Muž. Vysoký, štíhlý, usměvavý, milý, uměl zajímavě a barvitě hovořit a vyprávět. Dokázal mě pokaždé rozesmát a byl vůči mně pozorný, naslouchal mi. Jeho vadou charakteru bylo, že to byl skrblík. Miloval peníze a sám sebe, ne mě.
Každý vztah nás změní. Takovou moc mají lidé, vztahy s nimi a situace, které s nimi zažíváme. Několikrát mi různí lidí vyprávěli své životní příběhy a nakonec poznamenali: „Tohle napsal sám život!“ Já jsem se tomu jenom pousmála.
TOHLE NAPSAL SÁM ŽIVOT…
V posledních týdnech jsem zažila něco, co bych snad mohla těmito slovy popsat. Byl to velmi zajímavý vztah s mužem středního věku. Bylo to něco, co si člověk dobrovolně nevybere a něco, co si člověk nevymyslí, i kdyby se o to sebevíc snažil a něco, co patrně nikdy nepochopím a na co do smrti nezapomenu. To všechno jsou důvody, které mě nutí, abych se o svou zkušenost podělila i s vámi, se svými čtenáři.
Před několika týdny jsem se seznámila s velmi zajímavým mužem. Naše seznámení bylo okamžikem náhody. Jméno bych nerada zmiňovala, ale myslím, že trefnou přezdívkou bude Skrblík. Stačí, abyste se začetli do mého blogu a brzy pochopíte proč.
NA ZAČÁTKU KAŽDÉHO VZTAHU JSOU SYMPATIE
Na začátku každého vztahu jsou a prostě musí být sympatie. Tento muž byl vysoký, štíhlý, usměvavý, uměl zajímavě a barvitě hovořit a vyprávět. Dokázal mě rozesmát nejen svými životními historkami, ale dokázal si udělat i legraci sám ze sebe. Byl milý a ke mně pozorný.
Od začátku jsem ale měla dojem, že muž není upřímný a v různých situacích kličkuje. Ale nemohla jsem to dokázat, neměla jsem žádný důkaz. Člověk se velmi snadno, zvlášť když má z předchozích vztahů špatné zkušenosti, splete, a to jsem nechtěla. Nechtěla jsem, aby mě předurčovaly špatné zkušenosti v novém vztahu. Nechtěla jsem dělat ukvapené závěry na základě pouhých domněnek a dojmů.
MALÉ POZORNOSTI, KVĚTINY A DÁRKY JSOU ZPESTŘENÍM VZTAHU
Ráda dělám lidem radost. Mám radost, když mohu někoho povzbudit, potěšit, dávat dárky. Velmi ráda také vařím a přináší mi opravdové potěšení, když mohu někoho pozvat na oběd. Proto jsem Skrblíka pozvala několikrát na oběd. Skrblík se samozřejmě ochotně zajímal, co má přinést s sebou a čím by mi udělal radost. Dohodli jsme se na něčem sladkém, abych nemusela péct. Zmínila jsem několikrát, že mám alergii na mandle.
Vařila jsem dvě hodiny oběd, další hodinu jsem všechno chystala a pak jsme společně se Skrblíkem hodovali. Skrblík přinesl moučník, někdy sušenky, zmrzlinu či čokoládu. Samozřejmě, že jsem mu pokaždé nabídla. Ve většině případů jsme sladké snědli společně.
KDYŽ JSOU PENÍZE NA PRVNÍM MÍSTĚ…
Skrblíka jsem poznávala více a on mě. Postupně jsem zjišťovala, že hlavním a nejdůležitějším Skrblíkovým tématem jsou pokaždé peníze, práce a kolik za ni bude peněz. Ano, peníze jsou důležité a pro život nezbytné, bez nich se žít nedá, ale tohle se mi zdálo prostě divné. Proč musíme pokaždé, když se vidíme, nebo když spolu hovoříme po telefonu, hovořit zhruba pětkrát či desetkrát na téma peněz?
Snažila jsem se to taktně přejít a nevyjadřovat se k tomu. Jestliže ano, pak v tom smyslu, že peníze nejsou v životě tím hlavním. Z vlastní zkušenosti vím, že peněz můžete mít sebevíc, ale stejně vás neučiní šťastnými. Je v životě tolik důležitějších věcí!
