Není houba jako houba
MOJE HOUBAŘSKÁ HISTORIE
Houby sbírám od té doby, co jsem se naučila chodit. Narodila jsem se totiž do houbařské rodiny. Moji rodiče byli (táta už nežije) vášnivými houbaři. A tak jsem s matkou chodívala na houby od letních měsíců až do prvních mrazů, kdy jsem jako nutné vybavení do lesů potřebovala teplou bundu, čepici a dokonce i rukavice.
Pravidlo mé matky bylo jednoduché: Pokud rostou, chodí se na houby.
Musím se přiznat, že jsem začala pozvolna houby nenávidět. Zatímco moje spolužačky a kamarádky se mohly o víkendu po náročném vstávání do školy vyspat (pokud by někdo netušil, co mám na mysli, tak jsem na praxi na SOU vstávala ve 3.45 hodin ráno, dojížděla jsem vlakem), já jsem už v osm ráno strašila v lese.
Když to takhle chodilo rok co rok, vyprchalo ze mě veškeré houbařské nadšení a houbaření jsem považovala za jakési novodobé otroctví mé matky. Sbírání hub jsem se snažila vyhnout nejrůznějšími výmluvami a fintami. Ani předstíraná angína nepomohla. Matka pracovala jako zdravotní sestra, takže oblafnout ji vyžadovalo velké obdarování a vynalézavost. Obojí mi nejspíš chybělo. Mnohokrát se u nás doma strhla prudká výměna názorů na téma „víkend a houby“. Ale matka vždycky vyhrála a já byla poražena. Sběr hub tedy pro mě regulérně skončil, když jsem se odstěhovala z domova a vdala se.
JEDLÉ HOUBY A TY OSTATNÍ
Už v dětství jsem se naučila, které houby jsou jedlé a které ne. Ačkoliv roste v České republice více jak 2000 jedlých hub, bezpečně rozeznat a zkonzumovat se dá zhruba 300 druhů. My jsme doma sbírali kolem 20 druhů hub.
Je to už pár let, co jsem byla v lese na houbách. Bylo to v Hradci Králové, odkud pocházím, a opět s mojí matkou.
JAK JSEM ZAČALA SBÍRAT HOUBY PŘED DOMEM
V Ústí nad Labem, kde se momentálně nacházím, jsem se už mnohokrát chtěla vydat do lesa na houby. Už se mi po sbírání hub stýská. Světe, div se! Ale vzhledem k vysoké kriminalitě v kraji, volnému pobíhání bojových plemen psů po lesích a s přihlédnutím k faktu, že bych se jako mladá žena osamoceně potulovala po lese, myšlenky na houbaření jsem se vzdala.
Když jsem tedy zjistila, že mi na malé zahrádce před panelovým domem (a to prosím pěkně bydlím v centru města), kde bydlím, rostou jedlé houby, zaradovala jsem se! Jedná se o hřib žlutomasý, ale doma jsme této houbě neřekli jinak, než lidově babka.
Když mě uviděl pan soused, jak něco hledám v trávě před domem, tak se zajímal.
- „Něco jste ztratila?“ zeptal se.
- „Ne, sbírám houby,“ odpověděla jsem.
- „Fajn, tak až vás tři dny neuvidím a vy se vrátíte z nemocnice s vypláchnutým žaludkem po otravě houbama, tak dejte vědět,“ řekl soused pobaveně a odešel.
A tak jsem začala houby sbírat a poté dělala smaženici s vajíčky.
Nutno dodat, že takto sbírám houby před domem poslední tři roky a v nemocnici jsem s otravou hub nikdy nebyla. Ale náš rozhovor s panem sousedem se v různých obměnách opakuje rok co rok.
HOUBY, KTERÉ SE OBJEVILY V TRÁVĚ
Letos sbírá houby snad každý. Je to vidět všude! Narazíte na lidi s košíky plnými hub, dočtete se o tom v novinách, na internetu, uslyšíte v rádiu i televizi. Prostě se letos podařilo léto – déšť a pak teplé počasí – vytvořilo ideální podmínky pro růst hub.
