První ochutnávka mé knihy Brigita, která vyjde v lednu 2012

Moji milí čtenáři blogu, dnes mám pro Vás jedinečnou příležitost. Můžete si přečíst moji první kapitolu knihy BRIGITA, která vyjde v únoru 2012 v nakladatelství Deus. Jedná se o romantický román pro ženy.

O ČEM JE MOJE PRVNÍ KNIHA?

Brigita Benešová obětovala celý život rodině, výchově dcer a povolání zdravotní sestry. Snažila se vyjít vstříc lidem kolem sebe a přizpůsobovala se všem situacím. V šedesáti letech se ocitá na prahu nové životní etapy. Penze, na kterou se těšila, se postupně stává utrpením. Brigita vezme život do vlastních rukou a navzdory rodině si najde zaměstnání, které jí přinese do života naplnění, štěstí, ale také lásku, v kterou už nedoufala. Jan vlastní staré rodinné sídlo a žije si spokojeným životem. Je pracovitý, rád se baví a cestuje. Chybí mu jediné - člověk, se kterým by sdílel radost ze života. Nehledá, ale najde láska jeho? Robert je úspěšným podnikatelem, ale největším bohatstvím je jeho žena Kamila, která je však znuděná poklidným životem v manželství. Když se objeví mladý učitel cizích jazyků, Oskar, má po dlouhé době stereotypního života pocit, že konečně zase žije. Tereza je mladá a krásná překladatelka, která po neshodách s manželem, utíká z domova a vrací se k otci do rodného domu. Tam po dlouhé době nachází klid a sílu pro nadcházející rozvodové řízení. Po mnoha letech se znovu setkává s přítelem z dětství, Petrem, který ji jako advokát bude zastupovat před soudem. Petr je vynikajícím právníkem ve velké firmě a přátelé si ho dobírají kvůli tomu, že je stále svobodný. On však celé roky miloval jen jednu ženu, ale nikdy nenašel odvahu se vyjádřit… Osudy sedmi lidí jsou spojeny se starým sídlem rodiny Kleinových, kde se nakonec všichni setkají.

MOJI KNIHU SI BUDETE MOCI ZAKOUPIT V ÚNORU 2012

Ve velkých knihkupectvích jako je např. Knihy Dobrovský, Neoluxor, Kanzelsberger, také ji dostanete i v Knižním klubu nebo v ostatních obchodech s knihami.

AUTOGRAMIÁDY, KDE VÁM PODEPÍŠI KNIHU

V současné době plánuji autogramiády po České republice. Sledujte můj profil na Facebooku a také mou webovou stránku a dozvíte se více - kdy a kde.

Příjemné čtení přeje a jsem v dokonalé úctě, Vaše Hana Rebeka Šiander

BRIGITA - PRVNÍ KAPITOLA

Brigita se dívala na sebe do velkého zrcadla v koupelně. Nejprve neviděla nic, protože sklo bylo orosené párou po dlouhé, horké koupeli.

Toho dne dopoledne zůstala ve vaně déle než obvykle a přemýšlela. Když bříška prstů na rukou i nohou byla celá zvrásněná od vody, osprchovala se a vystoupila z vany. Naproti umyvadlu viselo velké zrcadlo, ve kterém se pomalu začal rýsovat obrys její nahé postavy.

Jak tam tak stála a čekala, začala uvažovat.

Co vlastně uvidím? Budu se ještě sama sobě líbit?

Nevěděla, neznala odpovědi. Bylo to už velmi dávno, kdy si sama sebe prohlížela v zrcadle. Snažila si vzpomenout, kdy to bylo. Nedívala se na sebe do zrcadel záměrně už celou věčnost. Věděla, že to souviselo s jejím rozhodnutím v daleké minulosti. Zvyk zachovávala už tak dlouho, že si ihned nevybavila jeho příčinu. Snažila se vzpomenout si na impuls, který ji k takovému rozhodnutí vedl. Nedařilo se jí to! A přesto usilovně přemýšlela, jako kdyby to bylo pro tuto chvíli to nejdůležitější, co musela vědět.

Odpověď, kterou ukrývala hluboko ve svém srdci, sama před sebou i před ostatními, se jí pomalu začala vybavovat.

