Mé vzpomínky na Simonu Monyovou

Dívám se na fotografii spisovatelky románů pro ženy Simony Monyové a přemýšlím, co nás dvě spojuje. Obě jsme napsaly román pro ženy, zažily jsme domácí násilí, obě jsme byly vdané… Jenže já dnes žiji, kdežto ona je mrtvá. Její poslední kniha Srdceboly vyšla nedávno a ona už nepozná, jaký měla úspěch. Pravdou je, že po její smrti jdou knihy na dračku a naplňuje se ono známé – nejlepší reklamou na knihu je smrt autora…

Před více než týdnem jsem šla nakoupit a cestou do svého oblíbeného supermarketu jsem procházela kolem velkého knihkupectví v obchodním centru v Ústí nad Labem. Zastavila jsem se u prosklené výlohy a pročítala jsem nové tituly knih a jejich autorů, které byly právě vydány. Víc než knihy mě však upoutal velký reklamní plakát na novou knihu známé spisovatelky ženských románů Simony Monyové.

PROČ JE TA ŽENA TAK PODIVNĚ SMUTNÁ?

Ženu v sexy šatech mající nohu přes nohu a sedící v moderním křesle jsem si několik minut prohlížela a pak jsem odešla.

Nedalo mi to a po několika krocích jsem se vrátila zpět. Něco mi na té obrovské fotografii nesedělo. „Co to s tou ženou jenom je?“ napadlo mě.  „Něco je na ní špatně!“

Protože se zabývám stylingem a barevnou typologií, pomyslela jsem si, že zvolila nejspíš špatnou barvu šatů. Také účes bych jí navrhla jiný, nadýchaný plný vln a ne tak usedlý. Ofina končila jen tak tak nad očima.

Po několik minutách jsem odešla, ale pocit, že s tou ženou není něco v pořádku, ve mně přetrvával. Možná podivně smutná tvář bez úsměvu?

Bolest v jejím pohledu? Nevěděla jsem. Na internetu jsem se dočetla, že jí je čtyřicet čtyři let. Na plakátu vypadala tak bezvadně, že bych jí tipovala klidně i o deset let méně.

Zaujala mě také proto, že jsem právě dokončila svůj první rukopis a odevzdala ho nakladateli. Čekalo mě focení na přebal knihy a fotografie na podobný reklamní plakát, který bude dost právě možná viset na stejném místě jako právě nyní plakát Simony Monyové.

Její poslední kniha Srdceboly, která vyšla před měsícem, měla zajímavý obal. Plačící nalíčené oko ženy prozrazovalo bolest, přesto se mi na první pohled líbilo. „Tu knihu si musím koupit! Určitě bude skvělá, když jich už vydala kolem třech desítek.“ napadlo mě.

MOJE NÁVŠTĚVA U KADEŘNÍKA A FOCENÍ NA PŘEBAL MÉ PRVNÍ KNIHY

Pár dní potom jsem zamířila ke svému kadeřníkovi Jirkovi a vyprávěla jsem mu o „smutné spisovatelce“ vyfocené na reklamním plakátu. „Viděl jste ten účes? Něco je na ní špatně!“ říkala jsem mu.

Jirka mi vykouzlil dokonalý účes a já jsem se ještě na chvíli chtěla zastavit v knihkupectví a znovu se podívat na plakát. Moje nadšení opadlo, když jsem ve výloze objevila plakát známého, a nebojím se přiznat, že i mého oblíbeného, mistra kuchaře Zdeňka Polreicha, který rovněž vydal novou knihu o vaření.

PLAKÁT SE SIMONOU MONYOVOU SUNDALI A VYHODILI

Zašla jsem do knihkupectví a zeptala se, jestli náhodou nemají ten plakát se Simonou Monyovou. Chtěla jsem ho vzít pro mého kamaráda fotografa, který mě měl za pár hodin v centru Prahy fotit. Stejně bych mu o plakátu vyprávěla, tak aby věděl, o čem hovořím.

Mladý prodavač byl vstřícný a velmi milý. Zašel i do skladu, ale když se vrátil, s omluvou mi sdělil, že ho zřejmě kolegové den předtím sundali a vyhodili. Nemohl ho najít.

Kolem poledne jsem dorazila do Prahy, proběhlo focení a ve večerních hodinách jsme s přítelem opustili Prahu. Čekala nás dlouhá cesta na Slovensko a pak do Maďarska. V noci jsme se zastavili v malém penzionu v Sedlci za Prahou a přespali.

SMRT ZNÁMÉ SPISOVATELKY ROMÁNŮ PRO ŽENY

Probudila jsem se kolem desáté hodiny do slunného dne v obrovské posteli. Přítel mě mile překvapil voňavou kávou, obrovskou snídaní, kterou mi přinesl na pokoj, květinou a také denním tiskem.

