Proč jsem začala nakupovat v second handu - II. díl

Stále se zvyšující ceny oblečení, nekvalitní umělé materiály, oblečení bez nápadu, móda jako přes kopírák, kterou nosí téměř každá žena v ulicích. To jsou hlavní důvody, proč jsem začala nakupovat v second handu.

Tento blog volně navazuje na můj předchozí I. díl – Proč jsem začala nakupovat v second handu“. Můžete si jej přečíst zde: https://siander.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=770096

V roce 1993 jsem nastoupila na rodinnou školu, kde jsem se studovala dva obory – odívání a výživu. Oba předměty byly doplněny týdenní praxí, která se střídala po třech týdnech. To, co jsme se tedy naučili během týdne v teorii, uváděli jsme další týden do praxe, a to jak šití, tak vaření.

CO VŠECHNO JSEM SE NAUČILA JAKO ŠVADLENA?

V odívání jsem se během tří let naučila všechno, co potřebuje znát dámská krejčová. Od textilních materiálů, jejich původu a údržby, přes krejčovské detaily (dírky, kapsy, zipy, rozparky, záševky…), až po konstrukci střihů. V praxi jsem si ušila zástěru na vaření (tím nejjednodušším se začíná), dámskou halenku, sukni, kalhoty a nakonec šaty. Některé z mých talentovaných kamarádek šily saka s podšívkami či společenské korzety.

Už během studií jsem si začala upravovat oblečení, které jsem našla doma ve skříních. Nové oblečení jsem neměla, ale šaty po matce, které mi dala k dispozici, jsem si upravovala, aby mi seděly. Pár kusů oblečení jsem dostala od táty. Ale i tak jsem měla oblečení málo. Většinou jsem nosila stále dokola asi deset kusů oblečení.

Začala jsem chodit o letních prázdninách na brigády. Těšila jsem se, že si za peníze koupím něco zajímavého. Já si chtěla koupit jedno nebo dva druhy oblečení, ale drahé a kvalitní v kamenných obchodech. Moje matka byla jiného názoru. Měla představu, že když už jsem si vydělala peníze, tak mi nebude nic kupovat na sebe a utrácet své peníze, ale donutí mě, abych všechny vydělané peníze z brigády utratila a koupila toho co nejvíc.

NÁKUPY OBLEČENÍ A BOT NA VIETNAMSKÝCH TRŽIŠTÍCH

Matka mě dovlekla na vietnamské tržiště a pod tlakem jsem si koupila asi čtyři kusy oblečení. Kupování s matkou bylo utrpení v každém ohledu. Domnívám se, že moje matka ho nesnášela. Její představa o nakupování byla – vtrhnout co nejrychleji na tržiště, pokud možno nic nezkoušet, v žádném případě nesmlouvat, rychle pořídit pár levných kusů oblečení a alou domů!

Matka byla po nákupu spokojená (nic ji to nestálo). Ale já byla nešťastná, nespokojená a zahořklá (když jsem zjistila, co jsem si ve skutečnosti koupila).

Například sportovní boty. Byly sice na první pohled velice hezké a byly v mé velikosti. Ale problém byl, že po několika obutí těchto bot, začaly nesmírně smrdět. Když jsem v těchto botách někam šla, musela jsem to promyslet předem. Nikdy, v žádném případě jsem si totiž nikdy nesměla boty sundat! Lidé kolem by padly smradem a já nejspíš zemřela hanbou! A to je to poslední, co během dospívání opravdu nepotřebujete!  

V žádném případě nepomohlo je vyprat (ano, to je přeci nápad č. 1), postříkat různými prostředky, nebo je dávat větrat na balkón. Netuším, z čeho byly boty vyrobeny, ale nosit je bylo naprosté utrpení. Nehledě na to, že byly ze špatného (měkkého) materiálu, který ničil zdravou klenbu nohy, a já si ničila zdraví. Kdybych je nosila několik let, zdárně bych se propracovala k deformaci noh a měla bych ploché nohy.

Dalším příkladem byla džínsová bunda. Ten, kdo v 90. letech XX. století neměl džísku, byl out! Slečny, ženy a dámy, kdo z nás to nezná? Pokud jste dospívaly v 90. letech XX. století, víte naprosto přesně, o čem zde píši. Dlouho jsem po džísce toužila, ale nemluvila jsem o tom. Věděla jsem, že mi ji matka nikdy nekoupí. Tak jsem o džísce jako snad každá puberťačka snila a tajně toužila. Matka se mě jednou ptala, co bych si přála k Vánocům, tak jsem se statečně přiznala k džísce.

