Tuto otázku jsem si kladla krátce po svém obrácení a také tehdy, když jsem opravdu odpadla od B-ha, ale nechtěla jsem si to připustit. K napsání tohoto článku mě vedla nejen moje osobní zkušenost, ale také životy mých blízkých, se kterými jsem kdysi sdílela křesťanskou víru, modlila se s nimi a oni také odpadli. V 17 bodech bych ráda ukázala na hlavní důsledky (kroky) odpadnutí od B-ha a jak se postupně proměňuje lidský život, čím více se vzdaluje B-ží přítomnosti. Nedělám si nároky na žádnou hlubokou theologickou studii, spíš mi jde o sdílení zkušenosti, kterou bych nikomu nepřála. Dobrou zprávou je, že i když odpadneme od B-ha, On je stále milostivý, laskavý, nesmírně soucitný a trpělivý. B-h nás chce vždy znovu zachránit (spasit) a pomoci nám, abychom s ním mohli žít a chce nám dát plný (hojný) život.
OBRÁCENÍ = ODEVZDÁNÍ ŽIVOTA JEŽÍŠI KRISTU
Obrátila jsem se k B-hu někdy v roce 1993, bylo mi tehdy 14 let. Zažila jsem osobní setkání s Živým B-hem a to mě natolik ovlivnilo, že jsem vyznala Ježíše Krista jako Pána a Spasitele (Zachránce) mého života. Jemu jsem tehdy slíbila, že když On bude mým B-hem, že Ho budu poslouchat a následovat Ho. Podřídila jsem Mu všechno a tento slib jsem stále obnovovala.
Spasení totiž není jednorázový akt, ale je to cesta, po které jdeme s B-hem. Věčný život, který dostaneme v okamžiku, kdy odevzdáme Ježíši svůj život, sice začíná už tady na zemi (a pokračuje v nebi, v jiné dimenzi, po naší fyzické smrti), ale to je právě jenom začátek.
Na mnoha místech v Písmu se píše, že jestliže B-hu patříme, máme se řídit tím, co Ježíš kázal, říkal, vyučoval a setrvávat v tom. Velmi výstižně to popisuje I. List Janův 1,6: „Kdo říká, že v něm zůstává, musí žít, jak žil on.“ (B21).
JAK TO ALE POZNÁME?
Brzy po svém obrácení jsem se ptala svým sourozenců v církvi, jak se pozná, že člověk odpadl od B-ha. Měla jsem totiž B-ží bázeň, abych se nevzdálila od B-ha. I v malých detailech jsem si dávala pozor, zda se řídím B-žími přikázáními, zda se dost modlím, čtu Písmo a chodím do církve.
Matně si vzpomínám na dvě odpovědi, kterých se mi před 20 lety dostalo. Jednak, že "odpadnout od B-ha není až tak jednoduché." A druhá, že „se to pozná podle toho, že má člověk v srdci jistotu spasení a nemusí se bát. Když by zemřel, půjde do nebe k B-hu a ne do pekla."
JAK JSEM ODPADLA
Po 20 letech křesťanského života musím upřímně, poctivě a se zármutkem přiznat, že jsem opravdu od B-ha odpadla. B-h mě však ve své milosti znovu zachránil a mohu s čistým srdcem a s pokojem v srdci říci, že opět patřím Ježíši a následuji Ho.
Odpadla jsem však nejen já, ale i několik lidí kolem mě, které jsem měla ráda, na kterých mi záleželo a s nimiž jsem sdílela víru a chodila jsem s nimi do několika církví.
Na základě své vlastní zkušenosti (a také pozorování životů druhých křesťanů, kteří odpadli) bych se s vámi o to chtěla podělit. Možná to bude klíčové svědectví pro některé, kteří tento článek budou číst. Možná to bude ono zásadní STOP na jejich (vlastní lidské) cestě, po které jdou a nevnímají to. Možná to bude povzbuzením těm, kteří se mylně domnívají, že už dávno nad nimi „B-h zlomil hůl“, protože už dávno odpadli. Ale otevřou se jim oči a oni pochopí, že odpadnutí vypadá rozhodně jinak…
JAK TEDY PRAKTICKY VYPADÁ, KDYŽ ČLOVĚK ODPADÁ OD B-HA?
