Proč Česká republika a Češi potřebují Ježíše?

II. světová válka byla těžkým obdobím. Ale právě strastiplná období ukazují, jaký máme charakter. Nyní stojíme v covidové bitvě. Máme peníze, domy, auta, kariéry a úspěch. Ale chybí nám láska k lidem, soucit a ohleduplnost.

BRODÍME SE V MORÁLNÍM BAHNĚ

Je to asi rok, co jsem si zoufala nad životem v naší zemi. Téměř každý, s kým se totiž seznámím (kromě několika výjimek), lže (malé lži, aby člověk vypadal v očích druhých lidí lépe), podvádí, krade (v malém či velkém), klame, snaží se na mě ušít „boudu“, aby mě připravil o peníze a majetek. Přitom nejde o nepřátele, kteří by se mi chtěli pomstít. Jedná se o obyčejné lidi, které člověk zkrátka během svého života potkává.

Tehdy se mi vybavilo, co jsem slýchala už dříve v rádiu ČRo Plus od českých historiků. Ti říkali, že 70 let od konce II. světové války je dlouhá doba. Zapomínáme. Na všechno. Jak byl život těžký, na vojáky, kteří za nás bojovali v zahraniční, hrdiny z odboje, moudré politiky, kteří byli národu dobrým vzorem.

Většina z nás válku buď nezažila, nebo dokonce nezná nikoho osobně, kdo by ji prožil. Žijeme v míru tolik let, že to bereme jako normální stav. Mladí lidé kolem mě se narodili po roce 1989, takže nezažili ani normalizaci ani 80. léta XX. století. Netuší, jak se žilo za komunismu.

Rozumějte mi dobře, já si žádnou válku nepřeju. Ale faktem zůstává, že válka je těžké a strastiplné období nejrůznějšího utrpení, které ukáže charakter lidí. Je to jakási „tavící pec“, která taví lidi a postupně ukazuje, jací jsou.

Proto jsem si před rokem, když jsem si zoufala, položila otázku: Jaké by to asi bylo, kdyby vypukla v naší zemi válka? Jak bychom z takové těžké doby vyšli? Ukázalo by se, že se dokážeme k sobě přimknout a táhnout za jeden provaz? Nebo bychom každý hájili jenom osobní zájmy? Povstali by mezi námi zrádci, kteří by spolupracovali s protivládním režimem? S naším nepřítelem? Našli by se udavači? Vynořili by se mezi námi stateční hrdinové, kteří by se nebáli o život a neohroženě by bojovali? I když by bylo jasné, že možná zemřou v boji? Ti, o kterých jsme si mysleli, že jsou k ničemu, by se projevili jako skromní herojové, kteří v skrytu vytrvale pracují, aby pomohli druhým?

Válka nenastala. Ale z čínského Wu-chanu se do celého světa rozšířil koronavirus. Dalo by se říci, že jsme ve válce, i když je poněkud jiného rázu. Bojujeme proti koronaviru. Už podruhé za rok byl vyhlášen nouzový stav. A já si kladu znovu otázku, co kolem sebe vidím.

JAK VYPADÁ ŽIVOT V NOUZOVÉM STAVU V ÚSTÍ NAD LABEM?

Dnes jsem šla na nákup potravin a drogerie do Obchodního centra Forum v Ústí nad Labem. Bylo krásné slunné počasí, asi 15 stupňů. Potila jsem se v roušce. Dva obchody, dvakrát dezinfekce rukou.

Cestou jsem potkala romskou třicátnici, roušku měla pod bradou. Když jsem jí řekla, že nemá nasazenou roušku a může dostat pokutu až několik tisíc korun, šla dál a začala na mě křičet, že jí to je jedno, protože na pokutu stejně nemá.

V obchodním centru jsem potkala muže, který roušku neměl vůbec, ale za to měl v ruce housku a ukusoval. Umyl si vůbec ruce, když zaplatil? Co dezinfekce? napadlo mě. Asi ne. Byl to takový ten pohodářský típek, který má všechno na háku. Nejspíš mu je nějaký koronavirus ukradený.

