V roce 2008 jsem si založila profil na Facebooku a stala se součástí obrovské sociální sítě. Byla jsem aktivní sedm let. Něco mi to dalo,ale i vzalo. V srpnu 2015 jsem všechno zvážila a profil zrušila. Co mě k tomu vedlo?
Tento blog je podrobným textem, který zaznamenává moji osobní zkušenost. Jestliže váháte, zda si profil na Facebooku založit, pak by tento text mohl být pro vás zajímavý. Odhalí fungování této sociální sítě, pozitiva i negativa. Jsem si vědoma, že miliony uživatelů, které Facebook po celém světě má, jsou spokojenými uživateli a systém a pravidla jim vyhovují.
KDY A PROČ JSEM SI ZŘÍDILA ÚČET NA FACEBOOKU
V roce 2008 jsem kolem sebe neustále narážela na lidi, kteří měli svůj účet na Facebooku. S přáteli jsme si domlouvali grilování, party, setkání u kávy, dokonce bohoslužby… a všechny informace byly na Facebooku. Jenže tam jsem nebyla já.
Ve společnosti jsem se občas setkala se zajímavými lidmi a chtěli jsme zůstat v kontaktu. Očekávala jsem, že si předáme vizitky, ale místo toho zazněla věta: „Určitě tě najdu na Facebooku, viď?“
Na vysoké škole měla taky spousta kolegů zařízený Facebook, stejně jako kolegové v zaměstnání.
Facebook, Facebook a zase ten Facebook. Byl všude. Někdy jsem měla dojem, že mě dokonce pronásleduje a čeká, až pochopím, že bez něj nemůžu žít a učiním konečné rozhodnutí a stanu se součástí jedné velké rodiny Facebookových.
Protože několik let bloguji na iDNES.cz a také jsem v té době pracovala na své první knize BRIGITA, říkala jsem si, že by nebylo špatné se také k Facebooku přidat. Chtěla jsem tam zveřejňovat odkazy na blogy, vydané knihy a recenze. V neposlední řadě jsem si od Facebooku slibovala, že najdu zapomenuté přátele, bývalé spolužáky, nebo se seznámí s novými lidmi. Tyto důvody mě vedly k založení profilu v roce 2008.
Facebook (*4. 2. 2004) je rozsáhlý společenský webový systém sloužící hlavně k tvorbě sociálních sítí, komunikaci mezi uživateli, sdílení multimediálních dat, udržování vztahů a zábavě. Se svojí 1,5 miliardy aktivních uživatelů. Byl založen 4. února 2004, v roce 2006 se začaly připojovat nadnárodní obchodní společnosti a poté i každý, kdo byl starší 13 let. Je jednou z největších společenských sítí na světě a je plně přeložen do 84 jazyků. Jméno serveru vzniklo z papírových letáků zvaných Facebooks, které se rozdávají prvákům na amerických univerzitách. Tyto letáky slouží k bližšímu seznámení studentů mezi sebou.
7 DLOUHÝCH LET ŽIVOTA S FACEBOOKEM
Den za dnem, roky za rokem plynuly a Facebook se pro mě začal stávat přítěží. Něco jako koule na noze, kterou s sebou táhnete kamkoliv jdete. Facebook - neustále přítomný, poněkud obtěžující, občas milý jako dobrý kamarád, někdy se tvářící jako nepřítel, neutuchající ve své náročnosti na můj čas, zaměstnávající mě svým zájmem o mé vlastní aktivity a činnosti druhých. Začala jsem si klást otázku: Proč mám vlastně Facebook?
Několik dní jsem o tom přemýšlela, zvažovala pro a proti a nakonec jsem se rozhodla, že se po dlouhých sedmi letech s Facebookem rozloučím.
JAK VYPADAL MŮJ BĚŽNÝ DEN NA FACEBOOKU?
Jestliže jsem si zapnula notebook, ať už dopoledne, odpoledne či večer, pokaždé jsem se automaticky vydala na stránky Facebooku. Nemyslím, že bych byla závislá na této sociální síti, ale bylo to zvláštním způsobem přitažlivé, vzrušující a napínavé!
Zajímalo mě: Co je nového? Jak se daří přátelům? Co kdo sdílel? Jaké interesantní fotografie zveřejnili v albech přátelé? Na jaké články a události mě kdo zašle pozvánku?
Co mám na mysli? Krátké výroky, které někoho zaujaly v médiích, životní moudrosti, fotografie z výtečného oběda či večeře s přáteli s nahlédnutím do kuchyně a přípravy pokrmů, fotografie ze zahrádky, dovolené u moře či bazénu.
