Jak špatně pochopil supermarket Billa bezpečnostní opatření proti koronaviru

Roušky, dezinfekční gely, plastové rukavice, rozestupy a bezkontaktní placení. To všechno je během nakupování v pandemii potřebné a fajn. Problém je, když v prodejně stojí před kasami čtyřicet lidí a půl hodiny čekají na placení.

JAK VYPADÁ NORMÁLNÍ NAKUPOVÁNÍ V NOUZOVÉM STAVU

Od té doby, co jsme nasadili povinně roušky (19. března 2020), uplynul měsíc a půl. Hodně se v naší zemi změnilo. Na roušky jsem si sice nezvykla, ale nosím je, kamkoliv jdu. Stále se v nich potím, ať už je počasí jakékoliv, pořád se mi rosí brýle a když jdu rychle do kopců (kterých je v Ústí nad Labem, jenž spadá do Českého středohoří a Krušných hor, nespočet), mám silný dojem, že to neudýchám.

Nakupovat chodím do dvou supermarketů Billa v centru města, do hypermarketu Albert na vzdálenějším sídlišti nebo do Penny marketu, výjimečně do Lidlu. Ať už jsem nakupovala potraviny kdekoliv, snažili jsme se v prodejnách dodržovat rozestupy. Stojíme disciplinovaně na značkách nalepených na zemi, což mi silně připomíná spartakiádní časy před rokem 1989. Jen nám chybí ty malebné trikoty…

Všichni máme roušky, a předpokládám, že se dusíme a potíme všichni stejně (aspoň v něčem jsme si rovni) a snažíme se nosit plastové rukavice, či dezinfikovat si ruce, platit bezkontaktně kartami a pokud možno, se ničeho zbytečně nedotýkat. Na „nový způsob nakupování“ jsme si zvykli a dodržujeme ho.

Zaměstnancům v supermarketech nelze nic vytknout. Naopak, musím je chválit. Jakmile se kdekoliv nahromadí v prostoru před pokladnami větší množství lidí, řekla bych, že stačí deset či dvanáct, ihned se někdo z pokladních posadí za kasu a začne pracovat a kasírovat jako o život. A ono možná opravdu o život jde…

Nutno podotknout, že jsem dosud zažila, že to ve všech prodejnách probíhalo bezproblémově a spořádaně, až mě to udivuje. Ale jsem opravdu ráda, že to tak dobře zvládáme a přizpůsobili jsme se něčemu, co je momentálně nutné a nevyhnutelné.

KDYŽ JSOU BEZPEČNOSTNÍ PRAVIDLA ŠPATNĚ POCHOPENA

Do městské čtvrti Krásné Březno v Ústí nad Labem jsem zavítala naposledy v březnu. Mám to dál, a proto tam chodím výjimečně. Po 1,5 měsíci jsem se rozhodla, že si udělám procházku a spojím to s nákupem v supermarketu Billa. Bylo příjemné počasí, procházka byla výtečná a absolutně mě nenapadlo, že by se obyčejný nákup potravin mohl proměnit v hrůzu.

Na začátku prodejny a mého nakupování vypadalo všechno normálně. Ale když jsem zatočila za roh, uviděla jsem před sebou fronty jako na banány za socialismu. Pokladny byly v dálce, téměř v nedohlednu. Otevřeny byly dvě ze čtyř pokladen a před každou z nich se štosovalo kolem patnácti až dvaceti lidí. Mozek mi to nebral!

Teď? Během pandemie koronaviru, kdy se nesmí na jednom místě kumulovat větší množství lidí?? Proč to tady tak špatně funguje? Copak chtějí zaměstnanci z Billy, abychom se nakazili během nakupování?

Když jsem to uviděla, obrátila jsem se, vrátila se na začátek supermarketu, kde zboží doplňovala pokladní a poprosila jsem ji: „Mladá paní, u každé z pokladen stojí asi dvacet lidí. Myslíte, že by bylo možné, aby někdo ze zaměstnanců šel na kasu?“

Neviděla jsem v tom žádný problém. Když se občas vyskytne větší množství lidí v Bille na Masarykově ulici, požádám personál, ten mi pokaždé vyjde laskavě vstříc, do minuty je pokladna otevřena a jede se dál.

Tentokrát jsem ale dostala jinou odpověď.

• „To, že jsou otevřeny dvě pokladny ze čtyř, je záměr,“ odpověděla mi prodavačka.
• „Záměr? A proč?“ nechápala jsem. „Vždyť tam jsou čtyři pokladny!“

Personálu bylo na prodejně dost. Mezi regály jsem zahlédla asi pět zaměstnanců, kteří pilně doplňovali zboží jako mravenci. Stále něco vozili sem a tam a šoupali to do regálů. V personálu problém nebyl.

• „Jde o bezpečnostní opatření. Pokladní musí mít od sebe rozestup dva metry. Proto funguje každá druhá pokladna,“ odpověděla pokladní.
• „Aha,“ odpověděla jsem zoufale, protože jsem se na nic dalšího nevzmohla.

Škoda, že nikdo nemyslel na zdraví zákazníků, napadlo mě.