O pár minut později hovořil Skrblík o práci a znal současný kurz české koruny, eura a britské libry a hbitě svůj výdělek přepočítával na české koruny. Proč to dělal? Chtěl mě tím snad ohromit? To se mu ale nepodařilo. Opět jsem to přecházela s lehkým úsměvem na rtech.
PO DESÍTKÁCH VEČEŘÍ U MĚ A MNOHA TÝDNECH POZDĚJI…
Jestliže jsme vyrazili spolu ven, tak do místního parku či přírody, ale nikdy ne na žádnou kulturní akci, kde by se muselo platit vstupné. Podivovala jsem se nad tím.
„Mám rád akce, které jsou zdarma! Nerad platím vstupné. A nejvíc mám rád akce, kam člověk přijde, je tam jídlo zadarmo, můžeš si vzít, co chceš a pořádně se napít, a když máš hodně štěstí, tak ještě něco vyhraješ a odneseš si něco s sebou domů!“ řekl Skrblík nadšeně.
Byla jsem šokovaná! Myslela jsem si, že si dělá legraci, ale on to říkal a myslel naprosto vážně. Zamířili jsme do obchodního centra, kde jsme procházeli obchody s módou, ale nic nekupovali (samozřejmě, jak jinak!) a pak Skrblík řekl:
- „Já jsem z toho už děsně unavenej! Nedáme v McDonald´s malého hambáčka?“
- „Ano, to by bylo fajn, ale já si potřebuji ještě nakoupit potraviny,“ odpověděla jsem.
- „Jo, já vím, vždyť jsi to říkala,“ řekl Skrblík. „A nevadilo by ti, kdybych už šel? Nebude ti vadit, že ti s tím nákupem nepomůžu?“
- „Ne,“ řekla jsem, usmála jsem se a rozloučili jsme se.
Na první pohled bylo zřejmě, že se Skrblíkovi nesmírně ulevilo! Nejenže mi nemusel s ničím pomoci (abyste rozuměli, pokud z toho Skrblík nic nemá, tak to pro něj nemá smysl), ale hlavně mě nemusel pozvat do rychlého občerstvení a platit za mě.
Nakoupila jsem si a u toho jsem přemýšlela, co to je za muže, který takhle uvažuje? Už se mi začínal rýsovat charakter Skrblíka před očima v plné kráse, ale stále mě zajímalo, kam až je schopen tento muž zajít. Věděla jsem, že s tímto mužem žádnou společnou budoucnost plánovat nemohu, protože jestliže má problém mi pomoci s tak obyčejnou věcí jako je nákup, nebo mi koupit hamburger, má ten muž vážné problémy sám se sebou.
Když jsem mířila domů s těžkým nákupem v batohu na zádech a těšila se, jak se doma najím, nečekaně zavolal Skrblík.
- „Tak jsem ve své oblíbené hospůdce a právě si pochutnávám na tataráčku! A k tomu si dám jedno nebo dvě pivíčka, bez toho by se to neobešlo, to musíš pochopit!“ líčil mi nadšeně Skrblík.
- „Jistě, to chápu! Dobře se bav!“ řekla jsem a pak jsme se rozloučili, protože mu dorazil dobrý přítel.
Jindy se u mě zastavil Skrblík a přinesl mi obrovskou čokoládu s celými mandlemi. Když jsem mu připomněla, že jsem mu nejméně pětkrát říkala, že mám na mandle alergii, tvářil se překvapeně.
- „Víš co? To nevadí! Ta čokoláda je fakt kvalitní a dobrá! Budeš to dělat tak, že sníš čokoládu a mandle budeš vyplivovat! A pak bys ještě mohla udělat to, že zachovalé mandle vydražíš jako spisovatelka na e-Bay!“ vyprávěl mi nadšeně Skrblík.
- „To nemůžeš myslet vážně, že ne?!“ řekla jsem.
- „Ne, s tím e-Bay by to nešlo,“ přiznal, ale tu první část myslel vážně.
Čokoládu jsem vzala, otevřela jsem ji a nabídla ji Skrblíkovi. S nadšením si nabídl, nejen v ten den, ale i další dny. Podobnou čokoládu jsem dostala i další měsíc. To už mi přišlo fakt divný! Copak má tak špatnou paměť? Proč mi nosí to, co já nesmím?
