Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Já vážně nejsem technickej typ!

19. 01. 2017 16:49:00
„Jsem prostě jenom ženská", řekla jsem s omluvou mladému prodavači, když jsem se snažila koupit anténu k televizi, kterou jsem dostala jako dárek. Mnoho lidí by na mém místě mělo radost. Ale já prostě nejsem technickej typ!

Nikdy jsem nebyla, a patrně ani nebudu, milovníkem techniky. Patřím mezi lidi, kteří nejsou technicky založení. Abych to řekla jednoduše – prostě mi v této oblasti nebylo dáno. Jsem humanitně zaměřený člověk.

POČÍTAČE, TABLETY, ČTEČKY, iPADY, MOBILY...

Dost dlouho mě to trápilo. V určité fázi svého života jsem totiž nabyla dojmu, že když člověk neovládá všechny současné technické vymoženosti – počítače, tablety, čtečky, iPady, mobily... k tomu všemu speciální softwary a různé aplikace, sociální sítě, o elektronických přístrojích v domácnosti ani nemluvě, to je skupina sama pro sebe - tak prostě nemůže v dnešním světě přežít.

Téměř nikdy jsem se nesetkala s tím, že by nová technická vymoženost, která má v důsledku práci a život člověku zjednodušit, byla pro mě uživatelsky příjemná. A že by to bylo pro mě jednoduché. Vždycky je to o novém učení se novým technologiím a složitějším softwaru. Často chybějí dřívější funkce, které jsem si oblíbila a v lepším případě je nahradí něco mnohem složitějšího. Většinou jsem si vždycky musela nastudovat složitý manuál, což mě dost odrazuje, a teprve až po několika neúspěšných pokusech se mi podařilo proniknout do tajů dalšího technického přístroje.

„Mám já to zapotřebí?!“ ptala jsem se sama sebe už mnohokrát. Ale nějak jsem si vždycky odpovídala, že mám a že to tak musí být. Však to ostatní také mají, zvládají a snad z té techniky mají dokonce i radost! Tak proč ne já? A tak jsem se s technickými vymoženostmi prala a prala.

MOJE PRVNÍ PLAZMOVÁ TELEVIZE

Abyste si udělali názornou představu, o jakých bojích mluvím a co mám na mysli, popíši, jak jsem dostala televizi. Bylo to někdy v roce 2007. Měla jsem tehdy zapůjčenou černobílou televizi, myslím značka Rubín. Televizi jsem předtím neměla několik měsíců, a tak mi tahle prozatímní televize stačila.

Přítel ji u mě doma objevil a myslím, že se tím docela bavil. Asi nechápal, jak v době, kdy už začínaly první plazmy, a on sám ji vlastnil, může ještě vůbec existovat člověk, který se stále dívá na černobílou televizi, musí ji ručně přepínat z jednoho programu na druhý, případně ji občas naladit, aby neskákal obraz. Fajn, přiznávám, asi to bylo humorné, nedivím se mu.

A tak jsem jednoho dne roku 2007 dostala nejnovější hit na trhu s televizemi, plazmovou televizi zn. Samsung, která umožňovala jak analogové, tak digitální vysílání. Rovněž set-top box byl součástí televize. „Nemohla sis přát nic lepšího!“ řekl přítel a doslova u toho zářil.

Přítel mi televizi nadšeně vybalil, s radostí sestavil a zapojil. Pokusil se ji „rozchodit“, ale nepodařilo se mu naladit ani jediný kanál, ani televizní ani rádiový, ani digitální ani analogový signál. Protože přítele čekala služební cesta, vtiskl mi do ruky ovladač a manuál a dodal, že si budu muset s televizí trošičku pohrát, případně koupit anténu. V domě, kde jsem bydlela, nebyla žádná televizní anténa. „Ale to snad nebude žádný problém, protože jsi šikovná a hravě si s tím poradíš!“ řekl přítel, políbil mě a odešel.

Kolem televize jsem chodila po špičkách celý týden a byla jsem z ní tak otrávená a nešťastná, že jsem se na ni nechtěla ani podívat. Když už to bylo nutné, tak jsem nad ní smutně a zklamaně vzdychala. Občas jsem jí i řekla: „Tak se budeme na sebe prostě dívat, no! Nic ode mě nečekej!“

Čím více jsem se na televizi dívala, tím více jsem k ní promlouvala. Dokonce mě napadlo, že bych jí dala i nějaké ženské jméno. V naději, že si budeme tak nějak bližší... Asi po pěti dnech mi došlo, že televize jako bytový doplněk má opravdu smysl jenom tehdy, jestliže plní svou funkci. Starou černobílou televizi jsem navíc vrátila, takže jsem byla bez televize, bez rádia a také bez internetu. Byla jsem de facto odříznutá od světa. Kdyby vypukla válka, patrně bych se to hned tak nedozvěděla. Jediné místo, kde jsem se dostávala k informacím, bylo tehdy pro mě zaměstnání, kde byly všechny informační zdroje k dispozici.

