My, ženy, se dáváme lacino a muži už nemají důvod, proč o nás bojovat

Žijeme v rychlé době a chceme mít vztahy, a to pokud možno hned a bez námahy. A tak my, ženy, bereme kohokoliv a dáváme se lacino. A co muži? Ti nás už nemusí dobývat a dvořit se. Odnaučily jsme je to.

Před pár dny jsem četla na Novinkách.cz zajímavý rozhovor redaktorky Dany Braunové s hercem Václavem Neužilem. Bylo to dlouhé interview o herci samotném, jeho rolích, divadle, filmech, ale také o jeho názorech na vztahy.

V tomto rozhovoru mě velice zaujalo, jak Neužil trefně několika slovy vystihl převládající trend ve vztazích v současné době. Docela mě to šokovalo. Nejen to, že má pravdu, ale také, že mohu svými špatnými zkušenosti jeho slova potvrdit.

LIDÉ NESTOJÍ O VZTAHY, BOJÍ SE JICH

Neužil v rozhovoru pro Novinky.cz řekl: „Doba je cyničtější a odhalenější. Všichni jsou už od dvanácti třinácti se vším seznámeni, nic je nepřekvapí. Běžně existují vztahy jen na sex, přes nějakou mobilní aplikaci se lidi domluví, že se spolu vyspí. Je mi sedmatřicet, ale přijde mi to cynické. Jako by lidi nestáli o vztahy, báli se jich. Zní to dost páprdovsky, ale já jsem jinak naopak velký hédonista. Myslím to tak, že mi vadí, že je všechno jakoby lehké a zadarmo. Nikdo nikoho vlastně nemusí dobývat.“

Téměř většina vztahů, které jsem prožila, se odvíjela jaksi automaticky, lehce a poněkud zadarmo. Jako kdyby muž, se kterým jsem se právě seznámila, mě již dokonale znal, měl mě „přečtenou“ a dokonale věděl, co má dělat. Vypadalo to, jako kdyby „jel“ podle nějakého scénáře. A nejen to. Nedávali si žádnou práci s tím, aby mě dobývali, získávali, obletovali a zahrnovali malými pozornostmi.

DVĚ TŘI RANDE A CHCI VŠECHNO! 

Po jedné večeři, případně jedné kytici květin, ode mě muži očekávali, že jim zcela otevřu své srdce, budu důvěrná a začnu s nimi sdílet svá tajemství, budu si s nimi povídat o čemkoliv, co budou chtít vědět, budu přístupná čemukoliv, co si oni budou přát, a to všechno s vidinou samozřejmého sexu, který se ode mě očekával již po dvou či třech setkáních.

Nebudu zakrývat, že pokaždé jsem byla překvapená a často i šokovaná, s jakou lehkostí muži přistupují ke vztahům. Já si myslím, že ono mužské dobývání a získávání si ženy, po které muž touží, je úžasným kouzlem, kořením, které vzájemné poznávání se velmi obohacuje.

Ale zdá se, že tohle opravdu už neletí! Ono to totiž něco stojí. Minimálně upřímnou touhu poznat toho druhého, také to vyžaduje čas a trpělivost (což je v protikladu postmoderní doby, ve které žijeme, která nám doslova diktuje, že můžeme mít všechno tady a teď), chce to nějakou tu finanční oběť a trochu kreativity, co by se dalo romantického vymyslet a zrealizovat.

PŘÁTELSTVÍ NEBO NĚCO VÍC?

Asi před třemi roky jsem se odvážila, abych si s někým vyšla. Delší dobu jsme spolu komunikovali na sociální síti, ale vždy to byla témata ryze společenská. Asi po roce mi onen muž napsal, že má dojem, že si docela rozumíme a rád by mě pozval na kávu. Souhlasila jsem.

Když muž přijel, daroval mi jednu růži. Velmi mě to potěšilo! Bylo to milé gesto. Odjeli jsme na nedalekou vyhlídku, kde jsme vyrazili na krátkou procházku do přírody a pak jsme si dali onu slibovanou kávu. Povídali jsme si celou dobu a probrali jsme většinu konverzačních témat, od rodiny počínaje, přes zaměstnání až ke koníčkům.

Po čtyřech hodinách jsme se rozloučili a muž mě zavezl domů. Bylo to příjemné setkání a udělalo mi radost. Ještě tentýž večer jsme si napsali přes sociální síť a vzájemně jsme sdíleli radost z milého setkání. Muž s nadšením konstatoval, že máme tolik věcí, které nás spojují.

Zhruba za týden mě onen muž pozval na procházku a poté na oběd do restaurace. Opět jsme si povídali a rozvíjeli jsme další témata do hloubky. Stále jsme si vykali a všechno se odvíjelo ve vší úctě. Musím přiznat, že to bylo opět příjemné setkání.

