Jak jsem poskytovala první pomoc při autonehodě

21. 06. 2019 20:40:24
Stala jsem se svědkem dopravní nehody, ani jsem nevěděla jak. Rozbitý kabriolet, vysypané sklo, rozrušený mladý řidič a na zemi ležící sražená dívka v bezvědomí. Jak poskytnout první pomoc nikdo nevěděl, tak jsem to „vzala“.

Ve čtvrtek kolem sedmé večerní hodiny jsem se vydala na procházku po městě. Měla jsem doma pár knih, které odnáším do tzv. knihobudky, která je umístěná ve vestibulu Masarykovy nemocnice v Ústí nad Labem.

Z areálu nemocnice jsem se vydala do supermarketu Billa. Nakoupit jsem si stihla jen tak tak. Kolem osmé hodiny jsem přešla na přechodu silnici Sociální péče. Už zdálky jsem na zastávce viděla mladou dívku, která seděla na zastávce autobusu. Měla na zádech takový ten módní černý vak, který se stahuje šňůrkou a dvě velké plné igelitové tašky. Asi taky z nákupu, napadlo mě. Když jsem jí míjela, dívala se, kdy jí pojede trolejbus. Netušila, že jdu kolem ní a něco si pro sebe povídala.

Zřejmě je taky sama jako já, pomyslela jsem si. Já si taky občas povídám sama pro sebe. To se člověk, který žije několik let sám, prostě naučí. Anebo se často polohlasně modlím, když někam jdu. Prošla jsem kolem dívky a ona náhle zmlkla (jako kdyby si právě uvědomila, že ji slyším). Letmo jsme se na sebe podívaly a usmály. Byla taková plachá.

Ušla jsem deset patnáct metrů a uslyšela jsem strašnou ránu, zvuk brzd, tříštění skla a řinčení drobných věcí, které dopadaly na zem všude kolem.

„Teda to byla ale rána!“ řekla jsem sama sobě nahlas. „Co to mohlo být? Na silnici?“

Když jsem se otočila, uviděla jsem rozbitý černý kabriolet a dva mladé, tak dvacetileté, vyděšené kluky.

  • „Já jsem ji vůbec neviděl! Ona mi tam vlítla! To se už nedalo vybrat!“ naříkal jeden.
  • „Volej okamžitě záchranku!“ říkal druhý, „Dělej!“
  • „Snad není mrtvá?“ zanaříkal první a volal záchranku.
  • Chvíli jsem stála na chodníku všude kolem zarostlým trávou do výšky pasu.
  • „Je naživu?“ zaslechla jsem nešťastně jednoho mladíka.

Na silnici Sociální péče se okamžitě zastavila doprava a auta ve dvou pruzích začala vytvářet kolony.

Pak se mi vybavila slova záchranářů ze Zdravotnické záchranné služby hlavního města Prahy: „Při nehodě o životě a smrti rozhodují často vteřiny.“

Byla jsem kdysi na kurzu první pomoci pro zájemce, který se konal v pražském sídle ZZS hl. m. Praha na Vinohradech. Jenže to se psal rok 2004.

Snad by bylo dobré na okraj napsat, že mám „syndrom bílého pláště“. Mám hrůzu z nemocnic, lékařů, bílých plášťů a taky z vyšetření samotných. Ještě víc než to všechno mě děsí smrt. Ale obecně se všemu, co se nějak týká lékařského prostředí, vyhýbám velkým obloukem.

Ale nějak se ve mně cosi přepnulo do jiného módu a já jsem se vrhla do vysoké trávy, abych se co nejrychleji dostala k nehodě. Všude na vozovce se válely různé spreje, barevné plasty a papíry. Byl to strašný nepořádek. Pak jsem uviděla na zemi ležící tělo.

  • „Umíte poskytnout první pomoc?“ křičela jsem zdálky a viděla jsem mladíka stojícího metr od nehybného těla.
  • „Ne,“ řekl smutně mladík, který měl na telefonu operátorku ze záchranky.

Tašku s nákupem jsem ihned odhodila do trávy a klekla si k tělu. Okamžitě jsem ji poznala! Bylo to ta mladá dívka, která stála před pár vteřinami na zastávce Sociální péče a plaše se na mě usmála. Mohlo jí být tak dvacet let. Napadlo mě, že by to klidně mohla být moje dcera!