Jakmile jsem uviděla titulky o smrti spisovatelky Simony Monyové, nemohla jsem tomu uvěřit! „Vražda? Ona je mrtvá?“ nechápala jsem význam svých vlastních slov ani titulků.

Pustila jsem si televizi a zjistila jsem, že ta smutná zpráva je ve všech médiích. Domácí násilí, o kterém údajně téměř nikdo nevěděl, prožívala jedenáct let? Těžko se mi tomu věří.

DOMÁCÍ NÁSILÍ PROŽÍVÁTE, STYDÍTE SE, TAJÍTE TO A KDYŽ SE NĚKOMU SVĚŘÍTE, STEJNĚ VÁM TO NIKDO NEVĚŘÍ

Sama jsem zažila domácí násilí a vím, jak se rychle lidská osobnost změní. Po všech stránkách. Jen člověk, který vás osobně nezná, by možná nezaznamenal tak výraznou změnu k horšímu.

ODJEZD NA DOVOLENOU A ODPOČINEK

S přítelem jsme odjeli do zahraničí. Když jsme se z dovolené vrátili, dočetla jsem se o pohřbu Simony Monyové. Její smrt mi přijde naprosto nesmyslná, stejně jako moje vlastní utrpení, které jsem prožila já.

Už je mi jasné, co mi na tom plakátu Simony Monyové nesedělo. Její oči! Je velký rozdíl v pohledu člověka, který se jen neusmívá na rozdíl od očí, které skrývají bolest, ponižování, týrání a strach. To je to, co mi na té fotografii nesedělo. Ostatně, kdo prožil domácí násilí sám, už to na druhých dokáže rozpoznat.

DOMÁCÍ NÁSILÍ ZAŽÍVAJÍ JEN BLBKY, KTERÉ SE PROSTĚ NECHAJ MLÁTIT!

Vždycky jsem se domnívala, že ženská, která se nechá od chlapa mlátit, musí být naprosto blbá. „To jsou ty blbky!“ vysmívala jsem se ženám, které jsem sledovala v podivně smutných amerických filmech nebo v českých reklamách na různá krizová centra na pomoc obětem domácího násilí.

Pravdou je, že domácí násilí začíná pomalu, rafinovaně a nenápadně. Muž (či žena) vás manipuluje a zpracovává tak dlouho, než vás dokonale přesvědčí, že se bez něj neobejdete a váš život je bezcenný. Jakmile se dostanete do této fáze, pak už je možné všechno.

ÚTĚK Z DOMOVA MI ZACHRÁNIL ŽIVOT

Moje „domácí peklo“ skončilo po pár měsících, když jsem utekla z domu. Další dva roky jsem se z něj nemohla vzpamatovat. Když jsem na Policejní akademii ČR skládala zkoušku z Policejní psychologie, zkoušející PhDr. Jitka Veselá, Ph.D. po pár minutách věděla, že jsem domácí násilí prožila a nabídla mi psychoterapeutickou pomoc.

Až tehdy, když jsem se připravovala na zkoušku, jsem pochopila, že jsem se stala obětí domácího násilí. Nikdy na ty chvíle nezapomenu a následky si ponesu až do konce svého života.

PROČ SI NEVŠÍMÁME BOLESTI A UTRPENÍ LIDÍ, KTERÉ MÁME KOLEM SEBE?

Pro spisovatelku ženských románů Simonu Monyovou trvalo peklo několik let a skončilo tragickou vraždou. Ve spojitosti s její smrtí (i s tím, co jsem prožila sama) si opět kladu otázku: „Copak si toho nikdo nevšiml? Bylo to všem jedno?“ Jak jsem psala už dříve, těžko tomu věřit, protože domácí násilí vás zasáhne v nitru vaší osobnosti natolik, že se naprosto změníte. Těžko si toho nevšimnout…

SMRT SPISOVATELE JE NEJLEPŠÍ REKLAMOU NA JEHO KNIHY

Opět jsem zavítala do ústeckého knihkupectví a ptala se na nějakou knihu. A byl tam zase onen mladý prodavač jako před čtrnácti dny. Nedalo mi to a zeptala jsem se:

„Minule jsem po vás chtěla plakát Simony Monyové, pamatujete si na mě, že ano?“

„Ano,“ řekl prodavač. „Když jsem se druhý den dočetl, že ji zavraždili, nemohl jsem tomu uvěřit. A máte pravdu, vzpomněl jsem si na vás.“

„Je to strašné!“ řekla jsem. „A co její knihy? Prodávají se?“

„Všechny jsme během dvou dnů vyprodali. Neměli jsme ani jednu! Prostě nic. Včera přišly další její romány, ale počítám, že je zase hned prodáme. Vím, že to zní asi hrozně, ale smrt je opravdu nejlepší reklama.“ přiznal smutně mladý prodavač.

Fotografie a linky:

http://www.monyova.cz/