Muž mě zavezl domů, a když jsem mu poděkovala za milou společnost, zazněla zvláštní otázka na rozloučenou: „Chci se zeptat narovinu, Rebeko, vidíte to na přátelství nebo něco víc?“

Byla jsem zaskočená! Tohle jsem vážně nečekala. Sice jsme si občas napsali na sociální síť, ale viděli jsme se tváří tvář jenom dvakrát a dohromady pouhých osm hodin. Proč se ode mě očekává, že po osmi hodinách, kdy se sotva známe, budu vědět, jak to bude pokračovat dál?! Zda to bude vážný vztah?!

Vzhledem k tomu, že jsem se ve svém životě v mnoha lidech zmýlila, hodnotím vztahy spíše s odstupem měsíců či let, než s odstupem hodin. Po osmi hodinách nedokáži ani říci, zda bychom mohli být kamarádi, natož přátelé či něco mnohem víc.

Nicméně muž stále čekal na svou odpověď. Tak jsem mu řekla: „Ne, na víc to nevidím.“ A bylo mi celkem jedno, jak si to ten muž přebral. Rozloučili jsme se a on odjel.

Byla jsem zklamaná, ale pochopila jsem, že když někdo nechce ztrácet čas, tak mu nejde o vybudování vztahu, ale míří za jiným cílem. Pro mě jsou však cenné vztahy, které mají svou hloubku, kde byl čas na vybudování vzájemné důvěry.

Jak to nakonec dopadlo? Několik dnů jsme nekomunikovali. Nevěděla jsem, co bych ještě psala, považovala jsem to za uzavřenou záležitost.

Muž se několik dnů poté ozval s omluvou, že vlastně ani neví, co ho to napadlo takhle se mě zeptat?! Odepsala jsem, že se na něj nezlobím a že je lepší v takovém případě upřímnost, protože oba nyní víme, že očekáváme od vztahů něco jiného. Byl to definitivní konec. Nebyla jsem uražená, ješitná či zraněná. Ne, nechtěla jsem to tomu muži "natřít". Prostě jsem si uvědomila rozdílnost cílů a také svoji cenu, kterou on nevnímal.

KVĚTINY, ROMANTICKÉ PROCHÁZKY VE DVOU, ČOKOLÁDOVÉ BONBONIÉRY…

Podobných schůzek jsem zažila mnoho. Pro mě je to už ztráta času. Pokaždé to končívá podobně a já si kladu otázky: To opravdu nestojím za trochu námahy? Kde je nějaké dobývání? Kde jsou pugéty květin, které by mi udělaly radost? Kde jsou romantické procházky ve dvou? Kde je tanec jako vyjádření vzájemné náklonnosti? Kde jsou všechny ty maličkosti, kterými se muž snaží ženu získat a dokázat jí, že mu na ní záleží a že mu ona za ty oběti stojí?

Uvědomuji si, že žijeme v rychlé postmoderní době, ale copak se musíme nechat připravit o to nejkrásnější a nejromantičtější? Tedy o dvoření se dámám? Kde je ono chlapské dobývání, kdy to muž tak snadno nevzdá?

ŽENY SI PŘEJÍ, ABY SE JIM MUŽI DVOŘILI…

Jsem v kontaktu s několika ženami různého věku, od dvacítek až po šedesátnice. Při našich rozhovorech si všechny ženy smutně posteskly, že dvoření ze vztahů vymizelo a snad jenom pár mužů jsou výjimkou z pravidla.

Dospívám k soukromému závěru, že se my, ženy, dáváme bez boje. Neznáme svoji cenu a jsme ochotné vzít jakýkoliv vztah s mužem, abychom hlavně nezůstaly samy. Jsme ochotné dělat ústupky i tam, kde bychom je dělat neměly. Kompromisy, které jsou na úkor naší důstojnosti a ženské cti. Zdá se, že jsme vinny my, ženy. A je to škoda! Je to špatně. Odnaučily jsme muže, aby se nám dvořili a také něco obětovali.

Krásné zimní dny vám přeje Vaše blogerka Hana Rebeka Šiander  

Fotografie a odkazy:

Článek Dany Braunové „Václav Neužil: To, jak se chováte k druhým, se vám vrátí“ je dostupný na serveru Novinky.cz zde: https://www.novinky.cz/zena/styl/426762-vaclav-neuzil-to-jak-se-chovate-k-druhym-se-vam-vrati.html

Fotografie Václava Neužila na Wikipedia.cz je dostupná zde: https://cs.wikipedia.org/wiki/V%C3%A1clav_Neu%C5%BEil

Fotografie jsou dostupné na Flickr.com zde: https://www.flickr.com/