úzkosti a strach ze smrti, ve jménu Ježíše jsem se proti tomu postavila a tyto strašné myšlenky jsem svazovala a odmítala. Vyhlašovala jsem nahlas do duchovního světa, že: „Nezemřu, ale budu žít a budu vypravovat o tom, co mi učinil Hospodin (Žalm 118). Tento boj jsem vyhrála, úzkosti, tíseň a strach mě zcela opustily. Když se znovu vracely, bojovala jsem znovu až do konečného vítězství.

Přesto jsem se cítila čtyři týdny nesmírně sama. Přítelkyně se už neozvala. Se dvěma přáteli (jeden bydlí 300 km daleko, druhý asi 200 km) jsem sice byla v kontaktu, ale jeden telefonát týdně, byl pro mě málo. Ale rozumím tomu. Oba mají vlastní rodiny, děti, zaměstnání, své vlastní problémy...

Jenže jak čelit takové hrůze sám, když má den čtyřiadvacet hodin? Budu upřímná, modlila jsem se k Bohu, volala jsem k Němu, četla jsem si hodně Bibli a uctívala jsem Ježíše. Právě v tomto období jsem prožívala, že Ježíš je mým nejlepším a nejbližším přítelem, který mě nikdy neopustí, nikdy se mě nezřekne a nikdy mě nenechá. Takže díky Pánu, necítila jsem se sama, i když lidé kolem nebyli.

CO PRAKTICKY DĚLAT, KDYŽ SI ŽENA NAJDE BULKU V PRSU?

Vzhledem k tomu, že bulka nezmizela (byť jsem se za to já i moji přátele modlili), obrátila jsem se na místní mamologii v Ústí nad Labem. Bylo mi řečeno, že když zaplatím 900 Kč za vyšetření, půjde to. To jej pro mě však tak vysoká částka, že to nepřichází v úvahu. S doporučením od obvodní lékařky budu vyšetřena o něco déle, ale zdarma, protože náklady vyšetření uhradí moje zdravotní pojišťovna. Proto jsem napsala své lékařce (ta byla ale na dovolené...) a po ní mi poslala doporučení s tím, že prosí o rychlé vyšetření.

SAMOTNÉ VYŠETŘENÍ

S doporučením jsem se vydala znovu na mamologii a měla jsem štěstí! Bulku jsem objevila 1. července a nyní bylo 30. července. Sestra mě okamžitě poslala na MAMOGRAF, kde mě vyšetřili. Pak následovalo ještě SONO. Když mi lékařka vyšetřovala prsa, vysvětlila mi, že mám sice v pravém prsu bulku, cystu, ale nejedná se o rakovinu! Řekla mi, že ženská prsa prochází každý měsíc vlivem hormonů velkými změnami, a bulka, kterou jsem si nahmatala, může během měsíce zmizet. Když jsem jí řekla, že nezmizela, tak řekla, že to za měsíc může být opravdu jinak. Když jsem se na ni nechápavě dívala, řekla: „Jste naprosto zdravá!“

Žádné další kontroly nejsou potřeba, kromě pravidelného SONA za rok a za pět let opět preventivní prohlídka na MAMOGRAFU. Poděkovala jsem jí a s lékařskou zprávou jsem odcházela.

Řekla jsem lékařce: „Víte, já jsem tu bulku nechtěla podcenit, ale ono mě to taky dost vyděsilo!“

A lékařka mi odpověděla: „Zachovala jste se správně. Přesně takhle by to mělo vypadat!“

A CO PO VYŠETŘENÍ?

Odcházela jsem z ordinace s pocitem, že jsem vyhrála! Nesmírně se mi ulevilo. Modlila jsem se k Ježíši a děkovala mu, že naše modlitby vyslyšel. Nesmírně jsem se těšila na každý den, který je přede mnou a byla jsem velmi vděčná, že uskutečním všechno, co jsem si naplánovala. Strašně moc se mi chtělo žít! Tancovat! Jásat! Radovat se!

