Tak tohle mi opravdu mozek nebere! Stalo se mi to už během života několikrát. Objeví se nějaký muž a pak zazní ona věta: „Chtěl bych tebe, ale když to nevyjde, tak budu s Katkou.“ Nejdřív jsem si myslela, že jde o legraci. Ale ne! Všichni muži to říkali s naprostou upřímností a vážností. Existují ještě vůbec opravdoví muži? Máte stejnou zkušenost jako já? Anebo je normální cítit se jako kus zboží, které když nepasuje, tak ho vyměníte za jiné?
Není to tak dlouho, co jsem opět uslyšela něco, co mi pokaždé vyrazí dech. Představte si společně se mnou situaci – stojím před mužem, kterému se očividně líbím, zajímám ho a není pochyb, že se jedná o vzájemné sympatie.
Máme si o čem vyprávět, voláme si, posíláme zprávy, rozumíme si, smějeme se spolu… Když se pak vidíme, dobře se bavíme. Sedíme naproti sobě a já čekám, že zazní něco zásadního. A taky že zazní!
Muž se na mě podívá, chvíli hovoří o tom, jak se mu líbím a já cítím, že se dostáváme dál. Z přátelství na další, hlubší úroveň. Dělám si naděje, srdce mi hlasitě tluče. A pak muž řekne na závěr: „Chtěl bych tebe, ale když to nevyjde, tak budu s Katkou.“
Věta, která mi vyrazí dech! I když jsem ji slyšela už několikrát, vždycky mě tahle slova tak odzbrojí, že jen pitomě čumím (odpusťte mi ten výraz!) a nejsem schopna slov. Nejdřív mám dojem, že je to nějaký žert a pitomá, trapná srandička, která se prostě nepovedla. Ale když sleduji výraz onoho muže ve tváři, vidím, že se nesměje a myslí to zcela vážně.
Muž mi začne vykládat, že jsem se mu vždycky líbila, a proto si také vybral mě jako favoritku. Ale kdyby to se mnou nevyšlo, tak je tu ještě Katka.
Na nic takového nedokážu reagovat a tak to přejdu v šoku, jako kdybych nic neslyšela. Muž se celkem rychle dovtípí, že naše setkání je u konce a odchází… Je mi jasné, že už nikdy se neuvidíme. A jsem za to ráda!
Jak je možné, že existují muži, kteří dokáží něco takového říci? Pokaždé, když tohle slyším, tak je to jako kdybych slyšela: „Chceš ty červené nebo žluté ponožky?“ Cítím se degradována na nějaký kus zboží. Rebeka nebo Katka?
Copak je možné, aby si muž vybral jednu ženskou, a když mu to s ní nevyjde, tak prostě vezme jinou?
Ptám se sama sebe - kde je moje důstojnost? Kde je moje hodnota? Jedinečnost? Cena, pro kterou jsem hodná toho, aby si mě muž vážil a miloval mě?
Kde jsou opravdoví muži? Gentlemani, kteří by nevnímali ženy jako obyčejné zboží, blbej a nahraditelnej produkt, ale jako milované bytosti?
Jestli si říkáte, že žiji v divném světě, pak souhlasím. Taky se mi to nelíbí, ale čtěte dál!
Je tomu pár týdnů, co u mě seděla v křesle zhroucená sedmnáctiletá kamarádka. Plakala asi tři hodiny, protože slyšela něco podobného od svého přítele. Místo oslavy ročního výročí přišlo tohle!
Před pár měsíci mi napsala jedna z mých čtenářek knih. Během komunikace se mi svěřila s tím, že ve svých šedesáti letech slyšela velmi podobná slova od svého přítele. Ptala se mě, jestli je to normální a jak bych na to zareagovala já.
Opravdu si myslíte, že je to jenom můj problém?!
Co říci na závěr? Ať je vám dvacet, třicet či šedesát, vždycky se najdou muži, kterým se jako žena budete líbit. Ale nebudou vás vnímat jinak než jako kus zboží, které se dá vyměnit za jiné. Smutné, zoufalé, ponižující? To v každém případě! A co se s tím dá dělat? Nepřistupovat na takové chování a nepřestat doufat, že gentlemani ještě nevymřeli…
Fotografie:
www.flikr.com