Když jsem se vydala na zahrádku, aby sklidila před domem ostružiny, objevila jsem v trávě kousek od vzrostlé břízy, hřiby! Bylo to velké překvapení, protože tu bydlím deset let a nikdy zde nerostly. Vloni jsem objevila v trávě obrovské množství dvou druhů hub. Něco, co vypadalo jako žampiony a pak takové klasické prašivky, které často lidi na první pohled matou a myslí si, že se jedná o jedlé houby. Ani jeden druh nebyl jedlý.
A teď hřiby?! Skvělé, zajásala jsem. Jediné, co mě zarazilo, bylo, že některé z hřibů měly klobouky zbarvené kromě hnědošedé barvy trochu dočervena. Jiné měly dokonce lehce růžový nádech. Ale jinak měly všechny náležitosti hřibů – žluté rourky, které po omaku zmodraly, žlutou až lehce do červena třeň (noha houby) také modrala. Zajímavé na houbách bylo, že měnily barvu klobouků podle toho, jak stárly. Mladé hříbky měly tmavě hnědou barvu, starší hnědou, postupně s lehce šedým odstínem a ty nejstarší hnědou či lehce šedou barvu s odstínem růžové. Houby krásně voněly. Bylo jich celkem dost a rostly mi za domem. Co víc by si mohl houbař přát?
Jen tak pro sicher jsem se rozhodla poradit s matkou, zkušenou houbařkou. Přeci jenom jsem sbírala houby vždycky ve Východních Čechách… Možná že tady, v Severních Čechách, rostou jiné druhy hřibů.
Matka, 200 kilometrů daleko, požádala o fotografie. A tak jsem houby zvěčnila a poslala e-mailem. Nejdříve dvě houby vyhodnotila podle fotek jako pravé hřiby (ať už to znamená cokoliv), ale u dalších fotek si jistá nebyla. Trvala jsem si na tom, že jde o jeden druh, ale různé světlo při focení. Vyžadovala jsem po matce jednotný názor na houby. Matka řekla, že má doma deset různých atlasů hub a že se ještě podívá. S tím jsme se rozloučily.
Požádala jsem o radu paní sousedku, taky původně z Východních Čech. Vydaly jsme se před dům a paní sousedka horovala:
- „Jasně, že se jedná o jedlé houby! To jsou hřiby! Takový jsem vždycky sbírala!“ řekla.
- „Jste si tím jistá?“ zeptala jsem se znovu.
- „Samozřejmě, ty jsou určitě jedlý!“ prohlásila paní sousedka a prohlížela si houby s brýlemi na nose.
- „A co ta lehce narůžovělá barva na klobouku?“
- „Ale prosím tě! Ty toho naděláš!“ odpálkovala mě paní sousedka.
Pustila se do sbírání hub a já asistovala. Nasbíraly jsme plný talíř. Když jsem polovinu nabízela paní sousedce, razantně odmítla. To mě poněkud zarazilo.
- „Máš jich málo. Tak akorát na večeři,“ vysvětlila mi.
No, málo se mi to nezdálo. Ale budiž… Doma jsem stála rozpačitě v kuchyni nad plným talířem hub. Kromě babek, které sbírám před domem už léta, jsem byla z nového druhu hřibu, který se mi objevil před domem, nešťastná. Co s tím? Znovu jsem volala matce.
- „Mami, tak jak? Už víš, co je to za hřiby? A můžu houby sníst?“
- „Vypadají jako modráci, ale… No, ta růžová barva mě trochu mate. Takové jsem ještě neviděla. Řekla bych, že tyhle jsme nikdy nesbíraly. Prohledala jsem několik atlasů hub a tyhle jsem nenašla. Asi někde budou, ale..“ říkala matka.
- „Fajn, tak je vyhodím.“
- „Je to škoda,“ řekla matka smutně.
- „Je, ale když si nejsme jisté na sto procent jisté, tak to riskovat nebudu.“
OTRAVY HUB A VÝPLACHY ŽALUDKŮ
S matkou jsem se rozloučila. Vybavily se mi matčiny historky, když sloužila noční služby jako zdravotní sestra na interně ve Fakultní nemocnici v Hradci Králové. Už od dob dospívání jsem se matky zvědavě vyptávala, jaké zajímavé případy zažila během noční.