Kolem obchodního centra jsem potkávala další lidi. Roušku měli buď pod nosem, nebo ji neměli vůbec. Byli to děti, teenageři, ale i třicátníci či padesátníci. Ti, kteří roušku měli, byli důchodci. Dodržování dvoumetrových rozestupů nedodržuje téměř nikdo. Vypadá to, jako kdyby to Ústečákům nikdo neřekl.

V pátek jsem během nákupu potkala matku se dvěma dětmi. Hlasitě se rozčilovala na ulici, že jí nikdo nic nařizovat nebude. Roušku měla pod bradou, děti roušku neměly vůbec.

Dnes jsem naproti přes ulici u domu viděla velké množství lidí. Rodina přišla navštívit své prarodiče. Patrně oslava. Celkem asi deset lidí. Prarodiče v důchodu měli roušky. Další je měli pod nosem, někteří je neměli vůbec. Copak nebylo ministrem zdravotnictví vyhlášeno, že se nemáme shromažďovat?

KDY SE NAD SEBOU KONEČNĚ ZAMYSLÍME?

Téměř každý den překonává Česká republice celosvětové rekordy. Jednou v počtu nakažených, jindy v počtu úmrtí za den. Nemocnice se postupně plní. Téměř 5.500 lidí bojuje o život na infekčních, ARO a JIP odděleních. Mnohým Ústečákům je to evidentně jedno. A nejde jenom o obyvatele Ústí nad Labem, taková je situace v celé naší zemi. Kdyby nebyla, tak by počty v některých oblastech nestoupaly. Ale ony rostou všude.

Jsme v těžké situaci, ale i tak se mnozí lidé nechtějí v ničem omezovat. Je přeci jejich výsostné právo dělat si co chtějí! Nezajímá je, že žijeme v jednom státě s lidmi, kteří patří do ohrožených skupin (důchodci, obézní lidé, kardiaci, lidé s autoimunitními onemocněními, rakovinami, vysokým tlakem…), pro které bude nákaza koronavirem bojem o život. Doslova a do písmene.

PROČ POTŘEBUJEME EVANGELIUM?

V poslední době mi napsalo několik čtenářů a zoufalo si nad situací v naší zemi jako já. Vyměníme si pár e-mailů a je překvapující, jak to vnímáme stejně, jak jsme z toho nešťastní.

Nedávno mi napsala jedna třicátnice. Vrátila se po čtyřech letech ze Švýcarska a byla v šoku, jak se mnoho v naší zemi změnilo k horšímu – vztahy mezi lidmi, komunikace, politická situace…

Hodně lidí si špatnou situaci uvědomuje a ptají se mě: Proč se k sobě lidé chovají tak strašně chovají? Proč nejsou ohleduplnější? Proč jsou tak hrubí? Proč jsou sobečtí a chamtiví?

Jsme národ ateistů. Přesto ale slýchávám, že musíme konat dobro. Tím se prý situace zlepší. Slýchávám, že se musíme k sobě začít chovat lépe, uctivě, snažit se naslouchat druhým, být ohleduplní atd. Souhlasím a moc bych si to přála, ale…

Základem evangelia (což je dobrá zpráva o spasiteli Ježíši Kristu) je, že člověk je hříšník. Možná si přeje dobro, chtěl by ho, přál by si ho, ale vykonat jej nedokáže. Když už se do toho pustí, selže.

„Blázen myslí, že Bůh není! Zkažení jsou, ohavnost páchají, není, kdo dobro konal by! Hospodin z nebe hledí na lidi: Nechce někdo porozumět, Bůh nikomu nechybí? Všichni zabloudili z cesty, úplně se zkazili, není, kdo by konal dobro, není ani jediný!“Žalm 14,1-3  (od krále Davida), Bible 21

Tento biblický žalm, ale i další místa v Bibli hovoří o tom, že žádný člověk nedokáže konat dobro sám od sebe. V jeho nitru (duši) je hřích, který způsobuje zkázu. Hřích plodí další a další hříchy.

