V úterý 28. října 2008 jsem se ráno probudila do svátečního dne zvukem motorů, který nebral konce. Když jsem vykoukla z okna, zahlédla jsem před domem nespočetné množství lehké i těžké bojové techniky, samozřejmě včetně několika tanků, které zaparkovaly před mým domem…
Chtěla jsem vidět přehlídku, ale přemýšlela jsem, zda objíždět půl Prahy a kodrcat se v MHD, abych mohla někde na kopci v davu lidí, stojíc na špičkách, drkotajíc v dešti a zimě, sledovat hodinu vojenskou přehlídku.
A najednou mi to došlo! Mohu si v klidu všechnu techniku prohlédnout beze spěchu před domem, tak proč se někam trmácet...
Vzala jsem mobilní telefon a nafotila jsem nejen techniku, ale i zázemí, kde desítky vojáků nocovali,
samotné aktéry, kteří trávili většinu svého času nacvičováním, tím správným řaděním se za sebou a popojížděním s technikou. Jak jsem pak pochopila, popojížděním a čekáním trávili nejvíce času.
Při tom všem ale neztráceli dobrou náladu a jak to šlo, užívali si i legrace. A když jsem někoho požádala, zda ho smím vyfotit, dokonce mi někteří s radostí zapózovali.
Jak jsem se tak procházela mezi vozy a tanky, uvědomila jsem se, že pro mnoho lidí je tento den dnem volna. Ale ne pro tyto vojáky. Nacvičovali jen před mým domem tři dny. Čím více se blížil termín přehlídky, tím přibývalo vojáků, techniky a také nácviku.
Letošní Vojenská přehlídka 2008 bude pro mnohé z nás zvláště představením vojenské techniky, která se naposledy uskutečnila v roce 1985 na Letenské pláni.
Ale najednou mě napadlo, že mnoho z vojáků, které uvidíme, ať už na vlastní oči na Evropské třídě nebo v přímém přenosu na ČT1 a ČT24, bude mít jistě helmy, výstroj a výzbroj, která neodmyslitelně patří k jejich povolání.
Ale uvidíme za uniformami i tváře konkrétních mužů? Nebudou to pro nás jen nějací anonymní vojáci, kteří nám předvedli techniku, se kterou pracuje Armáda České republiky?
Vojáky, kteří by v případě hrozícího válečného konfliktu byli nasazeni, aby nás chránili a položili život za nás, za naše rodiny a děti a za Českou republiku? Proto jsem se rozhodla, že nafotím a zachytím tváře vojáků, kteří pracují dnes a denně v armádě, právě jako my pracujeme ve svých zaměstnáních...
Pojďte se spolu se mnou podívat na některé z nich…
Tento blog věnuji těm vojákům, které jsem s jejich laskavým dovolením zvěčnila.
Zvláštní poděkování patří kpt. Jaroslavu Zicháčkovi.