- „Ale zase otrava hub,“ řekla matka a mávla znechuceně rukou.
- „A co jsi dělala?“ zajímala jsem se.
- „Co bych dělala? Prostě jsem jim vypláchla žaludek. To vezmeš tlustou hadici a narveš ji lidem do žaludku. Oni se dáví. Pak jim tam liješ vodu a oni současně zvrací. Je jim špatně. Nepořádek je všude! Když ta akce skončí, tak to musím uklízet!“ vyprávěla rozhořčeně matka.
Tohle jsem slýchávala celkem často. S tím jsem vyrůstala. Otravu houbami, a hlavně to, co by následovala po ní, si rozhodně odpustím. Raději si namažu krajíc chleba a k tomu… Prostě studená večeře jako vždycky.
Houby skončily v odpadkovém koši. Ale stále mi vrtalo hlavou, co to bylo za druh hřiba a hlavně, zda byl jedlý. Dva dny jsem prohledávala internet, až jsem narazila na webové stránky, kde jsem houbu objevila. Podle všeho se jedná (ale nejsem mykolog odborník, jen laik, tak se mohu mýlit) o Hřib špinarův. Není jedlý!
PODÍVEJTE SE DO ATLASU HUB
http://www.goat.cz/HoubySeznam.php?sort=VA&group=0
Když už jsem věděla, že se jedná o Hřib Špinarův, našla jsem ho všude. Myslím, že to bude on. Popis na „pachatele“ sedí.
A také jsem na tom webu o houbách objevila zásadní větu, která mě ujistila, že mé rozhodnutí houby vyhodit, bylo správné.
Obecně platí: Když přesně nevíš, tak se na to vyser.
Druhý den se mě paní sousedka ptala, jaká byla smaženice.
- „Byly jedovaté, tak jsem je vyhodila,“ řekla jsem.
- „To nemyslíš vážně!“
- „Ale ano!“
- „To já bych je snědla! Vždyť to byly hříbky! Taková škoda, holka!“
- „To sice hřiby byly, ale nebyly jedlé!“ odporovala jsem.
S paní sousedkou jsme se názorově neshodly. Ale konec konců jedla bych je já a ne ona…
Krásné letní dny a šťastnou ruku při sběru hub Vám přeje Vaše blogerka Hana Rebeka Šiander
Fotografie a zdroje:
Citace je z webu goat.cz: http://www.goat.cz/index.php?path=Houby_Houby
Fotografie: autorka
Hana Rebeka Šiander
Tuberkulóza, záškrt, černý kašel a jiné pohromy
Poslední roky, kdy už některá očkování nejsou povinná, nebo byly vyvinuty slabší vakcíny, je možné onemocnět záškrtem, tuberkulózou a černým kašlem. Už jste se s nimi setkali? Jaké jsou příznaky? Kolik je v ČR nemocných?
Hana Rebeka Šiander
Recenze knihy „Přetížení“ od Arthura Haileyho
Napínavý román „Přetížení“ z pera Arthura Haileyho dává nahlédnout do zákulisí plynárenských a elektrárenských společností. Řeší otázku globálního oteplování, nedostatku vody, letních veder, čím dál větší spotřeby plynu a energie.
Hana Rebeka Šiander
Dvanáctero pro lepší život Pražanů
Po dvou letech v Praze jsem v šoku, jak moc se Pražené změnili. Z milých, ohleduplných a vstřícných lidí se stali hrubí a arogantní lidé. Největší změny vidím u dvacátníků a třicátníků. Copak jim nikdo neřekl o etiketě?
Hana Rebeka Šiander
79. výročí osvobození koncentračního tábora Auschwitz - Birkenau
Každý rok bysme si měli připomínat výročí osvobození koncentračního tábora v Osvětimi, ke kterému došlo 27. ledna roku 1945. Také letos se přímo v koncentračním táboře konal slavnostní večer za účasti přeživších a politiků.
