Dvanáctero pro lepší život Pražanů

Po dvou letech v Praze jsem v šoku, jak moc se Pražené změnili. Z milých, ohleduplných a vstřícných lidí se stali hrubí a arogantní lidé. Největší změny vidím u dvacátníků a třicátníků. Copak jim nikdo neřekl o etiketě?

Když jsem se přistěhovala před dvěma roky z Ústí nad Labem do Prahy, byla jsem v šoku, jak moc se Pražané změnili. Abych to upřesnila. V Praze jsem dříve žila sedm let, což je dle mého úsudku celkem dost dlouhá doba, aby člověk vnímal „tep a život města“. Pak jsem se ocitla v Ústí nad Labem a tam jsem strávila dlouhých jedenáct let.

Celou dobu jsem se však těšila, až se znovu vrátím do Prahy. Jednak jsem si hlavní město zamilovala a pak jsem se v Praze vždycky cítila doma.

Vím, že jedenáct let je dlouhý čas. Však taky jak by ne? Stěhovala jsem se, když mi bylo 31 let a vracela jsem se ve 42 letech. Těšila jsem se na Prahu jako takovou, na známé ulice, oblíbenou architekturu, ale i na Pražany jako takové. Jsou jiní na rozdíl třeba od lidí žijících v bývalých Sudetech, nebo např. na Moravě.

Když jsem v Praze mezi roky 2003 a 2010 bydlela, vnímala jsem Praženy jako milé, vstřícné a ohleduplné lidi, kteří byli ochotni pomoci tomu, kdo to potřeboval.

Co mi ovšem nedošlo, že z generace, která tehdy byla ještě dětmi, budou dnes dvacetiletí lidé a ti, kteří byli tehdy dvacetiletí, budou dnes zralí třicátníci.

Po dvou letech v Praze se zamýšlím, co se s lidmi v tomto největším městě v našem státě stalo? Nemine ani jediný den, abych nenarazila na hrubého, nevychovaného, neohleduplného, nebojím se napsat nevycválaného, arogantního člověka, který je prost slušného chování. U dospívající a mladé generace mužů (mám na mysli dvacátníky a třicátníky) je to téměř norma.

U čtyřicátníků je to o něco lepší. U padesátníků jsou pravidla slušného chování výrazně lepší, u šedesátníků a výše jsem zjistila, že se mohu víceméně spolehnout, že znalost etikety je otázkou jejich osobní cti a nelze jim téměř nic vytknout. Jak říkám, jsou zkrátka „ze staré školy“.

Co se týká žen, nevychovanost dospívajících dívek, dvacátnic a třicátnic, je o kousíček lepší. Není am taková hrubost jako u mužů, ale stále je to žalostné. Základy slušného chování chybí. Kde jsme udělali chybu? Co se stalo? Co jsme zanedbali? Opravdu se nám tohle líbí?!

NÁZORNÝ PŘÍKLAD

Za dva roky v Praze jsem si ještě nezvykla na situaci, že když vycházím ze dveří veřejného úřadu, je běžné, že muži, kteří vycházejí přede mnou, si pospíší, bleskově otevřou dveře, proklouznou a mně se zavřou dveře těsně před obličejem. Stačilo by počkat dvě tři sekundy a přidržet dveře i pro mě. Ale to ne! To se už neděje. I když se jedná o vzorovou situaci, jako ze společenské etikety vystřiženou, zdá se, že toto chování je na denním pořádku.

Ovšem nedávno se mi stalo, že jeden padesátník mě předešel, podržel mi dveře a dal mi dokonce přednost, abych mohla jít první. Vyrazilo mi to dech! No, dech ne, ale slzy v očích jsem měla zaručeně. Tak mě to dojalo! Usmála jsem se v rozpacích na muže a poděkovala mu.

• „Není zač,“ odpověděl stručně a taky se usmál.
• Byla jsem tak překvapená, že mi taky nezavřel dveře před nosem, že jsem se ještě venku na něj otočila a řekla: „Víte, tohle už muži nedělají, že by podržely dveře ženě.“
• „Já vím, a je to hrozné,“ dodal muž smutně.

Pak jsme si popřáli pěkný den a rozloučili se. Bylo to milé, ale zároveň velice smutné a pravdivé.

