Umíte pozdravit, poprosit či poděkovat za laskavost? Nebo to neděláte?

11. 08. 2018 14:35:31
Jaké máte zkušenosti se slušným chováním? Umíte pozdravit a poděkovat? Nebo jste na to už zapomněli a neděláte to? Věděli jste, že některé děti na základní škole to neumí? Mám spoustu zkušeností a tak se s vámi o ně podělím.

Společenská etiketa je téma, které mě opravdu fascinuje! Jestliže jste pravidelnými čtenáři mých blogů, pak už to víte. Občas si při kontaktu s různými lidmi rozličného věku říkám, že by neškodilo, kdyby se proškolili ve společenské etiketě a oprášili si znalosti z dětství.

ZAJÍMAVÝ ČLÁNEK O ŠKOLÁCÍCH I. TŘÍDY

Před pár měsíci, přesně v dubnu roku 2018, jsem si přečetla zajímavý článek na serveru Novinky.cz od Jany Hanuškové, který se jmenuje: „Etická výchova ve školách? Děti často neumějí ani poděkovat.“ Pokud máte chuť si článek přečíst celý, najdete jej zde: https://www.novinky.cz/veda-skoly/470272-eticka-vychova-ve-skolach-deti-casto-neumeji-ani-podekovat.html

Velmi mě zarazilo, jak učitelka základní školy na pražském Jarově Kateřina Petřinová přiznává, že mnoho dětí neumí v její třídě poprosit a poděkovat. Zajímavé rovněž je, že tlačenici při vstupu do třídy řeší tak, že svému spolužákovi dají ránu pěstí. Takže konflikt řeší rovnou násilím.

Jak je možné, že děti neumí v šesti letech poprosit nebo poděkovat? Zřejmě se se slušným chováním nesetkaly ani doma v rodině, u prarodičů, ve styku s kamarády či ve školce. Patrně vůbec nezažily, jak to vypadá, kdy druhého o něco poprosí a také, když to dostanou, že za to poděkují. Protože se s tím děti nesetkaly, řekněme si narovinu, nikdo je tomu doma nenaučil, neumí to při nástupu na základní školu.

UMÍME SE K SOBĚ CHOVAT S ÚCTOU A SLUŠNĚ NAVZÁJEM?

Ale umíme to my, dospělí? Rozprodávám knihy po příbuzných a při každém druhém jednání s lidmi se setkávám s arogantním chováním. Zájemci neprosí, nežádají o zboží, které nabízím, ale přistupují ke mně tak, že si arogantně diktují podmínky. Když se dohodneme, tak nepoděkují.

Přiznávám, že jsem měla za několik let tak arogantní kupce, kteří mi začali vyhrožovat a zvyšovali na mě hlas do telefonu, že jsem jim peníze vrátila na jejich účet, napsala jsem jim upřímně, že se my dva nikdy nedohodneme a ať se obrátí na někoho jiného. Jejich chování bylo prostě za všemi hranicemi slušného chování a odmítla jsem to snášet.

Mám ale i opačné zkušenosti. Lidé reagují v komunikaci se mnou velmi překvapeně a někdy mě i chválí. Nejdřív jsem to nechápala. Za co? Ale když se mi to stávalo častěji, vypozorovala jsem, že byli překvapeni mým chováním – pro mě tedy zcela normálním – že jim popřeji na začátku naší komunikace dobrý den (pozdravím), že je požádám (tedy poprosím) o zaslání adresy a nakonec, že jim poděkuji za obchodování (poděkování) a rozloučím se s nimi (závěrečný pozdrav). Lidé mi pak dodatečně píší, že bylo pro ně doslova osvěžující v této drsné době narazit na takového člověka, jako jsem já.

Ještě jednu zkušenost jsem v souvislosti se slušným chováním nabyla. Jestliže komunikuji či jednám s muži, a je celkem jedno, čeho se to týká, pak si moje slušné chování vysvětlují jako jednoznačné signály z mé strany, kterými dávám najevo svůj zájem o ně.

Mnohokrát jsem už musela vysvětlovat, že se o nic takového nejedná! Že se chovám jen v rámci společenské etikety a že pozdravit, poděkovat za milé gesty či o něco poprosit je normální. Vysvětlím tedy, že tohle opravdu není moje „finta“, jak někoho sbalit. Jsem zděšena, když mi muži naopak vysvětlují, že se u žen s takových chováním normálně nesetkávají! Nechápu to... Když si to vzájemně vysvětlíme, většinou se tomu zasmějeme a rozcházíme se.