Slibovala jsem si, že každý den budu žít na maximum! Jako kdyby to měl být můj poslední den. Taky jsem si uvědomila, že život je nesmírně krátký a nemá smysl trávit svůj čas zbytečnostmi, malichernostmi a marnostmi, hloupými spory a hádkami. Ne, na to opravdu už nemám čas!

Tak moc jsem se chtěla s někým o výsledky podělit! Ale komu zavolat? Napsala jsem SMS svému pastorovi a odepsal mi, že se mu to nehodí, ale odpoledne ano. Pak jsem zavolala svému druhému příteli a ten mi telefon vzal a hovořili jsme spolu víc jak hodinu! Sdílel moje štěstí a vyslyšené modlitby společně se mnou a oba jsme se radovali! To mi udělalo obrovskou radost.

Odpoledne jsem zavolala pastorovi a oznámila jsem mu, jak vyšetření dopadlo. Měl velkou radost.

Napsala jsem také přítelkyni, která mi před dvěma týdny psala, ať jí dám vědět, jak moje vyšetření dopadlo. Dodnes se neozvala. Ale je pravda, že už na odpověď nečekám. Jak sdílet svoji radost s někým, kdo si na vás neudělá čas? To prostě nejde.

Co napsat na závěr? Milé dívky, ženy a dámy, nepodceňujte preventivní vyšetření! A jestli si už nahmátnete nějakou tu bulku, okamžitě se nechte vyšetřit! Jak říkala lékařka, to nejdůležitější je přijít co nejrychleji! Nenechat to být! Bez vyšetření se nedá říct, zda je bulka nevinná či velký problém. Jenže když se to nechá být, mohlo by být pozdě.... Na cokoliv.

Krásné letní dny plné sluníčka a zdraví Vám přeje Vaše blogerka Hana Rebeka Šiander

Autor: Hana Rebeka Šiander | pátek 9.8.2019 9:24 | karma článku: 21.94 | přečteno: 1002x

Další články blogera

Hana Rebeka Šiander

Dvanáctero pro lepší život Pražanů

Po dvou letech v Praze jsem v šoku, jak moc se Pražené změnili. Z milých, ohleduplných a vstřícných lidí se stali hrubí a arogantní lidé. Největší změny vidím u dvacátníků a třicátníků. Copak jim nikdo neřekl o etiketě?

8.3.2024 v 1:04 | Karma článku: 17.50 | Přečteno: 755 | Diskuse

Hana Rebeka Šiander

79. výročí osvobození koncentračního tábora Auschwitz - Birkenau

Každý rok bysme si měli připomínat výročí osvobození koncentračního tábora v Osvětimi, ke kterému došlo 27. ledna roku 1945. Také letos se přímo v koncentračním táboře konal slavnostní večer za účasti přeživších a politiků.

27.1.2024 v 20:32 | Karma článku: 18.70 | Přečteno: 456 | Diskuse

Hana Rebeka Šiander

Recenze knihy „Zítra přijde Olah“ od Martina Sichingera

Kniha spisovatele Martina Sichingera „Zítra přijde Olah“ je dokonalou, trefnou, vtipnou a jasnou sondou do života 80. let XX. století ve Vimperku na Šumavě. Ne však pohledem dospělých, ale očima žáka 7. C Michala Zídka.

20.1.2024 v 19:16 | Karma článku: 9.63 | Přečteno: 303 | Diskuse

Hana Rebeka Šiander

Tak se nám tu rozmohl takový nešvar: Dloubání prstem v nose!

Poslední roky jsem narazila na příšerný jev – dloubání prstem v nose. Prostředí, ve kterém se mu daří, je pražské metro, tramvaje a autobusy. Kdo jsou hříšníci? Mladí chlapci od 14 do 20 let. Nesmiřujme se s tím a bojujme!

