Hana Rebeka Šiander

Prodám všechno, na co přijdu

20. 03. 2016 21:40:00
Nejsem obchodnice a nikdy jsem nebyla, ale prodám všechno, na co přijdu. Mám na mysli nepotřebné věci, které má člověk celá léta doma a ví, že je už nechce. Co s nimi? Já je zainzeruji a prodám. Každá věc má totiž svého zájemce.

ZAČALO TO PŘED SEDMI ROKY

Tehdy jsem se přistěhovala k příteli a zjistili jsme, že v malém bytu máme spoustu věcí dvakrát, některé třikrát. Ostatně každý máme něco z dřívějších časů, nebo ne? Věci byly po celém bytě, ty nikdy nepoužívané byly uschovány v komoře, kterou přítel nenazval jinak než depozitář.

V bytě byly věci, o nichž přítel tvrdil, že neví, co s nimi, například starší střešní nosiče na auto, které už neměl, starší používané in-line brusle, které přítel celé roky nepoužíval, zcela nové in-line brusle, které příteli prostě neseděly, velký radiopřehrávač na magnetofonové kazety, letitou barevnou televizi, starší skleník z poctivého dřeva, knihovny atd.

Věci to byly často zachovalé, jindy téměř nepoužívané. Přítel tehdy říkal: „Kdo by to prosím tě chtěl? Já vím, že to není poškozené, ale je to už několik let staré. Lidi si dneska radši připlatí a koupí si prostě nové věci.“

Oba jsme věděli, že mnoho věcí už nikdy používat ani potřebovat nebudeme. Ani jeden z nás ale neměl odvahu věci vzít a jen tak je odnést k popelnicím a nechat je zmizet přes noc.

S věcmi, na kterých jsme se shodli, že jsou opravdu opotřebované či rozbité, jsme tak naložili. Vskutku stačila k jejich rozebrání jedna noc na pražském panelovém sídlišti. Nepátrali jsme samozřejmě potom, kdo se o to postaral. Hlavní bylo, že věci zmizely a my jsme nemuseli věci pracně nakládat do auta, zajíždět do sběrného dvora, tam je vykládat a zase absolvovat cestu domů.

KAM S NIMI?

„Kam s ním?“ se ptal už svého času spisovatel Jan Neruda ve svém fejetonu „Kam s ním?“ na téma nepotřebných věcí.

Nakonec to byl můj nápad, když jsem přišla s tím, že si založím profil na dvou inzertních serverech, na Annonce.cz a i-bazar.cz, a zkusím nepotřebné věci prodat. Na začátku se dozvíte, že nejlepším způsobem jak něco prodat, je dobrá fotografie věci a vyčerpávající informace. To všechno pomůže budoucím zájemcům, kteří zabrousí na vaše inzeráty, se rozhodnout.

A tak to začalo... Chopila jsem se fotoaparátu, z přítele jsem vyždímala potřebné informace o nepotřebných věcech, jako například – kdy byla věc zakoupena? Kde? V ČR nebo zahraničí? Jak dlouho byl předmět používán? Jednalo se o nevhodný dar, který nikdo nikdy nepoužíval, protože ležel na dně skříně? Věc je funkční a zachovalá, ale nemá nějaké defekty způsobené opotřebováním? Jaká byla původní cena? Kde se věc nyní nachází? Kde věc předáme? Nebo ji pošleme zájemci poštou? Jestliže ano, jakým způsobem? Riskneme to obyčejně? Doporučeně? Nebo raději na dobírku? Nebo budeme preferovat pouze osobní předání, protože je třeba věc těžká? Jakou cenu bychom si představovali?

Věci jsem zainzerovala, připojila fotografie a inzerát byl hotov. V případě serveru i-bazar.cz byl inzerát zveřejněn ihned. Jestliže se jednalo o server Annonce.cz inzerát projde korekturou a kontrolou redaktorem, zda nejde o inzerát obchodní, za který je třeba zaplatit. To trvá nějaký čas, v dobrém případě pár minut, v horším případě pár hodin. Vždy obdržíte informační e-mail.

V případě soukromého inzerování věcí, kterých se člověk zbavuje doma a rozprodává je, jsou inzeráty zdarma. Annonce také nabízí možnost, že inzerát vyjde v tištěných novinách Annonce.

Napadne vás, že si dnes už tištěnou Annonci nikdo nekoupí? Mýlíte se! Podle mých zkušeností je každý čtvrtý zájemce člověk, který nemá internet a prostě si jde do trafiky či obchodního centra koupit inzertní noviny.

