Úklidová firma s postiženými občany – utrpení nebo radost?

11. 01. 2019 15:39:43
Náš dům najal na úklid v domě firmu, která zaměstnává postižené občany. Od začátku jsme se potýkali se zajímavými problémy, které bychom nevymysleli. Bez osobního dohledu to jde těžko. Je to tedy radost nebo utrpení?

Domnívám se, že je potřebné, užitečné a smysluplné, když společnost dokáže začlenit, zapojit a poskytnout pracovní příležitosti fyzicky či duševně nemocným lidem. Je svým způsobem úžasné, když my, kdo jsme silní, dokážeme dát najevo lidem, kteří neměli tolik štěstí, nebo trpí rozličnými hendikepy, které je diskvalifikují z normálního života, že jsou důležití a cenní.

A tak naše společnost má spoustu neziskových organizací, chráněných dílen, jejichž hlavní činností je zaměstnávání tělesně či duševně postižených. V posledních letech se zapojují i firmy, které vytvářejí pracovní místa pro postižené.

Osobně jsem žádnou zkušenost s neziskovými společnostmi, chráněnými dílnami či zaměstnáváním postižených neměla. To se ale změnilo, když vedení našeho domu rozhodlo, že najmeme úklidovou firmu, která se jednou týdně postará o úklid.

VŠEOBECNÝ TREND – STÁRNOUCÍ POPULACE

Tuto možnost jsem přivítala. V našem vchodě je deset bytů. Měli jsme nastavený týdenní systém úklidů a byl vyvěšen několik desetiletí na nástěnce ve vchodu. Nicméně jsme s domovním důvěrníkem zjistili, že z deseti partají uklízí polovina. Důvodem bylo, že někteří obyvatelé našeho domu jsou tak staří, že na to nemají, nebo se jim už uklízet nechce.

Bydlím tedy v domě, kde obyvatelstvo povážlivě stárne. Jenom v našem vchodě je převážná většina domorodců nad sedmdesát či osmdesát let. Za posledních osm let, co zde bydlím, zemřeli čtyři lidé. Pokud bych připočítala rovněž rodinné příslušníky či lidi kolem, které jsem znala od vidění, počet by se vyhoupl na dvojnásobek.

Může se to zdát kruté, příšerné... o tom takto psát. A někdy mi z toho skutečně běhá mráz po zádech. Na jedné straně si člověk uvědomuje, že tu nebude věčně, že nemoci, problémy stáří a následná smrt patří neodmyslitelně k životu. Na druhou stranu bych si vskutku v domě přála slyšet nadšený dupot dětských nohou na schodech, hlasitý dětský křik, obyčejný dětský smích, nebo zahlédnout zamilované líbající se teenagery před vchodem. Proč? Bylo by to osvěžující, než poslouchat depresivní slova sousedů, že je všechno bolí a že smrt bude vykoupením.

MOJE PRVNÍ ZKUŠENOSTI S POSTIŽENÝMI LIDMI

Vedení domu se rozhodlo pro úklidovou firmu, která zbaví všechny partaje odpovědnosti za úklid. Sice jsme si museli připlatit pár desítek korun k nájmu, ale většina obyvatel domu to přivítala. Když jsem se dozvěděla, že se jedná o firmu, která zaměstnává postižené občany, zajásala jsem! Báječné! Ano, tak by to mělo být! Budou užiteční a nám to pomůže! pomyslela jsem si.

S úklidem firma začala v květnu roku 2018 a uklízí dosud (nyní je leden 2019). Myslím, že za tři čtvrtě roku je možné dělat jisté závěry.

PODIVNÍ LIDÉ V DOMĚ?

Nejdřív jsem na chodbě domu narazila asi na dvacetiletého Roma, který se smál od ucha k uchu a nadšeně se mě ptal: „Jak se máte, pani?“ Dívala jsem se na něj nedůvěřivě, zamračila se a zamrmlala: “Fajn, díky,“ a zavřela mu dveře před nosem. První myšlenka totiž byla, že jde zase o nějakého „šmejda“, který mi chce vnutit (za rok už popáté) nového odběratele plynu či tak něco. Na tyhle lidi, kteří se nám vtírají do domu, jsem už alergická a většinou na ně ihned volám městskou policii.

