Já vážně nejsem technickej typ!

19. 01. 2017 16:49:00
„Jsem prostě jenom ženská", řekla jsem s omluvou mladému prodavači, když jsem se snažila koupit anténu k televizi, kterou jsem dostala jako dárek. Mnoho lidí by na mém místě mělo radost. Ale já prostě nejsem technickej typ!

Nikdy jsem nebyla, a patrně ani nebudu, milovníkem techniky. Patřím mezi lidi, kteří nejsou technicky založení. Abych to řekla jednoduše – prostě mi v této oblasti nebylo dáno. Jsem humanitně zaměřený člověk.

POČÍTAČE, TABLETY, ČTEČKY, iPADY, MOBILY...

Dost dlouho mě to trápilo. V určité fázi svého života jsem totiž nabyla dojmu, že když člověk neovládá všechny současné technické vymoženosti – počítače, tablety, čtečky, iPady, mobily... k tomu všemu speciální softwary a různé aplikace, sociální sítě, o elektronických přístrojích v domácnosti ani nemluvě, to je skupina sama pro sebe - tak prostě nemůže v dnešním světě přežít.

Téměř nikdy jsem se nesetkala s tím, že by nová technická vymoženost, která má v důsledku práci a život člověku zjednodušit, byla pro mě uživatelsky příjemná. A že by to bylo pro mě jednoduché. Vždycky je to o novém učení se novým technologiím a složitějším softwaru. Často chybějí dřívější funkce, které jsem si oblíbila a v lepším případě je nahradí něco mnohem složitějšího. Většinou jsem si vždycky musela nastudovat složitý manuál, což mě dost odrazuje, a teprve až po několika neúspěšných pokusech se mi podařilo proniknout do tajů dalšího technického přístroje.

„Mám já to zapotřebí?!“ ptala jsem se sama sebe už mnohokrát. Ale nějak jsem si vždycky odpovídala, že mám a že to tak musí být. Však to ostatní také mají, zvládají a snad z té techniky mají dokonce i radost! Tak proč ne já? A tak jsem se s technickými vymoženostmi prala a prala.

MOJE PRVNÍ PLAZMOVÁ TELEVIZE

Abyste si udělali názornou představu, o jakých bojích mluvím a co mám na mysli, popíši, jak jsem dostala televizi. Bylo to někdy v roce 2007. Měla jsem tehdy zapůjčenou černobílou televizi, myslím značka Rubín. Televizi jsem předtím neměla několik měsíců, a tak mi tahle prozatímní televize stačila.

Přítel ji u mě doma objevil a myslím, že se tím docela bavil. Asi nechápal, jak v době, kdy už začínaly první plazmy, a on sám ji vlastnil, může ještě vůbec existovat člověk, který se stále dívá na černobílou televizi, musí ji ručně přepínat z jednoho programu na druhý, případně ji občas naladit, aby neskákal obraz. Fajn, přiznávám, asi to bylo humorné, nedivím se mu.

A tak jsem jednoho dne roku 2007 dostala nejnovější hit na trhu s televizemi, plazmovou televizi zn. Samsung, která umožňovala jak analogové, tak digitální vysílání. Rovněž set-top box byl součástí televize. „Nemohla sis přát nic lepšího!“ řekl přítel a doslova u toho zářil.

Přítel mi televizi nadšeně vybalil, s radostí sestavil a zapojil. Pokusil se ji „rozchodit“, ale nepodařilo se mu naladit ani jediný kanál, ani televizní ani rádiový, ani digitální ani analogový signál. Protože přítele čekala služební cesta, vtiskl mi do ruky ovladač a manuál a dodal, že si budu muset s televizí trošičku pohrát, případně koupit anténu. V domě, kde jsem bydlela, nebyla žádná televizní anténa. „Ale to snad nebude žádný problém, protože jsi šikovná a hravě si s tím poradíš!“ řekl přítel, políbil mě a odešel.

Kolem televize jsem chodila po špičkách celý týden a byla jsem z ní tak otrávená a nešťastná, že jsem se na ni nechtěla ani podívat. Když už to bylo nutné, tak jsem nad ní smutně a zklamaně vzdychala. Občas jsem jí i řekla: „Tak se budeme na sebe prostě dívat, no! Nic ode mě nečekej!“

Čím více jsem se na televizi dívala, tím více jsem k ní promlouvala. Dokonce mě napadlo, že bych jí dala i nějaké ženské jméno. V naději, že si budeme tak nějak bližší... Asi po pěti dnech mi došlo, že televize jako bytový doplněk má opravdu smysl jenom tehdy, jestliže plní svou funkci. Starou černobílou televizi jsem navíc vrátila, takže jsem byla bez televize, bez rádia a také bez internetu. Byla jsem de facto odříznutá od světa. Kdyby vypukla válka, patrně bych se to hned tak nedozvěděla. Jediné místo, kde jsem se dostávala k informacím, bylo tehdy pro mě zaměstnání, kde byly všechny informační zdroje k dispozici.