ČAS JE RELATIVNÍ, KAŽDÁ VĚC MÁ SVÉHO KUPCE

Jakmile je inzerát na světě, tak už jenom čekáte na zájemce. Mohou se vám ozvat SMS zprávou, zavolat na mobil nebo napsat e-mail. Vzhledem k tomu, že mám s inzerováním poměrně bohaté zkušenosti, mohu si dovolit shrnout zkušenosti.

Někdy se jedná o věc, jako například (teď se podržte!) starý, ale téměř nepoužívaný radiopřehrávač na magnetofonové kazety. To si vážně kladete otázku – kdo by to ještě v době MP3 přehrávačů, tabletů a DVD chtěl? Ale během jednoho dne po vydání inzerátu jsem měla šest zájemců, kteří mi dali na sebe kontakty, a já jsem okamžitě inzerát na serverech vymazala, aby mi nevolali další. Začala jsem jednat s první zájemkyní a další jsem si nechala v záloze pro případ, kdy jsme se nedohodly. Vyšlo to hned na poprvé, ale s malým zádrhelem, neboť starší paní se se mnou dohodla na osobním předání v centru Prahy a já jsem jí vyšla vstříc. Proč taky ne? říkala jsem si. Já jsem se táhla přes celou Prahu na nějakou schůzku s velkým radiopřehrávačem, pak zase zpět, protože paní v domluvené místo a čas nepřišla, protože to popletla a právě hlídala vnoučata. Dohodly jsme se na druhý den, ale to jsem už pedantsky trvala na tom, aby ona přijela přes celou Prahu za mnou. Nakonec jsme se setkaly, radiopřehrávač si předaly a paní byla naprosto nadšená! Děkovala mi a ještě se ptala, proč jsem si řekla o tak málo peněz?!

KNIHY, KNIHY A ZASE TY KNIHY

Za více než šest let jsem prodala nejméně 150 knih. Knihy jsem začala rozprodávat původně proto, že jsem likvidovala knihovnu po tátovi. Byly to knihy z 60. let XX. století a já jsem věděla, že je nikdy číst nebudu. V rodině je nikdo nechtěl a opět padla otázka – co s nimi?

Nejdříve jsem zašla do antikvariátu, který se nacházel nedaleko mého bydliště. Vzala jsem s sebou papírovou krabici od piva, kam jsem naskládala jedenáct knih a vyndala jsem je majiteli antikvariátu na pult. On se podíval a řekl: „Tohle má doma každý, to neberu, ne, ne, ne, ne a zase ne. Můžete si to zase odnést. Aha, Kamasutra? Tak za tu bych vám dal padesát korun.“ Podivila jsem se: „Tak málo?!“ Majitel pokrčil rameny a řekl, že to stejně nikde neudám. Poděkovala jsem, knihy jsem naskládala do krabice a odešla.

Některé knihy po tátovi jsem rozprodala během prvních týdnů, co jsem je zainzerovala. Jiné jsem inzerovala i dva roky. Většinou jsem je rozprodala zhruba od 69 do 99 Kč. A jak to dopadlo s Kamasutrou? Tu jsem prodala po měsíci za 129 Kč. Tento druh literatury patrně nikdy nezestárne!

Pak jsem vyřadila knihy ze své knihovny, které jsem dostala jako dárky od přátel. Většinou šlo o druh literatury, kterou jsem nikdy nečetla a nemínila jsem s tím ani začínat. Jen jsem si kladla otázky: „Co je to napadlo, že mi tohle dali? Copak mě vůbec neznají?“

Pak jsem prodala knihy, které jsem dostala jako nevhodné dárky od rodiny či lidí, na které nerada vzpomínám. Další knihy mi darovala matka ze své knihovny, protože dospěla k názoru, že knihy, po kterých nesáhla víc, jak dvacet let už patrně nikdy číst nebude.

Obrovskou bednu starých knih, ale také amerických paperbacků, jsem dostala od sousedů v domě. Ti se totiž o mém počínání dozvěděli a viděli v tom příležitost, jak se zbavit knih, které měli dvakrát (po likvidaci knihovny po mamince a po tetě).

Další bednu knih mi přinesl soused s tím, že to bude nejspíš na vyhození, protože knihy dlouho ležely v kotelně a prášilo se na ně. Knihy byly sice zaprášené od sazí, ale vysavač a prachovka, někdy i trochu navlhčený hadr si s tím poradily. Hlavně se jednalo o knihy prvorepublikové, nebo poválečné, které mají svou hodnotu právě díky svému stáří.