PŘÍKLAD, KTERÝ PĚKNĚ ILUSTRUJE, JAK PŮSOBÍ HŘÍCH V LIDSKÝCH ŽIVOTECH

Když jsem onemocněla a ocitla se v dlouhodobé pracovní neschopnosti, začal mi odcházet notebook. Měla jsem ho sedm let. Můj bratr, který pracuje jako IT, ho stále různě opravoval. Radil mi, abych si koupila co nejdřív nový. To jsem si ale nemohla dovolit. Pokud bych přišla o jediný notebook, dostala bych se do hodně těžké situace. Nemohla bych pracovat na internetu, neměla bych přístup k poště, nemohla bych si zaplatit účty prostřednictvím internetového bankovnictví a desítky dalších nezbytností, které dnes řešíme díky internetu… K tomu všemu jsem měla rozepsanou knihu a potřebovala jsem ji dokončit.

Před několika roky jsem se seznámila se zajímavým a velice sympatickým mladým mužem. Byl šéfem občanského sdružení, které pomáhalo lidem v těžkých životních situacích. Když se o tom dozvěděl, nabídl mi, že mi sežene notebook. Sdružení mělo dohodnuté s několika pražskými firmami, že když budou pořizovat pro své zaměstnance nové notebooky, tak jim darují ty staré. Nemohla jsem tomu uvěřit! Měla jsem z toho obrovskou radost.

• „Hele, dostaneš dva roky starý notebook. Bude po dvouleté záruční době,“ řekl kamarád.
• „Dva roky starý? To bude téměř nový! Vždyť já pracuju na notebooku, který je sedm let starý!“ řekla jsem.
• „Ale pozor! Dostaneš k tomu klávesnici, myš a tiskárnu. Všechno nové!“
• „Vážně? To úplně překonává moje představy! Ty mě rozmazluješ!“
• „No, dělám, co můžu,“ rozesmál se kamarád.
• „Dobře, takže já ten svůj starý notebook pošlu dobré přítelkyni na Ukrajinu. Je to pětičlenná rodina a mají jeden notebook.“
• „To určitě udělat můžeš,“ řekl kamarád.

Dohodli jsme se a kamarád mi na otočku přivezl z Prahy notebook a nový zdroj. Prý ten starý zlobil. Z nové krabice jsem vybalila klávesnici, myš a nakonec tiskárnu. Měla jsem pocit, jako kdybych měla Vánoce! Tolik dárků jsem už dlouho nedostala!

Kamarád mi dal podepsat darovací smlouvu o převzetí, o které jsem věděla. Bylo tam napsáno, kolik stála klávesnice, myš, nový zdroj a tiskárna. Smlouva mě zavazovala k tomu, že pokud něco z toho prodám dřív než za dva roky, tak to budu muset zaplatit. Kamarád mi vysvětlil, že měli s některými klienty problémy, protože věci obratem rozprodali. Chápala jsem to.

„Jsem ajťák, tak jsem ti přeinstaloval notebook. Máš tam všechno, co jsi říkala, že potřebuješ. Nemusíš obtěžovat bráchu, aby ti to instaloval,“ řekl kamarád a odjel.

Jenže já jsem se na notebook podívala a operační systém byl mnohem starší, než jsem měla. Což by znamenalo, že kdybych si otevřela soubor s knihou, která má 500 stran, tak by se mi text, tabulátory atd., všechno by se mi rozhodilo a musela bych to znovu číst a každou stránku ručně opravovat. Už jsem to jednou zažila. Tak jsem zavolala bráchovi a notebook mu poslala. Bratr mi po převzetí notebooku volal.

• „Ségra, ty už jsi poslala ten svůj notebook na Ukrajinu?“ zajímal se brácha.
• „Ano. Proč se ptáš?“
• „No, jak bych ti to řekl… Zbavila ses sedm let starého notebooku, ale tenhle je ještě o tři roky starší.“
• „Cože?“ zeptala jsem se a mozek mi to nebral.
• „Říkám, že tenhle tvůj, údajně dva roky starý notebook, jsem vyhledal na internetu a našel jsem, že se začal prodávat před deseti lety.“

Byla jsem v šoku. S bráchou jsem se dohodla, že mi notebook přeinstaluje, aby mi to vyhovovalo. Znovu jsem se podívala na krabici a klávesnici. Krabice byla sice úplně nová, ale až teď mi došlo, že nebyla zalepená, ani neměla žádný plastový obal. Když jsem si pečlivě prohlížela klávesnici, uviděla jsem mezi klapkami malé uschlé kapky čehosi… Vzala jsem si jemný hadřík a speciální přípravek na elektroniku a vyčistila celou klávesnici.

