A zase ti psi…

Psi jsou krásná a ušlechtilá zvířata, která si zaslouží obdiv a respekt. Se psy ale souvisí druhá, mnohem nepříjemnější stránka – péče o ně a jejich potřeby včetně jejich exkrementů. Přečtěte si, jak to chodí v Ústí nad Labem.

Nevím, zda jste si toho také všimli, ale psů je kolem nás stále víc. Vzpomínám si, jak v 80. letech XX. století, kdy jsem byla malým dítkem, bylo vlastnictví psa něčím výjimečným. Dětství jsem strávila v domě na panelovém sídlišti v Hradci Králové. Dům měl třináct pater. Jestli si pamatuji dobře, tak na 65 bytů (rodin) bylo v našem domě všeho všudy asi pět psů.

Ve třídě na základní škole bylo včetně mě 36 žáků. Z toho psa měly jenom dvě kamarádky.

Dříve bylo nemyslitelné mít psa v panelovém domě. A když už, tak to byly výjimky, které většina lidí kolem odsuzovala, že psy trápí v bytě nedostatkem pohybu. Většina lidí chovala psy a pořizovala si k domu, aby ho ohlídaly. Psi byli celoročně venku a měli nejen dostatek pohybu, ale také k dispozici zahradu. Když ne tu, tak minimálně dvorek.  

Zkrátka doba se změnila. Zřejmě je součástí módního životního stylu a postmoderní doby vlastnit psa. A je jedno, jak je velký, jaké plemeno máte a jak velký byt vlastníte.

Když jsem se přestěhovala před devíti lety do Ústí nad Labem, vůbec mě nenapadlo, jaké problémy se psy souvisí. Je to patrně tím, kde jsem žila. Několik let jsem bydlela v Hradci Králové, Liberci a Praze, ale s žádným s problémů, kterým čelím v Ústí nad Labem, jsem se nesetkala.

PARKY SE PROMĚNILY V „EXKREMENTOVÉ PARKY“

Krátce po přestěhování do Ústí nad Labem jsem si všimla, že za domem, kde bydlím, je jakýsi malý parčík. Pár velkých stromů, keřů, sportovní hřiště a pískoviště pro děti. Všechno je obklopeno vzrostlou zelení a dokonce jsou zde čtyři lavičky. Většinou tam byl klid a prázdno. Nechápala jsem proč, ale mně to vyhovovalo. Říkala jsem, že jde o příjemné zázemí, které se dá využívat během teplých letních dnů. Nemohla jsem se mýlit víc!

V létě jsem si vzala plavky a ručník a místo, abych se vláčela přes celé město na koupaliště, zašla jsem za dům. Vůbec mě nenapadlo, že tam, kde si hrají děti a dospělí sportují, ostatní venčí své psí miláčky.

Takže buď jsem do něčeho šlápla, nebo jsem se musela úzkostlivě rozhlížet, kam šlapu, abych nepřišla domů s exkrementy nalepenými na botách. Jak jsem zjišťovala, šlo o úkol téměř nadlidský!

Malý parčík jsem přejmenovala na „exkrementový hájek“. A protože bylo celkem únavné se stále dívat pod nohy, opalování, ale i učení a četbu na lavičkách na čerstvém vzduchu, jsem definitivně odpískala.

Ptala jsem se místního starousedlíka z našeho domu, zda situace byla vždycky tak kritická. Kupodivu mě překvapil a zároveň mi potvrdil, že mé vzpomínky na dětství a množství psů, jsou věrohodné.

Vyprávěl mi, jak v 60. letech XX. století, kdy se čerstvě nastěhoval do domu a vychovával s manželkou dvě dcery, vzali často v létě za dům deku a s dětmi trávili odpoledne za domem v zeleni.

„A nebyli jsme sami! Holky si hrály na pískovišti a běhaly bosy po trávníku. Dneska to je vyloučené! Už tam vůbec nechodím, nikdy nevíte, na co šlápnete!“

TRAVNATÉ PRUHY SE PŘEMĚNILY NA „MINOVÁ POLE“

Kolem našeho domu v okolí několika kilometrů, bydlím kousek nad centrem města, jsou pruhy zelené trávy. Všechny pruhy, a to není možné nevidět, se proměnily doslova v „minová pole“.

ZÁSADNĚ NECHOĎTE KE STROMŮM!

Několikrát za rok se vydávám ke stromům, abych si při různých příležitostech (např. na Velikonoce, Vánoce, 1. Máji…) natrhala větvičky nebo pár kvetoucích větví. Buď je využiju k aranžování, nebo si je dám do vázy.

