Volný čas, který jsem nikdy dříve neměla

Přijít domů, kdy chcete, nevysvětlovat nikomu, kam jdete a kdy se vrátíte, když zapomenete nakoupit, nikdo se nezlobí, mít dost času sám na sebe, přečíst všechny knihy, které si koupíte, strávit celý den v posteli a prolenošit ho u starých filmů, zkrátka mít čas na všechno, co jste si kdy přáli dělat... Co to je? Pohádka? Sen? Je to volný čas, se kterým můžete volně disponovat, když jste sami.

Byla sobota ráno, půl šesté. Za okny byla ještě tma a já se ale probudila. Ti, kdo mě znají, tak mi to zřejmě nebudou věřit, protože vědí, že miluji spánek a v sobotu nevstávám dřív než před 10 hodinou. Byla jsem ale nachřapaná a probudilo mě škrábání v krku, ucpaný nos rýmou a začínající kašel.

Vzbudila jsem se, automaticky zamířila do koupelny a šla jsem se napít, abych zvlhčila bolavou sliznici v krku a začala jsem kašlat. Všechno jsem pozhasínala a snažila jsem se usnout. Po nějaké chvíli mi bylo jasné, že jen tak neusnu a že bych mohla čas nějak zajímavě využít. „Proč ale?“, ptám se sama sebe. Jsem totiž sama a volného času mám vrchovatě!

Je listopad, venku je ještě takhle brzy tma a všude kolem mě je zvláštní, neobvyklé ticho, téměř posvátné. Jakoby byl hřích vůbec vstávat a dělat jakýkoliv hluk. Praha se ještě neprobudila.  A já mám ten svůj zvláštní pocit a podivuhodnou tichou radost, že mohu dělat všechno, co se mi zachce! Právě proto, že jsem sama, že nikoho nebudu rušit, že se nikdo nebude ptát, proč vstávám, když to v sobotu nikdy nedělám. Nikomu nemusím vysvětlovat, že je všechno v pořádku.

V pátek se obvykle dívám na jeden ze mých oblíbených seriálů. Nemyslete si, že mám ráda seriály! Obecně ne, protože vždycky skončí v té nejnapínavější chvíli, když někdo umírá, někoho neprávem obvinili z vraždy, někdo se do někoho zamiloval a poté zjistil, že ona dáma je už zadaná nebo zjišťuje, že to dítě nakonec nebylo jeho… A také jsou nekonečné, což mě opravdu nebaví. Tou výjimkou „v moři“ je americký seriál „Sex ve městě“.

Právě včera jsem sledovala díl, ve kterém si hlavní hrdinka Carrie Bradshaw kladla otázku, zda měnit své stereotypy kvůli mužům, kteří procházejí jejím životem. Začala chodit s mužem, se kterým se už znala delší čas. Nazývala ho „postelovým přítelem“. Carrie se rozhodla, že když s ním tráví tak báječný čas v posteli, když se právě s nějakým mužem rozejde, napadlo ji, proč se s ním konečně víc neseznámit a poznat ho, jaký je.

Po společné večeři v japonské restauraci, návštěvě kina, rozhovoru o architektuře… zjistila, že si spolu nemají co říct. A i když byl sex s ním opravdu dokonalý, situaci nakonec zhodnotila, že když s někým chodí, dostane její život určitý řád. Když přítele nemá, je zase podle svých slov „neklidná“. Ale znovu a ráda se vrací ke svým stereotypům. Mezi které mimo jiné patří, že se odbývá večeřemi objednanými v čínských restauracích, že tolik neuklízí a chodí spát ve 3 ráno.

Připadá mi, že je to v mém životě stejné. A zvažuji, jaké to má na jednu stranu výhody. Před časem jsem napsala blog, jak se cítím, když jsem sama. Pod blogem se rozvinula diskuse, kde mi muži a ženy společně radili, co dělat, abych nebyla sama. Když jsem pročítala jednotlivé názory zúčastěných, až na výjimky docházeli k názoru, že je chyba ve mně, když jsem sama a že je divné, že nikoho nemám.

Píšu záměrně „až na výjimky“. Napsalo mi totiž na můj soukromý e-mail několik žen od 30 do 55 let, které jsou ve stejné situaci jako já. A jejich dopis začínal slovy, „…jako byste to psala o mně...“. Také se ozvalo pár mužů, někteří se mnou souhlasili, jiní se snažili poradit, kde je onen „zakopaný pes“.

A já si kladu otázku: „K čemu je samota vlastně dobrá a jak ji využít?“ Přemýšlím a vracím se do své minulosti, do svého manželství. Nemohu si stěžovat, protože jsme měli velmi harmonický vztah. Ale když přemýšlím nad tím, v čem je teď můj život jiný, napadají mě prostě věci, které jsem dříve nedělala. Proč? Je jen jeden důvod - neměla jsem totiž čas.

