Ještě přidám jednu poznámku: žádná máma není dokonalá. Občas svoje děti dost štveme a často děláme to, čím nás vytáčeli naši rodiče

Doufám, že jedním z těch 418 čtenářů nebyla Tvoje máma. Tvoje máma, která Tě, podle Tebe, nemilovala. Rodila Tě x hodin, vstávala v noci, aby Ti dala léky a jako samoživitelka chodila ve starých botách, protože dětem roste noha a boty potřebují víc.

Za všeho nejhorší je, když se člověk donekonečna cítí jako oběť. To, jak kazdý z nás pojme svůj úděl, je čistě na našem rozhodnutí, a pokud si někdo myslí, že právě on trpí že všech nejvíce, je to známka naprosté absence pokory a lásky nejen k Bohu, ale i k ostatním a především k sobě samému.

Možná Vám napoví moje oblíbená modlitba:

"Pane, děkujeme Ti za ty dary, které jsme si museli sami v potu tváře vydobýt."

Paní autorka má zřejmě nevyřešená trauma z dětství. Proč nevyhledá kyneziologii, nebo psyhoterapii. Proč se trápit, že mě nikdo nic neplánoval? Na to jsem nikdy přece nečekala, za svůj žvot jsem zodpovědná, ale chce to také trochu toho štěstíčka. Tomu už tak neporučíme.

Ahoj Rebeko, nevím, jestli si na mě pamatuješ, taky jsem Tvým životem jen prosvištěla. Zřejmě nejsem dost milá a laskavá

Naprosto souhlasím s tím, že Bůh nás bezpodmínečně a nezasloužene miluje a plánuje pro nás jen dobré. Rozhodně ale nemůžu souhlasit s tím, že je to dobro z lidského pohledu, tedy žádné starosti a žádný stres. Co život Davida, Izajáše, apoštola Pavla? Ty Bůh nemiloval? Co Tvůj život? Bůh Tě začal milovat až ve chvíli, kdys uvěřila nebo „Dříve než jsem tě vytvořil v životě matky , znal jsem tě, dříve než jsi vyšel z lůna, posvětil jsem tě, dal jsem tě pronárodům za proroka.“Jeremiáš 1,5

Začátek mého života taky nebyl ideální, přesto vidím, že ten stres a trápení nebyly zbytečné. Geny, výchova, těžkosti i zlo, s kterými jsem se v životě potkala mě formovaly. Nebýt toho všeho, těžko bych mohla někomu opravdově říct "Já Ti rozumím."

Mám mentálně postiženou dceru. Během posledního roku se u ní objevily další velké zdravotní problémy. Kdybych si myslela, že nám Bůh chystá jen dobré a na vině jsou naše hříchy, musela bych se ptát, co tak strašného jsem provedla, že Bůh potrestal moji dceru. Protože věřím tomu, že i těžkosti, starosti a stres mohou být projevem Boží lásky, které v tu chvíli nerozumíme, nikdy mě nenapadlo se takhle ptát. Bereme Johanku jako Boží dar, dal nám ji, protože věděl, že to nějak zvládneme (samozřejmě nejsme ani trošičku dokonalí a udělali jsme spoustu chyb) a že to naši rodinu posílí a spojí. Díky ní vidím svět jinak, přestata jsem řešit zbytečnosti. Musela jsem se v životě posunout jinam. Kdyby mi před 20 lety někdo řekl, že se budu muset naučit hrát doprovod na klavír, nebo že budu celkem obstojně hrát šachy, smála bych se celý týden

Paní Bigasová,

Úplně hloupý dotaz.

Proč by vám měl někdo něco plánovat? Co takhle vzít život do svých rukou a nespoléhat se na někoho cizího. To by ovšem bylo i přes vaší inteligenci zřejmě příliš náročné. Takže se stále budete spoléhat, že to někdo vyřeší za vás.

Díky, že jste to napsal. Toto mě přesně napadlo taky.

Dávám karmu za příjemný a motivační blog. Takových příběhů, kdy rodina v někoho nevěřila a jeden si musel najít cestu životem sám, je plno. Velmi oceňuji Vaši otevřenost. Jen bych se přimlouvala za to, že to stejně funguje i u lidí, kteří nejsou ochotni pevně definovat Boha (dle konkrétních názorů a konkrétních nauk) a přihlásit se k nějaké církvi, kterou (jakoukoliv) vnímám jako zbytečně sektářskou. Ztotožňuji se s názorem, že je jedno, čemu člověk věří, důležitý je výsledek, tj. empatie, víra v něco nehmatatelné, soucit, láska, selský rozum.... Nakonec, něco podobného hlásá i Dalajláma.

No tak vám gratuluji, že máte u pána Boha protekci, a že vám to naplánoval takto.

Jiným naplánoval třeba jen smrt hladem, upálení na hranici, průstřel břicha, plynovou komoru, rakovinu, kriminální prostředí, kariéru a smutný konec..