Fejeton: Jak jsem se vloupala do vlastního bytu

Byla nádherná sobota prozářená sluncem a já jsem si ji chtěla vychutnat podle svých přání. Než se tak ale stalo, bylo nutné udělat takové ty obyčejné domácí provozní záležitosti… 

Obývám sklepní byt v panelovém domě, kde je téměř po celý rok zima. Jedinými světlými chvilkami jsou opravdu hodně teplé dny, kdy se teplota vyšplhá ke třicítce. Pak i já ve svém sklepě pookřeji a neklepu se zimou. Druhým obdobím je vypuknutí topné sezóny. Tak to vyloženě slavím a rázem se ze mě stává šťastný člověk!

Slunce a teplo tedy využívám jako nezbytnou solární energii, kterou se snažím otevřenými okny co nejvíce nasápat do bytu, aby vyschnul, trochu se prohřál a zateplil. Po vzoru svých sousedů obývajících stejný typ bytu ve vedlejším vchodě jsem začala věšet vyprané prádlo před svůj byt. Když mi slunce pere vyloženě do oken, což jsou v mém případě pouhé čtyři hodiny denně, pak mi prádlo uschne na slunci během půlhodinky. Je dokonce zvláštně provoněné sluncem a větrem. Kdo by si to myslel? V dnešní době?

Ten sobotní slunný den jsem tedy vyprala. První dávku prádla jsem rozvěsila na ramínkách na kovové mříže, které máme všichni v přízemních bytech. Realitou je, že žijeme v oblasti bývalých Sudet, kde je vysoká kriminalita a mříže patří k životu jako sůl na krajíc chleba.

Když jsem se vrátila do bytu, dala jsem prát další prádlo do pračky. Motivována tím, jak se mi všechno daří, začala jsem kvaltovat. Setřela jsem prach, začala jsem leštit zrcadla a celkově jsem poklidila.

Pak jsem si ohřála polévku a těšila jsem se na oběd, který jsem si chtěla dát po vyprání druhé dávky prádla. Slunce se silou opíralo do mých oken a tak jsem si řekla, že bude moudré, abych prostor na mřížích využila na maximum.

Dala jsem vařit vodu v rychlovarné konvici a vzala jsem si nůžky, abych si cestou zpět do bytu ustřihla na zahrádce čerstvou meduňku na čaj.

„Prádlo mám, nůžky mám, voda se mi vaří. Super!“ řekla jsem a vyběhla jsem ven z bytu s plnýma rukama a zabouchla jsem za sebou. Jen co jsem to udělala, došlo mi, co že je něco špatně.

 „Co mi chybí?“ ptala jsem se sama sebe.

Došlo mi to celkem rychle. Měla jsem v rukou sice všechno možné, ale ne klíče od bytu. Ačkoliv jsem věděla, že je to nesmysl, zkusila jsem zatlačit do dveří. Byly ale zabouchnuté dokonale. Bezpečnostní kování a zámek izraelské výroby činil navíc všechno ještě nedobytnější.

Co dělat v situaci, kdy máte jenom to, co jste si ráno oblékli, tedy tričko, minisukni a sandály, v ruce dvě ramínka s mokrým oblečením a nůžky? Jak se v takové krizové situaci zachovat? Co dělat?

Téměř bez dechu jsem vyběhla do třetího patra, kde bydlí domovní důvěrník a má moje rezervní klíče. Zvonila jsem několikrát, ale nikdo neotevřel. Znovu jsem seběhla do přízemí a zazvonila jsem u paní sousedky a požádala jsem jí, aby mi půjčila mobil. Zavolala jsem domovnímu důvěrníkovi s nadějí, že je třeba jen na nákupu a co nevidět se vrátí.

„Omlouvám se, že ruším, ale nechtěně jsem si zabouchla dveře a nemám klíče od bytu. Kdy se vrátíte?“ zeptala jsem vystresovaně bez okolků.