Po týdnu mi došlo, jak nerozumně se chovám a také, že nebude dlouho trvat, kdy zazní od přítele kardinální věta: „Tak co televize? Jak si s ní spokojená? Udělal jsem ti radost?“ Toho jsem se snad bála nejvíc! Že budu muset přiznat, že si nevím rady a že televize je ve stejném stavu, jak ji před týdnem zanechal.

A tak mi došlo, že to je na mně! Udělala jsem si silný zelený čaj a s naprostou nechutí jsem si vzala tlustý manuál k televizi a naráz jsem ho celý přečetla. Důležité informace jsem si podtrhala zvýrazňovačem, například jak naladit digitální vysílání, kde naladím analogové vysílání, jak připojit anténu atd. Zvlášť mě zaujala část, jak a co opravit, když něco nefunguje.

Když jsem manuál měla přečtený, skoro se mi zdálo, že by neměl být až takový problém televizi „rozchodit“. V levé ruce jsem měla manuál, v pravé ovladač. Postupovala jsem přesně krok za krokem a nastavovala jsem všechno, co by mělo umožnit správné naladění televize a příjem televizního signálu. Nicméně hláška, „Nemáte k dispozici digitální signál“, se vyskytovala stále dokola. Stejné to bylo s analogovým signálem.

Co s tím mám jako dělat? Není problém v tom, že nemám anténu?!, napadlo mě. Přítel mě však ujišťoval, že ji víceméně potřebovat nebudu. Vydala jsem se tedy do prodejny s elektrem, kde jsem s velkým úsilím vysvětlila mladému a přitažlivému prodavači, co mám za problém. Zoufala jsem si. Připadala jsem si jako naprostý blbec! I když se víceméně živím slovem a fakt dokážu okecat téměř cokoliv a kohokoliv, měla jsem velké problémy vysvětlit, co vlastně chci. Když se mladý prodavač snažil neobratně zakrývat úsměvy a očima mě ujišťoval, že mě poslouchá a rozumí, omlouvala jsem se s tím, „že jsem prostě jenom ženská“.

Nakonec jsme se domluvili a já si zakoupila svou první anténu v životě. Doma jsem anténu podle manuálu připojila k televizi, ale opět bez úspěchu. Nepodařilo se mi naladit nic. Tak jsem ji zase zabalila, vzala paragon a šla jsem ji vrátit s nadějí, že si ji snad vezmou zpět a ten mladý pohledný prodavač mi poskytne jiné řešení mého problému.

Anténu si vzal zpět a doporučil mi jinou, silnější. A tak jsem si ji přinesla domů a opět všechno připojila a naladila. Znovu bez úspěchu. Třetí cesta do obchodu s elektrem byla úspěšná. Pořídila jsem si na doporučení prodavače tu nejsilnější anténu s tím, že nic silnějšího už na trhu není a měla bych naladit jak analogové, tak digitální vysílání.

Doma jsem už bez manuálu připojovala zřízení „levou zadní“ a také zcela samozřejmě ladila jako proškolený odborník. Jak by také ne, když jsem celý proces absolvovala nejméně padesátkrát. A najednou se stal zázrak! Alespoň pro mě tedy ano. Naladila jsem totiž prvních deset digitálních televizí! Když jsem si dál s anténou hrála, podařilo se mi naladit téměř třicet programů digitálně, z toho asi šest byla rádia.

PŘEKONALA JSEM SAMA SEBE?

Měla jsem pocit blaženosti a jakéhosi zvláštního štěstí, že jsem překonala sama sebe. A tak jsem si začala konečně užívat válení se před televizní obrazovkou a dívání se na cokoliv, co jsem si přála. Když jsem se pak někomu jen tak mimochodem mezi řečí v roce 2007 zmínila, že já už dávno „jedu digitálně“, dívali se na mě lidé, a to i chlapi, s obdivem. Užívala jsem si svůj „úspěch“, ale za nic na světě bych neprozradila to, co píši zde a kolik úsilí a dřiny to pro mě bylo. No, výsledek se dostavil, a to bylo to hlavní.

Přesto se můj vztah k technice k dnešnímu dni nezměnil. Kdokoliv mě zná blíž, tak ví, že ne darem, ani odměnou či dárkem k Vánocům, narozeninám či svátku, ale trestem (!) by pro mě byla jakákoliv technická vymoženost. Proč? Protože s ní budu dost dlouho válčit, než se ji naučím ovládat a ještě dlouho potrvá, než si ji skutečně oblíbím.

Ovšem k Vánocům mi „Ježíšek“ před pár dny přinesl digitální rádio. Co to je? Co s tím mám asi tak jako dělat? A oblíbím si tu věc vůbec? To se dozvíte v mém příštím blogu.

Krásné dny s technickými vymoženostmi, ale i bez nich, Vám přeje Vaše blogerka Hana Rebeka Šiander

Autor: Hana Rebeka Šiander | čtvrtek 19.1.2017 16:49 | karma článku: 25.33 | přečteno: 2185x

Další články blogera

Hana Rebeka Šiander

Recenze knihy „Posvátné místo“ od Barbary Woodové

Přeneseme se do luxusní čtvrti v Los Angeles, kde je po velkém zemětřesení objevena jeskyně se záhadnou malbou a pozůstatky dva tisíce let starými. Ty odkrývá archeoložka Erica a na její práci dohlíží její nepřítel, advokát Jared.