PŘÁLA JSEM SI DOSTAT NĚCO, CO NEBUDE VE SLEVĚ
Následujícím rozhovorem se mi to objasnilo. Skrblík byl nakupovat a nadšeně mi vyprávěl, jak je úžasné nakupovat ve slevách, a že vlastně všechno, co kupuje, tak kupuje jedině ve slevách! Nejvíce mu prý učarují slevy sedmdesát procent, ale ani padesát procent prý není špatné. Takže už mi to došlo! Čokolády byly prostě ve slevě, stejně jako všechno, cokoliv mi kdy přinesl. Skrblíka zajímala na prvním místě cena čokolády, ne to, že ji nesmím jíst. Anebo ji koupil s tím záměrem, že věděl, že mu ji pokaždé, když přijde na návštěvu, nabídnu?
Připadala jsem si oklamaná a přistihla jsem se, že si přeji, abych dostala něco, co by nebylo právě ve slevě. Ale myslím, že to se nikdy nestalo. Jednou jsem dokonce dostala několik věcí, které byly zdarma a byly zamýšlené jako reklamní a propagační předměty. Přála jsem si dostat květiny, ale ty jsem nikdy nedostala, protože nikdy nebyly ve slevě.
Přistihla jsem se, jak jsem ve vztahu zklamaná, protože bych si přála jako každá obyčejná žena dostávat květiny, jít s přítelem na kafe, oběd či večeři, nebo dokonce něco zajímavého zažít, někam vyrazit. Všechno, co bylo ve vztazích mezi muže ženou při randění normální, v mém vztahu se Skrblíkem prostě chybělo.
VEČEŘE A K TOMU INTERNET ZDARMA
Všimla jsem si zvláštní věci. Nevídali jsme se často, ale jestliže Skrblík přicházel, tak jedině navečer. Bylo tedy jasné, že se u mě zdrží na večeři. Nechci mu křivdit, že občas něco nepřinesl. Ano, přinášel například chipsy, čokolády s madlemi, jednu okurku či čtyři meruňky. To ale nikdy nemohlo vyvážit hodnotu večeře. Zároveň jsem zjišťovala, že pokaždé Skrblík využije mého internetu, postahuje si aplikace a aktualizace do chytrého mobilu a vyřídí rozhovory přes aplikace, ke kterým byl nutný internet. Ten si totiž neplatil a doma jej neměl.
Jednou se navečer stavil Skrblík a já jsem se na něj opravdu těšila. Několik dnů jsme se neviděli. Abyste rozuměli, pokud jsme nebyli mezi lidmi, v blízkosti obchodů, kde by se muselo něco kupovat a platit za to, byl to báječný muž a já jsem se s ním skvěle bavila. Ale jakmile se někde mihly peníze či nutnost něco platit, byl Skrblík jako na trní a vyloženě mu nebylo dobře!
Skrblík ten večer řekl, že se již navečeřel, což mě mile překvapilo, protože to byla výjimka, a přinesl s sebou velký červený meloun.
- „Máš ráda meloun?“ zeptal se Skrblík.
- „Jím je, ale nekupuji je,“ řekla jsem a vytušila jsem, že melouny jsou nyní v Bille, Normě či v Lidlu v akci.
- „Ale dáme si, ne?“ znejistěl Skrblík. „Můžu ho nakrojit? Pro tebe a pro sebe?“
- „Jistě,“ řekla jsem a usmála se, když jsem viděla, jak se Skrblíkovi ulevilo, že si dá.
- Ukrojil dva kousky z velkého melounu a pak ho narval do mé malé ledničky. Šli jsme se projít do přírody, cestou jsme mlsali meloun, povídali si a večer se rozešli.
- Druhý den mi volal Skrblík a ptal se mě, jak se mi daří. Já jsem měla za sebou náročný den a potřebovala jsem pracovat. Žádné setkání se Skrblíkem se mi nehodilo.
- „Dneska se neuvidíme,“ řekla jsem popravdě.
- „Ani na chvilku?“ ptal se mě Skrblík zklamaně.
- „Ne, potřebuji pracovat a jít brzy spát,“ řekla jsem a trvala jsem si na svém.
- „Víš, já jsem myslel, že bych se k tobě večer pozval na ten meloun… který jsem přinesl včera?“ nabízel Skrblík.
