Šířící se antisemitismus v Německu připomíná 30. léta 20. století za Hitlerovy vlády

15. 02. 2018 15:01:55
Současný antisemitismus v Německu je podobný tomu, co se dělo v naší zemi ve 30. letech 20. století. Tehdy slušní lidé nenávistným náladám a útokům na Židy nečinně přihlíželi. Dnes to není lepší. Copak jsme se ničemu nenaučili?

Před pár dny jsem na serveru Křesťan dnes narazila na velmi znepokojující článek s názvem, který se jmenoval „Tvář antisemitismu v Německu se podle odborníků mění“.

„Antisemitismus v Německu v běžném životě je stále násilnější, hlasitější,“ říká Wenzel Michalski, ředitel německé odbočky organizace na ochranu lidských práv Human Rights Watch.

NENÁVISTNÁ SLOVA, FYZICKÉ ÚTOKY A FINGOVANÁ POPRAVA ŽIDOVSKÉHO CHLAPCE

A Michalski mluví ze své vlastní zkušenosti, neboť jeho syn Oskar se ve škole, kterou navštěvoval, přátelil s mladým klukem, Palestincem. Když se však dozvěděl, že Oskar je Žid, přátelství rychle skončilo. Oskar musel od té chvíle čelit tvrdým výpadům spolužáků.

Začalo to slovně, kdy si vyslechl slova: „Vypadni ty špinavý Žide. Nelez sem, jsi vrah. Smrdíš. Hitler na tebe zapomněl.“

A nezůstalo jen u toho. Spolužáci začali Oskara napadat fyzicky a fingovali jeho popravu.

Michalski se obrátil na vedení školy i rodiče, ale žádné pomoci se mu nedostalo. Právě naopak. Vedení školy a rodiče obvinili Michalského, že musí něco takového řešit a že poškodil dobrou pověst školy, když tyto okolnosti zveřejnil.

Snad ani nemusím psát, že Michalski dal nakonec svého syna do jiné školy.

A toto není jediný případ. Na internetu se objevují videa, v nichž Židé žijící v Německu čelí slovním útokům a výhrůžkám, že skončí v plynových komorách.

CO JE TO ANTISEMITISMUS?

Antisemitismus je nepřátelství nebo předpojatost vůči židům jako představitelům židovského náboženství judaismu, etnické skupině nebo rase. Přestože samotné slovo antisemitismus odkazuje ke všem semitským národům, je tento termín používán většinově pro označení nepřátelství vůči židům. Jde o formu xenofobie, která může mít různé formy, od osobní nenávisti až k institucionalizované násilné perzekuci. Krajním příkladem antisemitismu je otevřeně nepřátelská nacistická ideologie Adolfa Hitlera, která vedla ke genocidě evropských židů.

JAKÁ BYLA ATMOSFÉRA V ČSR VE 30. A 40. LETECH 20. STOLETÍ?

Je to pár dnů, co jsem dočetla knihu od Evy Roubíčkové „Terezínský deník 1941 - 1945“. Moji recenzi a další citace z knihy, si můžete přečíst zde: https://siander.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=648580

Je šokující, že to co zažívají Židé v Německu dnes, popsala stejně tehdy sedmnáctiletá Roubíčková, Němka židovského původu v září 1938. Popisuje osobní zkušenosti ze života v Žatci, kde studovala na místním gymnáziu a kde zároveň její otec učil latinu a řečtinu.

„Situace se dramatiky zhoršila. Dřívější přátelé – spolužáci a učitelé – se začali k Židům chovat jako k podřadným lidem. Lidé se s námi přestali bavit. Museli jsme ve třídě sedět až vzadu. Každý týden pronášel Hitler dlouhé propagandistické řeči, které byly všude rozšiřovány. Po každém projevu následovalo skandování antisemitských hesel v ulicích a dav házel kameny Židům do oken domů a obchodů. I jenom vyjít ven bylo životu nebezpečné. Každé ráno jsem plakala při pomyšlení, že musím vstát a jít do školy, a večer jsem plakala kvůli všemu, co jsem musela během dne ve škole prožít. Rodiče trvali na tom, že musím studia dokončit. Tatínek nadále učil (chodila jsem do stejné školy, kde tatínek vyučoval) i přesto, že byl jediným židovským učitelem na škole a jak jeho kolegové, tak studenti s ním jednali velmi špatně.“

Terezínský deník 1941 - 1945

To máme tak krátkou (či špatnou) paměť, že nejsme schopni se poučit z nedávné historie? To jsme už tak otupěli filmovým a herním průmyslem? Kde je náš smysl pro spravedlnost, soucit a ochota se zastat druhých, když je jim ubližováno a jsou napadáni? Jak je možné, že bez povšimnutí necháváme počáteční projevy antisemitismu být?

Často se domníváme, že to, co se nás netýká, není třeba řešit. Anebo máme dojem, že se to děje daleko od nás. Já bydlím v Ústí nad Labem a to, co se děje v Německu, mi není cizí. V žádném případě se to neděje ode mě daleko, protože to mám do domu do Drážďan patnáct minut autem.