Vzala jsem ji opatrně za ruku a snažila se nahmatat puls. Podívala jsem se jí na hruď. Měla mírně otevřená ústa a já jsem si všimla, že má zkažené přední zuby. Zarazilo mě to. Slyšitelně dýchala a hrudník se jí pravidelně zvedal.

  • „Máte zkontrolovat, jestli dýchá,“ zopakoval mi mladík radu od operátorky.
  • „Dýchá pravidelně,“ odpověděla jsem.

Měla trošku otevřené oči, jakési štěrbinky. Všimla jsem si, že má modré oči. Ale neviděla mě, nevnímala, nereagovala. Byla v bezvědomí.

Vzala jsem ji opatrně za ruku, která byla nejblíž, a začala jsem na ni hovořit.

  • „Slečno, všechno bude v pořádku, nebojte se!“ mluvila jsem na ni.

Najednou se tam objevil nějaký mladý muž a zakřičel na mladíka, který dívku porazil: „To si pěkně odskáčeš!“

Jak rychle se objevil, tak rychle zase zmizel. Nebo ho někdo zpacifikoval? Nevím, ale napadlo mě: Ten tu ještě chyběl! A odmítala jsem se jím zabývat.

Pak ke mně zamířila mladá žena, mohlo jí být asi čtyřicet let.

  • „Co se děje?“ zakřičela na mě.
  • „Jste lékařka?“ zakřičela jsem na ni zpátky.
  • „Nejsem,“ řekla smutně a bylo vidět, jak ji to právě v tuto chvíli mrzí.

Pak se tam objevil manžel té ženy a v dálce jejich dítě.

  • „Měli byste si vzít okamžitě bezpečnostní vesty!“ přikázala jsem.

Muž přinesl tři vesty a oblékal je sobě, manželce a dítěti, které někam později odvedl. Žena si klekla k dívčinu tělu na druhou stranu.

  • „Dýchá?“ zeptala se.
  • „Ano,“ řekla jsem, „ale má na hrudi ten vak. Musí jí tížit. Zkusíme ho nějak sundat, aby se jí líp dýchalo. Ale jak? Když s ní nesmíme hýbat?“

Zvedla jsem vak, který měla omotaný kolem těla. Byl strašně těžký.

Co v tom má? Cihly? Všechen svůj majetek? pomyslela jsem si.

  • „Budeme ho muset držet,“ řekla jsem a předala jsem ho ženě.
  • „Hlavně aby jí nezapadl jazyk.“

Ano, to budu řešit potom, pomyslela jsem si a stále jsem sledovala zvedající se hrudník.

  • „Máte jí poplácat po tváři, jestli se neprobere!“ hlásil mladík další radu od operátorky. „A nemáte s ní hýbat.“

Poplácala jsem jí přiměřeně po tváři, ale nic se nedělo.

  • „Slečno? Slyšíte mě? Probuďte se!“ mluvila jsem na ni.
  • „Neprobírá se!“ řekla jsem mladíkovi.

Prohlížela jsem celé dívčino tělo, měla pár odřenin na nohou, rukou a rameni. Dívka na první pohled nevypadala strašně, ale co nebylo vidět, mohlo...

  • „Začíná jí téct krev z nosu,“ řekla žena stísněně naproti mně.
  • „Kde je ta záchranka?! Vždyť jsme pět set metrů od nemocnice! Kde jsou?!“ řekla jsem zoufale.

Každá minuta se mi zdála jako věčnost. Přála jsem si jediné, abych věděla v dalších vteřinách, co mám dělat.

  • „Vezměte si bezpečnostní vesty! Je to nebezpečné!“ zakřičela jsem na mladíky z rozmláceného kabrioletu, ale neudělali to.

Já jsem žádnou vestu neměla. Byla jsem chodec, který šel náhodou kolem. Podívala jsem se bokem na travnatý okraj. Byl ode mě jeden metr. Kdyby se na nás náhodou vyřítilo auto, tak jsem si naplánovala předem, že skočím šipku do trávy. A kdybych měla čas, tak bych ještě před šipkou odvlekla dívku v bezvědomí do trávy.