Byla jsem v šoku! Odmítla jsem a rozloučila se. Co to je za člověka?! Došlo mi, že si Skrblík, který neměl doma žádné připojení k internetu, potřebuje stáhnout aktualizace, aplikace a zavolat si přátelům a domluvit další kšefty.
JAK VYPADÁ ČLOVĚK TAKOVÝ SKRBLÍK? JAK HO MEZI OSTATNÍMI POZNÁTE?
Začínalo mi to všechno zapadat dohromady jako puzzle. Konečně to dávalo smysl! Na druhou stranu se mi to zdálo neuvěřitelné! Opravdu existují takoví lidé? Jak můžou takhle žít? Abyste rozuměli, dosud jsem na žádného takového člověka nenarazila. Zavolala jsem dvě dobrým přátelům, oba muži, a vylíčila jsem jim situace, do kterých se se Skrblíkem dostávám a zajímala jsem se o jejich názor na Skrblíka.
Jeden řekl, že mu připomíná Moliérova Harpagona z Lakomce a že je Skrblíkovo chování opravdu divné. Druhý přítel nešel pro slova daleko, označil Skrblíka za vyžírku a řekl, že se s večeřemi a internetem nemýlím.
Slova přátel potvrzovala, jak jsem se poslední čas ve vztahu cítila – vyčerpaná, unavená a zneužívaná. Několikrát jsem Skrblíka poprosila o pomoc v domácnosti či na zahrádce. Buď mi nepomohl vůbec, nebo to dlouho sliboval, ale nakonec jsem si to stejně musela udělat sama. Jednou mi na zahrádce pomohl, ale protože za to nebyly žádné peníze, tak se mu to nevyplatilo. Takže jsem si většinu práce odmakala sama a Skrblík, který přišel v čase oběda, si za své pracovní nasazení nebál říct o oběd.
Cítila jsem se trapně a bylo mi jasné, že bych Skrblíka nikdy nemohla představit ani přátelům, známým, natož rodině. Že je zcela vyloučeno jít s ním kamkoliv do společnosti, nebo dokonce někam, kde by bylo občerstvení zdarma! I když by se dobře oblékl, bavil a oslňoval celou společnost, nebál by se jedním dechem lidem říct o kšeft a zajímal by se okatě o to, kolik mu kdo dá peněz. Ale hlavně by se vrhl na občerstvení zdarma a neměl by žádné zábrany. Naprosto bych se znemožnila! To prostě nešlo.
JAK SE ROZEJÍT CITLIVĚ SE SKRBLÍKEM?
Bylo na čase vztah se Skrblíkem ukončit, ale nevěděla jsem jak. Nechtěla jsem ho zranit, ztrapnit, urazit a hlavně, Skrblík měl mít za pár dnů narozeniny. Dárky jsem už navíc koupila… Zavolala jsem dobrému příteli a zeptala jsem se, co s tím? Jak z toho kulantně vyklouznout?
- „A on tě někam pozval na oslavu narozenin?“ zajímal se dobrý přítel. „Jako třeba do restaurace?“
- „Před měsícem řekl, že mě pozve na narozeniny na oběd do restaurace. Ale slíbil a řekl spoustu věcí a skoro nic z toho nesplnil,“ řekla jsem pravdivě.
- „Já si myslím, že mu uděláš největší radost, když se s ním rozejdeš před narozeninami,“ řekl přítel vážně.
- „To myslíš vážně? To bude hodně trapný, nemyslíš? A navíc už mám dárky koupené,“ řekla jsem.
- „Na dárky se vykašli! Vezmi to tak, že pro něj bude velkou úlevou, že za tebe nebude muset zaplatit oběd! Takový Skrblík to vážně ocení! To bude pro něj ten největší narozeninový dárek! Že nemusí nic platit, věř mi!“ vysvětlil mi přítel.
Já jsem se rozesmála, protože tento úhel pohledu mě absolutně nenapadl! Přišlo mi to absurdní, ale zároveň to byla pravda, strašlivá pravda.
Skrblík mě však nečekaně pozval na výlet. Půjčil si auto a kolem poledne mě vyzvednul před domem. Vyjeli jsme si do přírody, ostatně jako vždycky. Cestou jsme míjeli restauraci, o které se Skrblík vyjádřil, že je na strategickém místě a že díky pohostinství musí majitelé doslova rejžovat.