* * * * *

Byl tehdy večer a ona se chystala na slavnostní večeři s manželem do společnosti. Čekala je oslava výročí jejich svatby a ona si přála, aby ten večer byl výjimečný. Její manžel se zdržel v práci a ona ho chtěla překvapit, až přijde domů. Děti zůstaly u babičky, aby měla čas jen pro sebe. Dávala si záležet. Dlouho se koupala, tělo ošetřila pěstícími krémy, navoněla se drahým parfémem, který jí daroval manžel s láskou k vánocům. Když byla oblečená do nových šatů, které si koupila za ušetřené bony v Tuzexu, stála před velkým zrcadlem v ložnici. Dívala se na sebe, měla pocit, že je stále krásná, ne už sice tak mladá, ale žena v nejlepších letech. A snad i trošku přitažlivá. To ale ještě nevěděla, jak ten večer skončí.

* * * * *

Světle modré kachličky, které Brigitu studily do nohou, ji vrátily zpět do reality. Rychle zamrkala očima, aby zahnala slzy v očích a přinutila se soustředit na přítomnost. Stála před zrcadlem v koupelně a dívala se na sebe. Zrcadlo bylo ještě v rozích lehce orosené, ale svou postavu už viděla velmi dobře.

Uběhlo asi dvacet let od oné nešťastné události. Letos jí bylo šedesát.

Zrcadlo, které nezná slitování, jí nemilosrdně odkrývalo pravdu. Vůbec se jí nelíbilo, co vidí.

Především ty vlasy!

Prošedivělé, polodlouhé, beztvaré a mokré. Z konečků jí kapala voda na podlahu. Tvář byla poseta vráskami, některé byly hluboké a dalo se z nich vyčíst, že její život nebyl lehký. Celkově ztrhané rysy dodávaly bledé tváři na výrazu. Oči v nepříliš dobrém světle měly nepopsatelnou nevýraznou barvy. Její pohled byl bez života, smutný a utrápený. Kůže na těle suchá a vrásčitá. Ani její váha nebyla původní.

Za každý rok jedno kilo navíc?

Nevěděla přesně, ale tak nějak to muselo být. Už dlouho se nevážila, neměla odvahu si stoupnout na váhu, podívat se na cifru, kam se vyhoupne ručička váhy. Bála se přiznat si pravdu.

Jak tam tak stála a dívala se na sebe, začala uvažovat, jestli má její život nějaký smysl. Děti odrostly a měly svůj vlastní život, manžel ji opustil stejně jako jejich společní přátelé. Zůstalo jí jen pár známých, kteří se při setkání zdvořile ptali, jak se jí daří. Rekapitulovala. Měla dojem, že boj zvaný život, prohrála.

Z věšáčku si vzala ručník a nedbale se osušila. Pomalu se odvrátila od zrcadla a nahá vyšla z koupelny. Její byt byl žalostně prázdný, smutný a bez života zrovna jako ona. Strach či obava, že ji někdo zahlédne nahou, mít nemusela. Už dávno ji nikdo nenavštívil. Prošla až do ložnice, otevřela starou dřevěnou skříň a začala se oblékat. Vzala do ruky první kus nějakého oblečení a oblékla si ho. Bylo jí všechno jedno.

Oblékala se pomalu, jako ve snách. Spěchat ostatně nebylo kam. Posledních pár měsíců přemýšlela, jaký má její život smysl. Byla v důchodu. A to už člověk nemusí nic, nespěchá nikam, celé dny má jen pro sebe. Brigita si uměla představit, že pro některé lidi to je výhra, ale pro ni? Zatím se s tím nedokázala vyrovnat. Připadala si k ničemu. Nikdo ji už nepotřeboval, nehledal, nechtěl.

Z ložnice zamířila do tmavé chodby vedoucí do kuchyně. Na stěnách viselo několik perokreseb, smutné krajiny od bezejmenných autorů. Na studené dlažbě byl za ta léta prošlapaný perský koberec a v rohu v hliněné váze pár uschlých bodláků. U dveří stálo několik párů bot, které nosila stále dokola.

Tradičním rituálem byla pro Brigitu snídaně. Vyndala čtvrtku chleba z chlebníku a na ručním kráječi si ukrojila krajíc. Přitom uvažovala, jak vlastně prožila celý svůj život.