V událostech jste se mohli pochlubit právě narozeným potomkem, že jste vstoupili do vztahu, zasnoubili se, nebo se oženili. Někdy dávali lidé na Facebook také parte a smuteční oznámení, že jim zemřelo oblíbené zvíře či milovaná maminka a tatínek.
Někteří lidé dávali na hlavní stránku hoaxy, o kterých se mylně domnívaly, že jsou pravdivé a v dobré víře je šířili s tím, aby pomohli druhým. Pro jiné bylo důležité sdílení videí nejrůznějších roztomilých a hravých zvířátek, nebo fotografie květin či západů sluncí doplněné jednoduchým vzkazem: „Krásné sníky!“
Na jednotlivé příspěvky přátel jsem reagovala a zapojovala jsem se do diskusí. Také na vlastní zdi člověk jsem sledovala komentáře přátel. Jestliže mi kdokoliv napsal, tak jsem většinou reagovala. Všude je možné ohodnotit příspěvky zdviženým palcem vzhůru, tedy dát „lajk“ (LIKE). Tak jsem tedy „lajkovala“ události, fotografie, příspěvky, vtipy…
Zveřejnila jsem novinky ze svého života - co jsem napsala, co mě zaujalo v médiích, jak jsem pracovala na zahrádce, nebo kreativně tvořila (vařila, šila, háčkovala), kde jsem byla a doplnila to albem s fotografiemi.
Sledovala jsem přátele z Facebooku, co je u nich nového – kde jsou, co dělají, co je zaujalo a co se u nich děje.
Někdy se mi podařilo oslovit přátele nějakým příspěvkem, a ještě více fotografií, a tím jsem si vysloužila obrovské množství „lajků“ a komentářů, které šly do stovek (u celebrit do tisícovek). Z toho pak šla hlava kolem! Bylo to svým způsobem vzrušující, přinášelo to radost a jisté uznání. Bylo to ale jaksi návykové. Když jsem nebyla na notebooku, těšila jsem se, až se zase k Facebooku připojím a zkontroluji počet „lajků“.
Každý den jsem na Facebooku zkontrolovala zprávy (e-maily). Pokud mi někdo napsal, odepsala jsem. Někdy se na mě lidé obraceli s žádostí o radu, i tehdy jsem na všechny zprávy odpovídala.
KOLIK JSEM MĚLA FACEBOOKOVÝCH „PŘÁTEL“?
Profil, který jsem si založila na Facebooku v roce 2008, byl jen jeden, osobní. Postupně začal Facebook nabízet také profil pro větší počet fanoušků (např. pro celebrity). Můj profil byl omezen hranicí 5000 přátel. Jednou jsem tuto hranici překročila a byla jsem na to administrátory upozorněna. Bylo mi doporučeno založení dalšího profilu, nebo přejít na profil s větší kapacitou přátel.
Třikrát ročně jsem prošla seznam přátel a nekompromisně jsem odebrala ty, se kterými jsem žádné vztahy nenavázala; lidi, kteří mi posílali prosbičky, abych jim dala svůj „lajk“ v různých soutěžích (o nej… miminko, zvířátko…), čímž bych jim umožnila vyhrát nějakou cenu. Nakonec jsem odebírala nepoučitelné posílače spamů.
Postupně jsem odebrala 1500 přátel. Nikdo se neozval, že bych ho odebrala neoprávněně a já jsem to brala jako „ozdravnou proceduru“.
Spoustu přátel jsem vítala, protože se zpočátku jednalo o čtenáře mých blogů či knih. Pak se na mě začali „nabalovat“ lidé, se kterými jsem neměla nic společného. To bylo možné zjistit až časem.
Poslední půlrok jsem odebrala 500 lidí. Překvapením bylo, že z 500 profilů byla 3 zrušena. Zdá se, že mnoho lidí také v roce 2015 svůj profil na Facebooku zrušilo.
KOLIK ČASU JSEM VĚNOVALA FACEBOOKU?
Průměrně jsem Facebooku věnovala jednu až dvě hodiny denně, výjimečně i více. Za rok to činilo mezi 500 až 600 hodinami. Ani si netroufám tato čísla vynásobit sedmi lety.
Pokud jste na Facebooku jednou týdně či měsíčně, není to podle odborných statistik efektivní. Aby si vás lidé pamatovali a všímali si vašich aktivit, musíte být aktivní a stále přicházet s něčím novým, reagovat, sdílet a „lajkovat“.
