Jak to děláš, že seš pořád tak štíhlá?

Posledních 20 let mám stejnou váhu. Čím jsem starší, tím víc lidí se mě ptá, jak to dělám, že jsem štíhlá. Většina lidí si myslí, že to mám zdarma. Tomu se jenom směju! Kdyby to tak bylo, tak by 52 % Čechů v ČR nebylo obézních.

Vždycky jsem byla štíhlá, pro mnoho lidí dokonce hubená. Podle toho, jaká má kdo kritéria na hodnocení ženské postavy. Při výšce 173 centimetrů vážím 53 kilogramů. Když se mě lékaři zeptají na váhu a já odpovím, většinou řeknou: „To je při vaší výšce nějak málo!“ Vytáhnou z šuplíku svého lékařského stolu kalkulačku a začnou počítat můj BMI (Index tělesné hmotnosti, obvykle označovaný zkratkou BMI, z anglického Body mass index). „Vážíte málo! Já jsem to říkal!“ Pak se lékaři, alespoň ti moudří, zeptají: „Jak dlouho máte takovou váhu?“

Když odpovím, že od 21 let se má váha téměř nemění, což je téměř dvacet let, tak se uklidní, a přestanou mě podezírat z bulimie a anorexie.

VÝKYVY VÁHY A PŘIBÍRÁNÍ KILOGRAMŮ

Zažila jsem ale i výkyvy váhy. V dětství se mě táta snažil „vykrmit“ během čtrnácti dnů, kdy jsem byla u něj na prázdninách. Táta nakupoval a vařil jako zběsilý, dával mi na talíř více jídla, než jsem normálně jedla a nutil mě všechno dojídat. K tomu všemu jsem neměla běžný režim (tedy ranní vstávání, stres, abych stihla MHD a vlak do školy, hodiny tělocviku ve škole, běžné cestování na kole po městě atd.). A tak jsem opravdu přibrala.

Za dva týdny jsem měla o šest kilo víc! Táta měl radost, že „mě spravil“! Matka po příjezdu domů konstatovala, že konečně vypadám k světu a že jí někdo nebude podezírat, že mi nedá najíst. Ale já jsem to oplakala, protože moje kůže nestihla pobrat tak rychle tolik kilogramů a na nohách a hýždích se mi potrhala (strie). Snad ani nemusím říkat, že do žádného svého oblečení jsem se téměř nevešla. Nové mi nikdo z rodiny nekoupil, ani jsem jako náctiletá nedostala peníze na nákupy. Po prázdninách jsem naběhla na denní režim a kila byla sama od sebe během pár týdnů dole. Matka naříkala, že zase vypadám blbě, táta byl naštěstí mimo dosah. Mně zbyly oči pro pláč a doživotně potrhaná kůže.

Jediným a dosud posledním obrovským výkyvem váhy byl rozvod. Když jsem se rozváděla, zhubla jsem na 48 kg. Manželství bylo víc než problematické. Odstěhovala jsem se, rozvedla a našla si nové zaměstnání.

Můj kolega v práci, který měl pracovní stůl v redakci deníku naproti mně, odvykal kouření. Jedl téměř neustále a strašně přibíral. Jak jsem sledovala, jak se cpe, tak jsem začala jíst víc taky. A taky přibírat. Nejdřív mi to nevadilo, pět kilo mi chybělo. Ale neustálé sedavé zaměstnání při psaní článků, žádný pohyb a obědy, svačiny a večeře u počítače v zaměstnání, se na mně podepsaly. Jednou jsem byla na návštěvě u kamarádky a poprosila jsem ji, zda bych se mohla zvážit. Doma jsem váhu neměla. Nemohla jsem uvěřit, že jsem přibrala ze 48 kg na neuvěřitelných 62 kg!