1) Spasení je sice jednorázový akt vydání života B-hu (uzavření smlouvy), ale je to také cesta
Jak jsem již zmínila, život s B-hem není jednorázový akt. Když odevzdáme život Ježíši, tak ho vyznáme jako svého Pána a Spasitele, ale v křesťanském životě jde o následování. Tedy o každodenní se rozhodování v jednotlivých oblastech pro B-ha, kdy hledáme Jeho vůli (a ne svou vlastní) a činíme ji. Na mnoha místech Nového Zákona se píše, že kdo vytrvá až do konce, bude spasen.
Jedním z prvním znaků, které by nás měly začít zneklidňovat je, že začínáme vynechávat ranní modlitby (nebo večerní čas) a chvíle, kdy přemýšlíme nad Biblí. Postupem se z občasného stává normální. Najednou, aniž bychom si toho všimli, přestaneme obnovovat svůj slib daný B-hu a zvykneme si na určitou zajetou rutinu, ve které je nám svým způsobem dobře.
2) Spasení je z milosti, a proto už nemusím nic dělat
To je jedna z největších lží, kterou jsem kdy slyšela.
I po 2000 letech od události na kříži zůstává, že „…milostí jste skrze víru spaseni. Není to z vás – je to B-ží dar; není to ze skutků, aby se nikdo nechlubil.“ (Ga 2,8 – 9, B21). Ano, spasení je darem, který jsme přijali. Nicméně si musíme otevřeně říci, že jsme byli spaseni pro něco, k něčemu. B-h s námi má svůj záměr. Nežijeme tedy již sami sobě, ale když jsme odevzdali život B-hu, žijeme pro Něj. Naším celoživotním úkolem je hledání B-ží vůle - co pro nás má, kde je naše místo, kde máme bydlet, co máme dělat? Když to v modlitbách najdeme, vstupujeme s B-ží milostí a pomocí do těchto skutků, které pro nás připravil (Ga 2,10).
Je velikou lží, že se můžeme spolehnout na to, že jsme spaseni a do nebe to už nějak doklepeme. Pravdou je, že nedoklepeme!
3) Lidé, kteří odpadají od B-ha přestávají číst Bibli
Na sobě samé i na druhým (kteří odpadali) jsem zjistila, že už není tak důležité (tak moc, tak často) číst Písmo. Nejdříve se vytratí poznání, proč to vlastně děláme.
Tady bych to ráda připomněla, že věřím, že Bible (tedy 66 knih SZ + NZ) je od B-ha vdechnuté a inspirované Živé Slovo, které nám B-h nechal, abychom Ho poznávali. B-h sám sebe omezil (ohraničil) svým Slovem. Když chodil Ježíš s učedníky a vyučoval je, byl On sám Živým Slovem a přinášel jim i lidem to, čím byl. Ježíš je Život, Slovo, Cesta, Pravda, Vzkříšení, Sůl, Světlo… Po Ježíšově smrti, vzkříšení a jeho odchodu do nebe k Otci, jsme nezůstali sami. Máme nejen Ducha svatého (který je Mocí shůry, Pomocníkem, Přímluvcem, Utěšitelem), ale také máme Bibli, která je Živým Slovem (J 1,1 – 5; I. J 1,1 – 2).
Když tedy čteme Písmo, je to stejné, jako kdybychom seděli u Ježíšových nohou a naslouchali mu.
Toto poznání o Písmu se postupně redukuje na nutnost číst Bibli, ale jedná se už o rutinu nebo povinnost. Jakmile sklouzne každodenní čtení Písma (je to přeci jenom chléb pro našeho ducha, musíme jíst denně a několikrát) do povinnosti, vytrácí se chuť ho číst. Postupně začneme číst Písmo jen výjimečně (když máte chuť) nebo jen v těžkých situacích (když potřebujeme pomoc). Nakonec si zvykneme žít životem, kdy Písmo nepotřebujeme vůbec, protože si docela dobře poradíme sami.
4) Přestáváme rozumět B-žím plánům pro svůj život
Kdybyste se mě zeptali v době odpadnutí, jaká je pro mě B-ží vůle v mém životě, tak bych nedokázala odpovědět. Lidé vzdálení B-hu, totiž nevědí (a ani nemohou) vědět, jaká je v jejich životě B-ží vůle a co B-h chce.
Aby k nám B-h mluvil, musíme s ním mít vztah a každý vztah si vyžaduje čas. Když se vytratí vztah, už nevíme kam jdeme, kam směřujeme a ani nevíme, co druhá strana chce.
Vytrácí se naprosto vnímání poznání B-ha a jeho jednání.
Začíná to v maličkostech, ve kterých reagujeme, jednáme, myslíme a o nichž začínáme smýšlet stejně jako nevěřící lidé. Opět je za tím nedostatek poznání a tedy absence čtení Písma.