Další sousedka v domě mi věnovala dětské knihy, na kterých vyrůstaly její děti, jejich děti a nakonec i vnoučata. Jak říkala: „Knihy bych nikdy vyhodit nemohla. Snad by se ještě našel někdo, kdo by o ně stál.“ Například „Pohádky a povídky pro malé čtenáře“ z roku 1967 jsem nakonec prodala paní, která na těchto pohádkách vyrůstala a četla jí je babička. I když byla kniha po 50 letech poněkud potrhaná, nevadilo jí to. Pro ni to byla cenná vzpomínka, která jí připomínala krásné dětství.

V poslední době mě velmi inspiroval bestseller do japonské odbornice na úklid Marie Kondo „Zázračný úklid – Pořádek jednou provždy“, která radí zbavit se knih, o kterých jste přesvědčeni, že je nikdy číst nebudete. Proto jsem probrala znovu svou knihovnu a aktuálně rozprodávám knihy, které číst nebudu. Jedná se především o knihy nové, jenž jsem zakoupila v jakémsi pomatení smyslů či naivní myšlenkou, že bych si takové knihy měla přečíst. Ne, opravdu ne.

CO VŠECHNO SE DÁ PRODAT?

Ačkoliv jsem se nikdy nepovažovala za obchodnici, dospěla jsem k závěru, že prodat se dá opravdu všechno, co prodat skutečně chcete. Kromě věcí, které jsem zmiňovala již na začátku blogu, jsem také prodala zcela nový kabát z ondatry, dva zimní kožené kabáty, čtyři kožená saka, tři kožené kalhoty, hliníkové panty do dveří, starožitné kování ze začátku XX. století, dvě krosny, cestovní vyšívanou tašku dovezenou z Egypta, fotoalbum, nůž na zeleninu zn. Zwilling J. A. Henckels, sadu válečných dokumentů na DVD, několik CD a desítky českých i zahraničních filmů na DVD, 14 románů od Jackie Collins, čtyři stoly, bezdrátový router, dva kubíky dlažby a kamenů, psací stroj ze 60. let XX. století, dva obrazy, starožitný pozlacený rám, roztahovací věšák na dveře, starší mrazák, hliníkový jídlonosič, starý perský koberec, sadu nerezového nádobí, křesla a stolek z 50. let XX. století, posilovací stroj, lustr...

NENÍ ŠPATNÝCH KUPCŮ, JSOU JENOM NEZODPOVĚDNÍ POHODÁŘI

Pokud byste se mě zeptali, s jakými kupci mám dobré zkušenosti, pak musím přiznat, že s cizinci. S těmi se dohodnete, případně jim pošlete SMS s adresou, kde a kdy se potkáme kvůli předání věci, abyste si mohli být jistí, že vám cizojazyční zájemci rozuměli, a to je víceméně všechno. Ať už se jednalo o Rusy, Bělorusy, Vietnamce, Bulhary či Slováky, vždy bylo jednání stejné. Dohodli jsme se, zájemci pokaždé přišli na dohodnuté místo v dohodnutý čas, zaplatili a po předání věci jsme se rozloučili.

ACH, TI ČEŠI! MAŇANA!

Největší trápení zažívám, žel musím to napsat, s Čechy. Téměř v polovině případů platí ono nevyřčené „mañana“, což je ve španělsky mluvících zemích odkaz mluvčího pro odklad věci, povinnosti či úkolu k vyřízení na zítra, na později, nebo na nikdy. Jedná se o výraz vědomé nedbalosti, nebo špatné organizace práce.

Často se se zájemci dohodnu na dnu, místě a čase předání věci a pak, když na místě čekám, oni jsou ještě v zaměstnání a prostě to nijak neřeší a nedramatizují, byť mě neustále ujišťují, že o věc mají skutečný zájem. Také je „normální“, že si zavoláme, dohodneme se na předání, ovšem dojde k němu až za dva týdny. Čekala bych, že si ujasníme čas a místo, který jsme si předem nedohodli, nebo si alespoň SMS potvrdíme, že se nic nezměnilo. 14 dnů je přeci jenom dlouhá doba a může se stát cokoliv. Ale ne! Do poslední chvíle čekám na zavolání a pak, když to zcela vzdávám a rozhodnu se na nikoho již nečekat a naplánovat si svůj čas, zničehožnic, když už mám dohodnuto něco jiného, se zájemce ozve, že právě někde na mě čeká.

V případě zasílání věcí poštou preferuji dobírku proto, že je určitá míra jistoty, že si zájemce převezme věc teprve poté, až ji uhradí.

