O spisovatelských krizích a o tom, jak dokončit knihu

18. 04. 2018 19:36:44
Jestliže píšete knihy jako já, pak se zaručeně dostanete do krize. Knihu potřebujete dokončit, ale ono to ne a ne nejde! Co se s tím dá dělat? Jak tomu čelit? A aby toho nebylo málo, okolí vás podezírá, že nic neděláte...

Občas se mě různí lidé ptají, co vlastně dělám. Když odpovím, že píši knihy, většinou zaznamenán ze strany tazatelů údiv a překvapení. Často si vyslechnu, že jsem první spisovatelka, kterou osobně poznali. To mě svým způsobem potěší. Proč bych zapírala, že ne?

CO VLASTNĚ PÍŠU?

Jak jsem pochopila, pod pojmem – být spisovatel(ka) – si lidé představují všechno možné. Někdo se domnívá, že v každém případě musím psát detektivky. Proč zrovna detektivky? To fakt nevím! To jsem opravdu nepochopila! Někdo jiný se zase domnívá, že musím zaručeně psát odbornou literaturu. Proč? Vypadám na to? Jsem ten typ? Já vážně nevím! Další je přesvědčen o tom, že určitě píši psychologickou literaturu. Skoro to vypadá, že co člověk, to různý názor, jaký druh literatury bych mohla psát.

Takže raději ihned přiznávám, abych vyvedla obdivovatele z omylu, že jsem spisovatelkou románů. A ne obyčejných, ale romantických románů pro ženy. Kdesi jsem se v nějaké recenzi o sobě dočetla, že píši „červenou knihovnu“. Bylo to psáno a myšleno hanlivě. Ale já to tak nevnímám. Ano, přiznávám a nestydím se za to.

„Já čtu tu pokleslou literaturu!“ svěřila se mi moje teta.

„Jakou pokleslou literaturu?“ ptám se zděšeně.

„No, červenou knihovnu přece! Prostě romány pro ženy. Ona tomu vnučka říká pokleslá literatura,“ vysvětluje mi teta.

„Ale tu já čtu taky! A dokonce ji i píšu!“ řeknu.

Obě se zasmějeme, pobavíme a shodneme se na tom, že na dobře napsaném romantickém příběhu není nic špatného. Nehledě na to, že si u toho obě krásně odpočineme a přijdeme na jiné myšlenky, když nás právě něco trápí.

OTÁZKY PRO SPISOVATELE

Jako spisovatelka dostávám nejrůznější otázky. Snad nejčastější jsou tyto: Co jsem napsala? Kdy jsem to napsala? Jak dlouho jsem to sepisovala? Kde a kdy to vyšlo? Kde jsem se inspirovala? Je těžké napsat knihu? Proč to vlastně dělám? A kdy napíši další knihu? Kdy vyjde?

Často odpovídám, což znám nejen ze své zkušenosti, ale jde o zkušenost spisovatelů obecně, že napsat knihu může být někdy celkem snadné a relativně rychlé, ale jindy se jedná o činnost, u které se trápím, vzdychám, nadávám a běduju. To známe, my spisovatelé, taky. Proč tomu tak je? Protože mám dojem, že tu rozdělanou knihu snad nikdy nedokončím!

KDYŽ NASTANE KRIZE PSANÍ...

V období, kdy hledám inspiraci a přepracovávám děj knihy, a snažím se překonat ta nejhorší úskalí při psaní knihy, tedy nevzdat to, hodně přemýšlím. To je období, kdy se zdá, že vlastně nedělám nic a jen tak lelkuju. Dívám se třeba z okna na rozkvetlé květiny na zahrádce a hloubám. Někdy se seberu a vyrazím na procházku. Ne ve volném čase, ale ve svém „pracovním čase“, protože vím, že mě něco venku napadne.

Mohlo by se zdát, že jen tak poflakuju a „zabíjím“ čas. Anebo když vyrazím a vydám se do města a sleduji lidské hemžení v ulicích, mohl by nezasvěcený pozorovatel nabýt dojmu, že jen tak „blbě čumím“ (jak říká v úžasném filmu „Samotáři“ herec Jiří Macháček“). Ale to se opravdu jenom tak jeví, protože já ve skutečnosti pracuji.

To je právě to těžké období, kdy ode mě okolí očekává hmatatelné výsledky a jestliže se nedostavují, tak mě podezřívá, že nic nedělám. A když se mě zeptají, co právě dělám, těžko odpovědět. Je těžké vysvětlit člověku, který v životě nenapsal víc, než slohovou práci ve škole, případně diplomovou práci na vysoké škole (a tímto svým literárním počinem skončil), že třísetstránková čtyřsetstránková kniha nevznikne za pár dnů jen tak zničehožnic.

PROČ SE MUSÍTE ZBAVIT LIDÍ, KTEŘÍ VÁS ODRAZUJÍ OD PSANÍ?

A tady se dostaví lidé – samozvaní poradci. Mohou to být lidé z Vaší milované rodiny, přátelé, kolegové z dřívějších zaměstnání či kamarádi, prostě lidi z Vašeho nejbližšího okolí, od kterých byste v těžkém období, kdy potřebujete dokončit knihu (a ono to stále ne a ne nejde! A vás to strašně rozčiluje!) očekávali podporu. Ale ta se nedostaví, naopak!