Pak jsem zjistila, že se nám podivných lidí po domě potuluje víc. Ptala jsem se domovního důvěrníka, který má přehled úplně o všem a řekl mi, že to nejsou zloději ani šmejdi, ale lidé z úklidové firmy. Pak mi to došlo! To nebyl člověk, který by mě chtěl zase k něčemu přemluvit, nebo okrást, ale prostě hendikepovaný člověk, který mi chtěl bezelstně popřát pěkný den a zeptat se, jak se mám. Hluboce jsem se zastyděla a slíbila jsem si, že to nějak napravím.

Tato příležitost se mi naskytla celkem rychle. Dva týdny poté, když se lidé z úklidové firmy trousili po úklidu z domu ven, se na ně rozkřikla paní sousedka a začala je peskovat, že v našem domě nemají, co dělat! Zastala jsem se jich, trochu je představila a konejšila je, že to tak paní sousedka nemyslí. Paní sousedce jsem zase po jejich odchodu vysvětila, o koho se jedná.

Znovu tu byl můj „týpek“ a jeho: „Jak se máte, pani?“ Už jsem to naštěstí znala! Usmála jsem se na něj a odpověděla, že dobře a pochválila jsem ho, jak to pěkně uklidil. Očividně byl šťastný. I když teď vlastně nevím, on má úsměv na tváři pořád.

ZAMETÁNÍ NA JEDEN ZÁTAH...

Pár dnů poté jsem se dala do řeči s domovním důvěrníkem a rozčileně mi popisoval, jak lidi z úklidové firmy přistihl, že prach, bláto a smetí z pěti poschodí metou na jeden zátah až dolů. „To než dometou dolů, už žádnou kupičku nemají, co?“ zeptala jsem se. „Nehledě na to, že takhle bude prach v celém domě!“

Pan soused zamračeně přikyvoval a řekl, že si mladíka vzal stranou a ukázal mu prakticky, jak má zamést každé patro a schody zvlášť a nechat si to na lopatce. Mladík to vůbec nechápal! Pan soused mu to znovu vysvětlil a předvedl prakticky.

SMETÍ A ODPADKY V ZÁHONECH S KVĚTINAMI A BYLINKAMI

Další týden poté jsem při své práci na zahrádce před domem zjistila, že mi někdo do záhonu s květinami, ale i rajčaty a bylinkami, které používám při vaření v kuchyni, vyhazuje nějaký odpad. Vůbec jsem nechápala, kdo a proč by to dělal?! Uklidila jsem, co se dalo a vyhodila jsem to. Protože mám zahrádku před okny, řekla jsem si, že se občas podívám, zda mi tam někdo ze sousedů ze shora něco nehází. Za týden se mi to stalo znovu! Tentokrát to bylo v den, kdy u nás byla uklízecí firma. Vzala jsem si pracovní rukavice, lopatku a smetáček a opět jsem z květin odklízela vlasy, prach, smetí a drobné odpadky. Byla toho celá lopatka! O týden později jsem přistihla jednoho mladíka z úklidové firmy, jak mi sype smetí do záhonu... Probrala jsem to s domovním důvěrníkem.

  • „Proč to dělají?!“ ptala jsem se. „Copak doma taky zametou pokoj a jdou to nasypat do květináče s květinou?“
  • „Ne, asi ne, ale oni to takhle neberou,“ řekl domovní důvěrník.
  • „Ne? A jak to jako berou?“ ptala jsem se naštvaně.
  • „To já nevím. Ale prostě jsem si všiml, že když jim něco vyloženě neřeknu a taky neukážu, tak to nedělaj. Prostě je to samotné nenapadne,“ řekl domovní důvěrník.