Od dětství si přála, aby mohla pomáhat ostatním. Proto se také rozhodla, že bude zdravotní sestrou. Točila se kolem lidí téměř čtyřicet let. Poradit, pomoci, ustrojit nemocné, obvázat rány, připravit injekce a správné léky. Bavilo ji to a brala svoji práci jako poslání.

Doma se s jistou samozřejmostí starala o manžela a dvě děti. Připravit snídani, vzbudit malé děti, obléknout je a odvést do jeslí nebo do školky, přilítnout z práce, vyzvednout děti ze školy, nakoupit, udělat domácí úkoly, uvařit večeři, vyprat, vyžehlit, umýt nádobí po večeři, být tu pro manžela, občas si vyjít do společnosti na koncert nebo navštívit přátele. Kolotoč, který nikdy nekončil. Pro sebe měla čas jen výjimečně. Tehdy ale měla pocit, že to tak má být.

Jak by to mělo být jinak?

Nestěžovala si, jako ona žila v té době většina žen, které znala.

Na talíř si připravila ke snídani chléb s máslem, sýrem a šunkou a k tomu jako obvykle černé kafe s mlékem. Hlavně hodně cukru!

Neměla bych omezit tuky a konečně začít hubnout? napadlo Brigitu.

Ale jak rychle se nápad zrodil, tak rychle ho zaplašila. Na dietu bude ještě času dost!

Teď si potřebovala ujasnit, co bude dělat po zbytek svého života. Snídala, a ani ta snídaně jí nechutnala. Nebavilo ji nic. Pomalu docházela k závěru, že její život potřebuje nějakou změnu. Každé ráno se probouzet a nevědět, proč vlastně vstávat, bezcílně promrhat den a těšit se na večer, že je trápení konec, ji ubíjelo víc než cokoliv jiného. Chtělo to změnu! A ne jen tak nějakou, ale přímo radikální!

Musím pryč! Hned!

Nedojedený krajíc chleba nechala ležet na talíři, velkými doušky dopila vychladlé kafe a rychlými kroky se ocitla v předsíni. Vzala si kabát, tašku, mobilní telefon, peněženku a doklady, do ruky klíče, drobné mince do kapsy a vyrazila ze dveří. Schody sbíhala s takovou rychlostí, jakoby chtěla dohnat všechen čas, který promrhala! Musela ven, na vzduch, mezi lidi! Nechtěla být už doma ani o vteřinu déle.

Když se ocitla před domem na pražském Starém Městě, oslnilo ji jarní sluníčko. Ani nevěděla, že je venku tak krásný den a jen ji to utvrdilo v rozhodnutí, že nesmí zůstat doma. Nevěděla přesně, kam půjde, ale i to jí v tuto chvíli nevadilo.

Hlavně se nezastavit! Jít! Kamkoliv!

Vydala se starými pražskými uličkami směrem k Václavskému náměstí.

Tam se uvidí!

Šla rychle, spěchala. Lidé si ji prohlíželi, jednou s úsměvem, jindy se zmateným výrazem. Zřejmě se domnívali, že pospíchá na důležitou schůzku. Ta myšlenka ji pobavila a musela se jí smát! Nejenže věděla, že to není pravda, ale je to už tak hrozně dávno, co na nějakou schůzku takhle překotně spěchala.

Co když opravdu spěchám na důležitou schůzku? A já jsem ta jediná, která to ještě neví?

Trošku se zarazila, ale věděla, že musí jít dál. Znatelně zpomalila, ale nezastavila.

Co když mě potká někdo známý? Bude si myslet, že jsem se zbláznila? Ale co, vymluvím se na nějakou schůzku!

Sice imaginární, ale pro ni životně důležitou schůzku.

Každým krokem se blížila k Václavskému náměstí. V Rytířské ulici si všimla malého obchůdku s květinami. Vystavené čerstvě nařezané květiny nejrůznějších barev přímo vybízely ke koupi. Měla květiny ráda, ale přesto je téměř od nikoho nedostávala. Výjimkou byly snad jen narozeniny, ale to se dalo vždycky předvídat. Šlo spíš o tradici či zdvořilost než cokoliv jiného.

Jak tam tak stála, rozhodla se udělat to, co nikdy neudělala.

Koupím si květiny a udělám si radost!

Poprosila květinářku o tucet tulipánů, polovinu žlutých a polovinu oranžových. Zaplatila, a když od květinářky přebírala květiny zabalené do jemného bílého papíru, pocítila radost, kterou už dlouho neměla!