„Právě jsme s manželkou odjeli na zahradu. To je mi vážně líto, ale já nevím, jak bych vám pomohl…“ řekl domovní důvěrník.

„Já to chápu,“ řekla jsem, ale mozek mi to stejně nebral. „Kdy plánujete návrat ze zahrady?“

„Kolem osmé večer, dříve určitě ne,“ odpověděl domovní důvěrník. „Co budete dělat?“

„Zkusím přepilovat mříže na oknech. Nevíte, kdo by měl v našem domě pilku na kov?“

„To myslíte vážně?“ zeptal se šokovaně domovní důvěrník.

„Já jiné řešení nevidím. Vy se vrátíte až za sedm hodin. Od klíčů mě vlastně dělí jenom mříže,“ řekla jsem rozhodně.

„No, jak myslíte,“ řekl domovní důvěrník a poradil mi dvě rodiny, kde jsou sousedi v penzi, ale vzhledem k tomu, že to jsou kutilové, tak mohou mít i patřičné vybavení.

Rozloučila jsem se s domovním důvěrníkem a paní sousedku jsem požádala o náhradní klíč od vchodu do domu. Znovu jsem jako atlet vyběhla do čtvrtého patra za první rodinou. Pan soused nebyl jako na potvoru doma. Jeho žena mě laskavě pustila do bytu a já jsem dostala šanci se prohrabat krabicí s vercajkem. Našla jsem všechno možné, jenom ne pilku na kov. Poděkovala jsem za ochotu a chystala se, že půjdu o dům dál.

Paní sousedka mi na rozloučenou řekla: „Mně je vás tak líto! Ale to víte, tady v domě je většina chlapů mrtvejch, samý ženský, to budete těžko hledat pilku!“

To mi moc kuráže nepřidalo! Vážně ne. Ale byla to pravda. Jestli statistiky praví, že muži umírají dříve než ženy, pak je to krásně vidět na osazenstvu našeho domu.

Hlavou mi proběhlo: Jak tohle jinak vyřešit? Zavolat policii? Blbost! Jak by mi pomohli?! Zavolat hasiče? Kolik stojí otevření bezpečnostního zámku a zaplacení výjezdu? Dva tři tisíce? Co zavolat příbuzným? Jak, když nemám mobil? Stále se mi jako nejlepší řešení jevilo přepilovat mříže. A tak jsem se k tomu upnula.

Seběhla jsem schody a vydala jsem se do vedlejšího vchodu, kde bydlel druhý kutil. Zvoním, zvoním a zvoním. Co budu dělat? Hlavou se mi míhaly katastrofické scénáře, jak se zcela bez ničeho potuluju městem v horkém dni a tluču špačky až do osmé hodiny večerní. Bez jídla, pití…

Když jsem odcházela, otevřely se dveře a objevil se soused.

„Dobrý den!“ jásám radostně. „Ani nevíte, jak se mi ulevilo, že jste doma! Nemáte náhodou pilku na kov? Já jsem si zabouchla dveře od bytu a potřebuju přeřezat mříže.“

Pan soused si mě prohlédl od hlavy až k patě a patrně usoudil, že neblouzním z horka. Usmál se a řekl: „Pilku na kov mám. A vy myslíte, že to bude tak jednoduché?“

„Ano. Proč ne?“ zeptala jsem se při cestě do sklepa, kde jsme ze staré almary vyndávali krásnou novou pilku na kov.

„Zvládnete to sama? Nebo mám jít raději s váma?“ zeptal se mě soused.

„Předpokládáte problémy?“ zeptala jsem se a došlo mi, že takový sedmdesátiletý pardál ví o kovu a mřížích patrně více než já.

Vydali jsme se tedy společně k mému bytu, vlastně k mým mřížím. Ty pan soused prohlédl a po společné poradě jsme se shodli, kterou tyč uřízneme a jak povedeme řez.

„Moc velký to nebude. Protáhnete se tím?“ zeptal se soused.