Po týdnu mi došlo, jak nerozumně se chovám a také, že nebude dlouho trvat, kdy zazní od přítele kardinální věta: „Tak co televize? Jak si s ní spokojená? Udělal jsem ti radost?“ Toho jsem se snad bála nejvíc! Že budu muset přiznat, že si nevím rady a že televize je ve stejném stavu, jak ji před týdnem zanechal.

A tak mi došlo, že to je na mně! Udělala jsem si silný zelený čaj a s naprostou nechutí jsem si vzala tlustý manuál k televizi a naráz jsem ho celý přečetla. Důležité informace jsem si podtrhala zvýrazňovačem, například jak naladit digitální vysílání, kde naladím analogové vysílání, jak připojit anténu atd. Zvlášť mě zaujala část, jak a co opravit, když něco nefunguje.

Když jsem manuál měla přečtený, skoro se mi zdálo, že by neměl být až takový problém televizi „rozchodit“. V levé ruce jsem měla manuál, v pravé ovladač. Postupovala jsem přesně krok za krokem a nastavovala jsem všechno, co by mělo umožnit správné naladění televize a příjem televizního signálu. Nicméně hláška, „Nemáte k dispozici digitální signál“, se vyskytovala stále dokola. Stejné to bylo s analogovým signálem.

Co s tím mám jako dělat? Není problém v tom, že nemám anténu?!, napadlo mě. Přítel mě však ujišťoval, že ji víceméně potřebovat nebudu. Vydala jsem se tedy do prodejny s elektrem, kde jsem s velkým úsilím vysvětlila mladému a přitažlivému prodavači, co mám za problém. Zoufala jsem si. Připadala jsem si jako naprostý blbec! I když se víceméně živím slovem a fakt dokážu okecat téměř cokoliv a kohokoliv, měla jsem velké problémy vysvětlit, co vlastně chci. Když se mladý prodavač snažil neobratně zakrývat úsměvy a očima mě ujišťoval, že mě poslouchá a rozumí, omlouvala jsem se s tím, „že jsem prostě jenom ženská“.

Nakonec jsme se domluvili a já si zakoupila svou první anténu v životě. Doma jsem anténu podle manuálu připojila k televizi, ale opět bez úspěchu. Nepodařilo se mi naladit nic. Tak jsem ji zase zabalila, vzala paragon a šla jsem ji vrátit s nadějí, že si ji snad vezmou zpět a ten mladý pohledný prodavač mi poskytne jiné řešení mého problému.

Anténu si vzal zpět a doporučil mi jinou, silnější. A tak jsem si ji přinesla domů a opět všechno připojila a naladila. Znovu bez úspěchu. Třetí cesta do obchodu s elektrem byla úspěšná. Pořídila jsem si na doporučení prodavače tu nejsilnější anténu s tím, že nic silnějšího už na trhu není a měla bych naladit jak analogové, tak digitální vysílání.

Doma jsem už bez manuálu připojovala zřízení „levou zadní“ a také zcela samozřejmě ladila jako proškolený odborník. Jak by také ne, když jsem celý proces absolvovala nejméně padesátkrát. A najednou se stal zázrak! Alespoň pro mě tedy ano. Naladila jsem totiž prvních deset digitálních televizí! Když jsem si dál s anténou hrála, podařilo se mi naladit téměř třicet programů digitálně, z toho asi šest byla rádia.

PŘEKONALA JSEM SAMA SEBE?

Měla jsem pocit blaženosti a jakéhosi zvláštního štěstí, že jsem překonala sama sebe. A tak jsem si začala konečně užívat válení se před televizní obrazovkou a dívání se na cokoliv, co jsem si přála. Když jsem se pak někomu jen tak mimochodem mezi řečí v roce 2007 zmínila, že já už dávno „jedu digitálně“, dívali se na mě lidé, a to i chlapi, s obdivem. Užívala jsem si svůj „úspěch“, ale za nic na světě bych neprozradila to, co píši zde a kolik úsilí a dřiny to pro mě bylo. No, výsledek se dostavil, a to bylo to hlavní.

Přesto se můj vztah k technice k dnešnímu dni nezměnil. Kdokoliv mě zná blíž, tak ví, že ne darem, ani odměnou či dárkem k Vánocům, narozeninám či svátku, ale trestem (!) by pro mě byla jakákoliv technická vymoženost. Proč? Protože s ní budu dost dlouho válčit, než se ji naučím ovládat a ještě dlouho potrvá, než si ji skutečně oblíbím.

Ovšem k Vánocům mi „Ježíšek“ před pár dny přinesl digitální rádio. Co to je? Co s tím mám asi tak jako dělat? A oblíbím si tu věc vůbec? To se dozvíte v mém příštím blogu.

Krásné dny s technickými vymoženostmi, ale i bez nich, Vám přeje Vaše blogerka Hana Rebeka Šiander

Autor: Hana Rebeka Šiander | čtvrtek 19.1.2017 16:49 | karma článku: 24.49 | přečteno: 2072x

Další články blogera

Hana Rebeka Šiander

Jaké to je randit se skrblíkem?

