Tak v Ústí nad Labem se už promořuje!

Ústečáci vzali pravidla během pandemie do svých rukou. Roušky nenosí buď vůbec, nebo jen na oko, sociální rozestupy zrušili a ruce si dezinfikuje málokdo. Jak zjišťuji, tak porušování vládních pravidel nikomu nevadí. 

Přála bych si napsat blog na jiné téma, než je pandemická situace koronaviru, ale nejde to. Kamkoliv v Ústí nad Labem zamířím, tam se cíleně promořuje. Ne, nejedná se o cílené, záměrné a plánované promořování společnosti koronavirem ze strany státu pod dohledem epidemiologů a dalších expertů, kteří tomu rozumí.

Je to promořování koronavirem ze strany Ústečáků. Zkrátka to vzali do svých rukou a upustili od dodržování vládních nařízení. Je to úmyslné a záměrné je v každém ohledu.

Jak jinak si vysvětlit chování obyvatel města Ústí nad Labem, kteří odmítají nosit roušky, dodržovat rozestupy a dezinfikovat si ruce?

BILLA

Když jdu například nakupovat do supermarketu Billa v Obchodním centru Forum, stojí sice před vstupem do obchodu mladý muž s rouškou a kontroluje, aby si každý zákazní vzal svůj košík či vozíček, ale roušky nekontroluje.

Často i on sám má roušku pod nosem (nemá zakrytý nos). Polovina zaměstnanců Billy, od prodavaček zeleniny přes prodavačky za pultem s uzeninami, ale i pokladní za kasami, má také roušku fikaně pod nosem.

Nechápu, k čemu to je dobré?! Pokud by někteří z těchto lidí byli bezpříznakoví s koronavirem, perfektně ho roznášejí všude kolem sebe, včetně zákazníků. Rouška má smysl jedině tehdy, jestliže zakrývá VŠECHNY DÝCHACÍ CESTY, jak ústa, tak nos.

Roušky zaměstnanci Billy nosí, protože to vyžadují zákony České republiky a jejich zaměstnavatel, ale protože s tím zaměstnanci nesouhlasí, obcházejí to a dýchají si nosem podle libosti.

V této souvislosti stojí za zmínku, že supermarket Billa v OC Forum prošel během léta 2020 (tedy již v pandemii) rekonstrukcí. Netuším, kdo byl projektantem, ale rozhodně Billa neměla na mysli zdraví ani pohodlí nás, zákazníků. Na prvním místě byl obchod, byznys, zkrátka prachy. Co nejvíc prodat a utržit. Aby se tedy do prodejny vešlo co nejvíce zboží, zmenšili prostory v uličkách (které byly malé už předtím). Rozestupy v uličkách dodržovat nejde. Často se vyhýbáte lidem a není to možné víc jak 50 cm.

Podle mého má Billa stejný počet košíků a nákupních vozíčků jako dříve. Co se dodržuje, je pouze to, aby každý zákazník měl svůj vlastní. Jak jsem na to přišla? Stačí se podívat po obchodě, když jsou všechny košíky a vozíčky na prodejně v rukou zákazníků. V každé malé uličce totiž narážíte na pět a více zákazníků. Dodržování pravidla, že by jeden zákazník měl mít k dispozici prostor 15 m2 je v této prodejně Billa naprostou utopií!

CHUCPE V PRAXI

Mám ráda slovo CHUCPE, které pochází z jidiš. V knize „Jidiš pro ještě větší radost“ od Leo Rostena ho definuje Rosten takto: „Zlost, otrlost, cynismus, nepochopitelná kuráž, dovolenost spojená s arogancí, prostě něco, co žádné slovo v žádném jazyce nemůže plně vyjádřit.“

„Klasická definice CHUCPE je ovšem takováto: chucpe je ona vzácná vlastnost, kterou oplývá člověk, jenž zabil svou matku i otce, a pak se vrhne k nohám porotě a prosí o milost, protože je sirotek.“Leo Rosten

Pokud jste si kladli otázku, co znamená chucpe, tak zde máme příhodné příklady. Chování supermarketů v Ústí nad Labem je příznačné. A nezůstanu jenom u Billy.

NORMA

Stejné pravidlo zavedl i supermarket Norma na Severní Terase. Košíky sice obchod zrušil, ale desítky nákupních vozíků nechali. Když stojím v přeplněném obchodě vozíky a lidmi a dvoumetrové sociální odstupy nedodržuje nikdo a důchodci mi opět najíždějí nervózně na paty svými vozíky. To jsou momenty, kdy se mi chce křičet na plné kolo, protože se mě zmocňuje pocit, že se svět kolem mě zbláznil! Proč nemůžeme nakupovat ohleduplně vůči sobě navzájem? Copak nám ten kus žvance někdo ukradne? Cožpak na druhé nezbyde?

Co se týká nošení roušek v Normě, je situace stejná jako v Bille. Možná horší. Víc jak polovinu zaměstnanců zastihnete s rouškou pod nosem. V Normě jsem také zažila zákazníky, kteří roušky neměli vůbec a nikdo jim nic neřekl – ani ostatní zákazníci, ani personál. Všichni předstírali, že nenosit roušku je normální a v pořádku.

I já. Už jsem to zkusila v několika případech se vší slušností vytknout „nerouškařům“ a se zlou jsem se potázala. Vzhledem k tomu, že mám něco málo přes padesát kilogramů, už to neriskuji.