CO SE MI NA FACEBOOKU LÍBILO?
Ze začátku jsem byla z Facebooku nadšená. Otevřel se přede mnou nový svět a zjišťovala jsem, jak sociální síť funguje. Nacházela jsem nové přátele, přidávala si přátele ze studií, postupně jsem našla i kontakty na vzdálené příbuzné, které mám po celé zemi. Pokud jste se pustili do vytváření rodokmenu rodiny, pak je Facebook ideální!
Občas někdo našel mě. To je pak milé překvapení! Mě našla moje dávná přítelkyně ze studií. Já jsem zase objevila báječnou kamarádku z dětství!
Pokud je vaše zaměstnání zajímavé, pak se vaše přátelská základna na Facebooku může skládat převážně z vašich příznivců, čtenářů, fanynek, nebo obchodních partnerů.
Na Facebooku můžete založit skupiny a pozvat k účasti své přátele, nebo se můžete stát členem skupin již založených. Já jsem byla členem asi čtyř skupin. Můžete si založit skupinu vaší školy či třídy, kde se budou setkávat studenti, učitelé nebo také rodiče.
Obrovským překvapením pro mě byla přání a gratulace. Nejvíce se jednalo o přání k narozeninám. To jsem dostávala pravidelně každý rok asi tři stovek gratulací. Mnoho přátel mi také popřálo k Vánocům, pár přátel k Velikonocům.
CO SE MI NA FACEBOOKU NELÍBILO?
Změny vzhledu Facebooku. Během sedmi let jsem zažila čtyři změny vzhledu Facebooku. První změnou byl profil Timeline. Jako uživatel jsem dostala na výběr, zda si přeji současný vzhled, nebo zda se rozhodnu pro nový a modernější profil Timeline.
I když jsem si vybrala původní vzhled, administrátoři to rozhodli po několika měsících za mě (za všechny, kdo jsme se nechtěli přizpůsobit novému vzhledu). Jednoho dne jsem se přihlásila k účtu a měla jsem nastaven vzhled Timeline. Zorientuj se, jak můžeš!
U první změny jsem si řekla, budiž, smířím se s tím. U dalších změn vzhledů se nás, uživatelů, už nikdo neptal. Prostě byla provedena změna.
Většinou se jednalo, z mého hlediska viděno, o kosmetické úpravy. Obrázky přesunuly zleva doprava, změnily se štítky a rozhraní zpráv, některé funkce zmizely a nahradily je nové. Všechno jsem objevovala za pochodu.
Sledování lokality. Stačilo napsat zprávu či odepsat někomu jinému a pod vaší odpovědí se automaticky zobrazila lokalita, kde se na zeměkouli nacházíte. Výhoda, nebo nevýhoda? Jistě jste slyšeli, jak lidé dali na Facebook zprávu, že jsou na dovolené, a když se vrátili, dům či byt našli vykradený.
Lživé příspěvky, které měly otestovat uživatele. Třikrát jsem narazila na příspěvek, ve kterém mladá krásná dáma psala, jak její život nemá smysl, a protože je osamělá, uvažuje o ukončení života. Jinou variantou bylo, že nějaký muž psal, že mu lékaři zjistili rakovinu a má před sebou pár měsíců života.
V těchto třech případech jsem projevila účast a snažila jsem se povzbudit. Nebyla jsem sama. Zvedla se veliká vlna solidarity s těmito lidmi. Osudy lidí mě zajímaly a tak jsem diskuse sledovala i další dny. Dočetla jsem se, že původci těchto zpráv se šlo o legraci. Cílem bylo zjistit, kolik lidí bude reagovat a jak. Jednou šlo dokonce o jakýsi anonymní výzkum do odborné práce.
Několik dní poté jsem se narazila na Facebooku na příspěvek: „Vrátil jsem se z nemocnice. Zjistili mi rakovinu a dávají mi pár měsíců života. Na všechno je už pozdě.“ Jak myslíte, že to dopadlo? Většina lidí psala v diskusi, že to je dobrý vtip! Jiní se onomu muži vysmáli, další napsali, že není originální. Byť se dotyčný zapřísahal, že to je pravda.
Neseriózní diskuse a urážky. Ačkoliv je v kodexu „Pravidla komunikace na profilu“ napsáno, co je v komunikaci zakázáno, už není uvedeno, jak by měla vypadat seriózní diskuse. Za sedm let jsem zažila mnoho diskusí, které byly pro mě přínosem a názory přátel z Facebook mě obohatily.