TOMIO OKAMURA A JEHO VÝROKY O KONCENTRAČNÍM TÁBORU V LETECH

Před pár dny rozvířil veřejné mínění a pobouřil společnost šéf politické strany Svoboda a přímá demokracie (SPD) Tomio Okamura svými výroky o koncentračním táboru v Letech. Ano, vím, později se omluvil. Ale to nic nemění na tom, že si významný politický představitel našeho státu vůbec dovolí něco takového vypustit z úst. Jak je možné, že je takový člověk stále na svém místě místopředsedy Poslanecké sněmovny PČR a podílí se na jejím vedení? Copak by v jiném státě takový člověk sám nerezignoval? Anebo by byl pod tlakem veřejnosti přinucen odejít?

OSOBNÍ ZKUŠENOST ZE SYNAGOGY

Během svého života jsem se setkala s několika lidmi, kteří byli buď antisemity, nebo neonacisty. Pokaždé jsem se ptala: „A byl ses vůbec někdy podívat v židovské synagoze?“ Pokaždé se mi dostalo záporné odpovědi. Bylo pro mě překvapující, že lidé, kteří tolik brojili proti Židům a otevřeně jim vyjadřovali svou nenávist, ve skutečnosti nikdy neměli žádnou osobní zkušenost s Židy (nikoho takového neznali) a ani nebyli v synagoze. Jejich informace o II. světové válce a shoa byly velmi povrchní. Nikdy nenavštívili žádný koncentrační tábor a neviděli žádnou plynovou komoru.

Já jsem navštěvovala jednu pražskou synagogu celkem pravidelně sedm let. To nepovažuji za zrovna krátkou dobu. Poznala jsem báječné, inteligentní a vzdělané lidi, seznámila jsem se s judaismem, vírou a slavila jsem židovskými svátky.

V synagoze jsem zažila za celých sedm let dva velké šoky. První šok byl, když jsem se postupně dovídala, že lidé, se kterými jsem se týden co týden potkávala v pátek v synagoze (abychom přivítali shabat) měli na svých pažích vytetované číslo z koncentračního tábora. Druhý šok byl, když jsem pochopila, že ve všech židovských rodinách chybí spousta lidí, někdy desítky, ale někdy i třeba víc jak padesát příbuzných. Tito lidé zemřeli v německých koncentračních táborech na polském území, ve většině případů v plynových komorách.

Stačilo mi tedy, abych si představila svou vlastní rozvětvenou rodinu a odmyslela si z ní deset či dvacet lidí. Zavřete oči a zkuste si to představit sami. A hned vám dojde, jaké štěstí jste měli, protože se to (shoa) ve vaší rodině nestalo. Tehdy jsem si také slíbila, že pokud budu moci něco udělat, aby se tak strašná část naší české (evropské) historie neopakovala, tak to udělám.

KAŽDÝ Z NÁS MÁ SVOU VLASTNÍ ZODPOVĚDNOST ZA SLOVA I ČINY

Často se po II. světové válce hovořilo o kolektivní vině celého německého národa. Ale já to vidím jinak. Národ tvoří jednotliví lidé. Každý z nás má zodpovědnost za to, co se děje v naší domácnosti, ve škole, ale i u sousedů, na ulici. Politiku nevyjímaje. Každý z nás, pokud jsme nablízku a vidíme nějaké bezpráví, se můžeme zastat toho, kdo je napadán.

Pokud to neuděláme a budeme mlčky přihlížet s tím, že se nás to netýká, může se stát, že jednou dojde také na nás, a nemusíme být ani Židé, ani Romové...

Krásné zimní dny bez antisemitismu Vám přeje Vaše blogerka Hana Rebeka Šiander

Fotografie a odkazy:

KŘESŤAN DNES. Tvář antisemitismu v Německu se podle odborníků mění. ČTK. © Copyright 2016 [cit. 2018-9-2]. Dostupné z: http://krestandnes.cz/tvar-antisemitismu-nemecku-se-podle-odborniku-meni/#prettyPhoto

ROUBÍČKOVÁ, Eva. Terezínský deník 1941 – 1945. 1. vydání, Praha: Nakladatelství P3K, 2009. 189 stran. ISBN 978-80-87186-33-6 (formát mobi)

WIKIPEDIA.ORG. Antisemitismus. Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/wiki/Antisemitismus

Fotografie Koncentračního tábora Osvětim od Michela Zacharze na Wikipedia.org je dostupná zde: https://cs.wikipedia.org/wiki/Auschwitz

Autor: Hana Rebeka Šiander | čtvrtek 15.2.2018 15:01 | karma článku: 32.45 | přečteno: 1990x

Další články blogera

Hana Rebeka Šiander

Svátek sv. Valentýna jako povinnost nebo příležitost k vyznání lásky?

