Jaké to je, když vám umře táta…

28. 08. 2009 9:01:00
V září to budou už čtyři měsíce od té doby, co mi zemřel táta a já se stále ne a ne vzpamatovat. Přemýšlím nad tím, kdy asi pomine ta prázdnota, kterou mám ve svém srdci. A musím si pravdivě přiznat, že nevím. A možná je víc než nad slunce jasné, že nepomine nikdy, protože to byl prostě můj táta.

tata_rodina
Psychologové tvrdí, že si člověk má ztrátu přiznat, prožít bolest, oplakat milovaného člověka a zhruba do dvou či tří měsíců by člověk měl dojít k bodu, kdy už bude schopen žít s myšlenkou, že onoho člověka už nikdy neuvidí.

„Nikdy?", ptám se sama sebe nahlas od té chvíle, kdy mi zavolali policisté na mobilní telefon a oznámili, že můj táta zemřel. Nikdy se mi totiž zdá jako prostě jako fakt dost dlouhá doba. Pravda je, že jakožto člověk věřící v B-ží existenci jsem pevně přesvědčena o věčnosti. Tato myšlenka mi je blízká víc než kdykoliv předtím. A tak mám naději, že se ještě potkáme...

Sedím v malém bytě, kde táta prožil posledních dvacet let a probírám věc za věcí. Pravda, už to občas dělám po těch čtyřech měsících tak nějak rutinně. Aspoň u některých věcí. Ale pak zase narazím na něco, co mě dokáže rozplakat. Jako třeba teď!

Na první pohled naprosto obyčejná věc - strojově pletený, tmavomodrý kulich s bambulí za pár korun. Táta ho nosil v mrazivých dnech ještě za socíku. Pak po revoluci a tak nějak mu zůstal. Netřeba ani psát, že mi někdy bylo líto, že si nekoupí lepší, nějakou modernější a třeba i sportovnější pokrývku hlavy, která by mu jistě slušela víc. kulisek

Marně jsem se ho snažila přesvědčit! Nedal na mě. Nevím, zda ho nosil ještě i v posledních letech, ale úplně to vyloučit nelze. A dnes tu sedím a držím kulíška v náručí a pláču. Nemohu si prostě pomoci... Tak nějak k tomu mému tátovi prostě neodmyslitelně patřil... Tmavomodrý kulíšek s bambulí. Kdo by si to byl pomyslel.

Jak tak sedím uprostřed věcí, které mi po tátovi zbyly, přemýšlím stále dokola a kladu si otázku: „Kdo vlastně byl můj táta? Jak žil? Byl šťastný? Kdo byl Ladislav Kardoš - Šiander?". Tak trochu vím a zároveň tápu...

Beru do rukou další desítky a stovky věcí a musím se stále znova a znova rozhodovat: Vyhodit? Je to k něčemu? Schovat? Bude se to ještě někdy hodit? A nehodilo by se to někomu jinému?

Občas se musím smát, protože jsem netušila, jak byl můj táta šikovný. Kolik věcí zvládl uschovat, zasunout a uklidit na své místo. Mně se to nedaří. Jakmile několik věcí vyndám, už je zpátky nemohu dát. „Táta by je uklidil líp", napadá mě.

Vím, že byl domácí kutil a také hrdým ševcem po celý svůj život, který nedal dopustit na svůj verpánek. Ale jak se vyrovnat s tisíci hřebíčků, matiček, těsnění, šroubováků a vrtáků? Co s těmi kousky překližek, lin a tapet? K čemu všechny tyto věci táta potřeboval? A potřeboval je vůbec? Nevím, přesně. Ale podle toho, že dokázal spravit vždycky téměř všechno, tak odhaduji, že asi ano. tata_kutil

Byl to jeho svět. A já jsem teď v něm a musím se rozhodovat. Vím, že musím. Ale zároveň mám pocit jakéhosi znesvěcení toho „jeho světa", který celý svůj život budoval a opatroval. Nacházím jeho poklady a chtě nechtě, se musím se z mnohými z nich rozloučit. Potřebovat je totiž nebudu. Přijde mi to nespravedlivé a velmi líto, až k pláči.

Pro něho měly význam a potřeboval všechny ty věci, já ale ne... A tak se probíráte nejrůznějšími věcmi a nutně vás napadne, že takhle bude jednou někdo třídit věci po vás. Je to děsuplná představa... Ptáte se po smyslu života? Já teď také, byť B-ha znám a po jeho cestě jdu...

A najednou neznám žádný výstižnější verš z Bible 21, než tento: „Prach jsi a v prach se obrátíš..." Říká Hospodin Adamovi a Evě v Genesis 3,19, když zhřešili. Tátovi bylo 69 let a stále mi připadal tak nějak mladý, stejný, nestárnul. Samozřejmě jsem věděla, že tu nebude věčně, ale že se ani nerozloučí, to jsem nečekala...

Táta si toho červnového rána udělal snídani. Doma si uklidil, jak míval ve zvyku - uložil peřiny do starého peřiňáku a také pyžamko, které si úhledně složil. Umyl nádobí, připravil si řízky na večeři a dal je do ledničky, nachystal složenky, které chtěl odpoledne zaplatit na poště...

Před polednem mu nebylo dobře. Záchranka, kterou tátovi zavolala sousedka, přijela během čtyř nebo pěti minut, ale ani přes resuscitaci lékařů mu nebylo pomoci. Zemřel rychle, netrpěl. Asi tak, jak by si to mnozí přáli...

Držím v ruce tátova tmavomodrého kulíška s bambulí, dívám se na tátovy fotografie a zase pláču...