Přála bych si napsat, že mě to těší, ale spíš mě to vždycky zarmoutí. A kladu si otázky, kam jsme to dopracovali? Jak je možné, že když člověk jedná v hranicích slušného chování, že to druzí oceňují jako výjimečné?

Přitom nejde o malé děti, ale dospělé lidi. Ti přeci musí v kontaktu s druhými lidmi dnes a denně dodržovat pravidla společenské etikety. Nebo ne a je tomu naopak? Když mi to někdo „natře“, musím mu to taky „natřít“? Na hrubý pytel se hodí jedině hrubá záplata?

Svým způsobem tomu rozumím. Připouštím, je to taky často snazší. Ale já jsem se rozhodla, že půjdu proti proudu. Nechci odplácet druhým zlem. I konflikt se dá vyřešit diplomaticky. Neříkám, že se mi to vždycky podaří, ale pokaždé do toho jdu s tím, že to chci zkusit. Nesnáším hádky a spory. Nechci se k lidem chovat hrubě, i kdyby to bylo sebevíc „in“ a dělal to tak každý.

JAK JE MOŽNÉ PROMĚNIT LIDI KOLEM SEBE?

Nevím, jestli jste si toho všimli také, ale když člověk vůči druhému udělá vstřícné místo, potěší vás to. Zahřeje u srdce. A co víc? Něco se změní. Uvedu příklad. Když jsem se přistěhovala do Ústí nad Labem, několikrát denně jsem chodila ulicí, kde bydlím. Bydlím na místě, kde jsou domy s malými zahrádkami a domy jsou postaveny blízko sebe.

Když jsem se přistěhovala, nikdo mě nezdravil, ačkoliv jsem stále stejné tváře potkávala často. Bylo by samozřejmě příhodné, aby muž pozdravil ženu, ale věděla jsem, že to bych chtěla příliš a nedočkám se toho. Stále mě to udivovalo a počkala jsem několik měsíců, zda se to nezmění a místní nepochopí, že jsem jedna z nich. Ale všichni se tvářili nepřátelsky a odtažitě. Pak jsem se rozhodla, že to změním. Začala jsem zdravit všechny sousedy, které jsem znala podle vidění. Muže od čtyřiceti až do osmdesáti let. K tomu jsem začala zdravit i ženy všeho věku. Vytrvala jsem, i když se několik měsíců nic nedělo.

A jak to vypadá dnes, když procházím ulicí? Všichni sousedé mě zdraví už zdálky a většina z nich se usmívá! Občas se najde i pár lidí, kteří přidají konverzační fráze o počasí či práci na zahrádce, a to se vůbec neznáme! Ženy zdravím a odpovídají mi s úsměvem na pozdrav. Musím napsat, že to považuji za velký úspěch. Rovněž je velmi příjemné, když mám za sebou špatný den a nějaký soused mi popřeje s úsměvem příjemný den. Hned mi to zvedne náladu!

A jaké máte zkušenosti se slušným chováním Vy? Umí Vaše děti poprosit a poděkovat? Máte kolem sebe lidi, kteří jsou slušně vychovaní a je pro vás radost se s nimi potkat? Nebo máte spíš špatné zkušenosti? Anebo dokonce razíte názor „na hrubý pytel hrubá záplata“?

Krásné letní dny a milé lidi kolem sebe Vám přeje Vaše blogerka Hana Rebeka Šiander

Fotografie, odkazy a citace:

NOVINKY.CZ. Jana Hanušková, Etická výchova ve školách? Děti často neumějí ani poděkovat. [online]. © 2003–2018 Borgis, a.s. [cit. 2018-25-04]. Dostupné z: https://www.novinky.cz/veda-skoly/470272-eticka-vychova-ve-skolach-deti-casto-neumeji-ani-podekovat.html

Fotografie jsou dostupné na flikr.com zde: https://www.flickr.com/

Autor: Hana Rebeka Šiander | sobota 11.8.2018 14:35 | karma článku: 27.96 | přečteno: 732x

Další články blogera

Hana Rebeka Šiander

Svátek sv. Valentýna jako povinnost nebo příležitost k vyznání lásky?

14. únor je svátkem všech zamilovaných. Slavíte svátek sv. Valentýna nebo ho ignorujete? Je to příležitost, jak někomu dát najevo, že ho milujeme? Můj článek o tom, jak jsem tento svátek slavila i neslavila já.