Hana Rebeka Šiander
Recenze knihy „Zítra přijde Olah“ od Martina Sichingera
Kniha spisovatele Martina Sichingera „Zítra přijde Olah“ je dokonalou, trefnou, vtipnou a jasnou sondou do života 80. let XX. století ve Vimperku na Šumavě. Ne však pohledem dospělých, ale očima žáka 7. C Michala Zídka.
Hana Rebeka Šiander
Tak se nám tu rozmohl takový nešvar: Dloubání prstem v nose!
Poslední roky jsem narazila na příšerný jev – dloubání prstem v nose. Prostředí, ve kterém se mu daří, je pražské metro, tramvaje a autobusy. Kdo jsou hříšníci? Mladí chlapci od 14 do 20 let. Nesmiřujme se s tím a bojujme!
Hana Rebeka Šiander
Moje zkušenost s cestováním po Praze s Uberem
Cestování se společností Uber je pro mnoho lidí dostupné a příjemné. Když jsem potřebovala dopravit sebe a stolek z jedné části Prahy do druhé, zkusila jsem Uber. Hněv, zaryté mlčení, naštvanost a já na obtíž. To byla teda jízda!
Hana Rebeka Šiander
Hrubost, arogance, povýšenost a pýcha mladých lidí bije do očí!
Co jsme dříve označovali za jeden ze základních hříchů – pýchu – je dnes vydáváno za zdravé sebevědomí. A mladí lidé jím přímo srší! Pojďte si přečíst, jak arogantně a pyšně se dokáží současní mladí lidé chovat k slabým lidem.
Hana Rebeka Šiander
Ohledně vánočního večírku neselhal jen Jurečka, ale i zaměstnanci, kteří se bavili
Vánoční party na ministerstvu práce a sociálních věcí zvedla mnohé ze židlí. Jeho šéf Marian Jurečka se za vše omluvil a KDU-ČSL ho ponechala ve všech funkcích. Neporušil sice zákon, ale morálně selhal. On i jeho zaměstnanci.
Hana Rebeka Šiander
Recenze knihy „Mé dítě má autismus“ od Raelene Dundon
Kniha od australské psycholožky Raelene Dundon, která se specializuje na dětský autismus, přináší základní fakta a informace o poruchách autistického spektra. Autorka má dvě děti s autismem a přináší příklady ze života.
Hana Rebeka Šiander
Jak mě zase rozhodil posun času
Dvakrát ročně nastává střídání letního a zimního času. Pokaždé mě to z normálního života vykolejí na týden až měsíc. Únava, poruchy spánku, nesoustředěnost, roztěkanost... zkrátka nefunguji. Naděje na zrušení zákona je v nedohlednu.
Hana Rebeka Šiander
Recenze knihy „Slib pod jmelím“ od Joanny Johnsonové
Britská spisovatelka Joanna Johnsonová ve svém historickém romantickém románu přináší ukázku levicového liberalismu. Přepisuje dějiny a etiketu, z ženy tmavé pleti „vyrábí“ dámu, přimíchává do románu zvyky z 21. století.
Hana Rebeka Šiander
Agresor Babiš křičí, nebuďte agresivní!
Na české politické scéně není v současné době nikdo, kdo by někomu agresivně vyhrožoval či někoho děsil, kromě jediného muže – Andreje Babiše. Týdny rozpoutává zlo a teď se diví, že mu lidé vyhrožují zlem – smrtí.
Hana Rebeka Šiander
Recenze knihy „Dějiny moderního Izraele“ od Marka Čejky
„Dějiny moderního Izraele“ od politologa a právníka Marka Čejky přináší chronologicky sestavené dějiny od roku 1949 do roku 2010. Stručné, jasné, srozumitelné a hlavně – v dnešní uspěchané době - čtenářsky příjemné!
Hana Rebeka Šiander
Chceme za presidenta Babiše, který se v případě války vykašle na okolní státy?
Presidentský duel v ČT rozehrál Andrej Babiš agresivním a lživým stylem. Celou dobu útočil na generála Petra Pavla. Vrcholem debaty byl Babišův výrok, že kdyby čtyři státy EU napadl agresor, nechal by je bez pomoci.