Nevěděla, zda jí potěšily květiny samotné nebo rozhodnutí udělat si radost. Většinou myslela na druhé a sama na sebe zapomínala. Možná to byl ten problém.

S květinami v ruce už tolik nespěchala. Rozepnula si jarní kabát a znovu si prohlížela to malé barevné bohatství, které svírala v ruce. Namířila si to na Národní třídu do kavárny. Měla ráda kafe po ránu a to její ji zrovna dnes moc nechutnalo. Pokud by si tedy mohla dovolit ten luxus, posedět v kavárně, nemohla si přát v tuto chvíli víc.

Nevěděla moc dobře, co tam bude dělat.

Nebude trapné, že tam budu sedět sama? Budu muset předstírat, že můj partner nebo někdo prostě nedorazil?

Po cestě zahlédla stánek s novinami. Dlouho před ním stála a vybírala něco ke čtení. Nakonec si koupila ženský časopis a noviny psané anglicky. S novinami uloženými v tašce se opět sama pro sebe tiše pousmála. Nebude si v kavárně připadat tak hloupě.

Proč jsem si vlastně koupila noviny v angličtině? Vždyť už je to tak dávno, co jsem se učila anglicky? Budu vůbec něčemu rozumět?

Nevěděla, ale bylo to něco nového, co nikdy nedělala a ten pocit se jí velmi líbil! Jako kdyby dělala něco zakázaného. Možná se ukáže, že to byly zbytečně vyhozené peníze, protože noviny později skončí na dně plastového koše na odpadky. Teď ale byla odhodlaná zkusit je přečíst.

Ještě na ulici rozevřela ženský časopis. Její pohled padl na článek o plánování času. Autorka radila, že tím nejdůležitějším pro ženu je přehledný, nejlépe v kůži vázaný diář.

Časopis zavřela, dala do tašky a spěchala do kavárny. Brigita uvažovala nad diářem, a když míjela malý obchůdek s papírnickými potřebami s pěkně naaranžovanou výlohou, zastavila se u něj. Diář nikdy neměla, nikdy nic neplánovala.

A kdybych si ho koupila, co bych si tam zapsala? Že půjdu nakoupit do supermarketu?

Schůzky, práce, přátele, známí? Nic takového v jejím životě nebylo, a když ano, pak to byla jedna událost v týdnu, což si jednoduše zapamatovala i bez diáře. Přesto vstoupila do obchůdku a pomalu se v tichu a přítmí rozkoukávala.

Postarší muž za pultem se jí zeptal:

„Dobrý den, co si budete přát?“

Brigita nevěděla, co by měla rychle říci. Chtěla si pomalu a o samotě prohlédnout zboží v obchodě, ale teď tam byl prodavač, který se na něco ptal. A samozřejmě ona a nikdo jiný. Byla zaskočená a v rozpacích.

„Mohu vám nějak poradit?“ zeptal se znovu muž.

Už bych měla něco říct!

„Ne, děkuji, jen se dívám,“ řekla tiše.

Muž, jakoby věděl, že potřebuje čas a že nehledá nic konkrétního, se jí snažil pomoci a na chvíli galantně zmizel v zadních prostorách obchůdku. Nechal ji tam o samotě, a když se vrátil, vyrovnal nějaké kalendáře na pult. Protože Brigita byla stále v obchodě, začal citlivě nabízet.

„Máme krásné balící papíry, nově jsme dostali luxusní poznámkové bloky, diáře a deníky.“

Jak vyslovil to poslední slovo, tak pochopila, že to, co potřebuje je zřejmě deník!

„Ano, deník bych chtěla. Můžete mi nějaké ukázat?“

Muž se na chvíli s milým úsměvem otočil k Brigitě zády, vzal z regálu několik deníků a začal je vykládat na pult. Byly to deníky nejrůznějších barev, velikostí, tvarů a provedení.

Brala je opatrně do rukou a prohlížela si barvy, zda jsou linkované nebo mají bílé listy a prohlížela si vazbu. Jeden z nich ji zaujal měkkými deskami potaženými jemnou bílou saténovou látkou s červenými růžičkami. Podívala se na prodavače a ten jí hned odpověděl:

„Stojí 469 korun.“

„Dobře, líbí se mi,“ řekla a začala hledat peníze.