14.2.2019 v 12:45 | Karma článku: 13.60 | Přečteno: 302 | Diskuse

Hana Rebeka Šiander

Recenze knihy „Podivný případ se psem“ od Marka Haddona

Detektivní novela „Podivný případ se psem“ nám předkládá nejen záhadu mrtvého psa zabitého vidlemi, ale také přibližuje svět patnáctiletého autistického chlapce Christophera. Ten se totiž rozhodl, že vraha zabitého psa vypátrá...

12.2.2019 v 18:34 | Karma článku: 11.12 | Přečteno: 151 | Diskuse

Hana Rebeka Šiander

Co mi dalo a vzalo 10 let působení jako blogerky na iDNES.cz

Jsem blogerkou iDNES.cz 10 let. Vydala jsem víc jak 400 článků. Oslovila jsem téměř 1.800.000 čtenářů. Našla jsem kamarádky a dobré přátele. Co mi dalo blogování? A co mi vzalo? A stálo to zato? Upřímně a otevřeně o blogování.

8.2.2019 v 19:08 | Karma článku: 24.51 | Přečteno: 698 | Diskuse

Hana Rebeka Šiander

Recenze knihy „Život v jednom ohni“ od Reinharda Bonnke

Německý evangelista Reinhard Bonnke přináší ve své autobiografii ohlédnutí za svým životem a za čtyřiceti roky služby kázání evangelia Ježíše Krista. Skvělá, dobrodružná, napínavá a podmanivá kniha, kterou si musíte přečíst!

5.2.2019 v 21:31 | Karma článku: 13.14 | Přečteno: 153 | Diskuse

Další články z rubriky Společnost

Gabriela Stašová

Žena dnes

Tohle není název korporátního časopisu, ale menšího zamyšlení nad kontinuitou formování dnešní ženy. Jaká má být a kam má směřovat dnešní žena? Otázka je složitá a zároveň prostá.

22.2.2019 v 23:59 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 40 | Diskuse

Štěpánka Bergerová

„Zlatej socík ..."

„Nechceš něco nakoupit k jídlu?“ pípla zpráva, rozťala svým zvukem nemocniční ticho a vyrušila mě z hypnotizování kapačky.

22.2.2019 v 19:23 | Karma článku: 13.61 | Přečteno: 659 | Diskuse

Markéta Kabourková

Jak se tvoří krize

A tebe opravdu zajímají názory tohoto člověka či rádoby dalších „specialistů“ a „ekonomů“? To je otázka, kterou jsem položila svému kamarádovi, který je vlastníkem střední firmy.

22.2.2019 v 19:19 | Karma článku: 16.45 | Přečteno: 325 | Diskuse

Jan Dvořák

Každý týden touto dobou vám může přijít pošta. Jindy ne

Česká pošta racionalizuje. Nemůže si už dovolit takovou rozmařilost, jakou je na konci druhé dekády jedenadvacátého století roznášet po domech zásilky každý den, jak to bývalo za rakouského mocnářství.

22.2.2019 v 18:36 | Karma článku: 16.76 | Přečteno: 292 | Diskuse

Mária Tvrdoňová

Ex-moslim hovorí o islamofóbii versus slobodofóbii.

Keď Rachid opustil islam a konvertoval na kresťanstvo, musel utiecť z Maroka. Nemôže ísť do žiadnej moslimskej krajiny, lebo mu tam hrozí smrť. Avšak v “slobodných“ západných krajinách používajú iný nástroj na to, aby ho umlčali.

22.2.2019 v 16:19 | Karma článku: 21.45 | Přečteno: 441 | Diskuse
Počet článků 410 Celková karma 18.19 Průměrná čtenost 4464

Narodila jsem se v roce 1979 v Hradci Králové. Baví mě studovat a vzdělávat se, a tak jsem vyučená švadlena a kuchařka, ale i sociální pracovnice. Vystudovala jsem theologii. Jsem absolventkou Policejní akademie PČR.

Během svého života jsem se věnovala mnoha povoláním. Pracovala jsem v McDonald´s, byla jsem asistentkou ve vzdělávací společnosti, realitní makléřkou i státní úřednicí na Ministerstvu obrany ČR.

Nejvíce mě zaujala práce v médiích (rádio, TV, noviny) a objevila jsem, že mě baví psát. Pracovala jsem jako novinářka v oblasti V.I.P. a politiky. Píši recenze pro Palmknihy.cz. Jsem blogerka a spisovatelka.

V únoru 2012 mi vyšel můj první román pro ženy, kniha BRIGITA. V prosinci 2012 se objevila na světě druhá kniha HEDVIKA. Nyní pracuji na dalších knihách. 

Najdete mě také na mém webu siander.cz

Počet návštěv podle TOP listu:

Najdete na iDNES.cz