Můj problém vždycky byl a je, že když přibírám, tak jedině od pasu dolů. Zatímco trička a halenky nosím ve velikosti č. 34 (XS) či 36 (S), tak nabrané kilogramy se mi usazují na hýždích, bocích, hodně na stehnech a dokonce na lýtkách. Takže zatímco si obléknu halenku o velikosti č. 34, kalhoty ve velikosti č. 42. Což je velký nepoměr a musím soudně přiznat, že to fakt vypadá děsně!

JAK JSEM ZAČALA POPRVÉ V ŽIVOTĚ HUBNOUT…

Bylo mi tehdy dvacet sedm let a mě čekalo to, co mnohé ženy tak dobře znají z vlastních zkušeností, hubnutí. Nic jsem o dietách nečetla, tak jsem na to šla logicky. Vynechala jsem sladké nápoje (Coca-Colu, Sprite, Fanta) a nahradila jsem je vodou a čaji, zakázala jsem si kupovat jakékoliv sladké bonbony a koláče (které tak miluju!) a zařadila jsem do svého jídelníčku hodně bílkovin – tvarohy, vajíčka, šunku, kuřecí, krůtí a rybí maso a také jsem přidala velké množství zeleniny a ovoce. Alkoholu ani cigaretám jsem nikdy neholdovala, takže nebylo, co vysazovat. K tomu všemu jsem začala běhat.

Šest kilogramů šlo dolů během tří měsíců celkem snadno. Pak se moje váha zastavila na 56 kilogramech a nechtělo se to hnout. Ale vytrvale jsem pokračovala v tom, co jsem si určila. Během krátké doby jsem se musela narychlo přestěhovat a pak zcela nečekaně ještě jednou, před Vánoci. Byl to takový stres, abych všechno stihla (k tomu zaměstnání, studium, jazykové kurzy...) a na nic nezapomněla, že když jsem se zastavila a zvážila, měla jsem svých 53 kilogramů, na které jsem byla zvyklá.

JAK SE KAŽDÝ DEN STRAVUJI

Od té doby, co jsem začala sportovat, tak se toho držím. Každý druhý den běhám (zhruba tři až pět kilometrů) a cvičím (asi hodinu), abych byla ve formě a cítila se dobře. Ostatně musím, několik hodin za počítačem v jedné poloze se bez toho zvládnout nedá. Protože cvičím obden (aby si tělo odpočinulo a obnovilo síly), tak mezitím aspoň cíleně krokuji, abych měla pohyb a nezlenivěla (každý den zhruba pět kilometrů denně).

To, co jsem si kdysi stanovila jako dietu, jsem povýšila na normální stravování. Nemám dojem, že trpím a něco si odříkám. Jím sedmkrát až osmkrát denně. Nemám nikdy hlad. Neříkám, že si občas neupeču sladký koláč, upeču, ale tak dvakrát do měsíce a polovinu odnesu paní sousedce, abych na to nebyla sama. Pravidelně si kupuji kvalitní čokoládu, kterou fakt miluju! A užívám si ji každý den, ale nesním ji na posezení celou, ale jenom jeden řádek. Pšenice (a vůbec bílé mouce) jím co nejméně, dávám přednost žitné mouce a ovesným vločkám.

Před mnoha lety začala televize PRIMA vysílat vynikající pořad s MUDr. Kateřinou Cajthamlovou a výživovým poradcem Petrem Havlíčkem „Jste to, co jíte“. Tam je vlastně to, co jsem začala dělat, když jsem potřebovala zhubnout a nastavit zdravý způsob života. Tento pořad mi potvrdil, že jsem to pochopila a dělám správně. Ostatně kilogramy šla pak dolů.

PANÍ SOUSEDKA SE PTÁ, JAK BY MĚLA ZHUBNOUT…

Před pár měsíci se mě zeptala paní sousedka v důchodovém věku, která přestala kouřit a přibrala za posledních deset let dvacet kilo, co by měla dělat, aby zhubla. Byla naprosto zoufalá, kolik kilo přibrala! Dvacet kilogramů je pro její tělo s malou výškou velkou zátěží a už to pociťuje – bolí jí nohy, záda, klouby, páteř…

Bydlí naproti mně a často spolu hovoříme. Občas mě navštíví a zrovna mě zastihne, když svačím.