Brigita nechtěla čas v obchodě dál protahovat a rychle zaplatila. Muž za pultem vzal deník a vložil ho do papírové krabičky. Poděkoval jí za nákup a ona vycházela z obchůdku. Muž se spokojeně usmíval a dlouho se za ní díval.

Brigita se vydala směrem do kavárny Louvre na Národní třídě. Za pár minut už seděla nad voňavou kávou a listovala dámským časopisem. Přestože bylo dopoledne a pracovní den, mnoho lidí tu nebylo. To ji těšilo, nechtěla se s nikým potkat a cokoliv vysvětlovat.

Na stolku stál skleněný džbán s vodou, kde se napájely tulipány, které si s sebou přinesla.

Vybrala si místo u okna a pozorovala lidi, kteří chodili po Národní třídě. Prohlížela si mladé maminky s kočárky a několika dětmi, které vedly za ruku a současně si povídaly s kamarádkami. Viděla muže v tmavých značkových oblecích, luxusních kravatách a s koženými kufříky spěchající na jednání. Zahlédla skupinky turistů nejrůznějších národností, kteří se ubírali s průvodci směrem k Národnímu divadlu. Sportovně oblečení studenti jdoucí na přednášky. Všichni někam mířili, šli za svým cílem - prací, studiem, schůzkami, přáteli, láskami.

Brigita upíjela kávu a nespěchala. Bylo jí to tak nějak líto. Vždycky si myslela, že čas strávený v penzi využije k odpočinku, ale když ten čas nastal, nebavilo ji to. Nevěděla, jak s časem naložit. Její děti, Magdaléna a Kateřina, měly své životy. Těšila se na vnoučata, ale ani jejich hlídání nenaplnilo veškerý volný čas. Ostatně ani o to zase tolik nestála. Při představě, že by všechen svůj volný čas věnovala hlídání vnoučat, jakkoliv roztomilých, byl proti jejímu přesvědčení. Měla za to, že vnoučata mají trávit nejvíce času se svými rodiči a ne s prarodiči. V tom duchu byla vychovávána ona a tak to také vštěpovala při výchově svým dcerám.

Vyndala z tašky mobil a zavolala kamarádce Olze.

„Pěkné dopoledne, Olgo! Tady je Brigita. Jak se máš?“ zeptala se.

„Ahoj Brigito, už jsme se dlouho neslyšely! Mám se báječně. Jsem už konečně taky v důchodu, tak s manželem trávíme většinu času na zahrádce, občas navštěvujeme děti a vnoučata. Nevíme, co dělat dřív! Kde jsi? Jak se ti vede?“ zajímala se Olga.

„Jsem v kavárně a piju kávu. Jsem ráda, že se máte s Pavlem dobře. Olgo, přemýšlím, co dělat s volným časem. Pamatuješ, jak jsme se těšily do penze? Ale teď nevím, jestli jsem ráda. Je to taková změna! Nikdy jsem si nemyslela, že mi bude tolik chybět práce! Jsem už skoro rok doma a už mě nebaví to věčné nicnedělání. Jen nevím, co bych měla dělat,“ řekla Brigita a doufala, že ji Olga porozumí.

„Buď ráda, že nemusíš brzy ráno vstávat a pořád být v jednom kole v nemocnici a motat se u pacientů! Užívej si to! Jsi v Praze, choď s přáteli do divadla, do kina, na výstavy. Nikam nemusíš spěchat. Já ti tolik času docela závidím! Nemáš chalupu a zahradu. Víš, kolik to zabere času?“ rozhorlila se Olga, jako kdyby Brigita mohla za to, že Olga má tolik zájmů.

Brigita pomalu docházelo, že Olga není tím správným člověkem, který by ji poradil. Trošku rezignovala a rozhodla se jít cestou nulového odporu, jen souhlasit s Olgou.

„Asi máš pravdu, Olgo,“ odpověděla Brigita.

„Budeme teď asi ještě měsíc na chalupě, do města moc nejezdíme. Pak ti zavolám a půjdeme spolu zase na kafíčko, jo?“ ujišťovala se Olga.

„Dobře, budu se moc těšit. Pozdravuj ode mě Pavla!“ rozloučila se Brigita.

„Pozdravy vyřídím. Měj se pěkně,“ řekla Olga a zavěsila.