A tak vzpomínám na to, jak se mi žilo krásně v Praze před léty, kdy lidé dodržovali pravidla společenské etikety. Rozumějte mi prosím dobře – já si nedělám nároky, že vychovám ze svých spoluobčanů mistry jako je třeba Ladislav Špaček, ale dodržování základních pravidel by opravdu zjednodušilo život nám všem. Věřím, že by se nám lépe v Praze žilo.

Možná se stalo, že dospívajícím a mladým nikdo neřekl, že existují morální pravidla, která vyspělá společnost jednoduše dodržuje. Možná žijí ve svých vlastních bublinách a představách, že demokracie znamená, že všechno a všude je dovoleno. Anebo jsou přesvědčeni o velikosti svého vlastního ega a svých osobností natolik, že ostatní lidi kolem (byť je potkávají v Praze na každém rohu), nevnímají? Těžko říci, ale domnívám se, že udělat se s tím něco musí!

Proto jsem dala dohromady DVANÁCTERO PRO LEPŠÍ ŽIVOT PRAŽANŮ. Pokud budete mít chuť a čas, budu vděčná, když se tento můj počin rozšíří do všech stran a míst. Největší radost však budu mít, když tento můj blog donutí každého z nás se nad sebou zamyslet a změnit své chování.

Pokud jsme zapomněli na pravidla slušného chování – oprašme je! Pokud jsme o nich nikdy neslyšeli - naučme se je! Hlavně je každodenně aplikujme a žijme! Skutečně věřím, že kdybychom to udělali všichni, což je milion Pražanů, radikálně se tím změní atmosféra města a bude se nám všem žít daleko lépe!

DVANÁCTERO PRO LEPŠÍ ŽIVOT PRAŽANŮ

1) POZDRAVTE

Možná si řeknete, že se jedná o základní pravidlo, ale jak jsem se přesvědčila, dodržuje ho už jen hrstka lidí. Pokud se potkáte s neznámým člověkem, pozdravte „Dobrý den“, případně po 18. hodině, „Dobrý večer“. Ti, kteří si chtějí „vyhrát“ a chtějí být neotřelí, mohou říct „Pěkné poledne“ (ve 12 hodin) nebo „Pěkné odpoledne“ (po 12. hodině).

Když se loučíte, řekněte „Na shledanou“. Je to určitě stokrát lepší, než se po jednání otočit a bez rozloučení odejít!

Pokud jste mladí a znáte se, asi bych se držela klasického „Ahoj“ či „Nazdar“, nebo co si to dnes mladí mezi sebou říkají. Nemíním předstírat, že to vím.

Možná se to zdá legrační, ale uvidíte, že sklidíte úspěch. Nepozdravit druhého člověka či ignorovat jeho pozdrav je výrazem hrubého jednání a projevem neúcty. Dáváte tím najevo, že si daného člověka nevážíte, ba přímo jím pohrdáte. Jako kdybyste mu řekli přímo do očí: „Nejsi pro mě důležitý!“

2) PŘEDSTAVTE SE

Je tragické, s kolika lidmi jednám a oni se neumějí během obyčejného společenského kontaktu představit. Někdo mi pošle e-mail a neosloví mě, ačkoliv moc dobře ví, jak se jmenuji. Jiný člověk reaguje na nějaký můj inzerát a začne smlouvat, abych mu zlevnila nabízené zboží o dva či dokonce tři tisíce korun, a nepřijde mu trapné, že ode mě něco chce, ale nepředstaví se. Budu naprosto upřímná - s takovými lidmi se mi nechce ani jednat, ani jim odpovídat na jejich poptávku. Pokaždé se ve mně zvedne zloba a hořkost vůči takovým lidem.

Také jsem zjistila, že lidé, kteří se nepředstavují, jsou často drzí. Dovolí si překračovat hranice slušnosti více, než ti, kteří se představí. Pravděpodobně je to otázka výchovy na sociálních sítích - když člověk jedná pod nic neříkajícím nickem, na druhé straně nikdo netuší, o koho jde a je to příležitost k drzosti, oprsklosti a hrubosti.

Přitom stačí na začátku konverzace říct: „Jmenuji se….“, nebo v závěru SMS či e-mailu se podepsat.

Tím, že se nepředstavíte a přitom od druhého člověka něco požadujete, překračujete všechny meze společenského chování. Aby se mezi vámi a druhou osobou vytvořil např. obchodní vztah, a dobře se vám jednalo, se musí vytvořit atmosféra důvěry. Stačí po pozdravu říct či napsat, jak se jmenujete – jméno a příjmení. Je to tak jednoduché!