Byla jsem fakt vytočená! Poprosila jsem pana souseda, aby to s nimi vyřídil. Já bych to v klidu nezvládla a nejspíš bych na ně křičela. Navíc je mi čtyřicet a jemu přes sedmdesát. Prostě je to chlap a má přirozenou autoritu. A tak si je za týden odchytl a znovu jim vysvětlil, že musí všechno smetí vzít, odnést a vyhodit do kontejnerů, které stojí před domem a ne mi to vysypat do záhonů. Odkývali to a začali to dělat. Od té doby jsem měla záhony opět bez smetí a odpadků. Jaká úleva!

JAK SE ALE MAJÍ UKLÍZET ROHOŽKY?

Nějakou dobu byl klid. Vypadalo to, že všechno funguje. Anebo jsme si ničeho nevšimli? Případně jsme měli dost vlastních starostí a přestali jsme naše milé uklízeče kontrolovat? Ani nevím. Ale další problémy se vyskytly, když se vedení v domě rozhodlo na zimu zakoupit do každého vchodu tři čistící rohožky. A nezakoupilo k nim vysavač...

Já jsem s tímto krokem nesouhlasila, protože dvě rohožky už ve vchodech byly dříve a kromě pár výjimek si boty o ně nikdo nepucoval. Představa, že se koupí zbrusu nové, krásné a drahé rohožky, a že to lidi naučí čistit boty, když to dosud nedělali, mi připadal naivní. Ale rohožky se pořídily!

Krátce na to jsem po příchodu úklidové firmy do domu začala slýchat takové zvláštní rány a plácání, které jsem dosud neznala. Nejdřív jsem nedokázala identifikovat, z čeho to je, ale pak mi došlo, že to bude někdo z úklidové firmy, který prach a nepořádek vyklepe v domě na podlahu a poté zamete.

Když jsem narazila v domě na domovního důvěrníka, svěřila jsem se mu se svými obavami.

  • „Ale to by přece neudělali!“ bránil se domovní důvěrník.
  • „Proč ne? Vždyť mi taky sypali smetí a odpadky do záhonů s rajčaty a bylinkami? No, vysavač k dispozici nemají, tak to asi dělají tak, jak se jim to zdá nejjednodušší.“
  • „To snad ne! Víte, kolik prachu by to bylo? V té malé předsíni? To se mi nezdá! Já bych řekl, že si ty rohožky vezmou na schody před dům a tam je vyklepou, ne?“ ptal se mě domovní důvěrník.
  • „To by bylo fajn řešení, ale obávám se, že to tak nedělají!“ odpověděla jsem.

Dohodli jsme se, že to zase budeme hlídat a případně jim vysvětlíme, jak a kde klepat rohožky. Po týdnu jsem opět zaslechla před svými dveřmi klepání a plácání. Začal prosinec a já jsem pár dní před tím věnovala hodinovému úklidu vchodu a utírala jsem všechny zaprášené plochy, naaranžovala jsem vánoční výzdobu a opláchla vodou zaprášené listy květin na chodbě. Představa, že jsem všechno dělala zbytečně, mě nadzvedla! Už jsem toho měla tak akorát dost! Vyběhla jsem z bytu a zastihla jsem mladého šéfa oné uklízecí party, jak právě drží rohožku v rukou a klepe ji ve vchodu.

  • „Mohl byste toho prosím nechat?“ řekla jsem rozčíleně.
  • „Proč?“ zeptal se nechápavě.
  • „Protože když klepete rohožku v domě, všechny věci, které tu jsou včetně květin, budou zaprášené!“
  • „Aha, tak to se omlouvám,“ řekl a pak dodal, „tak já to teď doklepu tady a od příště to budu dělat venku, jo?“ zeptal se s klidem.
  • „Ne! Já si nepřeju, abyste to tady doklepal!“ zakřičela jsem hystericky. „Už nikdy!“
  • „Dobře, moc se omlouvám,“ řekl klidně.