O mnoha oblastech, věcech a lidského konání už tedy nevíme, co B-h říká a co chce (to, co se píše v Písmu).
Např. současným trendem je návrat k tetování těla. Tetovací studia zažívají již několik let obrovský boom. Mnoho křesťanů se nechává potetovat a nevidí na tom nic špatného. Jakkoliv to může být krásné, moderní a cool, já bych to ale neudělala, protože v Lv 19,28 se píše: „Nedělejte si na těle smuteční jizvy ani žádné tetování. Já jsem Hospodin.“ (B21)
5) Přestáváme se modlit
Modlitba, kterou by měl být rozhovor s B-hem, se rovněž zúží na povinnost. Už nejde o to, abychom od B-ha načerpali život, sílu, povzbuzení, potěšení a potvrzení…, ale modlitba se scvrkne na to nejnutnější, co zabere minimum času.
Abychom se ještě vůbec mohli v krátkém čase modlit, musíme vypustit některé části modlitby - tedy děkování, vyvyšování Ježíše Krista jako Pána, Spasitele, Vykupitele, Lékaře, Vysvoboditele, uctívání… a jde spíše o vyjádření typu – dej, dej, požehnej, naplň, dej!
Už se modlíme jenom za sebe, možná ještě za svou rodinu, ale už ne za přátele, nevěřící lidi, církev, probuzení...
Když nejsme s B-hem, přestává nám záležet na druhým, stávají se z nás lidé zaměření do sebe a na sebe (to pravé slovo je sobec).
6) Čerpáme od lidí
Jestliže nebereme od B-ha, který je zdrojem našeho života, pak neexistuje stav, že nebereme vůbec, naopak. Platí duchovní zákon, že musíme být něčím či někým naplnění a tak bereme jinde. Potěšení, povzbuzení, potvrzení našeho ega… začínáme brát od lidí, čerpáme své potvrzení z pracovních výkonů, studií a školy, úspěchů, z pozitivních situací.
Když se nám daří = cítíme se dobře a skvěle, když se nám nedaří = cítíme se mizerně.
Naše hodnota už nespočívá v Ježíši Kristu a v tom, že jsme v Něm milovaní, přijatí, spravedliví, krásní, úspěšní, požehnaní… v tom jak nás B-h vidí a vnímá (což je pravda), ale v tom, co děláme a jak nás druzí potvrzují = z toho odvozujeme svoji hodnotu.
7) Slova ztrácejí svou hodnotu
Slova, která pro nás tolik znamenala, ztrácejí pro nás svůj smysl, a i když je třeba je často vyslovujeme, už nevíme, co se za nimi skrývá. Např. spravedlnost, pokání, půst, modlitba, odpuštění…
8) Přestáváme vnímat pravdu
Pomalu se vytrácí vnímání pravdy. Počátkem je opět nedostatek nebo naprostá absence četby B-žího Slova. Jak jsem již napsala, B-h = Slovo. Slovo je Pravda. S tím ale přichází, nejdříve v jemných detailech, pak stále více a více v důležitých oblastech našeho života, ztráta pravdy.
Najednou je pravda to, co říkají lidé kolem vás, většinou nevěřící. Pravda je to, co říkají okolnosti (ne víra – viz. Spravedlivý bude žít vírou). Protože však odpadlý člověk už nezkoumá Písmo, neví, že to není pravda. A tak mu nezbývá než žít tak, jak žijí ostatní.
Pravda, která byla tak zásadní (Ježíš je Pravda), přestává být důležitá. Jak se vzdalujete od B-ha, a tudíž od pravdy, začínáte pomaličku lhát lidem i sobě.
9) Duchovní boj je přežitkem
Duchovní boj se vším, co k tomu patří (tedy naše autorita nad Ďáblem, naše postavení v nebesích, svazování a rozvazování), se stává přežitkem.
„Já už nemusím bojovat! Já už jsem to vybojoval! Už jsem bojoval dost. To období duchovní bojů je už za mnou. Já to takhle nemám.“
Je to jedna z největších ďábelských lží, které jsem rovněž podlehla a uvěřila jí.
Dnes znovu vím, že jestliže žijeme v klídku a pohodičce, a Ďábel na nás neútočí, pak možná proto, že už nejsme pro něj nebezpeční. Možná jsme už tak daleko od B-ha, že už mu za to ani nestojíme. Konáme jeho vůli (a ne B-ží), čímž jsme se prakticky z jakéhokoliv duchovního boje, diskvalifikovali. A to mu stačí, protože tak Ďábel vyhrál.