Jak myslíte, že to dopadlo? K Vánocům jsem ji nedostala, ale když jsem si v létě přinesla domů peníze z brigády, tak mě matka opět dovlekla na vietnamské tržiště a prohlásila: „Tak si teď můžeš splnit svůj sen!“

Nakupování bylo opět v rychlosti – honem, honem, honem. Domů jsem si tedy přinesla džísku a další věci. Ale když jsem si džínsovou bundu po příchodu domů oblékla a prohlížela si sama sebe v zrcadle, bylo to divné. Něco bylo špatně.

Bundu jsem si sundala, vzala krejčovský metr a přeměřila rukávy. Utrpěla jsem šok! Jeden rukáv byl o 6 cm širší než druhý a také delší asi o 7 cm než ten druhý. Dírky na knoflíky byly odfláknuté a trhaly se nitě. Jak je možné, že jsem si toho nevšimla na tržišti? Proč jsem se zase nechala natlačit do takového kvapného nakupování? Mám psát, že jsem měla obrovské výčitky svědomí? Rozplakala jsem se! Nakonec jsem si jako švadlena poradila a džínovou bundu upravila.

Tehdy, když mi bylo 17 let, jsem se definitivně rozhodla, že nakupovat oblečení u „Vietnamců“ už nikdy nebudu. Své slovo jsem dodržela.

Víte, možná máte jinou zkušenost, a možná je dobrá a vy jste s nákupy na vietnamských tržištích spokojeni. Ale pokud trochu rozumíte kvalitě materiálů, tvorbě střihů, technologii šití různých druhů oblečení, pak zjistíte, že se skutečně nemůže jednat o bezvadné (rozumějte: bez vad) oblečení. Ostatně i cena, za kterou se dá oblečení na vietnamských tržištích či obchodech pořídit, nemůže v žádném případě odpovídat kvalitě oblečení.

Znám několik lidí, kteří tam nakupují. Ale když se jich zeptám, jak jsou s tímto oblečením spokojeni, pak upřímně přiznávají, že s ním často buď doma sami zápasí (s jehlou a nití) a upravují ho, anebo se obracejí na někoho v rodině, kdo trochu šít umí a „dá to nějak do pořádku“.

Zvláštní na tom je, že se jedná převážně o ženy, kteří vydělávají nemalé peníze a mohly by si dovolit nakupovat v luxusních buticích, nebo dokonce mít osobní švadlenu. Není problém v penězích, ale v tom, že nedokáží rozeznat kvalitu od šuntu a absolutně nerozumí tomu, co znamená – umět se dobře obléknout.

CO PO UČŇÁKU? ŠÍT SICE UMÍM, ALE VYPLATÍ SE TO?

Když jsem tedy už šít uměla, a složila zkoušky z předmětu odívání a obdržela výuční list, to mi bylo 17 let, neplánovala jsem, že si budu doma šít. Třeba šaty na léto jsem si občas ušila, to ano, nebo letní kalhoty, ale nevěnovala jsem se tomu.

Ono totiž šít oblečení stojí nejen zaplatit kvalitní látku, nitě, knoflíky či zipy, ale také čas. Navíc látka na šaty vyšla v 90. letech natolik, jako kdybych si koupila hotové šaty v kamenném obchodě. Ale ušetřila si tím tři čtyři dny práce. A tak jsem si raději občas našetřila peníze a kupovala hotové oblečení.

Second handy byly u mě stále ještě v nemilosti a nakupovat v nich bylo pod moji úroveň.

NAKUPOVAT OBLEČENÍ Z ŘETĚZCŮ JE TAK SNADNÉ!

Když přeskočím pár let v čase, tak jsem konečně vydělávala a mohla jsem si kupovat všechno, co jsem potřebovala i chtěla. Nakupovala jsem oblečení v řetězcích jako např. Orsay, C&A, H&M, Camaieu, Reserved… V těchto obchodech mi oblečení perfektně sedělo a nemusela jsem ho nijak upravovat. Ať už se jednalo o halenky, kalhoty či šaty. Přiznávám, bylo to pohodlné, snadné a příjemné.