Pokud tuto část – představování sebe sama – považujete za ztrátu času, klesá v očích druhých lidí váš kredit. Věřte mi, kdo se neumí představit, nemá úroveň. Něco je v jeho životě špatně.

K dobrému bontonu patřilo dát při prvním kontaktu také svou vizitku. Pokud máte složité jméno a příjmení, tak je to nutností (viz Ladislav Špaček a jeho knihy o etiketě). Musím však říct, že i na tohle lidé zapomněli, nebo se to nenaučili nikdy. Když někomu podám vizitku, stává se mi, že na mě lidé koukají, jako kdyby nikdy v životě vizitku neviděli a netušili, co si s ní počít. Obávám, že to je smutná pravda.

3) PODĚKUJTE

Poděkováním vyjadřujte druhému člověku úctu, laskavost a také vděčnost, že pro vás udělal něco udělal. Nebo něco, co vůbec nemusel. Poděkovat se sluší za podržení dveří, když vám někdo uvolní místo v přeplněné tramvaji či metru, když dostane žena květinu či dárek, když si manžel vzpomene na výročí svatby, ale také číšníkovi, když vás dobře obsloužil v restauraci, nebo když vám prodavačka spočítá nákup. Poděkujte své mamince, že pro vás připravila snídani. Poděkujte tátovi, že nakoupil a donesl potraviny domů. Poděkujte za to, že vás druhý miluje, nebo za báječný sex.

Meze se nekladou! Děkujte tak často, jak je to možné! Je to malé gesto a velice krátké slovo – „Děkuji“ – pokud chcete zahrát na hlubší city, řekněte osobnější „Děkuji vám“ - ale uvidíte, jakou odezvu to vyvolá na druhé straně. Tomu, komu poděkujete, změníte život. Uděláte mu radost a oceníte jeho práci. Vám, děkujícím, to přinese do života radost, vděčnost a optimismus.

4) DEJTE PŘEDNOST TOMU, KDO VYCHÁZÍ ZE DVEŘÍ

Toto je pravidlo, které bylo během mého dětství, dospívání, ale i dospělosti, naprosto normální. Zkrátka jsme jej znali a dodržovali všichni automaticky. Až v posledních letech zapadlo. Nyní to vypadá tak, že muži i ženy se hrnou ven i dovnitř zároveň, nikdo nedává přednost nikomu.Tlačí se, narážejí do sebe, jsou naštvaní, že nemohou projít, tam, kam chtějí! Všichni se cpou do veřejných budov, obchodních center, multikin, obchodů s potravinami, do metra… naráz.

A přitom se opět nejedná o nic složitého. Tak si to zopakujme!

Člověk, který vychází odkudkoli, má přednost. Člověk, který vchází kamkoliv, musí trpělivě pár sekund počkat, až ten první projde, pak teprve nastane jeho čas a může vejít např. do budovy, obchodního centra atd. Pokud vychází více lidí, tak trpělivě a slušně počkáte, až vyjdou všichni ven (už mají vyřízeno, nakoupeno, jsou na cestě domů…), pak jste na řadě vy.

Jiné pravidlo, jak se vystřídat mezi dveřmi, neexistuje!

5) CHOĎTE NA ULICI VLEVO

Tohle je pravidlo, které mě naučil táta, když mi byly dva roky a vodil mě každý den do jeslí. Je tak jednoduché, že se ho naučíte ihned. A pozor – je velice účinné!

Nyní to na pražských ulicích vypadá, že lidé chodí všemi směry. Někdo se drží vlevo a občas kličkuje mírně ke středu, hodně lidí chodí prostředkem a zbývající se drží vpravo.Vypadá to tak, jako kdyby lidé po pražských ulicích chodili tak, jak to cítí. Tam, kde se jim líbí nejvíc. K tomu ještě přidejme to, že každý druhý či třetí se během chůze dívá do mobilu a ne na to, kam jde. Ruku na srdce, tohle se vážně nedá praktikovat každý den na ulicích milionového města!