18.1.2024 v 20:02 | Karma článku: 15.21 | Přečteno: 616 | Diskuse

Další články z rubriky Společnost

Ladislav Pokorný

Vláda by měla zvážit nařízení, kterým bude stanoveno, že v Česku se už žije líp

Pan premiér se v médiích opakovaně vyjádřil, že díky vládě se občanům žije už jen lépe a že téměř vše bylo vyřešeno. Tuto skutečnost by však bylo vhodné vtělit do vládního nařízení, neboť je smutné, že ne všichni občané to chápou.

28.3.2024 v 16:51 | Karma článku: 35.37 | Přečteno: 677 | Diskuse

Jan Pražák

Mají mít staří lidé přednost?

Ráno jsem vstala levou nohou. Začalo to už předchozí večer, vnučka mi říkala do telefonu, že tam u nich přepadl nějaký mladý mizera staříka, který sotva chodil. Okradl ho a srazil na zem, až si ten pán pohmoždil ruku a odřel tvář.

28.3.2024 v 14:34 | Karma článku: 30.49 | Přečteno: 2403 | Diskuse

Jan Ziegler

Komunistický guru Marx byl vykořisťovatelem a hrubým člověkem

Na zakladateli vědeckého socialismu toho nebylo moc vědeckého a dělníky vůbec nemusel. Viděl v nich pouze nástroje (užitečné idioty), které svrhnou kapitalismus. Nenáviděl Židy a Slovany včetně Čechů.

28.3.2024 v 13:30 | Karma článku: 17.06 | Přečteno: 305 | Diskuse

Rudolf Pekař

Bacha na sváteční cyklisty

Začátek jara přináší nejen kvetoucí přírodu, ale také návrat cyklistů na silnice. Bohužel, spolu s nimi se objevují i tzv. sváteční cyklisté, kteří se chovají neopatrně a nezodpovědně.

28.3.2024 v 12:17 | Karma článku: 6.35 | Přečteno: 219 | Diskuse

Tomáš Vodvářka

Velký pátek jako příležitost

Už několik let je v "portfoliu" státních svátků i Velký pátek, který by mohl být vhodnou příležitostí k uvědomění si tzv. evropských hodnot, s nimiž se poslední léta mediálně žongluje.

28.3.2024 v 9:34 | Karma článku: 18.68 | Přečteno: 284 | Diskuse
Počet článků 620 Celková karma 15.28 Průměrná čtenost 3816

Narodila jsem se v roce 1979 v Hradci Králové. Baví mě studovat a vzdělávat se, a tak jsem vyučená švadlena a kuchařka, ale i sociální pracovnice. Vystudovala jsem theologii. Jsem absolventkou Policejní akademie PČR.

Během svého života jsem se věnovala mnoha povoláním. Pracovala jsem v McDonald´s, byla jsem asistentkou ve vzdělávací společnosti, realitní makléřkou i státní úřednicí na Ministerstvu obrany ČR.

Nejvíce mě zaujala práce v médiích (rádio, TV, noviny) a objevila jsem, že mě baví psát. Pracovala jsem jako novinářka v oblasti V.I.P. a politiky.

Píši recenze pro Palmknihy.cz. Jsem blogerka, spisovatelka a recenzentka knih a filmů.

V únoru 2012 mi vyšel můj první román pro ženy, kniha BRIGITA. V prosinci 2012 se objevila na světě druhá kniha HEDVIKA. V roce 2020 jsem napsala nový ženský román, který se jmenuje MARIANNE a hledám nakladatele, abych mohla knihu vydat. A pracuji na dalších knihách.

Najdete mě také na MÉM WEBU: http://siander.cz

Můžete mi napsat na E-MAIL: siander@siander.cz

Počet návštěv podle TOP listu:

TOPlist

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Pliveme vám do piva. Centrum Málagy zaplavily nenávistné vzkazy turistům

Mezi turisticky oblíbené destinace se dlouhá léta řadí i španělská Málaga. Přístavní město na jihu země láká na...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...

Stále víc hráčů dobrovolně opouští Survivor. Je znamením doby zhýčkanost?

Letošní ročník reality show Survivor je zatím nejkritizovanějším v celé historii soutěže. Může za to fakt, že už...