Dříve: Ráno jsme společně obvykle vstávali do práce ve stejný čas. Střídali jsme se v koupelně a  na toaletě, nasnídali jsme se, já jsem připravila svačinky, ve spěchu jsme se potkávali v našem malém bytě mezi cestou z kuchyně, od šatních skříní ke koupelně. Když jsme měli „všechno sbalené“, vydali jsme se na cestu k nejbližší zastávce autobusu. V PHD jsme si většinou oddechli, že jsme nic nezapomněli a že je snad hektické ráno za námi.

Teď: Moje dnešní rána jsou poklidná. Ráno se probudím, postavím vodu na čaj nebo na kávu. Naladím si ČRo1 – Radiožurnál a poslouchám zpravodajství z ČR i ze světa. V klidu a beze spěchu se odeberu do koupelny. Nejsem ve stresu, že něco nestihnu, protože se nemusím v koupelně s nikým střídat. Přichystám si snídani a svačinu, nalíčím se a připravím si věci s sebou do práce. I když mám zastávku PHD před domem, chodívám každý den 15 minut na tramvaj pěšky. Proberu se a srovnám si myšlenky.

Dříve: Po práci jsem většinou zamířila do supermarketu, abych nakoupila potraviny. Po příchodu domů jsem začala připravovat večeři. Když se vrátil manžel domů, povídali jsme si, jak a co jsme během dne prožili, občas jsme si četli nebo se dívali na TV. Některé večery jsme chodili na přednášky, setkání s přáteli nebo jsme přátele pozvali domů na večeři (pak jsem se samozřejmě starala o hosty, nikdy nesměly zůstat talíře nebo sklenice prázdné a hosté bez úsměvu na tváři.). Pokud jsme večer strávili doma, věnovala jsem většinu svého času praní, žehlení, úklidu… Měli jsme doma obrovskou knihovnu a manžel věnoval svůj čas čtení nebo psal po večerech články. Já jsem občas začala číst nějakou knihu, ale málokterou jsem dočetla do konce. Podobné to bylo s angličtinou, když už byl čas, usnula jsem u ní. Večer jsem byla ráda, že už jen odpočívám. Spát jsem chodila kolem 23 hodiny, manžel se věnoval svým koníčkům a tak šel spát později.

Teď: Po práci mám neskutečně mnoho času. Nikdo mě doma nečeká a tak čas odpoledne, večer i noc patří jen mně. Když zamířím ze zaměstnání hned domů, snažím se čas využít ke sportu a tak chodím běhat nebo v poslední době trénuji box. Občas se setkám s přáteli nebo se známými v kavárně v centru Prahy a posedíme u café. Zajdeme na nějakou zajímavou přednášku, výstavu nebo na večírek. I když přijdu později, mám čas jen pro sebe. Nemusím nikomu vysvětlovat, kam a s kým jdu, kdy se vrátím a kde budu. Občas přemýšlím, zda se mi chce jít vůbec nakupovat. Když ne, zjišťuji, že to až zas tak nevadí. Velké nákupy dělám jednou týdně, o víkendu. Když je člověk na ledničku sám, vždycky se tam i přes týden najde něco dobrého (nikdo vám to konec konců nesní) a i tak si připravím chutnou večeři. Když zamířím z práce domů, učím se anglicky nebo hebrejsky. Studuji VŠ a protože se blíží konec semestru, čekají mě zápočty, zkoušky a státnice. Čas tedy věnuji učení. Nikdy jsem neměla tolik času, abych poslední rok jsem shlédla na 150 filmů, přečetla asi 100 knih, navštívila 12 výstav… Pořídila jsem si notebook a pokud právě nepracuji na nějaké seminární práci, po večerech píši blogy. S maminčiným přispěním jsem si pořídila nádherný šicí stroj a tak jsem se opět vrátila ke své „dávné lásce“, znovu šiji. Když se blíží svátky, mám tolik času, že se procházím po městě, kupuji dárky, doma aranžuji květiny, vinu věnce…

Nechtěla bych, aby můj blog vyzněl tak, že mi manželství bylo přítěží. Ale v mých představách je prostě domov neodmyslitelně spjatý s čistotou a uklizenou domácností, vypraným a vyžehleným prádlem, voňavou teplou večeří a spokojeným manželem, který se rád vrací domů.

Ani s odstupem času nehodnotím svůj život negativně. Ale v porovnání s tím, že jsem dnes sama a mám veškerý volný čas jen pro sebe, nikdo ode mě nic neočekává a je jen na mě, jak s časem naložím, si uvědomuji, že volný čas jsem dříve skoro neměla. Dnes je situace jiná a já se ho snažím využít, jak nejlépe umím.

A tak znovu pokládám otázky:

Jak je to dlouho, kdy jste měli čas jen a jen pro sebe?

Jak je to dlouho, kdy jste mohli celý den proležet v posteli, nevstávat, odpočívat, nebo jen tak sledovat filmy anebo si číst?

Jak je to dlouho, co jste byli na procházce v lese a nikam jste nespěchali?