„Jistě, určitě. Nebo… Nebo myslíte, že ne?“ zeptala jsem se já a postavila jsem se k sousedovi bokem, abych předvedla svoji útlou postavu v denním světle.

„No, uvidíme,“ řekl soused a pustil se do pilování. „Máte štěstí, že tu už nějaký ten pátek bydlíte. Kdyby ne, tak by na nás už někdo nejspíš zavolal policii, že máme tu drzost se za bílého dne někomu vloupat do bytu, a ještě před zraky celého sídliště.“

Usmála jsem se. Soused měl pravdu. Přidržovala jsem celou mříž, aby se nehýbala a lépe se sousedovi pracovalo. Po patnácti minutách byla mříž na jednom konci oddělena.

„Sláva! Máme vyhráno!“ řekla jsem a vydala jsem se k paní sousedce, aby mi půjčila židli. 

Soused zatím ohnul kovovou tyč směrem ven a tak vytvořil otvor, kterým jsem se měla vloupat do svého vlastního bytu.

„Opravdu myslíte, že tím prolezete?“ zeptal se nechápavě soused.

Až dosud jsem nepochybovala. Možná proto, že jsem chtěla svůj problém dočasného bezdomovectví co nejrychleji vyřešit. Ale teď, když měla nastat samotná akce, mě zamrazilo v zádech. Otvor, kterým jsem měla prolézt do bytu, se mi zdál nesmírně malý a hlavně úzký.

„Co když se zaseknu uprostřed? A nebudu moci tam ani zpět?“ vyděsila jsem se.

„To bych tak nenechal! Prostě bych vás vytáhnul zpátky ven, nebojte se!“ řekl soused.

„Jestli uvíznu mezi mřížema a nepůjde to tam ani zpět, tak si můžete být jist, že zpanikařím!“ řekla jsem pravdivě a cítila jsem, jak se mi adrenalin vyplavuje do krve.

Každá vteřina otálení navíc mi brala odvahu. A tak jsem se do toho pustila. Sundala jsem si sandály, vykasala jsem si minisukni až pod zadek a jednou nohou jsem vstoupila otvorem do bytu. Pak už jsem jenom slyšela pana souseda, jak mě naviguje.

„Teď ruku a rameno, pak krk. Ne, tohle teď ne! Takhle neprojdete! Teď hlavu. Teď musíte druhý rameno, ruku a...“ říkal soused.

Bylo to jako v jedné z disciplín ve známé soutěži Pevnost Boyard. Šlo to děsně rychle. A najednou jsem byla doma!

„Tak to je neuvěřitelný!“ řekla jsem a mozek mi to nebral. „Já jsem doma!“

„Tak to vidíte, že se to nakonec podařilo!“ řekl soused zpoza mříží před mým bytem.

Vzala jsem klíče do ruky a vyběhla jsem před byt, abych panu sousedovi poděkovala a doprovodila ho zpátky k jeho bytu. Pak jsem paní sousedce vrátila židli.

Když jsem se vrátila do svého bytu, přeměřila jsem otvor, kterým jsem se protáhla. Chcete znát jeho velikost? 21 cm x 61 cm. Neuvěřitelné! Je vůbec možné, aby se dospělý, a poměrně vysoký člověk protáhl něčím takovým?

Slunný den byl dál, prádlo mi na mřížích krásně uschlo a já jsem seděla doma na židli a byla jsem ještě nějakou dobu vyplesknutá ze svého zážitku. Když jsem se vzpamatovala, pustila jsem si počítač a začala jsem hledat na internetu svářeče kovů.

A zastesklo se mi po dobách dávno minulých, tak před sto lety, kdy lidé neměli na oknech mříže a v létě měli okna otevřená zcela bez obav. Kdyby se mi tohle stalo tehdy, tak bych prostě prošla domů oknem, a bylo by to. A co oknem? Raději bych šla dveřmi. Ty se tehdy přece nezamykaly…

Krásné letní dny a klíče po ruce vám přeje Vaše bloggerka Hana Rebeka Šiander

Fotografie:

https://www.flickr.com/