Jestli jste potkávala samé podobné typy mužů, tak se obávám, že buďto máte velmi vysoké nároky a neuvědomujete si to, nebo jste měla kardinální smůlu.

Jsem normální muž.

Pokud se někdo prezentuje jako spisovatel(ka), navíc má 3 jména a příjmení se "světovou" koncovkou, tak to na mě sympaticky jako sebeprezentace nepůsobí. Spíše taková upocená rádoby světovost.

Tedy takhle na dálku a pocitově o mé osobní fantazii.

Není dobré generalizovat, že Vás takhle okolí vnímá, viz. nadpis. Někteří možná ano, ale s tím mnoho dělat nemůžete.

Na druhou stranu čas běží, prostě to tak je. Já jsem se v něčem zpozdil, a některé věci prostě mají vyměřený čas, který je ohraničený.

Stopro souhlasím, že "jste normální muž" Podle toho, že si hned vše letmo upravíte, abyste mohl prezentovat svá moudra: Autorka se totiž sympaticky vůbec neprezentuje jako spisovatelka, ale pouze zmínila své dvě knihy a třetí, co připravuje. A to je sakra rozdíl proti tomu, kdyby napsala - jsem spisovatelka- jak často činí jiní. Takže upocený jste tady především Vy sám, byť za to nemůžete, neb jste jen normální chlap. " Během svého života se věnovala mnoha činnostem a povoláním, nejvíce ji však zaujala práce v médiích. Oblíbila si hru se slovy a práci s textem. V lednu 2012 jí vyšla kniha BRIGITA, v prosinci 2012 druhá kniha HEDVIKA. Nyní pracuje na třetí knize."

Já razím heslo - život máme jen jeden, nikdo nám další nedá, tak ho chci žít tak, jak mi to vyhovuje s co nejmenším negativním působením na okolí. Nezavděčíte se všem, tak to je. Já ovdověla ve 48 letech a taky jsem zůstala sama. Mám klid, žiju si spokojeným životem. Tak asi tak...

Hezky napsáno, přeji Vám spokojený život i do budoucna.

Před rokem jsem se seznámil s ženou kolem čtyřicítky. Já jsem měl peníze, ona zkušenosti. Dnes já mám zkušenosti a ona peníze.

Na silnici se radši neseznamovat

Většinou diskutuji na politická témata. Váš článek jsem si přečetl celý, tak říkajíc ze sociologického hlediska. V jednom místě píšete: Jenom jeden muž (z mnoha vztahů) byl pro mě ten pravý, zůstali jsme přáteli. A já se ptám: Proč jste se rozešla s tím pravým mužem? Není dnes trendem neuchovávat to, co je cenné a když nastane nějaký menší problém, tak vztah hodit za hlavu a najít si vztah jiný? Já sám jsem měl a mám po celý svůj, dnes už dlouhý, život vždy vztahy krásné. Ze zkušenosti vím, že je třeba problémy překonávat a neutíkat od "rozdělané práce". Odpovíte?

Ale přesto jste měl smůlu, když od "rozdělané práce uteklo pár Vašich partnerek, a tak jste musel usilovat o nový krásný vztah

Vztah je věc emocí. Jak se nad tím začne přemýšlet, tak z toho nic není. Vy prostě potřebujete nějakýho pokérovanýho rebela, macham co vám ze života udělá peklo, ale nebudete se tak nudit a budete ho zcela nepochopitelně milovat až do skonání světa :) No, to už se ale ve 40 těžko shání. A děti? To už jste nejspíš samým mudrováním prošvihla.

V roce 2008 jí ještě nebylo 30 a po teď po 8 letech stojí na prahu 40.... Nějak ta matematika není silnou stránkou paní Siander. Nebo, že by práh byla vzdálenost 3 či dokonce více let?!

Som krásny aj vzdelaný a hľadám zabezpečenú ženu ktorá by ma živila a ja by som ju /len/ reprezentoval.....

PS : takto nejak chápen článku tohto druhu

"Ahoj, já jsem panda a myslím si, že svět je skvělé místo k žití"

Jak to chápe "lev": "Chápu tyhle kecy, jako že mě chceš, kotě.. Chceš pořádnýho lva, že je to tak?"

Zaujala mě vaše životní zkušenost s tím, že ke konci vztahu už byla veškerá iniciativa ve všem na vás. Očividně si vybíráte takové typy. Já to mám naopak, pokaždé si vyberu dominantního partnera a díky mému přístupu "žij a nech žít" to nakonec skončí tak, že se nechtíc jen vezu.:) A to nejsem domácí puťka, ale PhD s celkem slušnou kariérou... V pubertě jsem si představovala, že budu žít jen pro kariéru a každou minutu prožiju pracovně-užitečně a nikdy jsem nechtěla děti, byly mi až nepříjemné - a nějak se stalo, že jsem léta vdaná a se synem, tehdy ještě přítel mi to taky tak nějak zorganizoval.:) Je mi přes třicet a taky už začínám bilancovat, jestli to bylo dobře a jestli jsem šťastná. Nejsem. To, co mě lákalo, se ukázalo být tak nějak nenaplňující a pro rodinný život jsem se ale taky nezapálila. Asi ty fráze o společnosti unuděné blahobytem jsou čistá pravda... Jen mé vztahy k dětem se změnily, to se jinak ani stát nemohlo, hormony se seply (a někdy mám dojem, že vyply půl mozku :)) a skáču ke kočárkům šipku.:)

Hmm... Já se také nepovažuji za rodinný typ. Nicméně mám dvě dospělé dcery, a dnes jsem rozhodně rád, že je mám. I když na začátku to bylo všelijaké.

V té škatulce se spíš vidíte vy sama. A to je docela problém. Váš. Nebo se nestýkáte se slušnými chlapy. Nebo na ně máte smůlu.

Milá autorko. Mám jiný názor a jinou zkušenost. Jsem už starší. Dnes máme generaci třicátníků a čtyřicátníků, co mají jen svá práva, stejně jako Vy. Pokud jim nikdo nic nedává a nepřináší (píšete to o svých vztazích), je automaticky hozen přes palubu. Dnes tu máme generaci pubertálních čtyřicátníků a čtyřicátnic, kteří se jen baví. Ale život je i o zodpovědnosti. Ne, udělat nějaký projekt za týden, nebo měsíc a rychle pryč za dalším ... Ale zodpovědnost den za dnes, týden za týdnem, měsíc za měsícem rok za rokem, desítky let ... To je život.

Takže pokud máte pocit, že Vás někdo vidí jakou zoufalku a zlatokopku, pak asi taková jste.

Po muži se chce, aby byl za vodou, měl práci, peníze, bydlení, vzdělání ... A pak se má dle "tradic" dát dohromady s popelkou, která z toho nemá nic a jen bude užívat toho, co on vydobil a pořídil. Zkusila jste se zamyslet, že byste to v životě udělala naopak ? Vy byla ta za vodou, měla vzdělání, dobrou práci, peníze a zajímala se o muže, co tohle nemá ? Ne ? Tak opravdu na rozdíl od běžného muže, jste zlatokopka ...

No máte pravdu a nejlepší je, že chtějí rovnoprávnost, ale pak si stěžují, že chlap není chlapem.

Je fakt, že spousta chlapů nesnese úspěšnější zenu vedle sebe, ale nejsou to všichni.