14. únor je svátkem všech zamilovaných. Slavíte svátek sv. Valentýna nebo ho ignorujete? Je to příležitost, jak někomu dát najevo, že ho milujeme? Můj článek o tom, jak jsem tento svátek slavila i neslavila já.

14.2.2019 v 12:45 | Karma článku: 13.60 | Přečteno: 302 | Diskuse

Hana Rebeka Šiander

Recenze knihy „Podivný případ se psem“ od Marka Haddona

Detektivní novela „Podivný případ se psem“ nám předkládá nejen záhadu mrtvého psa zabitého vidlemi, ale také přibližuje svět patnáctiletého autistického chlapce Christophera. Ten se totiž rozhodl, že vraha zabitého psa vypátrá...

12.2.2019 v 18:34 | Karma článku: 11.12 | Přečteno: 151 | Diskuse

Hana Rebeka Šiander

Co mi dalo a vzalo 10 let působení jako blogerky na iDNES.cz

Jsem blogerkou iDNES.cz 10 let. Vydala jsem víc jak 400 článků. Oslovila jsem téměř 1.800.000 čtenářů. Našla jsem kamarádky a dobré přátele. Co mi dalo blogování? A co mi vzalo? A stálo to zato? Upřímně a otevřeně o blogování.

8.2.2019 v 19:08 | Karma článku: 24.51 | Přečteno: 698 | Diskuse

Hana Rebeka Šiander

Recenze knihy „Život v jednom ohni“ od Reinharda Bonnke

Německý evangelista Reinhard Bonnke přináší ve své autobiografii ohlédnutí za svým životem a za čtyřiceti roky služby kázání evangelia Ježíše Krista. Skvělá, dobrodružná, napínavá a podmanivá kniha, kterou si musíte přečíst!

5.2.2019 v 21:31 | Karma článku: 13.14 | Přečteno: 153 | Diskuse

Další články z rubriky Společnost

Gabriela Stašová

Žena dnes

Tohle není název korporátního časopisu, ale menšího zamyšlení nad kontinuitou formování dnešní ženy. Jaká má být a kam má směřovat dnešní žena? Otázka je složitá a zároveň prostá.

22.2.2019 v 23:59 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 35 | Diskuse

Štěpánka Bergerová

„Zlatej socík ..."

„Nechceš něco nakoupit k jídlu?“ pípla zpráva, rozťala svým zvukem nemocniční ticho a vyrušila mě z hypnotizování kapačky.

22.2.2019 v 19:23 | Karma článku: 13.61 | Přečteno: 654 | Diskuse

Markéta Kabourková

Jak se tvoří krize

A tebe opravdu zajímají názory tohoto člověka či rádoby dalších „specialistů“ a „ekonomů“? To je otázka, kterou jsem položila svému kamarádovi, který je vlastníkem střední firmy.

22.2.2019 v 19:19 | Karma článku: 16.45 | Přečteno: 324 | Diskuse

Jan Dvořák

Každý týden touto dobou vám může přijít pošta. Jindy ne

Česká pošta racionalizuje. Nemůže si už dovolit takovou rozmařilost, jakou je na konci druhé dekády jedenadvacátého století roznášet po domech zásilky každý den, jak to bývalo za rakouského mocnářství.

22.2.2019 v 18:36 | Karma článku: 16.76 | Přečteno: 292 | Diskuse

Mária Tvrdoňová

Ex-moslim hovorí o islamofóbii versus slobodofóbii.

Keď Rachid opustil islam a konvertoval na kresťanstvo, musel utiecť z Maroka. Nemôže ísť do žiadnej moslimskej krajiny, lebo mu tam hrozí smrť. Avšak v “slobodných“ západných krajinách používajú iný nástroj na to, aby ho umlčali.

22.2.2019 v 16:19 | Karma článku: 21.45 | Přečteno: 439 | Diskuse
Počet článků 410 Celková karma 18.19 Průměrná čtenost 4464

Narodila jsem se v roce 1979 v Hradci Králové. Baví mě studovat a vzdělávat se, a tak jsem vyučená švadlena a kuchařka, ale i sociální pracovnice. Vystudovala jsem theologii. Jsem absolventkou Policejní akademie PČR.

Během svého života jsem se věnovala mnoha povoláním. Pracovala jsem v McDonald´s, byla jsem asistentkou ve vzdělávací společnosti, realitní makléřkou i státní úřednicí na Ministerstvu obrany ČR.

Nejvíce mě zaujala práce v médiích (rádio, TV, noviny) a objevila jsem, že mě baví psát. Pracovala jsem jako novinářka v oblasti V.I.P. a politiky. Píši recenze pro Palmknihy.cz. Jsem blogerka a spisovatelka.

V únoru 2012 mi vyšel můj první román pro ženy, kniha BRIGITA. V prosinci 2012 se objevila na světě druhá kniha HEDVIKA. Nyní pracuji na dalších knihách. 

Najdete mě také na mém webu siander.cz

Počet návštěv podle TOP listu:

Najdete na iDNES.cz