Je jedno, zda se díváte na náměstí, ulice, obchodní centra, metro… všude panuje naprostý chaos! Lidé do sebe hrubě narážejí (navíc se ani neomluví), jsou naštvaní a napružení! Když se vám tohle stane dvacetkrát či třicetkrát za den, ani se tomu nedivím! Taky už pak ztrácím trpělivost! Je to vážně k zešílení! A k tomu se všichni ještě diví, jak ten chaos blbě funguje!

Jaké je tedy řešení? Choďte vlevo! Ti, kteří půjdou proti vám a budou se držet na své levé straně, se vám automaticky a zákonitě vyhnou!

Prosím, Pražané, naučme se toto jednoduché pravidlo! Choďme pouze vlevo. Všem se nám uleví.

6) NECHOĎTE NA SEMAFORU NA ČERVENOU

Opět další pravidlo, které mě táta učil od tří let a neustále mi jej vštěpoval do hlavy.

Možná vám to přijde směšné, ale v Praze jsem několikrát zažila, jak v centru města, poblíž Náměstí I. P. Pavlova, dispečink řídící dopravu, pozastavil semafory. Měla bliknout zelená, ale nestalo se. Stále vytrvale svítila červená. Minutu za minutou. Mnozí chodci to pochopili a trpělivě čekali. Jiní to nepochopili a začali přebíhat na červenou po přechodu, a to i tehdy, kdy už bylo slyšet houkačky hasičských vozů! Dokonce, i když se vozy závratnou rychlostí řítily k našemu přechodu, i tak se „urvaly“ dvě dvacetileté dívky a na poslední chvíli se rozhodly, že přeběhnou na druhou stranu. Tři rozjetá hasičská vozidla musela samozřejmě zpomalit, aby dívky nepřejela!

V takových okamžicích si kladu otázku, zda mají takové dívky v hlavě mozek nebo seno?! Pochopily vůbec, že právě někdo může uhořet v domě či bytě? Že právě v tuto chvíli někde někdo v Praze bojuje o život? Že mu hasiči jedou pomoci, jak nejrychleji můžou?!

A tak máme po Praze na různých místech malé pomníčky, pomníky a pietní místa dětí i dospělých. Často se jedná o ty, kteří si řekli: „To ještě stihnu.“

Takže zásadní pravidlo semaforů zní: Červená barva znamená stůj! Zelená barva znamená jdi!

Pokud v Praze někdo z centrálního dispečinku dopravy pozastaví na pár minut dopravu a začne ovládat semafory, má k tomu závažné důvody. Nikdo to nedělá z plezíru, ani proto, abychom tam jen tak stepovali před „zebrou“ a nudili se, protože nás chtějí naštvat.

Nevím, zda jste si toho také všimli, ale když pravidelně pozoruji ty, kteří chodí na červenou, tak si většinou polepší o dvě, možná pět sekund. Opravdu za to stojí riskovat život?

Prosím, dodržujme pravidla silničního provozu a choďme na semaforech pouze na zelenou.

7) DÁMA MÁ VŽDYCKY PŘEDNOST

Nevím, kam se tohle krásné, galantní a gentlemanské gesto vytratilo! Ale už jsem slyšela od mužů říkat: „Já ženám přednost nedávám, protože to nechtějí. Urazilo by je to!“

Budu zcela upřímná, přijde mi to jako chucpe! Jednoduše výmluva, proč se nezachovat jako gentleman a neprokázat ženě úctu. Opět se jedná o jedno z mnoha pravidel etikety.

Znám spoustu žen nejrůznějšího věku a ani od jedné jsem nikdy neslyšela, že by ji kdy urazilo, když jí muž dal přednost např. ve dveřích, když ji pustil sednout v tramvaji, když jí muž galantně nabídl pomoc při oblékání do zimního kabátu atd. Naopak, velice si to chválily a některé u toho dokonce, vážení pánové, zasněně vzdychaly: „Kdeže ty loňské sněhy jsou!“

Je to jednoduché gesto, kterým muži prokáží úctu ženám. Muži, ukažte, že vám na slabším pohlaví záleží. Tohle potěší téměř každou ženu. Pokud ne, tak to budou skutečně jenom výjimky.

8) KDYŽ MÁTE RÝMU NEBO KAŠEL, POUŽÍVEJTE KAPESNÍK

Je to základní zdravotnické pravidlo a zároveň pravidlo dobrého bontonu, kterým prokážete, že vy nejste pánem světa a že vám na zdraví druhých lidí záleží.