10) Žijeme z minulosti, ale ne tady a teď s B-hem
Lidé, kteří se vzdálili od B-ha a jeho cest se vyznačují tím, že hodně čerpají z minulosti. Často vzpomínají na to, co s B-hem zažili, ale téměř nikdy nedokáží říci, co zažívají s B-hem nyní. Nemají osobní a živé svědectví, co B-h právě teď dělá v jejich životech, jak k nim mluví a jak je vede.
Když se pustíte do diskuse nad biblickými verši s člověkem, který odpadá od B-ha, tak si spoustu veršů již nepamatuje přesně, ale interpretuje si je ve světle toho, jak žije. Protože nečte Písmo pravidelně, tak i biblická místa vykládá nebiblicky, mylně.
Protože nežijí s B-hem, tak B-ha neslyší. Odpadlí lidé však nejsou schopni to připustit a tak se odvolávají na své dřívější vzpomínky a zážitky s B-hem.
B-h však existuje ve věčném nyní, teď. V Ex 3,14 se píše: „Tehdy B-h Mojžíšovi řekl: ´Jsem, který jsem.´“ (B21). B-h je Ten, který Byl, Je a Bude. B-h žije tady a teď a proto s námi chce také jednat tady, teď a dnes.
Když jsme daleko od B-ha, tohle už nevíme.
11) B-ží skutky jste nahradili vlastními
Už nežijeme z B-ží milosti, ale ze svých vlastních sil a zneužíváme je. Automaticky vydáváme vlastní skutky a rozhodnutí za B-ží (které jimi ale nejsou!).
Velmi pěkně to vyjadřuje Sd 21,25: „Každý si dělal, co chtěl.“ (B21).
Když jsem si já dělala to, co jsem sama chtěla, nemyslela jsem si, že by na tom bylo něco špatného. Obhájila jsem si to tím, že přeci nikomu neubližuji, nekradu, nevraždím… Jenom dělám ty dobré věci, které chci sama. Co je na tom špatného?
Kniha Soudců končí tímto veršem a ukazuje na naprostou zkázu a velmi smutné období v životě Židovského národa. To, že si dělali sami, co chtěli, byl počátek zkázy, která nastala o pár let později.
12) Obklopíme se lidmi, kteří nám budou vyhovovat
Postupně z našeho života vymizí lidé, kteří by ještě mohli něco říci a které by si B-h mohl použít. Ti, kteří by nás napomínali, povzbuzovali verši z Bible, ptali se, jestli přijdeme na shromáždění.
Raději se obklopíme lidmi, které si vybereme sami a kteří neapelují na naše špatné svědomí, že si jdeme po svých vlastních cestách.
13) Mění se naše priority
V ruku v ruce s tím, jak se vzdalujeme od B-ha, přestává být pro nás důležité, co se týká obecně B-žích věcí - tedy B-ha, Jeho království, společenství křesťanů, vydávání svědectví, modlitebních shromáždění, půst (to už vůbec! Proč byste to ostatně dělali?)…
B-h se tedy vytrácí z prvního místa a dáváme Mu ((vymezujeme, určujeme) nižší a nižší pozici v životě.
Prakticky to vypadá tak, že když slyšíme o uzdravení nebo o vzkříšení z mrtvých, už to s námi nic nedělá. Mnohem více nás však potěší a vzruší, když nám v zaměstnání šéf oznámí, že jsme povýšili a pokračujeme úspěšně ve své kariéře! To je pro nás podstatné a tím teď žije naše srdce!
14) Nejsme světlem ani solí
Ježíš v kázání na hoře v Mt 5,13 – 16 říká: „Vy jste sůl země. Ztratí-li sůl svou chuť, čím bude osolena? Nebude už k ničemu, jen se vyhodí ven a lidé ji pošlapou. Vy jste světlo světa. Město ležící na hoře nemůže být skryto. Stejně tak se nerozsvěcí lampa, aby ji postavili pod vědro, ale na svícen a tehdy svítí všem, kdo jsou v domě. Tak ať vaše světlo září před lidmi, aby viděli vaše dobré skutky a vzdali slávu vašemu Otci v nebesích.“
Ježíš byl Solí této země a my můžeme být slaní jedině tehdy, když jsme Jím samým osoleni, ochuceni. Můžeme být světlem v tomto světě (aby lidé viděli, jak je dobrý B-h) jedině tehdy, když se setkáváme tváří tvář s Ježíšem, který je to jediné a pravé Světlo. Pak jsme od Něj ozářeni a i my jsme světlem.