ČÍNSKÉ A KAMBODŽSKÉ ŠIČKY PRACUJÍCÍ ZA MINIMÁLNÍ PENÍZE

Na začátku 21. století jsem se nezajímala o to, v jakých podmínkách se oblečení šije, kdo jsou ony šičky makající na mašinách v otřesných poměrech, ani jak se zboží „konzervuje“ chemikáliemi před napadením škůdci a pomačkáním, přepravuje v lodích po mořích z jednoho světadílu na druhý. Vždyť Čína a Kambodža je tak daleko! Nikdo v mé blízkosti o to nejevil zájem. Zkrátka jsme bezstarostně shopovali, nakupovali a utráceli.

CHYBĚLA MI ORIGINALITA, OBLEČENÍ BYLO DRAHÉ, Z UMĚLÝCH MATERIÁLŮ A NEKVALITNÍ K TOMU

Ale čím víc jsem nosila oblečení z řetězců, tím víc mi něco chybělo a byla jsem nespokojená. Na prvním místě jsem postrádala nápaditost a originalitu. Nosila jsem to, co všichni. Bylo to jako přes kopírák. Na trhu se objevila kolekce s určitými prvky a v daných barvách pro onen rok a toto oblečení následně zaplavilo všechny řetězce a všichni to nosili. Kdo to nenosil, nebyl „in“. Nebyl moderní!

Navíc jsem zjišťovala, že čím jsem starší, tím víc dávám přednost kvalitnímu střihu, který dokáže podtrhnout pěkné linie mého těla a mistrně zakryje nedostatky. Kdo z nás má dokonalou postavu, dámy? Ruku na srdce, nikdo. Oblečení může být sice moderní, ale když postrádá dobrý střih pro vaši postavu, je to k ničemu. I když to může být právě trendy kousek (který módní časopisy a jejich guru doporučují) a může být ze značkového obchodu za drahé peníze, budete v něm vypadat špatně.

Začala jsem se znovu zaměřovat na materiály. U každého oblečení jsem se podívala na cedulky (všité na rubu oblečení do švu) a pročítala jsem složení materiálů. Byla jsem v šoku! Spousta toho, co se mi na první pohled líbilo, bylo vyrobeno z umělých vláken – polyester (u tkanin) a polyamid (u pletenin - svetrů a šatů, šál a čepic). Došlo mi, že to je hlavní příčina toho, proč se stále v teplejším počasí potím a proč mrznu, když se ochladí. Jak to, že jsem na tuto zásadní věc zapomněla?!

Když jsem se soustředila na přírodní vlákna, jako jsou bavlna, len, vlna či viskóza, ukázalo se, že je to velký problém. Procházela jsem obchody a často jsem neobjevila jediný kus, který by neobsahoval umělá vlákna! Když jsem se často ptala prodavaček, zda mají např. v zimě kalhoty z vlny, většina prodavaček netušila, na co se ptám. Co je to vlna? Z čeho je?

Zkuste se na podzim zeptat prodavaček v několika obchodech, zda mají tvídové sako? Poznámka: Tvíd je vyroben z vlákna ovčí vlny. Garantuji vám, že to nebude vědět žádná prodavačka! Taková je aspoň moje zkušenost. Žádná prodavačka netušila, co je to tvíd a tudíž absolutně netušila, na co se ptám!

Ruku v ruce s tím šla kvalita materiálů. Dříve (rok 2006) jsem si koupila např. šaty z Orsay za 1.000 Kč, ale vydržely mi sedm let. Nyní (roky 2012 a dál) jsem si koupila stejné šaty za cenu 1.500 Kč a vydržely mi v pěkném stavu asi dva roky. Materiál byl tak nekvalitní, že šaty ztratily svou pružnost, vlákno začalo vykazovat žmolky, barvy rapidně bledly… Z šatů se zkrátka stával hadr na podlahu.

Poslední věc, která mi vadila, byly stále vyšší ceny. U všeho oblečení. Už se mi zkrátka nechtělo vyhazovat peníze za něco, s čím jsem celkově nespokojená.

Když léta přibývala a mně do třicítky chybělo pár let, začala jsem se čím dál tím víc zamýšlet nad tím, zda skutečně chci kupovat a nosit každou sezónu to, co nosí všichni?! Opravdu to musím mít? Není to vyhazování peněz oknem? Proč nemohu nosit to, co jsem si koupila před pár lety, když se v tom cítím skvěle a oblečení je stále pěkné a zachovalé? A skutečně chci podléhat módnímu diktátu?!