Hana Rebeka Šiander
Lživé kampaně presidentských kandidátů, které však fungují
Presidentské kampaně, ve kterých se používají lži (módní slovo je nepravdy) jsou důležitým bodem. Děje se to nyní - ze strany Andreje Babiše. Ale dělo se to i ze strany presidenta Miloše Zemana jak v roce 2018, tak v roce 2013.
Hana Rebeka Šiander
Módní peklo v ulicích – krátké kalhoty, odhalené kotníky a tenisky
To, co je letní záležitostí, se začalo nosit v zimě a mrazu. Ano, mám na mysli krátké kalhoty končící nad kotníky, nízké letní ponožky a k tomu tenisky. A jak zahnat zimu, když nám mrznou nohy? Péřovou bundou a beranicí!
Hana Rebeka Šiander
Jak mě mladá sousedka týrá svými kočkami
V mém bytě to strašně smrdí kočičí močí, výkaly a silně znečištěnou podestýlkou dvou koček. Vtip je v tom, že já žádné kočky nemám. Má je však mladá sousedka naproti mému bytu. Trpím dnem i nocí smradem, protože se o ně nestará.
Hana Rebeka Šiander
Kam až jsou schopni lidé z Generace Z zajít?
Dvě hodiny u nás na patře nešla elektřina. Zasáhlo to šest bytů, trpělo tím sedm lidí. Moji sousedé v pronajatých bytech jsou dvacátníci, tedy Generace Z. Všichni odmítli výpadek proudu řešit. Čekali na mě, až to vyřeším.
Hana Rebeka Šiander
Recenze norské pohádky „Tři přání pro Popelku“
Nová, moderní a velkolepá norská pohádka „Tři přání pro Popelku“ z roku 2021 je jako nepovedený koktejl. Moderní slova jako stylista a migréna, LGBT+ komunita, Popelka jako Wonder Woman a líbačka dvou gayů v dobové pohádce.
předchozí | 1 2 3 4 5 6 7 ... | další |
- Počet článků 622
- Celková karma 14,51
- Průměrná čtenost 3868x
Během svého života jsem se věnovala mnoha povoláním. Pracovala jsem v McDonald´s, byla jsem asistentkou ve vzdělávací společnosti, realitní makléřkou i státní úřednicí na Ministerstvu obrany ČR.
Nejvíce mě zaujala práce v médiích (rádio, TV, noviny) a objevila jsem, že mě baví psát. Pracovala jsem jako novinářka v oblasti V.I.P. a politiky.
Píši recenze pro Palmknihy.cz. Jsem blogerka, spisovatelka a recenzentka knih a filmů.
V únoru 2012 mi vyšel můj první román pro ženy, kniha BRIGITA. V prosinci 2012 se objevila na světě druhá kniha HEDVIKA. V roce 2020 jsem napsala nový ženský román, který se jmenuje MARIANNE a hledám nakladatele, abych mohla knihu vydat. A pracuji na dalších knihách.
Najdete mě také na MÉM WEBU: http://siander.cz
Můžete mi napsat na E-MAIL: siander@siander.cz
Počet návštěv podle TOP listu:
');
//-->
Seznam rubrik
- Ostatní
- Merry X-mas
- Křesťanství, judaismus
- Vztahy
- Politika, kauzy
- Kultura
- Sci-fi o EU
- Kniha MARIANNE
- Kniha HEDVIKA
- Kniha BRIGITA
Co právě poslouchám
- Worship Radio 247
- The UK 1940s Radio Station
- Hit Rádio City - Devadesátka
- Hallelujah - Hillsong Worship
- iEC Live - Be Lifted (Live)
- God's Not Dead - Newsboys
- Way Maker - Sinach
- Intentional - Travis Greene
- Still Rolling Stones - Lauren Daigle
- Jerusalema - Master KG feat. Nomcebo
Oblíbené blogy
Oblíbené knihy
- Bible kralická
- Kybernemoc! - Manfred Spitzer
- Rozum a cit - Jane Austen
- Rudý Zeman - Jaroslav Kmenta
- Boss Babiš - Jaroslav Kmenta
- Vývojová psychologie - Josef Langmeier & Dana Krejčířová
- 12 pravidel pro život - Jordan B. Peterson
- Pýcha a předsudek - Jane Austen