Čím jsem starší, tím více se zajímám, jaké zvyky a tradice byly součástí života našich rodičů. Svátek sv. Mikuláše, předvánoční besídky ve škole nebo vánoční svátky se doma slavily v 50. a 60. letech XX. století zcela jinak než dnes. Svátky byly ovlivněné socialistickou propagandou Sovětského svazu, Dědou Mrázem, nedostatkem zboží, ale také prostým způsobem života a vírou ve vánoční tradice.
Vzpomínky, o kterých se dočtete v tomto blogu, nejsou vzpomínkami mých rodičů. Oba neměli vánoční svátky rádi a já jsem se nikdy nedozvěděla proč (byť jsem se usilovně ptala). Ale díky mému věrnému čtenáři, panu Petru Sedláčkovi z Olomouce - Holic, jsem se mohla dozvědět o tom, jak se vlastně slavily vánoce v 50. a 60. letech minulého století.
Také jeho manželka, která je učitelkou, mi poslala své vzpomínky. Díky manželům Sedláčkovým tedy vznikl tento jedinečný blog. U starších pamětníků jistě vyvolá na tváři úsměv, protože jim připomene dětství. Možná také vyvolá i další vzpomínky na vánoce před 60 lety.
Pro mladší generace bude blog možná legrační až neuvěřitelný. Nepopírám, že jsem také já o mnoha věcech slyšela poprvé. Nicméně jsou součástí naší národní identity a jistě bychom neměli zapomínat na tradice a na kouzlo vánoc, které je v každé době takové, jaké je v našich srdcích.
Vzpomínky paní Sedláčkové na vánoční čas v letech 1958 až 1967
Moje vzpomínky jsou z let 1958 až 1967. Vyrůstala jsem a chodila do školy v obci Troubelice u Uničova, kde byla budova pro první stupeň (I. až V. ročník) a budova pro druhý stupeň (VI. až IX. ročník). Do této školy se sjížděly děti z okolních vesnic - z Dědinky, Pískova, Lipinky, Lazců, později i z Nové Hradečné.
V těchto vesničkách byly dosud jednotřídné školy, které postupně zanikaly. A tak všechny školní kulturní akce spočívaly na troubelické škole. Většinou byly školní akce rozděleny pro první a zvlášť pro druhý stupeň.
Svátek sv. Mikuláše a koleda na talíři
Mikuláš se ve škole neslavil, ale tradice se přesto udržovala. Po vesnici chodily skupinky čerta, Mikuláše a anděla. Po domluvě mezi sousedy jsme si předali dárečky pro děti. Byla to nějaká sladkost, ovoce a třeba i omalovánka.
My doma jsme se těšili, co Mikuláš naloží na okno, kam jsme si dali talíře. Dodnes to máme zachováno, a i když jsme s kluky doma všichni dospělí, nakládání Mikuláše si nenecháme ujít.
Měsíc československo-sovětského přátelství
7. listopadu vždy začal Měsíc československo-sovětského přátelství. Období před Vánocemi se tak zaplnilo akcemi, které s nimi vůbec nesouvisely. S příchodem prosince se muselo pro obyvatele Troubelic připravit kulturní pásmo básní, písní a příběhů z čítanek do místního rozhlasu.
Představení na národním výboru
Kolem 10. hodiny dopolední vybraní žáci přišli na národní výbor, nejdříve se pustila znělka z gramofonové desky a oznámilo hlášení místního rozhlasu.
Následovalo 15 minutové pásmo dětí. Hlášení skončilo opět hudbou. O adventu a blížících se Vánocích se nijak nemluvilo.
Vánoční besídka - jolka
Těsně před Vánocemi, poslední školní den v prosinci, proběhla ve škole vánoční besídka, které se říkalo jolka (ёлка).
Vzpomínám si, že nejprve ji měl první stupeň žáků (I. až V. ročník) do 10 hodin dopoledne, pak šly děti domů nebo na autobus, potom druhý stupeň měl besídku od 10 hodin do oběda.
Tyto jolky se konaly v místní Sokolovně, tak se tehdy říkalo mezi lidmi kulturnímu domu, kde bylo jeviště a sál.
Každá třída dostala za úkol si připravit program a škola pak vyhodnotila, kdo byl nejlepší. Žáci si připravili humorné básničky, pohádky, scénky a hádanky. Tak se třeba hrála Perníková chaloupka - veršovaná, začínající: „Odkud ten náš holub letí? Letím z lesa milé děti ..." , O dvanácti měsíčkách, O třech prasátkách, Paleček a jeho kamarádi a jiné.
Mám živou vzpomínku na pohádku O zlé koze. Používali jsme vlastní jednoduché kostýmy z toho, co se doma našlo. Sál vyzdobili starší žáci. Všude visely papírové řetězy a na jevišti stál stromeček vyzdobený vlastními výrobky. Dárky a sladkosti se nerozdávaly, všichni měli radost z toho, co viděli. Jak nám byla vzácná pohádka!
II. díl vyjde 30. prosince po 14.00 hodině.
Fotografie a poděkování:
Mé veliké díky patří panu Petru Sedláčkovi a jeho manželce za její vzpomínky
Fotografie jsou z archívu rodiny Sedláčkovy
http://www.flickr.com/