• „Jak to prosím tě děláš, že pořád jíš, a přesto nepřibíráš? Kdykoliv k tobě jdu, tak jíš! To není možný?!“ ptá se.
• „Ale o tom to je, musím jíst mnohokrát denně po menších dávkách!“ řeknu a směju se.

Vím, že paní sousedka na tom není zdravotně moc dobře a tak téměř nikam nechodí a zdržuje se doma. Když už jde ven, tak jen na nákup, na lékařská vyšetření a pak zamíří do lékárny pro další léky

Mnohokrát jsem jí vysvětlovala, jak tělo funguje a co by měla jíst a co ne. Ptám se, jestli jsem to srozumitelně vysvětlila. Přikývne. Když se potkáme za nějaký čas a paní sousedka je opět zoufalá ze své váhy, protože zase přibrala, tak se jí zeptám: „A jak vypadá váš den? Co všechno jíte?“

Odpovídá mi vždycky stejně. Ráno nesnídá, nějaký multi energetický nápoj, pak suchá houska z bílé mouky, k obědu zeleninová polévka, výjimečně maso, většinou těstoviny se zeleninou a hlavně pečené buchty z bílé mouky. Když už peče, tak hodně oleje do všeho. Jí třikrát, maximálně čtyřikrát denně.

Znovu paní sousedce vysvětluji, že dělá všechno špatně a že si její tělo dělá zásoby tuku a ukládá je na ta nejkritičtější místa jejího těla, protože má obavy, že nedostane v budoucnosti najíst. Paní sousedka se na mě dívá, jako kdyby to slyšela poprvé, ale říkám jí to často.

• „A co kdybych si koupila nějakej cvičící přístroj, který by mi dával nějaký ty elektrický výboje a já bych hubla i tak?“ zeptá se.

Rozesměju se! Ona mi už jeden cvičící stroj totiž dala, protože ležel v rohu a prášilo se na něj.

• „A co tedy chcete? Chcete opravdu shodit nějaké to kilo nebo ne?“
• „Holka, já bych ráda, ale tak, abych mohla jíst všechno, co jím a nemusela se hýbat!“ odpoví paní sousedka.
• „Ale to nejde! Všechno stojí nějakou námahu. Myslíte, že bych vypadala stále stejně, kdybych nechodila běhat, necvičila a nejedla to, co jím? Ne! Měla bych možná o dvacet kilo víc!“

TELEFONÁT S MATKOU O HUBNUTÍ

Pak mi zavolá matka, která je ve věku paní sousedky, a stěžuje si, jak přibrala třicet kilo, když odešla do důchodu. Má obrovské zdravotní problémy kvůli nadváze, které jí omezují při životě. Říká, že by potřebovala shodit, a hodně. Jenomže problém je v tom, že moje matka je celoživotní dietářka a nikdy se jí zhubnout nepodařilo. Ne, dietářka, to není přesné, ona spíš vždycky držela hladovku.

Vlastně, je mi jí nesmírně líto, protože když už pár kilo shodila, tak jenom proto, že nejedla skoro nic a pak, když „dietu“ ukončila, zamířila do nejbližší cukrárny a shltla tři čtyři indiánky a vrátila se k normálnímu jídelníčku. Dvě tři kila nabrala a ještě něco k tomu. To byly celoživotní diety mé matky. Prostě nikdy nepochopila, o co při shazování kil jde.

Naposledy cvičila jako náctiletá, když chodila do Sokola, ale to už je víc jak padesát let. Takže když pominu lenost a neochotu se hýbat a cvičit, tak nezbývá než úprava jídelníčku. Tak se matky zeptám, co jí radil lékař na dietologii, kam dochází.