Ale zažila jsem také mnoho diskusí, kdy diskutující neunesli, že se na věci, okolnosti či politické události dívám jinak. Přečetla jsem si o sobě, jaká jsem hloupá a pitomá ženská, že mám vymytý mozek, nebo dokonce, že potřebuji hospitalizaci na psychiatrii.
Chybějící úcta. Vypozorovala jsem, že čím méně se lidé na Facebooku znají, tím více si vás neváží. Lidé si mylně vykládají „přátelství“ na Facebooku tak, že si k vám mohou dovolit všechno. To, co by vám nikdy nebyli schopni říct do očí, kdybyste se znali osobně, nemají problém napsat několika slovy.
Čím déle jsem byla na Facebooku, tím méně se mi chtělo diskutovat. Pokud se do vás stále někdo naváží a chytá vás za slovíčka, je pochopitelné, že vám to radost nepřinese. Snad jedině, že jste sadomasochista!
Čím déle jsem byla na Facebooku, zjišťovala jsem, že si vytvářím obranné mechanismy, podezřívám druhé a čekám, odkud zase přijde nějaký nečekaný útok…
Extrémistické a nenávistné obsahy v diskusích. Občas na můj profil zavítal někdo nový a začal prosazovat nenávistné názory proti Arabům, Židům, Romům… Nejdříve jsem to řešila upozorněním a varováním, nakonec jsem se dopracovala až k plošnému mazání a blokování všech diskutérů.
Volně se šířící pornografická videa. Často mi přicházela videa s pornografií s mým jménem. Většinou se jednalo o spamy, které se volně šířily po sociální síti. Označení jsem odebrala, video nahlásila administrátorům a zablokovala onoho „přítele“, který mi tuto děsné video zaslal.
Nenávistné a vyhrožující anonymy. V posledních týdnech mi chodily od lidí, kteří nebyli mezi mými přáteli na Facebooku (pisatel byl definován jako „neznámý uživatel Facebooku“) nenávistné a vyhrožující zprávy. Tyto zprávy jsem objevila v nepřečtených zprávách, v sekci spamů. Většinou se jednalo o reakci na mé blogy na iDNES.cz.
Neustálé nabídky sexu z celého světa. Stovky nabídek člověka unaví a znechutí celkem rychle. Jedinou cestou je to nečíst, blokovat a mazat. Jak jsem se dozvěděla od kamarádek, chodily jim tyto nabídky také, takže to je patrně normální.
Dočasné zablokování přístupu k Vašemu účtu. Pokud se vám rozhodne někdo pomstít, pak mu nezabráníte. Někdy může jít prostě o to, že se nějakému člověku nelíbil vás názor v diskusi. Jako trapnou pomstu vás pak nahlásí, protože porušujete kodex Facebooku.
Když vás někdo nahlásí, a v mém případě se nezjišťovalo, zda je porušení pravé či smýšlené, je vám administrátory vyměřen trest. Po vymezenou dobu je vám znemožněno přihlásit se na Facebook. Mně se za sedm let stalo jednou, nepátrala jsem po tom, komu jsem „šlápla“ na kuří oko. Trest mi byl vyměřen ve výši 24 hodin.
Velké množství reklam. Nepamatuji se, že v roce 2008 bylo na Facebooku takové množství reklam a sdělení. Jistě, sociální síť z nich žije a těží. Když jsem Facebook opouštěla v roce 2015, narážela jsem na reklamy téměř všude.
PÁR MYŠLENEK O FACEBOOKU…
Zjišťovala jsem, že komunikace na Facebooku je stručná, úsečná, často emotivní. Nebojím se to přirovnat k výkřikům do světa, jejímž hlavním cílem je zaujmout co největší počet lidí na Facebooku.
Myslela jsem si, že se tomuto novému a modernímu způsobu komunikace přizpůsobím, ale mýlila jsem se. Jako konzervativní člověk mám a vždycky budu mít ráda komunikaci, která mi umožní vyjádřit svůj názor, aniž bych musela přemýšlet nad tím, jak moc to musí být krátké, úderné a akční.
Domnívám se, že krátká komunikace na sociálních sítích nevede k prohloubení komunikačního umění, ale k jeho destrukci.