Už jsem neměla sílu se k tomu vyjadřovat, a tak jsem to přešla. Myslela jsem si, že až se budeme vracet kolem restaurace zpět k autu, že se tam zastavíme na oběd. Bylo kolem třetí hodiny a já jsem už měla velký hlad. Ale ne! Jak jsem byla naivní! Restauraci jsme obešli a zamířili rychle k autu. Cestou do města mi Skrblík navrhl, jestli si nechci udělat velký nákup, když má k dispozici auto.
- „To je od tebe milé! Ale nechci nakupovat, mám strašný hlad, chtěla bych se najíst,“ řekla jsem nahlas.
- Skrblík úplně ztuhnul, pevně svíral volant a krve by se v něm nedořezal.
- „A jak velkej hlad máš?“ zeptal se úzkostlivě.
- „Tak velký zase ne, ale hlad mám. Je kolem třetí hodiny odpoledne a já jsem ještě neobědvala,“ odpověděla jsem.
- „Já mám ještě nějakou práci, tak já tě odvezu rovnou domů, tolik času zase nemám,“ řekl Skrblík.
Byl to šok! Pravdou ale bylo, že za několik týdnů randění mě Skrblík nepozval ani jednou na oběd ani na večeři. Přitom sám chodil do malých, středních a větších podniků v celém městě. Měl spoustu přátel, které tam potkával, znal se, alespoň jak mi tvrdil, i s obsluhou. Bylo normální, že různé podniky navštěvoval několikrát týdně. Pochopila jsem, že vztah musím ukončit co nejdřív.
Druhý den jsem Skrblíkovi zatelefonovala a řekla jsem, že je čas se rozloučit. Skrblík se mě snažil pětkrát přemluvit, aby se směl u mě večer zastavit, patrně na internet a večeři, jak jinak, ale to jsem statečně odmítla. Řekla jsem, že naše životní cesty nejsou stejné a nejdeme stejným směrem, což Skrblík uznal. Myslím, že se mu opravdu ulevilo, už od něj totiž nebudu nic očekávat a chtít, aby něco kupoval a platil. Celý ten vztah nebyl o mně, ale o tom, co Skrblíkovi nabízím a jsem ochotná neustále dávat.
„Ty to nebudeš mít v životě jednoduché! Už nejsi nejmladší a taky jsi strašně náročná!“ dodal Skrblík.
Tím mě fakt pobavil! Myslím, že nebude problém narazit na muže, který mě pozve na oběd... Když se však Skrblík dožadoval odpovědi, co se stalo po tom krásném výletě, tak jsem mu nastínila, že nemám zapotřebí být s někým, kdo není schopen mě vzít ani po několika týdnech na oběd, když mám hlad. Jak myslíte, že zareagoval Skrblík? Samozřejmě, že to popřel! Prý nebyl dostatek času…
Milé slečny, paní a dámy, ať už budete milovat muže typu skrblík sebevíc, a opravdu to může být milý, přátelský a usměvavý muž, to se nevylučuje, nikam to nepovede. Skrblíci milují sami sebe, o své potřeby se vždy dostatečně postarají, ale o vaše jedině tehdy, jestliže z toho také kápne něco pro ně osobně. Domnívám se, že muž typu skrblík se pro žádný vztah nehodí. Nebude nikdy váhat, aby využil všechno, co mu nabízíte, aby uspokojil své vlastní potřeby a ještě se dostal po vašem hřbetu trošku dál. Skrblík vnímá všechno, co mu v životě přijde do cesty, jako odrazový můstek. Vztah s takovýmto mužem bude pro vás vyčerpávající, unavující a pokaždé, když půjde o peníze či práci, neuvidíte ve skrblíkových očích nic jiného, než chamtivé přepočítávání českých korun, eur, liber…
A jaké jsou Vaše zkušenosti se skrblíky, chamtivci, sobci a lakomci ve vztazích? Poznali jste osobně někoho? Předčí Vaše zkušenosti ty moje? Napište, diskutujte a podělte se se mnou o své zajímavé zkušenosti! Tentokrát jsem na Vaše příspěvky opravdu zvědavá!
Krásné letní dny plné sluníčka a držte se od Skrblíků co nejdál! Vaše blogerka Hana Rebeka Šiander