• „Prý abych si nekupovala plnotučné mlíko, ale nízkotučné. Prý nemám jíst plnotučné jogurty, ale nízkotučné. Nemám v žádném případě jíst vepřové, sádlo, škvarky, uzené maso… A taky sladký mám omezit.“
• „To je všechno správně. V čem je tedy problém? Děláš to?“ zeptám se.
• „Nízkotučný mlíko jsem si koupila jednou a celej litr jsem vylila do záchodu! To se nedalo pít… A to všechno ostatní taky! Ono to není vůbec dobrý! To po mně přece nemůže nikdo chtít! Na to se můžu klidně vykašlat!“ povzdychne si nešťastně matka.

Téma opustíme, nechci ji trápit. Matka se rozpovídá o tom, jak byla na podzimním jarmarku a jaké měla štěstí, že tam byl ten pán, co prodává škvarky se sádlem! Koupila si dvě sklenice, aby jí to na nějakou dobu vydrželo. Pak si s kamarádkou daly tradiční pečenou klobásku s chlebem a hořčicí… Ještě mi líčí, co bude vařit další den k obědu. Kalorická bomba, kterou by jí každý soudný lékař okamžitě zakázal a já bych si takové jídlo dopřála jedině po náročném tréninku. Loučím se s matkou a vzdávám to. Už asi posté! Vážně už nechci slyšet o tom, jak ji bolí klouby a jak je obézní, že si už nemůže ani kleknout ani dřepnout a jak bych ji měla politovat, jaké to je neštěstí a jak trpí…

BĚHÁNÍ SE SOUSEDKOU Z DOMU A HUBNUTÍ    

V našem domě bydlí se svými rodiči mladá dívka. Když se přistěhovali, bylo jí patnáct. Na svých 150 centimetrů vážila 48 kilogramů.

Měla nádhernou postavu jako modelka, stále sportovala a běhala. Když jsme se skamarádily, vyprávěla mi o kamarádkách ze základní školy, pak z učňáku, jak jsou obézní, nemotorné a jak se vyhýbají tělocviku ve škole. Smála se jim! A říkala, že by nikdy nechtěla vypadat jako ony! Já jsem mlčela a myslela si své. Bylo mi tehdy třicet a už jsem věděla z vlastní zkusenosti, že metabolismus se po třicítce zpomalí. Mít stejnou postavu postavu jako ve dvaceti je čirý utopismus! 

Uteklo osm let a kamarádka přišla za mnou s tím, že potřebuje shodit. Za dva roky přibrala ze 48 kilogramů na 58 kilo. Jenomže při její výšce je to problém. Prsa se jí zvětšila o velikost. Oblečení č. 32 (XXS) nebo č. 34 (XS) vyměnila za č. 40. Tváře má velké jako bobr.

Nikdy v životě nehubla, ale teď musí. Nedělá to kvůli sobě, ačkoliv její lékařka řekla, že už by měla přestat přibírat, ale kvůli příteli. Začal s ní chodit, když měla o deset kilo méně a chtěl by tu dívku, kterou si tehdy vybral, zpátky. No, jako motivace se mi to nezdá nejlepší, ale budiž.

Sedla jsem si s kamarádkou a nejdříve jsme nainstalovaly do jejího mobilu aplikaci PEDOMETR. To nezabralo. Krokuje, krokuje, ale stále přibírá. Volný čas tráví tak, že leží u televize, surfuje na internetu a sociálních sítích.

Zeptala jsem se na jídelníček. Trošku lepší než u paní sousedky, ale ne o mnoho. Hodně čokolády, brambůrek a jídlo z fast foodu. Vysvětlila jsem jí, jak by měla upravit jídelníček, a dohodly jsme se, že se ke mně připojí, až půjdu běhat a pak se společně rozcvičíme. Byla z toho nadšená!

Přišla v dohodnutý čas a oznámila mi, že se chvíli před tím najedla. To jsem jí ale výslovně kladla na srdce, aby nedělala, protože jí bude při běhání špatně, nebo se rovnou pozvrací, ale hlavně se bude muset najíst po cvičení, když nějakou energii vydá.