Já jsem zavřela dveře a snažila jsem se uklidnit. Ale nevím, zda jsem to řekla dost jasně. Skoro se mi zdálo, že mi vůbec nerozuměl. Že by někdo klepal rohožky před domem, jsem viděla během šesti týdnů jenom jednou. Žádné plácání a rány už neslýchám, ale vysavač k dispozici není. Tak myslím, že rohožky opět naši hendikepovaní klepou v domě. To si ostatně ověřím, až budu uklízet vánoční výzdobu – všechno bude pod nánosem prachu.

Na jednu stranu je skvělé dát příležitost firmě, která zaměstná postižené, ale na druhou stranu je to utrpení. Pokud jim totiž neukážete, co a jak, a jde vyloženě o základní postupy, tak to nedělají. V našem domě pracují v úklidové firmě lidé, kteří na jedné straně rozumu moc nepobrali, ale zvláštní je, že na druhé straně perfektně rozumí tomu, jak si práci ulehčit, zjednodušit a nedělat nic navíc. Tomu rozumí skvěle.

Už mnohokrát mě napadlo, že bylo jednodušší, když jsem měla týdenní úklid a uklidila jsem v domě sama. Netrvalo to tak dlouho a věděla jsem, že si nepřidělávám práci. Třeba právě tím, že pak po sobě ještě budu utírat prach po celém domě. V současné době si tedy platíme uklízecí firmu, ale stále na naše milé pracanty musíme dohlížet a kontrolovat, zda je to, za co je platíme, skutečně uděláno. Přitom oné uklízecí partě lidí šéfuje mladý muž, který na ně dohlíží. Ale zjistili jsme v praxi, že také on mnoha věcem nerozumí a nechápe je. Nám, kteří je kontrolujeme a vysvětlujeme, jak a co se dělá, přibyly starosti, ubyl čas a děláme to dobrovolně a samozřejmě ve svém volném čase.

Člověk by si přitom myslel, že když se jedná o úklidovou firmu, která má za sebou několik let existence, že už budou mít její zaměstnanci praktické zkušenosti s úklidem. Zdá se, že ne. A přitom je náš dům jenom jeden z mnoha, kde uklízí. Zde mě napadá otázka – copak si takových hrubých nedostatků nikdo dřív nevšiml? Copak si nikdo dříve nestěžoval? Copak lidé nechtěli za několik tisíc, které firmě měsíčně platí, mít opravdu v domě uklizeno?

A tak se zdá, že my, kteří máme na starosti fungování domu (což je právě domovní důvěrník), nebo já, která pracuji z domova, a přicházíme s úklidovou firmou nejvíce do kontaktu, musíme „vychytat“ nedostatky a naše milé pracanty naučit uklízet, zametat, klepat rohožky, vynášet odpadky atd.

Mimochodem – kdo uklízí ve vašem domě? Jste si jistí, že nemáme stejnou firmu?

Krásné zimní dny a jenom samé milé radosti s hendikepovanými spoluobčany Vám přeje Vaše blogerka Hana Rebeka Šiander

Fotografie:

Fotografie kartáčů od Dana Brickleye je zdarma dostupná na flikr.com zde:

https://www.flickr.com/photos/danbri/250013163/sizes/m/

Fotografie kýble od Kari Nilsen je zdarma dostupná na flikr.com zde:

https://www.flickr.com/photos/klnilsen/8620796100/sizes/m/

Fotografie rohožky je od Geoffa Stahla a je dostupná zdarma na flikr.com zde:

https://www.flickr.com/photos/guymauve/16081268698/sizes/m/

Autor: Hana Rebeka Šiander | pátek 11.1.2019 15:39 | karma článku: 25.60 | přečteno: 1395x

Další články blogera

Hana Rebeka Šiander

Recenze knihy „Posvátné místo“ od Barbary Woodové

Přeneseme se do luxusní čtvrti v Los Angeles, kde je po velkém zemětřesení objevena jeskyně se záhadnou malbou a pozůstatky dva tisíce let starými. Ty odkrývá archeoložka Erica a na její práci dohlíží její nepřítel, advokát Jared.