Během sedmi let jsem navázala desítky vztahů s muži i ženami. Na začátku bylo nadšené dopisování, které postupně uvadalo. Téměř všechny vztahy nevydržely hranici, kterou jsem označila za „kritickou“ – tři měsíce. Komunikace „usínala“ (ale ne z mé strany), odmlky byly stále delší, až se pisatel/ka ozýval jen dvakrát ročně. Většinou šlo o pár řádků, která začínala omluvou, že času je málo. Vlastní rodiny, děti, školy, studium, manželé, koníčky… Respektovala jsem to.
99 procentům lidí, které jsem poznala na Facebooku stačilo povrchní poznání druhého doplněné zážitky a zábavou. Nejlépe bych to vyjádřila: Jsem mladá holka, hraju tenis a mám ráda sex.
Lidé na sociální síti potřebují jakýsi kontakt, ale zároveň jim vyhovuje, když bude částečně anonymní.
„Nemusíte být zrovna na Twitteru, abyste věděli, že je nutné se vyjadřovat stručně. Na sociálních médiích je to podobné jako v novinách, kde lidé čtou z titulků tak první dvě až tři slova, skáčou mezi nimi, nechávají se ovlivňovat obrázky. Proto je nutné být stručný a dokázat to podstatné sdělit v co nejmenším počtu slov.“Daniel Dočekal
Facebook jsem si založila také kvůli blogům na iDNES.cz. Po čase jsem zjistila, že ani v tomto ohledu nebyl pro mě Facebook nutný. Čtenáři si mě nacházejí i bez Facebooku. Stejnou zkušenost mám také ohledně mých knih.
Pro ty, kterým možná není úplně jasné, na co je dobrý Facebook. Snažím se nyní získat přátele obdobným způsobem jako na Facebooku. Každý den chodím ven a vyprávím kolemjdoucím, co jsem jedl, jak se cítím, co jsem dělal předchozí noc a co budu dělat zítra večer. Pak jim rozdávám fotky mé rodiny, mého psa a moje fotky, jak pracuji na zahradě a trávím čas v bazénu. Také poslouchám jejich rozhovory a říkám jim, že je miluji. A funguje to. Už mám tři přátele: Dva policisty a psychiatra.Neznámý autor
Facebook je v mnoha ohledech o tom, aby se člověk prezentoval, pochlubil se a blýsknul se! Podívej, tohle jsem já! Tohle jsem udělal! Toto jsem dokázal! Takhle vypadám!
Každý z nás se postupem času mění, a tak jsem se změnila i já. Dospěla jsem k závěru, že to, co mě bavilo před sedmi lety, mě nyní nebaví. Nechci už dávat do světa, co a kde a jak právě dělám. Ostatně přicházet stále s něčím novým, je docela náročné.
Nejoblíbenějšími příspěvky byly na Facebooku narozené děti a další dokumentace prvních měsíců a roků, společenské události jako např. zásnuby, svatby či jiné významné události, ukončení studia, nebo fotografie z dovolených. Z tohoto hlediska jsem se zcela vyčerpala.
Napadlo mě: Nebude mi po sedmi letech Facebook chybět? Nebudu scházet přátelům?
Měla jsem na sociální síti kolem 4500 přátel. Asi šedesát přátel mě prosilo, abych si své rozhodnutí rozmyslela a neodcházela, protože jim budu scházet. Tento blog píši měsíc po zrušení profilu a jsem občas v kontaktu se dvěma lidmi. Všichni jsme nahraditelní.
Jestliže po sedmi letech rekapituluji, pak musím upřímně přiznat, že negativa, která jsem výše popsala, mě trápila a brala pokoj mému srdci. Od té doby, co jsem Facebook zrušila, mám každý den hodinu, nebo i víc volného času navíc. To je velice příjemné zjištění! Možná se budete divit, ale od té doby, co Facebook nemám, se mi nesmírně ulevilo! Cítím se svobodnější a to je přeci to, po čem všichni toužíme.
Jestliže vás tento blog zaujal, možná by vás mohl zajímat i můj následující blog: JAK ZRUŠIT SVŮJ PROFIL NA FACEBOOKU? Sledujte můj blog a dočtete se více.
Přeji příjemné a svobodné dny, Vaše bloggerka Hana Rebeka Šiander
Fotografie, linky a zdroje:
https://cs-cz.facebook.com/notes/potraviny-na-pran%C3%BD%C5%99i/pravidla-komunikace-na-profilu/462984937138399
http://www.lupa.cz/clanky/deset-pravidel-jak-co-nejlepe-komunikovat-a-pusobit-na-socialnich-sitich/
https://cs.wikipedia.org/wiki/Facebook
www.flikr.com