Brigita začala znovu listovat dámským časopisem, objednala si další kávu, minerální vodu a Sacherův dort. Než se znovu objevil číšník, dočetla se, že je důležité plánovat čas a zaplnit diář pracovními schůzkami, návštěvami kosmetických salonů, obědy s přáteli a nezapomenout na cvičení. Zavřela časopis, lehce se usmívala nad dobře míněnými radami. Znovu pozorovala lidi za oknem.

Číšník přinesl objednávku a popřál Brigitě dobrou chuť k dortu. Poděkovala a usmála se na něj.

Znovu vzala mobil a našla v seznamu telefonní číslo starší dcery.

„Ahoj Magdo, tady máma. Máš chvilku čas? Mohla bych s tebou mluvit?“ zeptala se dcery.

„Ahoj mami, to je dobře, že voláš! Právě se chystám s Aničkou a Márinkou ven. Ale když to vezmeš rychle, tak to půjde. Co se děje, mami?“ zeptala se dcera poněkud v rychlosti a pod tlakem nedostatku časem.

„Magdo, mám docela hodně volného času a nevím, co dělat. Přemýšlela jsem, že bych si znovu našla nějaké zaměstnání. Co si o tom myslíš?“ zeptala se Brigita opatrně.

„Mami, co tě to napadá? Vždyť ses tak těšila do penze! Až budeš doma. A teď chceš do práce? A prosím tě, kam? Zase někam do nemocnice?“ zajímala se překvapeně a poněkud dotčeně dcera.

„No, práce není nic tak hrozného, aby tě to muselo tak děsit, Magdo! Připadám si trošku zbytečná a chtěla bych zase dělat něco, co má smysl,“ vysvětlovala Brigita a snažila se, aby zmínka o její zbytečnosti nevyzněla tak, jak se ve skutečnosti cítila. Nechtěla, aby ji dcera litovala nebo se o ni bála, ale aby jí řekla svůj názor a případně i poradila.

„Mami, ty jseš přece užitečná! Anička a Márinka tě mají moc rády a vždycky se těší k babičce. Právě nedávno mi vyprávěly o tom, jak jste spolu vařily tvarohové knedlíky se švestkama. Pořád chtějí, abychom spolu taky takhle vařily. Ale na to není normálně čas,“ rozpovídala se dcera. „Mami, ty přece nemusíš vůbec pracovat! Nebo.  Není to kvůli penězům?“ zeptala se zvědavě.

„Ne, peníze mám. Jen bych chtěla dělat něco, co bude mít smysl. Tvoje holčičky mám taky moc ráda, ale i tak mám pořád hodně času,“ řekla Brigita.

„Mami, nevím, jestli je to dobrý nápad. Já bych na tvém místě nedělala nic. Ale víš, mohly bychom si popovídat někdy jindy? Mám teď na spěch a holky ještě nejsou oblečené. Musíme být za půl hodinky v dětském centru, protože jdu na kafe s kamarádkama. Zavoláme si příští týden a popovídáme si někde v klidu, ano?“ ujišťovala ji dcera.

„Dobře, pozdravuj ode mě holčičky! Mějte se pěkně,“ loučila se Brigita.

„Díky, ty taky, mami! Ahoj!“

Zdálo se, že ani Magda jí moc neporozuměla. Práce Brigitě nepřipadala jako špatný nápad! Rozhodla se, že až půjde z kavárny domů, zastaví se ještě jednou v trafice a koupí si nějaké inzertní noviny nebo se podívá doma na internet, třeba objeví něco zajímavého. Nechtěla se smířit s myšlenkou, že je na tomhle světě nepotřebná.

Objevil se číšník a Brigita zaplatila. Galantně jí pomohl do pláště, z čehož byla na rozpacích a jemně ve tváři zčervenala. Byla nesvá, do pláště ji tak dlouho už nikdo nepomáhal, že pomalu nevěděla, co dělat. Jak byla nervózní, nemohla se strefit rukou do rukávu! Když se jí to nakonec podařilo, plaše se na číšníka usmála, tak nějak nemotorně poděkovala za pomoc, vzala si květiny z vázy na stole a rychle odcházela.

Fotografie a odkazy:

www.flikr.com

http://siander.cz

ŠIANDER, Hana Rebeka. Brigita, Deus. Praha 2011. 416 stran. ISBN 978-80-87408-06-3