17.1.2019 v 20:20 | Karma článku: 5.53 | Přečteno: 107 | Diskuse

Hana Rebeka Šiander

Vánoční přání 2018

Moji milí čtenáři, přátelé, kolegové a známí, rok se s rokem sešel a opět tu jsou vánoční svátky a s nimi moje přání.

26.12.2018 v 15:10 | Karma článku: 12.16 | Přečteno: 135 | Diskuse

Hana Rebeka Šiander

Recenze knihy „Dotkni se hvězd“ od Barbary Cartland

Jedna z nejplodnějších spisovatelek, která kdy žila, se jmenovala Barbara Cartland. Během svého života napsala víc jak sedm set knih. Tentokrát jsem si vybrala romantický historický román „Dotkni se hvězd“ z konce 19. století.

21.12.2018 v 15:23 | Karma článku: 14.68 | Přečteno: 187 | Diskuse

Další články z rubriky Společnost

Tadeáš Firla

Nestačí naše láska, bez dalších formalit?

Docela často se ve společnosti a dokonce někdy v církvi ozývá otázka: "K čemu je nám nějaký papír, když se máme rádi? Proč slib a podpis"? Mnohokrát jsem oddával a žehnal mladé páry, přijímal jejich slib. Co k tomu lze říci?

18.1.2019 v 18:42 | Karma článku: 11.08 | Přečteno: 257 | Diskuse

Filip Vracovský

Chudoba cti netratí

podívejme se na zoubek některým příslovím ze skupiny těch, mírně řečeno kontroverznějších.A můžeme to pak probrat ze všech stran.Patent na rozum jsem totiž určitě neutrpěl.Dnes začínáme...

18.1.2019 v 17:56 | Karma článku: 16.95 | Přečteno: 450 | Diskuse

Lubomír Stejskal

Ad Huawei: Několik poznámek

Nebudu chodit kolem horké kaše. Obavám vyjádřeným institucí k tomu určenou (NÚKIB), jež se týkají společnosti Huawei, dobře rozumím. Kdo jiný by měl varovat, než tento úřad.

18.1.2019 v 16:54 | Karma článku: 23.05 | Přečteno: 686 | Diskuse

Emrich Sonnek

Čau lidi, mám pro vás výbornou zprávu

Ústřední volební komise sice ještě pořád nevydala oficiální výsledky voleb, protože se ještě sčítají hlasy posledních okrsků, ale už teď je jasné, že jsme to vyhráli na celé čáře.

18.1.2019 v 16:26 | Karma článku: 17.36 | Přečteno: 587 | Diskuse

Karel Trčálek

Totalitní paranoia 2019: „Budou nás čučkaři učit dějepis?“ Historie se opakuje!

Taky si můžete ukroutit hlavu nad iniciativou tajné policie, která chce, kromě zatýkání a likvidace nepohodlných osob, učit i dějepis? Pak nejste sami

18.1.2019 v 16:01 | Karma článku: 20.30 | Přečteno: 646 | Diskuse
Počet článků 404 Celková karma 20.90 Průměrná čtenost 4510

Narodila jsem se v roce 1979 v Hradci Králové. Baví mě studovat a vzdělávat se, a tak jsem vyučená švadlena a kuchařka, ale i sociální pracovnice. Vystudovala jsem theologii. Jsem absolventkou Policejní akademie PČR.

Během svého života jsem se věnovala mnoha povoláním. Pracovala jsem v McDonald´s, byla jsem asistentkou ve vzdělávací společnosti, realitní makléřkou i státní úřednicí na Ministerstvu obrany ČR.

Nejvíce mě zaujala práce v médiích (rádio, TV, noviny) a objevila jsem, že mě baví psát. Pracovala jsem jako novinářka v oblasti V.I.P. a politiky. Píši recenze pro Palmknihy.cz. Jsem blogerka a spisovatelka.

V únoru 2012 mi vyšel můj první román pro ženy, kniha BRIGITA. V prosinci 2012 se objevila na světě druhá kniha HEDVIKA. Nyní pracuji na dalších knihách. 

Najdete mě také na mém webu siander.cz

Počet návštěv podle TOP listu:

Najdete na iDNES.cz