Muž. Vysoký, štíhlý, usměvavý, milý, uměl zajímavě a barvitě hovořit a vyprávět. Dokázal mě pokaždé rozesmát a byl vůči mně pozorný, naslouchal mi. Jeho vadou charakteru bylo, že to byl skrblík. Miloval peníze a sám sebe, ne mě.

23.6.2017 v 15:52 | Karma článku: 26.14 | Přečteno: 1076 | Diskuse

Hana Rebeka Šiander

Jak jsem si zamilovala pohyb díky aplikaci pedometer

Miluji čtení, psaní článků a knih, sledování filmů a internetového rádia. Co jsem fakt nikdy nemusela, to byl pohyb! Jenže pohybovat se člověk musí. Ale jak to vyřešit? Objevila jsem aplikaci pedometer a pohyb mě začal bavit!

21.6.2017 v 13:20 | Karma článku: 14.51 | Přečteno: 474 | Diskuse

Hana Rebeka Šiander

Recenze knihy „Hodina po půlnoci“ od Hany Marie Körnerové

Rozsáhlý historický román „Hodina po půlnoci“ od spisovatelky Hany Marie Körnerové přináší lásku a romantiku, dobrodružství, války, ale také intriky, zákulisní hry, napínavé zápletky a francouzskou historii na začátku 19. století.

9.6.2017 v 16:58 | Karma článku: 10.01 | Přečteno: 131 | Diskuse

Hana Rebeka Šiander

Recenze knihy „Návod k použití světa“ od Dana Drápala

Kniha „Návod k použití světa“ od Dana Drápala se zabývá klíčovými tématy jako jsou touha po štěstí, úspěch či neúspěch, životní poslání, cena našeho života nebo vnitřní rozměry vztahu s Bohem. Útlá, čtivá a hlavně moudrá kniha!

5.6.2017 v 16:52 | Karma článku: 14.07 | Přečteno: 279 | Diskuse

Další články z rubriky Společnost

Karel Stryczek

Na taneční zábavě v Texasu

Byl nám doporučen „super country bar“ někde na hranicích mezi Oklahomou a Texasem. Jeli jsme z města půl hodiny na západ, potom u starého ranče opustili cestu se zpevněným povrchem a zatočili na jih mezi chřestýše do stepi.

24.6.2017 v 9:58 | Karma článku: 11.09 | Přečteno: 201 | Diskuse

Eva Drunecká

Hoď kamenem kdo bez viny

Případ Warmbier rozpoutal vášnivé diskuze. Hororová líčení, předhánění se v líčení hrůz táborů v Severní Korei.

24.6.2017 v 3:39 | Karma článku: 15.14 | Přečteno: 555 | Diskuse

Jiří Fábik

Jak funguje právo – Juvenilní justice.

O tom jak se kradou děti rodičům s pomocí úřadů a s podporou soudů. Práva dle Úmluvy o právech dítěte zřejmě ani jako mezinárodní právní norma nikoho nezajímá.

24.6.2017 v 1:06 | Karma článku: 6.91 | Přečteno: 137 | Diskuse

David Wiltsch

Nezapomeňme si připomenout hrdiny od Zborova

Roku 1917 došlo v rámci Kerenského ofenzívy k bitvě u Zborova, kde prvně nastoupila i Československá brigáda. Z pohledu války nevýznamná bitva. Z pohledu prvního odboje však důležitá událost na cestě k samostatnému stát

23.6.2017 v 17:43 | Karma článku: 17.83 | Přečteno: 352 | Diskuse

Hana Rebeka Šiander

Jaké to je randit se skrblíkem?

Muž. Vysoký, štíhlý, usměvavý, milý, uměl zajímavě a barvitě hovořit a vyprávět. Dokázal mě pokaždé rozesmát a byl vůči mně pozorný, naslouchal mi. Jeho vadou charakteru bylo, že to byl skrblík. Miloval peníze a sám sebe, ne mě.

23.6.2017 v 15:52 | Karma článku: 26.14 | Přečteno: 1076 | Diskuse
Počet článků 313 Celková karma 15.32 Průměrná čtenost 5200

Narodila jsem v roce 1979 v Hradci Králové. Během svého života jsem se věnovala několika povoláním. Nejvíce mě zaujala práce v médiích (rádio, TV, noviny) a objevila jsem, že mě baví psát. V únoru 2012 mi vyšel můj první román pro ženy, kniha BRIGITA, v prosinci 2012 se objevila na světě druhá kniha HEDVIKA. Nyní pracuji na dalších knihách a píši recenze pro Palmknihy.cz.

Najdete mě také na mém webu siander.cz

Počet návštěv podle TOP listu:

Seznam rubrik

Napište mi

Vzkaz autorovi


Zbývá 1000 znaků.


Toto opatření slouží jako ochrana proti webovým robotům.
Při zapnutém javaskriptu se pole vyplní automaticky.


více


Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.