Velmi brzy jsem pochopila, že právě stromy působí na psy stejně jako magnet na železo! Z každé procházky jsem se vracela s exkrementy na botách. A je celkem jedno, kam se vydáte. V okruhu deseti kilometrů od mého bydliště, je situace stejná. Tohle jsem nezažila nikde!

POLE A ROZLEHLÉ LOUKY ROVNOU ZAVRHNĚTE!

Nedaleko domu je několik velkých travnatých ploch. Jedná se o dvě tři pole a také krásné rozlehlé voňavé louky. Zpočátku jsem si jako nadšená sportovkyně říkala, že si vezmu běžecké boty a půjdu si tam s chutí zaběhat. Než jsem zjistila, že tyto obrovské plochy jsou opět využívány pejskaři z nejbližších sídlišť, což jsou Stříbrníky a Dobětice, k venčení psů.

Když jsem tam viděla desítky psů, běhání jsem zavrhla. To by bylo jako „minové pole“, anebo „exkrementový hájek“. Ten mám ovšem přímo za domem! Tak proč chodit pro exkrementy na boty tak daleko?!

Rozhodla jsem se alespoň pro procházku čerstvě posečenou loukou s tím, že se budu dívat pod nohy, kam šlapu. Do ničeho jsem nešlápla – to je ta dobrá zpráva! Ta špatná zpráva je – vrátila jsem se domů s klíštětem na noze, které už bylo nacucané. Patrně odpadlo od nedávno venčeného psa.

POKÁLENÉ CHODNÍKY V CENTRU A NA SÍDLIŠTÍCH

To, co jsem znala celá léta z Prahy, zásobníky s papírovými sáčky na psí exkrementy, jsou v Ústí nad Labem, téměř novinkou. Je jich málo, takže na ně narazíte výjimečně. A když už, tak v nich nejsou sáčky.

Ano, jistě si pomyslíte společně se mnou, že zodpovědného pejskaře by to odradit nemělo, protože by měl mít s sebou vlastní sáček, aby po svém psu uklidil. S tím jsem se setkala jen výjimečně. Většina psů se pod dohledem svých majitelů doslova „vydělá“ kamkoliv a kdykoliv.

Podle svého soukromého průzkumu jsem pejskaře v Ústí nad Labem rozdělila na dva základní typy: První, kteří se na to „dopuštění“ dívají a nehne to s nimi za žádnou cenu, nechají to na dlažbě či chodníku a jdou se svým pejskem dál, jako by se to nestalo. Druhý typ pejskaře kouká stranou a hraje „divadlo“, že to „dopuštění“ nevidí. Výsledkem jsou v Ústí nad Labem téměř na každém kroku pokálené chodníky.

Poznámka pro dámy: Pokud byste si vzaly do hlavy, že si vyjdete do města v krásných luxusních drahých lodičkách, pak na to zapomeňte! Naprosto vyloučeno! Pokud to uděláte, budete si drahně času nadávat do naprostých „blbek“ a budete tohoto neuváženého činu ještě hodně dlouho litovat!

Nevylučuji, že v Ústí nad Labem bydlí slušní lidé, chovatelé psů, kteří cítí za své psy zodpovědnost a uklízejí po nich. Ale během devíti let jsem takových viděla tolik, že bych je napočítala na prstech dvou rukou. Zato psů bych napočítala několik stovek…

ON SE CHCE S VÁMI JENOM POMUCHLOVAT!

Jeden z největších problémů, a pro mě osobně i z nejtrapnějších chvilek, nastává tehdy, když se vydávám na nákupy do supermarketů, které jsou umístěné uprostřed panelových sídlišť. Vypozorovala jsem, že nejhorší dobou pro mé „nákupní procházky“ jsou časy, kdy místní přicházejí z práce domů (což je kolem 15.00 až 17.00 hodiny) a pak kolem před večerními zprávami v TV (tedy kolem 19.00 hodiny). To jsou totiž časy, kdy jsou psi zavření v panelových bytech po celý den a nesmírně trpí.

Když už se dostanou ven, tak jsou velmi vystresovaní a nervózní, rozdivočelí a nespoutaní. Zřejmě si potřebují už několik hodin ulevit a třeba i proto, že byli doma celou dobu sami a nudili se. Když nastane jejich velká chvíle, tak se vyřítí z domu a nadšeně se vrhají na kolemjdoucí. Na všechny!

S tím mám snad ty největší problémy. Skáčou na mě nejrůznější druhy ras a já se snažím pokaždé vysvětlit jejich majitelům, že by si měli své miláčky zavolat. Až na jednu výjimku jsem se nesetkala s pochopením nikdy. Pokaždé si buď vyslechnu, že jsem „divná“, protože si nechci s jejich miláčkem pohrát (když ho vidím prvně v životě a neznám ho?!?!), anebo majitelé mlčí, ale propichují mě nenávistnými pohledy, že jsem jako fakt divná ženská, která má něco proti jejich úžasnému psovi!