Je jedno, zda je pandemie covidu-19, černého kašle, záškrtu, chřipky, angíny, nebo jste jenom nastydli během víkendu. Faktem zůstává, že pokud už musíte mezi lidi (základním pravidlem slušnosti je, že když je člověk nemocný, tak mezi lidi nechodí, aby je nenakazil) a prskáte bacily a viry a rozšiřujete kapénkovou infekci na všechny strany, abyste si zakryli kapesníkem nos i ústa. Nejlépe ještě rouškou či respirátorem (když už jsme si je nakoupili do zásob).

Věděli jste, že když si nekryjete nos a kýchnete, letí kapénková infekce až tři metry a zasáhne všechny kolem?

Opět jednoduché pravidlo slušného chování, které oceníme my, zdraví. Také však můžete negativně na další týdny ovlivnit desítky či stovky ostatních lidí tím, že onemocní. Přemýšleli jste někdy nad kapesníkem z této perspektivy?

9) KDYŽ VIDÍTE ČLOVĚKA V NOUZI, POMOZTE MU

Řekla bych, že o tom snad ani není třeba psát, že to je samozřejmost. Ale není. Kdysi to tak bývávalo. Nyní, když se něco stane, a je jedno, zda si dospívající vybíjejí své komplexy méněcennosti na mnohem mladším dítěti, nebo když se stane nehoda, případně když se manžel nevybíravě naváží hrubým způsobem do své manželky na veřejnosti, nebo když potřebuje pomoci hendikepovaný či starý člověk na schodech metra… většina lidí kouká, jiní si vyndají chytré telefony a natáčí to, další jdou netečně dál a nechtějí vidět ani slyšet.

Tak tohle všechno je špatně! Normální je pomáhat! Normální je zastat se slabšího člověka, který potřebuje pomoci a nabídnout mu ochranu.

Dělejme to! Nepředstírejme, že jsme hluší a slepí! Jednoho dne se může stát, že budeme potřebovat pomoc my sami.

10) KDYŽ NĚKOMU NĚCO SLÍBÍTE, TAK TO SPLŇTE

Triviální prohlášení, ale má velký dopad. Často mám dojem, že žiju v době, kdy hodně lidí něco řekne, prohlásí, slíbí, dohodnou… a jako kdyby to nic neznamenalo. To je samozřejmě chyba.

Každé naše slovo, které řekneme, má veliký význam. Zavazuje nás, abychom ho dodrželi. Důvěryhodný, věrný a loajální člověk se pozná podle toho, že se na něj můžete spolehnout. Že to, co řekne, také splní.

Když už tedy něco slíbíte, tak to splňte. Pokud víte předem, že nebudete moci slib dodržet, tak raději neslibujte. Nejenže se budete jevit jako lháři a „slibotechny“, ale na druhé straně po vás zůstanou zklamaní lidé, kteří vám nebudou důvěřovat.

12) KDYŽ JDETE POZDĚ, OMLUVTE SE

Zaráží mě, že v době, kdy všichni vlastníme mobil a téměř non-stop ho máme při sobě, se nedokážeme omluvit, když přijdeme na schůzku, do kavárny či na jednání pozdě. Jako kdyby bylo samo sebou, že všichni chodí pozdě a tudíž to musí všichni chápat.

To je omyl! Ke slušnému vychování patří, že když si něco s někým dohodneme, a víme, že tam nemůžeme dorazit včas, tak se zkrátka a jednoduše omluvíme za zpoždění předem. Zavoláme nebo pošleme SMS zprávu. Obojí je rychlé, ale velice účinné. Hříchem není přijít pozdě (pokud to neděláme záměrně, často a nezneužíváme dobroty druhých lidí), ale že se neomluvíme.

Pojďme se vrátit ke znalosti a dodržování společenské etikety. To není přežitek ze Zlaté éry První republiky. To není něco, co se jenom týkalo našich prarodičů. Je to projev úcty k lidem. Znakem dobrého vychování. Společenská etiketa je něco, co vám otevře srdce nejrůznějších lidí a dveře do lepší společnosti. Není výhrou se chovat jako buran (jak nám to předváděl bývalý prezident Miloš Zeman), ale výhrou je chovat se slušně, s taktem a důstojností vůči všem lidem. Pojďme se držet toho, co je dobré a bude se nám v Praze snadněji a krásněji žít.

Krásné jarní dny vám přeje Vaše blogerka Hana Rebeka Šiander