Na začátek jsem určila okruh, který měřil pouhý 1,5 kilometru. Uběhla padesát metrů a pak řekla, že už nemůže. Tak jsem se jí přizpůsobila a klusala na místě. Když mohla, běžely jsme dál. Nestačila s dechem, tak jsem jí učila, jak by měla správně dýchat (to mě ale šokuje, že to neumí, protože ještě před pár lety vyhrávala závody v běhu na ZŠ).

Běžíme dál, opět se zastavuje. Ptám se, jestli jí není špatně od žaludku, říká, že ne, ale že se potí a zrychluje se jí tep. Ujistím ji, že to je přesně to, co potřebujeme, aby tělo začalo spalovat, ale běžet dál nechce. Znovu vedle ní klušu na místě jako magor a ona většinu trasy jde, ne běží. Celkově je nemotorná, taková neohrabaná. Je pro mě šok, jak moc se změnila!

Když máme trasu za sebou, učím, jak se vydýchat, což považuje za zbytečné. Pak se začneme rozcvičovat. Ukazuje mi nějaký cvik, prý ho viděla na internetu. Dělá ho špatně, ale nevěří mi to.

„Víš, ty to nevíš, ale chodila jsem devět měsíců na fyzioterapii, abych se takové cviky naučila dělat správně. Moje fyzioterapeutka mě opravovala,“ vysvětluji.

Moje slova nepadají na úrodnou půdu. Povzbuzuji ji, motivuji, snažím se jí nadchnout, ale ulejvá se, a když už cvičí, tak ji to očividně nebaví. Když se má shýbnout a špičkami prstů se dotknout země, tak buď krčí kolena, nebo dosáhne třicet centimetrů od země, dál to prý nedá. Má totiž tak velké břicho, že se přes něj nesehne. Zkrátím to, docvičíme a doprovodím ji ke vchodu domu. Diví se, že nejdu domu.

• „Moc jsem si nezaběhala. Bylo to pro mě málo. Dám si ještě jedno kolečko,“ říkám a kladu jí na srdce: „Hlavně se najez! Nějaké cukry do patnácti minut a pak bílkoviny do hodiny.“
• „Ale já jsem jedla předtím! Bude mi stačit, když se napiju vody?“ zeptá se kamarádka a myslí to smrtelně vážně.

Vlastně si vzpomenu, že mi už dřív říkala, že omezuje jídlo, hladoví a pije vodu. Klasická chyba všech hubnoucích. Cesta, která nikam nevede.

Bezradně se usměju, obrátím se a běžím si zaběhat. I když jsme se dohodly na dalším běhání, vnitřně to vzdávám. Vím, že tohle nemá žádnou cenu. Bude to utrpení pro mě i pro ni. Tahle dívka nezhubne nikdy, protože vůbec nechápe, o co jde a co je ještě horší, myslí si, že to ví sama lépe.

Podle výzkumu z roku 2006 patří Češi k druhému nejobéznějšímu národu v Evropě. Na prvním místě jsou Němci. V České republice je obézních 52 procent dospělých. Když to vezmu ryze prakticky, tak v našem vchodě bydlí deset partají a problémy s váhou nemají jenom tři partaje, je to katastrofa. Nevím však, jestli je možné cokoliv změnit, jestliže si sice na obezitu či nadváhu stěžujeme, ale udělat nic pro zhubnutí nechceme. Doufám, že to vidím příliš černě jenom podle toho, co mohu vidět kolem sebe…

A jak jste na tom Vy, milí čtenáři a čtenářky? Jaké máte zkušenosti s hubnutím? Hubnete stále a nic? Cvičíte? Co se Vám osvědčilo? Kolik znáte obézních lidí? A co se s tím dá podle Vás dělat?

Krásné podzimní dny, zdravý jídelníček a pohyb Vám všem přeje Vaše blogerka Hana Rebeka Šiander

Fotografie a odkazy:

Fotografie jsou zdarma ke stažení na www.flikr.com

https://www.obezita-info.cz/obezita-v-cr/