17.1.2019 v 20:20 | Karma článku: 5.12 | Přečteno: 86 | Diskuse

Hana Rebeka Šiander

Úklidová firma s postiženými občany – utrpení nebo radost?

Náš dům najal na úklid v domě firmu, která zaměstnává postižené občany. Od začátku jsme se potýkali se zajímavými problémy, které bychom nevymysleli. Bez osobního dohledu to jde těžko. Je to tedy radost nebo utrpení?

11.1.2019 v 15:39 | Karma článku: 25.47 | Přečteno: 1390 | Diskuse

Hana Rebeka Šiander

Vánoční přání 2018

Moji milí čtenáři, přátelé, kolegové a známí, rok se s rokem sešel a opět tu jsou vánoční svátky a s nimi moje přání.

26.12.2018 v 15:10 | Karma článku: 12.16 | Přečteno: 135 | Diskuse

Hana Rebeka Šiander

Recenze knihy „Dotkni se hvězd“ od Barbary Cartland

Jedna z nejplodnějších spisovatelek, která kdy žila, se jmenovala Barbara Cartland. Během svého života napsala víc jak sedm set knih. Tentokrát jsem si vybrala romantický historický román „Dotkni se hvězd“ z konce 19. století.

21.12.2018 v 15:23 | Karma článku: 14.41 | Přečteno: 184 | Diskuse

Další články z rubriky Společnost

Tadeáš Firla

Kde jsou čínští křesťané?

V novém roce máme nové starosti a péči o sebe. Zdá se, že podobně jako syrské sirotky, tak i čínské křesťany přikryl sníh a odvál vítr. Jen zdánlivě. Ptáte se, kde jsou? Chceme je tady? Taky nás ohrožují? Zde je odpověď

18.1.2019 v 2:21 | Karma článku: 9.69 | Přečteno: 193 | Diskuse

Lenka Klímková

Šátková realita

„#SvobodnáVŠátku“ (#FreeInHijab). Nová kampaň twitterového účtu Světového dne hidžábu se tak nějak nepovedla...

17.1.2019 v 22:38 | Karma článku: 29.52 | Přečteno: 526 | Diskuse

Hana Rebeka Šiander

Recenze knihy „Posvátné místo“ od Barbary Woodové

Přeneseme se do luxusní čtvrti v Los Angeles, kde je po velkém zemětřesení objevena jeskyně se záhadnou malbou a pozůstatky dva tisíce let starými. Ty odkrývá archeoložka Erica a na její práci dohlíží její nepřítel, advokát Jared.

17.1.2019 v 20:20 | Karma článku: 5.12 | Přečteno: 86 | Diskuse

Vladimír Havránek

Co říkáte na to, že Hrad se dlouhodobě snaží ovlivnit justici pane Čermáku?

Za to asi nemůže pražská kavárna, lepšoidi či křiklouni na ulicích. Bylo u nás již hodně prezidentů, ale v posledních letech si žádný nedovolil to, co současná hradní partička. Reaguji zde, neboť jako jeden z mála odmítáte diskusi

17.1.2019 v 19:26 | Karma článku: 28.28 | Přečteno: 633 | Diskuse

Irena Fuchsová

Zrušíme pošty, abychom mohli zvednout platy pošťákům

V úterý 15.1.2019 byl v MF DNES rozhovor s předsedou ČSSD a s ministrem vnitra, Janem Hamáčkem. Zaujalo mě, co říkal v tomto rozhovoru o poštách.

17.1.2019 v 18:42 | Karma článku: 22.61 | Přečteno: 586 | Diskuse
Počet článků 404 Celková karma 20.82 Průměrná čtenost 4510

Narodila jsem se v roce 1979 v Hradci Králové. Baví mě studovat a vzdělávat se, a tak jsem vyučená švadlena a kuchařka, ale i sociální pracovnice. Vystudovala jsem theologii. Jsem absolventkou Policejní akademie PČR.

Během svého života jsem se věnovala mnoha povoláním. Pracovala jsem v McDonald´s, byla jsem asistentkou ve vzdělávací společnosti, realitní makléřkou i státní úřednicí na Ministerstvu obrany ČR.

Nejvíce mě zaujala práce v médiích (rádio, TV, noviny) a objevila jsem, že mě baví psát. Pracovala jsem jako novinářka v oblasti V.I.P. a politiky. Píši recenze pro Palmknihy.cz. Jsem blogerka a spisovatelka.

V únoru 2012 mi vyšel můj první román pro ženy, kniha BRIGITA. V prosinci 2012 se objevila na světě druhá kniha HEDVIKA. Nyní pracuji na dalších knihách. 

Najdete mě také na mém webu siander.cz

Počet návštěv podle TOP listu:

Najdete na iDNES.cz