Stalo se mi mnohokrát, že i když mě zájemce ujišťoval, že právě o toto jedinečné vydání knihy J. A. Komenského stojí, neboť je sběratel a v jeho knihovně chybí, kniha odpočívala na poště tři týdny. Zájemce se neměl k tomu, aby si ji vyzvedl. Když jsem ho k tomu vyzvala, podivil se, že jsem knihu už poslala. Několikrát mi něco slíbil, ale nesplnil. Knihu si vyzvedl poslední den před tím, než mi ji pošta chtěla vrátit na moji adresu. Jak jsem později zjistila, jednalo se o psychologa a kouče v mezilidských vztazích. Opravdu nechápu, jak člověk, který selhává v základní komunikaci, může radit druhým.

Nejčastější chování zájemců je takové, že ve stanovený čas přijdou na dohodnuté místo, zaplatí věc, nenadělají žádné řeči a ihned odejdou s věcí, kterou si vyhlédli v inzerci.

ZAPLAŤTE PROSÍM POŠTOVNÉ SAMA!

Zažila jsem i kuriózní situace, kdy mi lidé napíšou, že mají sice o věc opravdu seriózní zájem, ale protože jsou v invalidním důchodu, prosí mě, abych poštovné částečně uhradila sama. Obdobnou zkušenost jsem zažila s paní, která projevila zájem o inzerovanou věci s tím, že ji chce pro vnoučata. Tak ráda si hrají! Protože je však v důchodu a nemůže utrácet, požádala mě, abych jí věc poslala a uhradila poštovné sama.

Nejhorší zkušenost jsem udělala s jednou paní z Moravy, která mě ujišťovala, jak velký zájem má o zainzerovanou věc a prosila mě, zda bych nebyla tak laskavá a neposlala jí věc na dobírku s tím, že věc zamýšlí darovat k Vánocům. Já jsem kvaltovala, ale paní si nevyzvedla zásilku ani po 1,5 měsíci. Nejdříve psala, že je nemocná a leží v nemocnici, pak údajně odcestovala, poté neměla peníze a musím počkat, až jí přijde výplata. Stále se v e-mailech omlouvala a ujišťovala mě, že o věc opravdu stojí. Nakonec jsem si na internetu našla poštu, kde byla zásilka uložena a požádala jsem o prodloužení uložení. Paní si zásilku nevyzvedla, stále se vymlouvala a kličkovala. Nakonec jsem zavolala na poštu, kde mi bylo řečeno, že onu paní znají a chodí k nim pravidelně, objednává si různé věci po internetu, ale občas si je nevyzvedává a nechává je tam. Zásilka se mi vrátila zpět na moji adresu a já jsem zaplatila poštovné a paní přestala komunikovat.

Velmi zajímavou zkušenost jsem měla s paní, která mezi mými inzerovanými knihami objevila knihu, kterou napsal spisovatel, což byl její strýc. Všechny jeho knihy měla rodina uložené na chalupě, která jim nešťastnou náhodou vyhořela. Já jsem knihu nabízela asi rok a nikdo o ni nejevil zájem. Nakonec se přihlásila tato paní a měla z knihy obrovskou radost! Kniha totiž vyšla v nízkém nákladu a autor nebyl až tak známý, sehnat ji, bylo opravdu téměř zázrak.

MÁME VÍCE, NEŽ POTŘEBUJEME

Žijeme v době, kdy máme nejen všechno, co potřebujeme, ale také spoustu věcí, které nepotřebujeme, nepoužíváme a stejně nadále přikupujeme další. Těch starých se málokdy zbavujeme, a když ano, tak je vyhodíme. Snad proto, že je to nejjednodušší? Nebo proto, že když nechceme věc my, nebude ji mít nikdo další? Ovšem existuje i cesta, kdy můžeme věc zpeněžit, prodat za symbolickou cenu nebo ji dokonce dát zdarma někomu, kdo si novou věc dovolit nemůže vůbec, nebo mu postačí starší věc.

KAŽDÁ VĚC ČEKÁ NA SVÉHO MAJITELE

Něco, co se nám jeví jako nepotřebné, může však ještě dobře posloužit někomu po nás. Může někomu udělat radost a vrátit vzpomínky na doby dávno minulé. Některé věci lidé shání několik let a pak je zázrakem objeví mezi mými inzeráty. Je úžasné vidět radost, kterou lidem uděláte nějakou knihou či věcí, kterou sháněli celé roky! Jak jsem se přesvědčila sama, každá věc má svou jedinečnou hodnotu a čeká na svého dalšího majitele. Pokaždé to je jenom otázkou času.

Krásné jarní dny vám přeje Vaše bloggerka Hana Rebeka Šiander

Fotografie a linky:

www.flikr.com

Autor: Hana Rebeka Šiander | karma: 26.69 | přečteno: 1318 ×
Poslední články autora