Co myslíte, že jsem objevila? Kamarád byl ajťák jako každý. Takže nad klávesnicí často jedl. Objevila jsem stopy kečupu, různých dalších omáček (on miloval čínskou kuchyni) a také drobky pečiva.

Prohlídla jsem krabičku od myši. Bylo to stejné. Myš byla také používaná, jenom byla vložena do nové krabičky. Nová byla jedině tiskárna.

Co to je za hru? Nemohla jsem tomu uvěřit! Ale svitlo mi rychle. Kamarád mi už dříve asi třikrát lhal. Byly to oblasti, o kterých se domníval, že nic nevím. Jenže se mýlil. Tehdy jsem ho nechala při jeho lžích a myslela si svoje. Snad bych podotkla, že to byl jinak velice milý a sympatický člověk, se kterým se člověk dobře bavil a smál. O to to ale bylo horší.

Zkrátka kamarád potřeboval nové vybavení pro sebe. Tak si nejspíš dva roky starý notebook nechal, stejně jako nově zakoupenou klávesnici a novou myš, a mně dal to, co používal on. To by ostatně svědčilo o tom, že mi v notebooku nechal spoustu filmů. Když jsem je objevila, tak mi vysvětloval, že mi je tam nahrál, abych si rozšířila obzory…

Na začátku tedy byla dobrá myšlenka, pomoci mi. Ale konání dobra se zvrtlo v průběhu plánování. Jenom mě mrzí, že to celé byla trapná komedie a já už čtrnáctým rokem pracuji na svém „novém“ notebooku. Kdybych to tušila, nechala bych si svůj původní notebook. S kamarádem jsme se rozešla ve zlém. Čtyři špatné zkušenosti s ním mi stačily.

HŘÍCH NÁS ODDĚLUJE OD ŽIVÉHO BOHA

Hřích je nejen zlo v našem srdci – zloba, hořkost, sobectví, chamtivost, nenávist, neodpouštění, žárlivost, hádky… ale také způsobuje, že jsme odděleni od Boha. Neznáme Ho. Často Boha ani poznat nechceme, protože se domníváme, že si vystačíme sami a Boha k ničemu ve svém životě nepotřebujeme.

Když se ale dívám kolem sebe, vidím mravní bídu. Bahno. Nechápu, jak může někdo tvrdit, že se máme dobře. Ne, řítíme se do velkých problémů. Jako kdybychom seděli v rychlíku, kterému se porouchali brzdy. Stále si však namlouváme, že můžeme kdykoliv zastavit a všechno bude ok.

Můžeme vydělat sebevíc peněz, udělat závratnou kariéru, napálit obrovské množství lidí, mít skvělou rodinu, ale když nebudeme mít ve svém srdci Boha, budeme prázdní.

Milovat druhé můžeme jedině tehdy, když my sami jsme milováni. Lásku můžeme dávat druhým tehdy, když jsme ji sami přijali. Když jsme prázdní, těžko můžeme milovat druhé jako sami sebe.

Tak to učil Ježíš Kristus před dvěma tisíci lety, když chodil po této zemi: „Milujte druhé jako sami sebe.“

CO JE EVANGELIUM?

Evangelium znamená dobrou zprávu, že Ježíš, jediný a milovaný Boží Syn, sestoupil z nebe na zem a narodil se jako člověk. Ve třiceti letech začal svou službu křtem v Jordánu. Tři roky kázal, mluvil s lidmi o Božím království, uzdravoval nemocné, vymítal démony a křísil mrtvé. Poté byl zrazen Jidášem Iškariotským, jedním ze svých dvanácti učedníků. Židovská rada v čele s veleknězem Kaifášem ho vydala římskému prefektu Judska, Pilátu Pontskému, který rozhodl o jeho zbičování a ukřižování.