Zatímco jsem se pokoušela o řešení a nápravu situace, další dva lidi ve frontě přibyli. Nejdřív jsem uvažovala, jestli nenechám zboží, které jsem držela v rukou, někde položené v regálu v obchodě, neseberu se a neodejdu. Lidi to tak někdy dělávají. Nikdy jsem nechápala, jak to někdo může udělat, ale momentálně jsem byla osvícena pochopením, co je k tomu vede. Ale problém byl v tom, že jsem potraviny nutně potřebovala, moje lednička doma byla téměř prázdná. Postavila jsem se tedy do fronty a zapnula jsem si na hodinkách stopky, abych si změřila, jak dlouho bude tohle inferno trvat.

Paní přede mnou se otočila, aby zjistila, kdo stojí za ní a ověřila, jestli si udržuje odstup. Byla jsem to já. „Tohle je děs,“ řekla jsem. Paní za rouškou chápavě protočila oči vzhůru.

Další paní před námi se s námi dala do živého rozhovoru. Je úžasné, jak společný problém najednou pospojuje tolik lidí, kteří by se spolu za normálních okolností nikdy nebavili. Všimli jste si toho taky?

• „Tohle je ještě dobrý,“ řekla.
• „Jak dobrý?“ nechápala jsem.

Situace mi nepřišla dobrá ani trochu. Dvacet lidí přede mnou ve frontě jsem zažila naposledy za socialismu (když tedy nepočítám fronty a čekání na České poště, tam je to evergreen).

• „Já sem chodím s manželem nakupovat a už jsem tu zažila situaci, kdy se fronta točila až k začátku supermarketu!“

Začala jsem se potit. Všude. Pod bavlněnou rouškou, pod tričkem… Rozepnula jsem si džínsovou bundu. Pak jsem si posunula roušku stranou, abych se napila. Potřebovala jsem se nutně zchladit. Tohle bude na dlouho.

• „Tohle jsem nezažila nikde,“ řekla jsem naštvaně.
• „Já chápu, že tohle má být bezpečnostní opatření a nemáme se shromažďovat před kasama, ale my se shromažďujeme mezi regálama. Kdyby jeden z nás měl koronavirus, tak ho dostaneme v tý frontě všichni! Protože tu stojíme tak dlouho!“ řekl dotčeně manžel oné paní.

Přikývla jsem a podívala jsem se nahoru. Stropy v Bille byly nehorázně nízko, žádný hobby market či hypermarket s vysokým stropem. Pán měl naprostou pravdu.

Vyndala jsem si mobil a začala fotit fronty a situaci před pokladnami.

• „Proč to děláte?“ zeptala se paní.
• „Napíšu o tom, když už nic jiného,“ odpověděla jsem.
• „Myslíte, že se tím něco změní?“ zeptala se paní nedůvěřivě.
• „Zkusit se to musí,“ řekla jsem, udělala pět fotek mobilem a objevila se na třetí pokladně pokladní a začala pracovat.
• „To byla rychlost! Jak jste začala fotit, tak se asi vyděsili!“ řekla paní a její oči za rouškou se na mě usmívaly.

Většině z nás se ulevilo a tak nějak jsme pookřáli. Když jsem se dostala ke kase a zaplatila zboží, zastavila jsem stopky. Ve frontě jsem strávila neuvěřitelných dvacet minut.

BEZPEČNOSTNÍ OPATŘENÍ BĚHEM PANDEMIE MUSÍ POMÁHAT A NE ŠKODIT

Rozumím tomu, že někdo nařídil pokladním v Bille, aby obsazovaly jenom každou druhou pokladnu. Byť nosí roušky a mají tam i ochranný plastový štít, díky kterému si od nás, zákazníků, udržují bezpečnostní odstup. Ale problém je v tom, že se lidé hromadí nejen před kasami, ale v celém supermarketu.

Nevím, zda někdo, kdo tohle vymyslel a rozkázal dodržovat, četl nebo poslouchal informace o tom, jak se říší koronavirus. Když je ve vzduchu, tak tam setrvává tři hodiny.

Ano, bezpečnostní rozestupy jsou důležité, a na ty Billa, i my, zákazníci, dbáme. Ale jestliže to vede k tomu, že se na několika metrech čtverečních nahromadí kolem čtyřiceti lidí a všichni čekají kolem dvaceti minut na zaplacení nákupu, selhala veškerá bezpečnostní opatření, která supermarket přijal. Roušky zákazníků i pokladních, dezinfekční gely i plastové rukavice, rovněž rozestupy… Obávám se, že všechno je k ničemu, když stejně zákazníci dýchají dvacet minut stejný vzduch, který dýchal a vydechoval před námi třeba nakažený člověk koronavirem.

Jestliže se zavádějí bezpečností opatření, musí se používat mozek. Pokud by do prodejny s takovými pravidly zabloudil hygienik, strážník městské policie, nebo, nedej Bože, epidemiolog, musel by se zhrozit, obchod by nechal okamžitě vyklidit a vydezinfikovat.

Krásné jarní dny a rozum v hrsti Vám přeje Vaše blogerka Hana Rebeka Šiander