  • „Všechno bude v pořádku! Nebojte se!“ říkala jsem.
  • „Pomoc už je na cestě!“ přidala se ke mně žena a držela dívku taky za ruku. „Vydržte, pomoc už je na cestě!“

Dívka začala hýbat nohama a pak začala zvedat hlavu.

  • „Vypadá to, že se probouzí!“ řekla jsem.
  • „Musíte zůstat ležet! Nesmíte se hýbat!“ řekla jsem a jemně jsem ji vzala pod hlavou a pomalu jsem ji položila na beton.
  • „Slečno, slyšíte mě? Všechno bude dobré!“ opakovala jsem znovu, hladila jsem ji po krásných dlouhých vlasech a snažila jsem se utěšit ji i sebe zároveň.
  • „Je to sanitka? Nebo se mi to zdá?“ zeptala jsem ženy naproti sobě a mžourala jsem do světla.

Opravdu! Je to záchranka! Ulevilo se mi, že to místo mě převezme někdo kvalifikovaný!

  • „No, konečně!“ zavolala jsem. „Čekáme na vás!“
  • „Ale já nejsem záchranka, já jedu jen kolem,“ řekl muž drsně a moje radost i naděje pohasínaly.
  • „Co se stalo?“ zeptal se.
  • „Slečnu srazilo auto. Dýchá, ale neprobouzí se, nereaguje. Ale už hýbe nohama a hlavou,“ řekla jsem.

Šel k slečně a drsně jí poplácal po tváři.

  • „Slečno, jak se jmenujete? Vstávejte! Probuďte se! No tak!“ řekl a pak odešel do sanitky a přišel s modrými rukavicemi, které si navlíkal.

Sklonil se nad ní a znovu ji propleskl. Dívka se začala probírat, ale nic neříkala. Za nějakou chvíli se začala zvedat a první slova byla: „Je to dobrý, je to dobrý!“

  • „Nemůžete odejít! A nesmíte se hýbat!“ řekl muž a zatlačil dívku do betonu.

Pak se konečně objevila žlutá sanitka a pomalu z ní vyskákali tři záchranáři.

Já jsem uvolnila místo záchranářům a stoupla jsem si stranou. Dívka se začala hýbat a chtěla se zvednout ze země.

  • „Nesmíte se hýbat!“ rozkázal záchranář.
  • „Už je mi dobře! Půjdu!“ zanaříkala dívka nešťastně.
  • „Nemůžete odejít!“ řekl další záchranář.

Snažili se dívku udržet v klidu na betonu. Skoro to vypadalo, že se s ní perou. Když jí chtěli znehybnit krk, bránila se docela.

  • „Ne! To nechci!“ říkala dívka nešťastně.

Chvíli to ještě záchranáři zkoušeli a pak to vzdali.

  • „Takhle to nepůjde!“ řekl záchranář. „Musíme se obejít bez toho!“

Bylo nás tam moc. Navíc mě už nikdo nepotřeboval, a tak jsem z vysoké trávy vylovila odhozenou tašku s nákupem a rozhodla jsem se po anglicku vytratit.

  • „Děkuju,“ řekl zdrcený mladík, který způsobil dopravní nehodu.
  • „Nemáte za co. Ať vám to dobře dopadne!“ řekla jsem a odcházela jsem domů.

BYLA MLADÁ DÍVKA BEZDOMOVEC?

Když jsem šla cestou domů, modlila jsem se za tu nešťastnou dívku. Znovu jsem se podívala na silnici, kde se všude válelo ohromné množství plastů, kovových plechovek, sprejů, papírů....

Najednou mi to došlo – obyčejné šaty, žádné šperky, žádné hodinky, ten těžký vak, ty dvě plné igelitky, o kterých jsem si myslela, že to je nákup, ten... vlastně odpad na silnici, zkažené přední zuby. Dívka byla nejspíš člověk bez domova a celý její majetek se válel po nehodě na silnici Sociální péče. Patrně neměla ani zdravotní pojištění. Možná i proto odmítala ošetření a chtěla odejít po „svých“.

Jak se člověk dostane ve dvaceti letech do tak strašné životní situace? Neměla by dvacetiletá dívka studovat a prožívat své první lásky a užívat si života? Neměla by chodit do kina a jezdit o víkendech s přáteli na výlety? Najednou mi té dívky bylo nesmírně líto...