Ježíš byl ukřižován na Velký pátek a zemřel kolem třetí hodiny odpoledne na Golgotě strašlivou smrtí. Tím to ale neskončilo. Třetího dne, v neděli ráno, byl vzkříšen z mrtvých! Ježíš je Živý! Po svém zmrtvýchvstání se setkal zhruba s pěti sty lidmi. Nejvíce času strávil se svými jedenácti učedníky. Po čtyřiceti dnech se s nimi na Olivetské hoře v Jeruzalémě rozloučil a byl vzat do nebe.

Pointa je v tom, že Ježíš se žádného hříchu nedopustil, nikdy totiž jako Boží Syn nezhřešil. Neudělal nic, za co by si zasluhoval smrt. Ale dobrovolně a z lásky k nám se rozhodl, že si to vymění s námi, s hříšníky. Vezme trest za hříchy (což je podle Bible smrt) na sebe. Tím nám otevřel cestu k Bohu Otci, abychom s ním mohli mít vztah.

JAK MOHU NAVÁZAT OSOBNÍ VZTAH S JEŽÍŠEM?

• Věříš, že Ježíš je Boží Syn, který zemřel za tvé hříchy a byl třetího dne vzkříšen z mrtvých?
• Věříš, že jsi zhřešil/provinil ses před Bohem?
• Věříš, že potřebuješ odpustit hříchy?

Jestliže si na všechny tři otázky odpovíte ANO, jste na dobré cestě.

V Bibli v Listu Římanům 10,9 (ekumenický překlad) je napsáno, co je třeba udělat:

„Vyznáš-li svými ústy Ježíše jako Pána a uvěříš-li ve svém srdci, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš spasen.“

Tuto modlitbu jsem se modlila v roce 1993, a fungovala. Když jsem odešla od Boha a v roce 2007 jsem se k Němu znovu vrátila, modlila jsem si ji znovu. Stále fungovala. Tato modlitba je zázračná a fungovala v životech milionů křesťanů po celém světě. Když něco slíbí Bůh, tak to také splní.

POTŘEBUJEME JEŽÍŠE, ABY ZMĚNIL NAŠE SRDCE A NAUČIL NÁS MILOVAT DRUHÉ

Žijeme v těžké době a potřebujeme Boha, který nás naučí milovat. Potřebujeme mít osobní vztah s Ježíšem. Když totiž poznáte Ježíše osobně, tak se váš život radikálně změní. Už nic nebude stejné. To krásné na tom je, že se nebude měnit svým vlastním úsilím, ale bude vás měnit Bůh. Žádné drilování, žádný výkon.

Budete prožívat Boží lásku a ve vztahu s Ježíšem zažijete a pochopíte, co znamená být milován. To změní vaše srdce, mysl, vaše postoje a motivy. Když budete konat dobro, budete ho konat z celého srdce. Budete ho chtít konat. Už nebudete tím nejdůležitějším člověkem na světě vy sami, ale bude to Bůh. Začne vám záležet na lidech, protože pochopíte, že jsou hodni stejné lásky jako vy. Začnete si lidí všímat. Nebude jim škodit a dělat naschvály, ale začnete jim prokazovat dobro a všímat si jejich potřeb.

Vládní nařízení, která budou nařízena v naší zemi, začnete dodržovat sami od sebe a nebudete potřebovat, aby vám někdo vyhrožoval pokutami. Zkrátka budete ohleduplní a zároveň zodpovědní, k sobě i druhým. Ze sobeckého člověka, který myslí jenom sám na sebe (dobře, tak možná ještě na rodinu, ale tím to končí) a na své zájmy a koníčky, se stane člověk, který bude milovat druhé tak, jak to původně plánoval Ježíš. Začnete milovat druhé jako sebe sama. O tom je křesťanství. Tohle žiju každý den. Ať mi nikdo neříká, že tohle přesně náš národ, který je v naprostém morálním úpadku, nepotřebuje.

Krásné podzimní dny a všechno dobré vám přeje Vaše Hana Rebeka Šiander