Velikonoce jsou v mých vzpomínkách z dětství spojené s vrbovou a bužírkovou pomlázkou, malováním vajíček, koledováním, ale také s jarním gruntováním, jak to vyžadovala moje matka. Jak jste slavili či slavíte Velikonoce?
HLAVNĚ POŘÁDNĚ VYGRUNTOVAT!
Jestliže se vrátím do svého dětství, tak jsem znala velikonoční svátky jako dny, na které jsem se opravdu netěšila. Šlo především o Velikonoční pondělí a to kvůli legálnímu nářezu, který mě rok co rok čekal.
Byly to svátky, kterým předcházel povinný jarní úklid – sundat záclony, vyprat je a zase je zpátky ještě mokré a vonící po pracím prášku pověsit, předtím samozřejmě omýt okna a rámy, očistit zaprášené lustry a lampy v celém bytě a pečlivě vyluxovat celý byt a setřít prach.
Já jsem se pustila do přesazování květin, protože nejlepším obdobím bylo začínající jaro. Takže jsem si většinou vzala práci navíc. Bratr se někam „zašil“, nebo se zdejchnul s kamarády, a tak unikl matčině pozornosti. Já jsem neměla odvahu v tom matku nechat samotnou a taky jsem ryze z ženské solidarity zůstala doma a většinu práce udělala. Matka mě neustále nervózně popoháněla a kibicovala, abychom všechno stihly, než budou velikonoční svátky.
Ty jsme na rozdíl od úklidové mánie naší šílící matky trávili v naprostém klidu, většinou tedy u dobrého jídla a také u televize. Občas jsem šla s matkou na procházku do přírody, nebo na nějakou výstavu, která se právě konala ve městě. Taky jsem trávila čas venku s kamarádkami, abychom si užily volno a nemusely do školy.
BARVENÍ VAJÍČEK A VELIKONOČNÍ VÝZDOBA
Když bylo uklizeno, došla jsem do nedalekého okolí pro větvičky a naaranžovala jsem je do několika váz v bytě a ozdobila je. Matka nakoupila asi čtyřicet vajec, dodnes nechápu, proč právě takové množství(?), a ty jsme společně během velikonočního víkendu nejrůznějšími způsoby barvily.
Když nastal den „D“, tedy Velikonoční pondělí, vstávali jsme všichni brzy. Bratr proto, aby se nasnídal a byl připraven s pomlázkou, až se pro něj staví kámoši ze školy a vydali se společně na koledu. Matka vstávala proto, aby nám udělala snídani a pak se dívala na pohádky v televizi. A já? Jestliže jsem nechtěla, aby mě zastihli koledníci v pyžamu, vstávat brzo jsem prostě musela. Takže rychle zvládnout hygienu a převléknout se do něčeho, co bude praktické pro následný výprask.
Jakmile nastalo půl osmé, tak to začalo v našem panelovém domě žít. Zdálo se, že mladí kluci, sousedi, kteří mě přehlíželi celý rok a byla jsem pro ně méně než vzduch, najednou objevili, ve kterém patře a bytě bydlím! Stejně tak spolužáci ze základní školy, pro které jsem během roku neexistovala, nikdy jsem nebyla za třídní hvězdu, najednou věděli, kde mě najít.
A ZASE TEN VÝPRASK!
A tak to zase bylo po roce tady! Velikonoční pondělí. Celé dopoledne legálního výprasku, kdy mě mohli kluci vyšlehat, vyšukat pomlázkou a zmalovat tak, jak chtěli.
Musím se přiznat, že jsem měla slabost pro malé koledníky, kteří byli o několik let mladší než já. To byli zcela cizí chlapci a hošíci, které jsem v životě neviděla, ani v našem domě, ani na sídlišti, ale prostě odvážně zazvonili a já, protože jsem otevírala každému, jsem otevřela také jim. Vyšlehali mě pomlázkou upletenou ze smuteční vrby velice jemně a citlivě a přitom mi krásně odrecitovali velikonoční koledu. Tak to byl opravdu požitek, který se ani po letech nezapomíná! Pak jsem jim podala ošatku s obarvenými vajíčky, aby si vybrali sami. Oni poděkovali a rozloučili se a šli o dveře dál.
VRBOVÁ ČI BUŽÍRKOVÁ POMLÁZKA?
Nejhorší byli sousedovic kluci, kteří bydleli pod námi. Ti přicházeli každoročně s obrovskou pomlázkou udělanou z bužírky a kromě pozdravu mi pánovitě poručili: „Otoč se! A připrav se, bude to bolet!“ Taky že bolelo! Naštěstí koledu tak rychle oddrmolili, že to utrpení bylo za mnou celkem rychle. Vzali si vajíčka a šli za jinou chuděrkou.
Během tradičního velikonočního dopoledne jsem napočítala od deseti do dvaceti koledníků. Velký vliv na počty mělo také počasí. Když byla venku zima, pršelo, anebo dokonce chumelilo, tak bylo koledníků málo. Ale chápu, ostatně ani mně se v tom počasí nikam nechtělo a vychvalovala jsem si, jak můžu zůstat doma.
VELIKONOČNÍ NADÍLKA
Matka mně i bratrovi na Velikonoční pondělí dávala také velikonoční nadílku, která se skládala z čokoládových figurek, různých druhů bonbónů a barevného želé obalovaného v cukru. Také od babičky a dědečka jsme dostávali s bratrem nadílku.
Bratr, který se vracel kolem jedné hodiny z koledy domů, přinášel obrovské množství barvených vajec, ale také množství sladkostí, na které byl obzvláště hrdý. O pracně vykoledované bohatství se s nikým nedělil.
Velikonoce za Velikonocemi byly v mém životě stále stejné až do roku 1993, kdy jsem se znovuzrodila (vyznala Ježíše Krista jako svého Pána a Spasitele) a stala se křesťankou. Tehdy pro mě nabyly velikonoční svátky zcela jiného významu.
Všechno se změnilo. Ale co s tradičními zvyky a pomlázkou, vajíčky a koledováním? Slavit Velikonoce dál stejným způsobem? Zrušit, předělat, zavést nové zvyky, nebo to nechat být? Co jsou ve skutečnosti Velikonoce? Co se během nich stalo? Proč s Velikonocemi nesouvisí ani pomlázka, vajíčka ani koleda? Ale o tom až příště…
Jak se u Vás slavili nebo slaví Velikonoce? Máte nějaké speciální zvyky? Na co rádi vzpomínáte? Jak se proměnily Velikonoce?
Krásné velikonoční svátky Vám přeje Vaše bloggerka Hana Rebeka Šiander
Fotografie:
www.flikr.com