 


Fotografie:

Fotoalbum Ladislava Kardoše - Šiandera

www.flikr.com

Autor: Hana Rebeka Šiander | pátek 28.8.2009 9:01 | karma článku: 37.15 | přečteno: 7867x

Další články blogera

Hana Rebeka Šiander

Dvanáctero pro lepší život Pražanů

Po dvou letech v Praze jsem v šoku, jak moc se Pražené změnili. Z milých, ohleduplných a vstřícných lidí se stali hrubí a arogantní lidé. Největší změny vidím u dvacátníků a třicátníků. Copak jim nikdo neřekl o etiketě?

8.3.2024 v 1:04 | Karma článku: 17.50 | Přečteno: 756 | Diskuse

Hana Rebeka Šiander

79. výročí osvobození koncentračního tábora Auschwitz - Birkenau

Každý rok bysme si měli připomínat výročí osvobození koncentračního tábora v Osvětimi, ke kterému došlo 27. ledna roku 1945. Také letos se přímo v koncentračním táboře konal slavnostní večer za účasti přeživších a politiků.

27.1.2024 v 20:32 | Karma článku: 18.70 | Přečteno: 456 | Diskuse

Hana Rebeka Šiander

Recenze knihy „Zítra přijde Olah“ od Martina Sichingera

Kniha spisovatele Martina Sichingera „Zítra přijde Olah“ je dokonalou, trefnou, vtipnou a jasnou sondou do života 80. let XX. století ve Vimperku na Šumavě. Ne však pohledem dospělých, ale očima žáka 7. C Michala Zídka.

20.1.2024 v 19:16 | Karma článku: 9.63 | Přečteno: 303 | Diskuse

Hana Rebeka Šiander

Tak se nám tu rozmohl takový nešvar: Dloubání prstem v nose!

Poslední roky jsem narazila na příšerný jev – dloubání prstem v nose. Prostředí, ve kterém se mu daří, je pražské metro, tramvaje a autobusy. Kdo jsou hříšníci? Mladí chlapci od 14 do 20 let. Nesmiřujme se s tím a bojujme!

18.1.2024 v 20:02 | Karma článku: 15.21 | Přečteno: 616 | Diskuse

Další články z rubriky Osobní

Tereza Ledecká

I duše mohou plakat

Někdy potkáte někoho, bez koho už nedokážete žít..., a tak, když vás osud rozdělí a pak následně zase spojí, neváháte ani chviličku... Pro Marušku...

29.3.2024 v 11:16 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 62 |

Tereza Ledecká

IQ tykve ?

Jednou v Básnících se Štěpán Šafránek zeptal pana profesora, "Jak člověk pozná, že je blb?" Pamatujete, co mu na to odpověděl? "Chytrej člověk to nepozná nikdy, a blbci je to jedno!" Tak vám přeju, ať nikdy nedojdete poznání...

28.3.2024 v 14:15 | Karma článku: 13.66 | Přečteno: 247 |

Lucie Svobodová

Magor

Přátelé, širší rodina - každý reagoval na mé členství odlišně. Někteří na mě neustále křičeli, že jsem magor. Jiní si to pravděpodobně také mysleli, ale rozhodli se nechat si to pro sebe.

28.3.2024 v 8:59 | Karma článku: 13.69 | Přečteno: 1497 | Diskuse

Vlastík Fürst

Pravopis máš hrozný, ale piš dál!

Jaké máte vzpomínky na svá školní léta? Měli jste také svého oblíbeného učitele - učitelku? Nebo jste dokonce byli platonicky zamilovaní do vaší kantorky - kantora?

27.3.2024 v 14:30 | Karma článku: 22.66 | Přečteno: 474 | Diskuse

Tereza Ledecká

Sněžkolezkyně

My Češi jsme pověstní svými nákupními výpravami do Polska, ale věřte, že na dně Lomniczky nic nekoupíte, a ještě za to draze zaplatíte

20.3.2024 v 23:29 | Karma článku: 10.93 | Přečteno: 297 |
Počet článků 620 Celková karma 15.28 Průměrná čtenost 3816

Narodila jsem se v roce 1979 v Hradci Králové. Baví mě studovat a vzdělávat se, a tak jsem vyučená švadlena a kuchařka, ale i sociální pracovnice. Vystudovala jsem theologii. Jsem absolventkou Policejní akademie PČR.

Během svého života jsem se věnovala mnoha povoláním. Pracovala jsem v McDonald´s, byla jsem asistentkou ve vzdělávací společnosti, realitní makléřkou i státní úřednicí na Ministerstvu obrany ČR.

Nejvíce mě zaujala práce v médiích (rádio, TV, noviny) a objevila jsem, že mě baví psát. Pracovala jsem jako novinářka v oblasti V.I.P. a politiky.

Píši recenze pro Palmknihy.cz. Jsem blogerka, spisovatelka a recenzentka knih a filmů.

V únoru 2012 mi vyšel můj první román pro ženy, kniha BRIGITA. V prosinci 2012 se objevila na světě druhá kniha HEDVIKA. V roce 2020 jsem napsala nový ženský román, který se jmenuje MARIANNE a hledám nakladatele, abych mohla knihu vydat. A pracuji na dalších knihách.

Najdete mě také na MÉM WEBU: http://siander.cz

Můžete mi napsat na E-MAIL: siander@siander.cz

Počet návštěv podle TOP listu:

TOPlist

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Pliveme vám do piva. Centrum Málagy zaplavily nenávistné vzkazy turistům

Mezi turisticky oblíbené destinace se dlouhá léta řadí i španělská Málaga. Přístavní město na jihu země láká na...

Velikonoce 2024: Na Velký pátek bude otevřeno, v pondělí obchody zavřou

Otevírací doba v obchodech se řídí zákonem, který nařizuje, že obchody s plochou nad 200 čtverečních metrů musí mít...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...