Už ani nepočítám, kolikrát jsem si vyslechla vysvětlení: „Ale když on se chce s vámi jenom pomazlit!“ A já na to: „Ale já se s ním mazlit nechci!“

Majitelé ale nevidí, neslyší… Jako když hovoříte s malým rozmazleným děckem! Vyjde to nastejno. Děsí mě na tom, že naprostá většina psů, které jsem tady v Ústí nad Labem potkala a zažila osobně, své majitele neposlouchá. Buď své majitele ignorují úplně, anebo přiběhnout tak na šesté až desáté zavolání. Takže s tím musíte dopředu kalkulovat...

Zapomněla jsem na něco? Ach, ano! Zapomněla jsem napsat, že převážná většina majitelů nedává svým psům vodítko, ale nechává je běhat na volno. Přitom jsem slyšela, že v městské vyhlášce je napsáno, že psa musí mít majitel na vodítku. Když si k tomu přidáte, že je neposlouchají… Je na neštěstí, ke kterému dříve nebo později dojde, zaděláno.

Jenom jednou, když mi běžel vstříc německý boxer, tak ho majitelka okřikla. On se zastavil a okamžitě se k ní vrátil. Musím přiznat, že já sama a boxer, který váží stejně jako já, ve mně vyvolal hrůzu a zděšení. Majitelka mi to patrně vyčetla z očí a omluvila se mi s tím, že mě neviděla a myslela si, že jsou na louce uprostřed sídliště sami. To byla první, a dosud zatím poslední omluva, kterou jsem za devět let zažila. Přiznávám, velmi mě to potěšilo! Nejen vychovaný pes, ale i ta omluva a celková ohleduplnost.       

VELKÁ BOJOVÁ PLEMENA S VYCHRTLÝMI PANIČKAMI

Opravdová hrůza mě přepadá, když vidím rotvajlera (fena váží 35 až 48 kg; pes má 50 až 60 kg), nebo dobrmana (fena váží 32 až 35 kg; pes má 40 až 45 kg) nebo dokonce pitbula (fena váží 14 až 27 kg; pes má 16 až 30 kg), jak za nimi doslova vlaje na vodítku starší vychrtlá panička, která váží buď jako oni, nebo je ještě lehčí než psi.

To je vyloženě neřízená střela. Když vidíte, že psa nebo rovnou bojové plemeno nezvládá, ale on ovládá ji, může dojít k jakémukoliv neštěstí. V takovém případě přecházím pokaždé přes ulici a vydávám se opačným směrem, abych eliminovala problémy.

NA ZÁVĚR SLŮVKO PRO PEJSKAŘE

Vážení a milí čtenáři, pokud si v tuto chvíli kladete otázku, proč jsem napsala tento blog, a nenapadla vás ještě žádnou odpověď, pak je na ni příhodný čas. Ráda bych na tomto místě zmínila, že nemám nic proti psům! Jsou to krásná ušlechtilá zvířata a v mnoha případech opravdu roztomilí muchlíci. Dovedou pochopit, porozumět, pobavit, potěšit a rozesmát.

Na druhou stranu je třeba si uvědomit, že pejskaři nežijí se svými miláčky na „psí planetě“, ale mezi ostatními. Dělíme se o životní prostor, ulice, města, ale i parky a louky. Myslím, že se dá hodně udělat proto, aby louky a zeleň obecně patřila nejen pejskařům a jejich miláčkům, ale nám všem.

Dá se udělat všechno proto, aby naše města, ulice a náměstí, ať již v centru měst či na sídlištích, byla čistá a nikdo z nás se nemusel obávat toho, na co zase příště šlápne.

V neposlední řadě může tento blog ukázat, jak se my, kteří psy nemáme, cítíme a trpíme, pod nadvládou a útlakem nezodpovědných pejskařů. Každý z nás se může nad sebou zamyslet a může začít brát ohledy na druhé – na své sousedy, na své spoluobčany, kteří bydlí v jednom městě. Můžeme se změnit a stát se ohleduplnými, laskavými a milými lidmi. Chcete to jenom chtít. Neodkládejme to! Začněme s tím hned! Dnes! A věřte, že se nám všem bude žít mnohem příjemněji než dosud.  

Krásné jarní dny a ohleduplné pejskaře v okolí Vám přeje Vaše blogerka Hana Rebeka Šiander

Fotografie:

Fotografie jsou dostupné a zdarma ke stažení na Pixabay.com zde:

https://pixabay.com/