Anebo se úplně ve všem mýlím?

NEMOHLA JSEM UDĚLAT VÍC?

Celou cestu domů, ale i zbytek večera, dokud jsem neusnula, jsem na dívku nemohla přestat myslet. Stále jsem měla před očima dva obrazy – ten první, když se na mě plaše usmála na zastávce trolejbusu, a ten druhý - její tvář v bezvědomí.

Pak se mi stále dokola honily hlavou otázky: Nemohla jsem pro ni udělat víc? Neměla jsem se za ni aspoň krátce pomodlit? Při srážce s kabrioletem ztratila boty a ležela na silnici v ponožkách. Neměla jsem před odchodem najít na silnici její boty? Co všechno jsem měla udělat a neudělala?

O ŽIVOTĚ ČI SMRTI ROZHODUJÍ VTEŘINY

Na kurzu první pomoci ZZS hl. m. Prahy na Vinohradech jsem byla v roce 2004. Před deseti roky jsem absolvovala autoškolu a znovu jsem si doma opakovala kurz první pomoci. Před dvěma roky jsem chodila na fyzioterapii se zády a krční páteří. Když jsem se dozvěděla, že moje fyzioterapeutka má licenci jako záchranářka (kurz absolvovala ve Spojených státech), tak jsem se s ní dohodla a jednu hodinu jsme věnovaly základům první pomoci.

Říkala jsem si, že musím být vždycky připravená a umět pohotově pomoci člověku, který to bude potřebovat. I když jsem to celých čtyřicet let nepotřebovala. Až do včerejšího dne...

Proto mě šokovalo, že mladíci, kteří umí řídit auto, už neumí podat první pomoc. Copak to není součástí výuky v autoškole? Pokud ne, rozhodně s tím člověk musí počítat a doplnit si znalosti sám.

Musím upřímně přiznat, že i já mám po včerejší zkušenosti dojem, že si potřebuji kurz rychlé pomoci znovu „oprášit“. Jakmile budu opět v Praze, tak se zeptám na ZZS hl. m. Praha, kdy mají volné termíny. Pokud jste žádný kurz první pomoci nikdy neabsolvovali, je ten nejvyšší čas! Nikdy nevíte, kdy se sami ocitnete v pozici laického záchranáře a nedej Bože v pozici zraněného.

Zde je alespoň pár rychlých rad v kostce: https://ppp.zshk.cz/vyuka/postup-na-miste-nehody.aspx

Poznámka: Po autonehodě jsem kontaktovala ombudsmana Masarykovy nemocnice v Ústí nad Labem a zajímala jsem se osud oné dívky. Chtěla jsem jí navštívit, přinést něco, abych ji potěšila a nabídla ji pomoc Teen Challenge, aby se nemusela vrátit na ulici. Bylo mi řečeno, že dívka není bezdomovec, ale zaměstnaný člověk. Čtvrtý den po nehodě byla propuštěna z nemocnice. Zdá se, že jsem se mýlila (což jsem ráda). Neznámé dívce přeji rychlé uzdravení a návrat do života.

Krásné letní dny a žádné dopravní nehody vám všem přeje Vaše blogerka Hana Rebeka Šiander

Autor: Hana Rebeka Šiander | pátek 21.6.2019 20:40 | karma článku: 37.88 | přečteno: 5261x

Další články blogera

Hana Rebeka Šiander

Když nemáme v zemi krizi, vytvořme ji uměle! Zeman to umí dokonale

V čele země stojí pánovitý president Zeman. K jeho výkonu funkce mu zdárně asistuje slabý premiér Babiš. Jeden nahrává druhému. Drží se vzájemně. I když je jejich chování za hranicí ústavy, trestního zákoníku či slušného chování.

18.8.2019 v 18:50 | Karma článku: 23.90 | Přečteno: 638 | Diskuse

Hana Rebeka Šiander

Jak jsem si nahmátla v prsu bulku

Jeden večer jsem si náhodou nahmátla v prsu bulku. Nebudu lhát, vyděsilo mě to na nejvyšší míru! Mám rakovinu? Nebo je to jen neškodná bulka? Co mám dělat? Kam jít a kdo mě vyšetří? Co jsem prožívala? Přečtěte si můj nový blog!