ALBERT

Stejná situace panuje v hypermarketu Albert na Severní Terase. Tam sice stojí za turniketem v obchodě zaměstnankyně a kontroluje, aby každý zákazník měl svůj vozík či košík, ale roušku má rovněž pod nosem. Opět chucpe v plné kráse!

Projdete se po hypermarketu a nakupujete. Výhodou jsou poměrně široké uličky mezi regály, takže i když se ostatní odmítají vyhýbat, já sama se vyhnout druhým mohu. Když to dělám, nebo dávám někomu přednost, aby prošel, tak na mě lidé nechápavě hledí a čekají, co dělám.

„Dávám vám přednost a dodržuji sociální odstup, paní,“ řeknu co nejklidněji.

Ať už tuhle větu řeknu komukoliv v Ústí nad Labem, všichni reagují nechápavě. Zdá se, že o sociálním odstupu 2,5 metru od druhého člověka, aby vás případně nemohl nakazit, nebo vy jeho, nikdo v tomto městě neslyšel. Je jedno, že v každém obchodě jsou na zemi nalepené kulaté značky a na nich napsáno 2,5 metru odstup. Od první jarní vlny pandemie koronaviru uplynula dlouhá doba. Od druhé podzimní vlny koronaviru zřejmě taky. Anebo mají Ústečáci tak krátkou paměť? Mají snad všichni Alzheimera?

ÚSTEČÁCI V ULICÍCH

Nejhorší situace je ale v ulicích. Lidé roušky už nenosí, až na výjimky, vůbec. Výjimkami jsou především starší lidé. Je jedno, že se míjíte na malém prostoru ulic s desítkami lidí proudícími ulicemi před Vánoci. Zkrátka Ústečáci promořují cíleně, záměrně a ve velkém měřítku. Skoro to vypadá, jako by žádná pandemie nebyla.

VADÍ TO JENOM MNĚ NEBO I DALŠÍM LIDEM?

Někdy si kladu otázku, zda nejde jen o moji hlubokou nespokojenost. Ale pak se zastavím na pár slov v domě s paní sousedkou. Obě dodržujeme předepsaný sociální rozestup (a ještě si přidáváme metr navíc), k tomu máme někdy roušky, nebo rovnou otevřu dveře v domě na ulici, abychom nebyly v uzavřeném prostoru.

• „Už jsi to slyšela?“ zeptá se mě paní sousedka.
• „Co máte na mysli?“ zeptám se na oplátku já.
• „Ále, pana souseda z vedlejšího vchodu odvezli s koronavirem do nemocnice!“ povzdychne si paní sousedka.

Je to už měsíc a žádné zprávy nemáme. Ale bylo mu kolem sedmdesátky. Obě doufáme, že to ustojí a vrátí se.

Paní sousedka se rozhorlí a začne si stěžovat na lidi, které potkala na ortopedii v EUC Klinice v centru města.

• „Bylo tam asi dvacet maminek s miminkama, jeden tatínek. A co si myslíš? Já tam sedím v roušce v čekárně, jak jinak! A to mi táhne na osmdesátku! A oni? Skoro se na sebe mačkají! Rozestupy nemají žádné! A roušky? Většina z nich je měla pod nosem! Taková bezohlednost! To prostě nemá meze!“

Přikyvuji. Chápu. Paní sousedka je kardiačka. Patří do ohrožené skupiny. Kdyby se nakazila koronavirem, byl by to pro ni velký problém. Možná by bojovala v nemocnici o život.

PROČ JSME TAK BEZOHLEDNÍ?

Stále dokola přemýšlím, co vede lidi k tomu, aby se chovali tak nezodpovědně. Vypadá to, jako kdyby jim to bylo jedno, že je nějaká pandemie, kde se umírá. Jako kdyby na životě nezáleželo.

Vybavují se mi vzpomínky na období v mém životě, kdy jsem byla vážně nemocná. V té době mi selhávala imunita a lékaři si nevěděli rady. Tehdy mě napadlo, že bych mohla umřít. Neměla jsem k tomu daleko. Tehdy mi došlo, že lidský život je nesmírně křehký. Lidská síla a zdraví nejsou nekonečné. Pokud žijeme na této zemi, jsme zranitelní a smrtelní.

Jenže je také pravda, že mnoho lidí si tuto možnost nepřipouští. Nikdy se do blízkosti smrti nedostali. Nic strašného se jim nestalo. Mají pohodový a bezstarostný život. Stáří? To je přece daleko. Smrt ještě dál.

Možná, že tohle je právě to, co v mnoha lidech způsobuje, že pro ně koronavirus nepředstavuje žádnou hrozbu. Jsou mladí a nemají žádné velké zdravotní problémy. Pro ně bude pravděpodobně koronavirus, kdyby jím přeci jenom onemocněli, zřejmě „chřipečka“. Ve svém sobectví však zapomínají, že svět nepatří jenom jim, ale že jsou tu i jiní lidé, a na ty je potřeba brát zřetel – nemocní lidé a staří.

Jak jsem psala ve svých dřívějších blozích. Máme všechno, ale to nejdůležitější postrádáme – chybí nám soucit s druhými a ohleduplnost. Pokud bysme toto měli, nechovali bychom se sobecky a nezodpovědně.

Krásný adventní čas Vám přeje Vaše blogerka Hana Rebeka Šiander

Zdroje:

ROSTEN Leo. Jidiš pro ještě větší radost. 1. Rozšířené a přepracované vydání. Praha: Garamond, 2004. 348 stran. ISBN 80-86379- 75-2. Citace ze strany 140.