To byly důvody, které mě vedly k návratu toho, co jsem se naučila před mnoha lety na učňáku v hodinách odívání. Začala jsem se postupně vracet šití.

JAK JSEM POPRVÉ ZABLOUDILA DO SECOND HANDU

Mohlo to být někdy v roce 2007, kdy jsem poprvé v životě zabloudila do jednoho nenápadného second handu na pražském Smíchově. Šla jsem kolem a vzpomněla jsem si na kamaráda, jak mi říkal, že tam občas zajde a něco koupí. Tento second hand fungoval tak, že jste si vybrali oblečení a u pokladny vám to paní prodavačka zvážila na staré váze. Podle toho, kolik kilogramů to bylo, se vypočítávala cena. Myslím, že to tehdy bylo 1 kg = 50 Kč.

Nakoukla jsem tam čistě ze zvědavosti. V době, kdy jsem tam zašla, bylo v obchodě asi pět žen. Na první pohled se mi tam moc nelíbilo. Prostředí vypadalo dost levně, poněkud nevábně. Připadala jsem si jako někde ve skladu, než v obchodech s krásně naaranžovaným oblečením na pěkných figurínách, na které jsem byla zvyklá. Napadlo mě, že se otočím a odejdu: Tohle není nic pro mě!

Ale kolem mě procházelo několik žen a házelo nadšeně do košíčku oblečení a pak si je s radostí odnášelo ke kase. Chtěla jsem tomu přijít na kloub! Z čeho mají takovou radost? Z obnošených starých věcí?

Dala jsem si na čas a řekla jsem si, že si všechno, co tam mají, prohlédnu pečlivě. Soustředila jsem se na několik kritérií: Chtěla jsem přírodní materiály (bavlna, len, vlna či viskóza), v mé velikosti a něco, co bude hezké a zajímavé.

Hodně se mi toho nelíbilo. Rukou mi prošly desítky oblečení z umělých vláken, nebo sice hezké kousky, ale velice obnošené, že se mi nelíbily a říkala jsem si, že tohle by na krámě být fakt nemělo. Ale pak jsem objevila pár krásných věcí!

Vzpomínám si, že první věc, kterou jsem si v tomhle second handu koupila. Byla to nádherná pletená vestička z bavlny. Byla jako nová a v mé velikosti! Věděla jsem, že ji tam nechat, by byl vyloženě hřích a já bych toho později vyloženě litovala. Pak jsem objevila nádhernou tmavomodrou zavinovací sukni na léto, která byla částečně z vlny! Příjemný materiál, který mě upoutal už jen na dotek ruky. Krásně měkká a příjemná. Posledním kouskem byla úžasná pánská košile, která byla ze 100 % bavlny. Na bílém podkladu byly červené kostky. Tak mě okouzlila, že jsem ji zkrátka musela mít! (o pár let později mi ji zabavil přítel, tak se mu líbila).

Všechny tři věci, které jsem si dala do košíku, jsem nikdy do té doby v českých obchodech neviděla. Byly to originální kousky, které mi opravdu zpestřily šatník. Košili jsem občas nosila místo pyžama.

Se třemi kousky jsem se vydala k pokladně a čekala na vyřčení ceny. Zaplatila jsem asi 20 Kč. To byl pro mě další šok! Ze svého prvního nákupu v second handu jsem odcházela s pocitem, že jsem skvěle nakoupila, s radostí a také s rozhodnutím, že se tam za pár dnů vydám znovu a všechno pečlivě prozkoumám. Co když tam mají i další zajímavé kousky?

Second hand, kterým jsem kdysi pohrdala, se stal pro mě cenným zdrojem pokladů. Začala jsem vidět spoustu věcí jinak. Hodně kritérií, podle kterých jsem dříve vybírala oblečení, jsem přehodnotila. Doma jsem postupně procházela šatník a třídila oblečení. Co bylo z umělých materiálů, jsem postupně vyřazovala a odnášela do charity. Já jsem začala nakupovat kvalitní a nápadité oblečení v second handu za pár korun…

Myslím, že jsem pochopila kouzlo nakupování v second handu. A jak nakupuji v současné době? A co všechno jsem si pořídila? O tom bude můj příští blog.

Krásné jarní dny a kvalitní oblečení Vám přeje Vaše blogerka Hana Rebeka Šiander 

Fotografie:

Fotografie je zdarma dostupná ke stažení na pixabay.com zde: https://pixabay.com/users/publicdomainpictures-14/