9.8.2019 v 9:24 | Karma článku: 20.80 | Přečteno: 831 | Diskuse

Hana Rebeka Šiander

Jak dlouho trvá umístit psí zásobníky v Ústí nad Labem?

Obrátila jsem na místní úřad v Ústí nad Labem s prosbou o psí zásobníky s papírovými sáčky. Cílem bylo pomoci pejskařům s uklízením exkrementů po miláčcích. Po 7 měsících jsem dosáhla umístění 2 zásobníků. Mělo to vůbec smysl?

12.7.2019 v 23:20 | Karma článku: 17.33 | Přečteno: 317 | Diskuse

Hana Rebeka Šiander

Když se dospělý muž ve vztahu s ženou chová jako kluk

Kanadský psycholog profesor Jordan Peterson povzbuzuje a motivuje mladé muže, aby dospěli, přijali zodpovědnost za své chování a snažili se žít čestně. Zkrátka, aby se z kluků stali opravdoví muži! Ó, jak je, my ženy, potřebujeme!

29.6.2019 v 20:21 | Karma článku: 28.64 | Přečteno: 1425 | Diskuse

Další články z rubriky Společnost

Marek Trizuljak

Kuchař amatér, to je učiněná tragedie

Úkolem dobrovolného kuchaře v létě - zvláště pak na dovolené - je zachránit rodinu před hladověním. Činí tak se vší myslitelnou vlídností a péčí, vždyť člověk s láskou vařící je z definice amatér.

25.8.2019 v 11:33 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 11 | Diskuse

Zdeňka Ortová

Co by neměl nosit muž po padesátce, když si chce najít partnerku

Představovat si padesátníka jako olysalého zoufalce, kterého v životě nic pěkného nečeká, patří už jen do filmů pro pamětníky.

25.8.2019 v 10:06 | Karma článku: 16.29 | Přečteno: 478 | Diskuse

Karel Januška

Soudy podle práva

Veřejné diskuze o tom, kdo nahradí poškozeným občanům z H-System újmu na právech, řeší jak ministryně spravedlnosti, tak hlasitě komentuje advokátka Marvanová.

25.8.2019 v 9:18 | Karma článku: 4.55 | Přečteno: 139 | Diskuse

Irena Fuchsová

Vlivný muž

vlivný (také: mocný, mohutný, schopný, silný) vlivný (také: silný, výkonný) vlivný (také: mající styky) vlivný (také: mající semena). Poslední možnost mě dost znervóznila. Probůh! Hlavně ať tento vlivný muž nemá semena!

24.8.2019 v 22:54 | Karma článku: 19.58 | Přečteno: 320 | Diskuse

Vladimíra Bošková

Nemocnice utajené víc než Biska?

Přehledy dat Ústavu zdravotnických informací a statistiky o českém zdravotnictví se během let různě mění, ztěžuje to možnost srovnání. Jedno je ale jisté: některých lůžek máme moc.

24.8.2019 v 19:40 | Karma článku: 12.38 | Přečteno: 398 | Diskuse
Počet článků 428 Celková karma 25.71 Průměrná čtenost 4406

Narodila jsem se v roce 1979 v Hradci Králové. Baví mě studovat a vzdělávat se, a tak jsem vyučená švadlena a kuchařka, ale i sociální pracovnice. Vystudovala jsem theologii. Jsem absolventkou Policejní akademie PČR.

Během svého života jsem se věnovala mnoha povoláním. Pracovala jsem v McDonald´s, byla jsem asistentkou ve vzdělávací společnosti, realitní makléřkou i státní úřednicí na Ministerstvu obrany ČR.

Nejvíce mě zaujala práce v médiích (rádio, TV, noviny) a objevila jsem, že mě baví psát. Pracovala jsem jako novinářka v oblasti V.I.P. a politiky. Píši recenze pro Palmknihy.cz. Jsem blogerka a spisovatelka.

V únoru 2012 mi vyšel můj první román pro ženy, kniha BRIGITA. V prosinci 2012 se objevila na světě druhá kniha HEDVIKA. Nyní pracuji na dalších knihách. 

Najdete mě také na mém webu siander.cz

Počet návštěv podle TOP listu:

Najdete na iDNES.cz