Lidé, kteří nic nenapsali, odborně radí, ale nejvíc našeptávají a odrazují, že byste se na to měli vykašlat, že to nikam nevede a nikdy nepovede! Že byste si měli najít nějakou lehčí činnost! Že Vás tohle neuživí! A vůbec, kdo vlastně řekl, že umíte psát?!

Tak tohle je přesně to, co jsem zažívala a co se na mě často podepsalo takovým způsobem, že jsem se „zablokovala“ a nebyla jsem schopná napsat nic. Je to buď, anebo. Buď takové lidi poslechnete, nebo ne. Buď obětujete lidi, anebo svůj sen, své poslání. Takže jsem musela přistoupit k razantním činům. Členům rodiny jsem zakázala rozhovory o mém psaní a knihách. S lidmi, kteří pro mě nebyli až tak důležití, jako kamarádi či bývalí kolegové, kteří mě odrazovali od psaní, jsem se rozloučila. Nešlo to jinak. Zní to tvrdě, hrozně, a já to přiznávám, ale pomohlo to. Po určité době jsem začala opět psát a dokončila jsem knihy.

KDYŽ SE KNIHA ZAČNE SKLÁDAT DOHROMADY...

Ačkoliv se tedy okolí jeví, že nic nedělám, ve skutečnosti přemýšlím nad dějovými zápletkami, profily svých hrdinů, nad vybavením jejich domácností, hádkami, spory, podvody i láskami, jejich koníčky a o tom, co budou dělat ve volném čase.

Když se mi tohle všechno poskládá do jednoho celku, mám téměř vyhráno. Zapadne to do sebe jako jednotlivé dílky puzzle. A já vidím ve své mysli svoji další knihu před očima tak živě jako film. Zaplaví mě neuvěřitelný pocit radosti, vzrušení, napětí, dobrodružství a jakého si momentálního vítězství! Jsou to vesměs úžasné pocity! Protože už vím, jak dojít do cíle. Už vím, jak dokončit knihu.

A zbývá to nejdůležitější. Zbývá mi, abych to, co vidím jako film, přepsala scénu za scénou, člověka za člověkem, okolnost za okolností a dialog za dialogem do počítače.

EUFORII VYSTŘÍDÁ KAŽDODENNÍ NÁROČNÉ PSANÍ

Pocit neuvěřitelné euforie vystřídá krutá realita. Euforii musí nahradit každodenní mravenčí práce, kdy se den co den věnuji psaní. Každý den, o víkendech i svátcích. V tomto období odmítám kamkoliv jezdit na návštěvy i dovolené. Musím odmítat všechno, cokoliv by mě vychýlilo od psaní.

Nemohu si dovolit ani jeden den vynechat, protože hrozí, že když nebudu pokračovat den za dnem, zapomenu detaily knihy, které jsem už napsala. Víc jak čtyři hodiny denně psát nemohu. To je můj limit, moje maximum. Alespoň já to tak mám. Pak už nedokáži udržet pozornost, jsem unavená a nesoustředím se. Ale i tak odcházím po třech či čtyřech hodinách od počítače s pocitem dobře odvedené práce.

„Spisovatel je člověk, který stále píše."

Neznámý autor

Mám stejný pocit jako, když jsem dříve pracovala v zaměstnáních na činnostech, které se daly změřit a byly hmatatelné. Moje psaní se sice zatím změřit a ohmatat nedá, ale já vím, že když to nevzdám, budu mít zase na stole o pár měsíců později před sebou další knihu v pevné vazbě. Další román pro ženy, který se narodil po mnoha dlouhých měsících náročného těhotenství a který spatřil světlo světa.

PROČ TOLIK LIDÍ NEDOKONČÍ KNIHY?

Občas dostávám dopisy od různých lidí, kteří se mi svěřují s tím, že mě obdivují, že jsem dokázala napsat tři knihy (dvě vyšly, jedna je dopsaná a čeká na vydání, čtvrtá je tou, na které právě pracuji). Když se zajímám, zda i oni něco napsali, téměř vždy se dozvím, že ano, ale že buď píší už mnoho let do „šuplíku“ (třeba o dvacet let déle než já), nebo že svoje povídky či romány nikdy nedokončili. To jsou nejčastější odpovědi.

A mně je to velmi líto! Zároveň si ale uvědomuji, že „Spisovatel je člověk, který stále píše“ (to nemám ze své hlavy, ale je to citát od spisovatele, na jehož jméno si b-hužel nemohu vzpomenout), ale spisovatel je především ten, kdo své dílo zdárně dotáhne až do cíle.

Krásné jarní a slunné dny Vám přeje Vaše blogerka Hana Rebeka Šiander

Fotografie: www.flikr.com

Autor: Hana Rebeka Šiander | středa 18.4.2018 19:36 | karma článku: 14.81 | přečteno: 268x

Další články blogera

Hana Rebeka Šiander

Svátek sv. Valentýna jako povinnost nebo příležitost k vyznání lásky?

14. únor je svátkem všech zamilovaných. Slavíte svátek sv. Valentýna nebo ho ignorujete? Je to příležitost, jak někomu dát najevo, že ho milujeme? Můj článek o tom, jak jsem tento svátek slavila i neslavila já.

14.2.2019 v 12:45 | Karma článku: 13.60 | Přečteno: 302 | Diskuse

Hana Rebeka Šiander

Recenze knihy „Podivný případ se psem“ od Marka Haddona

Detektivní novela „Podivný případ se psem“ nám předkládá nejen záhadu mrtvého psa zabitého vidlemi, ale také přibližuje svět patnáctiletého autistického chlapce Christophera. Ten se totiž rozhodl, že vraha zabitého psa vypátrá...

12.2.2019 v 18:34 | Karma článku: 11.12 | Přečteno: 151 | Diskuse

Hana Rebeka Šiander

Co mi dalo a vzalo 10 let působení jako blogerky na iDNES.cz

Jsem blogerkou iDNES.cz 10 let. Vydala jsem víc jak 400 článků. Oslovila jsem téměř 1.800.000 čtenářů. Našla jsem kamarádky a dobré přátele. Co mi dalo blogování? A co mi vzalo? A stálo to zato? Upřímně a otevřeně o blogování.

8.2.2019 v 19:08 | Karma článku: 24.51 | Přečteno: 698 | Diskuse

Hana Rebeka Šiander

Recenze knihy „Život v jednom ohni“ od Reinharda Bonnke

Německý evangelista Reinhard Bonnke přináší ve své autobiografii ohlédnutí za svým životem a za čtyřiceti roky služby kázání evangelia Ježíše Krista. Skvělá, dobrodružná, napínavá a podmanivá kniha, kterou si musíte přečíst!

5.2.2019 v 21:31 | Karma článku: 13.14 | Přečteno: 153 | Diskuse

Další články z rubriky Společnost

Gabriela Stašová

Žena dnes

Tohle není název korporátního časopisu, ale menšího zamyšlení nad kontinuitou formování dnešní ženy. Jaká má být a kam má směřovat dnešní žena? Otázka je složitá a zároveň prostá.

22.2.2019 v 23:59 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 38 | Diskuse

Štěpánka Bergerová

„Zlatej socík ..."

„Nechceš něco nakoupit k jídlu?“ pípla zpráva, rozťala svým zvukem nemocniční ticho a vyrušila mě z hypnotizování kapačky.

22.2.2019 v 19:23 | Karma článku: 13.61 | Přečteno: 657 | Diskuse

Markéta Kabourková

Jak se tvoří krize

A tebe opravdu zajímají názory tohoto člověka či rádoby dalších „specialistů“ a „ekonomů“? To je otázka, kterou jsem položila svému kamarádovi, který je vlastníkem střední firmy.

22.2.2019 v 19:19 | Karma článku: 16.45 | Přečteno: 325 | Diskuse

Jan Dvořák

Každý týden touto dobou vám může přijít pošta. Jindy ne

Česká pošta racionalizuje. Nemůže si už dovolit takovou rozmařilost, jakou je na konci druhé dekády jedenadvacátého století roznášet po domech zásilky každý den, jak to bývalo za rakouského mocnářství.

22.2.2019 v 18:36 | Karma článku: 16.76 | Přečteno: 292 | Diskuse

Mária Tvrdoňová

Ex-moslim hovorí o islamofóbii versus slobodofóbii.

Keď Rachid opustil islam a konvertoval na kresťanstvo, musel utiecť z Maroka. Nemôže ísť do žiadnej moslimskej krajiny, lebo mu tam hrozí smrť. Avšak v “slobodných“ západných krajinách používajú iný nástroj na to, aby ho umlčali.

22.2.2019 v 16:19 | Karma článku: 21.45 | Přečteno: 439 | Diskuse
Počet článků 410 Celková karma 18.19 Průměrná čtenost 4464

Narodila jsem se v roce 1979 v Hradci Králové. Baví mě studovat a vzdělávat se, a tak jsem vyučená švadlena a kuchařka, ale i sociální pracovnice. Vystudovala jsem theologii. Jsem absolventkou Policejní akademie PČR.

Během svého života jsem se věnovala mnoha povoláním. Pracovala jsem v McDonald´s, byla jsem asistentkou ve vzdělávací společnosti, realitní makléřkou i státní úřednicí na Ministerstvu obrany ČR.

Nejvíce mě zaujala práce v médiích (rádio, TV, noviny) a objevila jsem, že mě baví psát. Pracovala jsem jako novinářka v oblasti V.I.P. a politiky. Píši recenze pro Palmknihy.cz. Jsem blogerka a spisovatelka.

V únoru 2012 mi vyšel můj první román pro ženy, kniha BRIGITA. V prosinci 2012 se objevila na světě druhá kniha HEDVIKA. Nyní pracuji na dalších knihách. 

Najdete mě také na mém webu siander.cz

Počet návštěv podle TOP listu:

Najdete na iDNES.cz