Když jsme se ale vzdálili od B-ha a žijeme tak, nemůžeme být svědectvím o B-hu. Náš život se totiž už téměř v ničem neliší od nevěřících lidí, kteří žijí bez B-ha. Možná že ještě některé věci opravdu neděláme (nerealizujeme), ale v srdci po tom už toužíme…
15) Nevydáváme svědectví o Ježíši Kristu
Jestliže žijeme stejně jako nevěřící lidé ve světě, nemůžeme vydávat svědectví. To je vyloučeno!
Pokud nejdeme přímo proti B-hu (a takové odpadlé křesťany také znám), pak spíše v otázce víry mlčíme. Už se nepřiznám k tomu, že i já jsem křesťanka (nebo lépe řečeno, jsem jí byla). Za Krista i za B-ha se tak nějak stydíme.
Mnoho z Ježíšova učení vám ostatně už připadá dost divné a my si přeci užíváme tu svobodu od všeho a ke všemu (tu milost!!!), kterou nám v církvi odpírali! Teď žijeme! (Opak je pravdou, umíráme. Jenom o tom ještě nevíme.)
16) Když odpadáme od B-ha, nevnímáme to
Možná si přiznáme, že už nejsme tak horliví a zapálení jako dříve. Ale ani nás nenapadne, že bychom mohli být odpadlí. Stále si namlouváme, že to s námi není tak špatné. Vždyť mnozí jsou na tom mnohem hůř než my!
Dávno už nečteme Bibli, modlitba se promění na výkřik radosti nebo na chvilkové volání k B-hu v kritické situaci, do shromáždění už dávno nechodíme…
Např. Žijeme prakticky ve vztahu s nevěřícím v jednom bytě jako partneři, ale nepřijde nám to divné. Nebo je vaše (nevěřící) přítelkyně těhotná a vy nejste manželé.
17) Když jsme odpadli, nemáme v srdci jistotu, že po smrti jdeme do nebe
Kdysi jsem četla v jedné knize od křesťanských autorů, že pokud máte jistotu spasení, nemusíte se bát, že jste odpadli od B-ha.
Tuto otázku jsem si často pokládala a stále jsem se ujišťovala tím, že jsem stále křesťanka.
Jednoho dne, když jsem ležela osamělá a opuštěná v posteli, umírala jsem. Bylo mi mizerně a lékaři mi již nedokázali pomoci, protože léky nezabírali. Když napsali jiné, bez úspěchu. Ale zkoušeli to stále dál, nikdo neřekl, že už není naděje, ale já jsem to věděla. Byla jsem nemocná, měla jsem několik nevyléčitelných nemocí a imunita nefungovala. Spala jsem tehdy 16 hodin denně. Smrt byla dost reálná a celkem i blízko. Položila jsem si znovu otázku: „Mám jistotu spasení? Když dnes umřu, půjdu do nebe k B-hu?“
Tehdy jsem si ale už nedokázala odpovědět, ona jistota v mém srdci už nebyla. Věděla jsem, že když dnes zemřu, půjdu do pekla. Vyděsila jsem se, zhrozila se a začala jsem plakat a naříkat. Toho dne mi došlo, že již několik let žiju, myslím, jednám a chovám se jako nevěřící. Jenom jsem si to odmítala přiznat.
Pak jsem začala volat k B-hu o pomoc, aby se nade mnou znovu smiloval a dal mi další šanci. Nejdřív jsem si nebyla jistá, jestli mi B-h může všechny mé hříchy odpustit a zda mě ještě chce znovu (podruhé) spasit, ale postupem času, kdy jsem četla Písmo, volala jsem k B-hu a modlila jsem se, jsem pochopila, že ano. Znovu jsem tedy Ježíše vyznala jako svého Pána a Spasitele. Pak začalo několikaměsíční období (každodenního) pokání, kdy jsem vyznávala hříchy.
Pokud si myslíte, že jsem odpadla, protože jsem nechodila do církve, pak jste na omylu! Celou dobu jsem chodila do několika církví. Před odpadnutím, v průběhu vzdalování se od B-ha, druhém obrácení i poté (což je zhruba 7 let mého života) jsem navštěvovala jednu církve. Nikdo si toho po celou dobu nevšiml (ani vedoucí sboru, starší ani křesťané kolem) a jsem si jistá, že to neví ani teď. B-h mě z této církve ve svůj čas odvedl, protože by se mnou nemohl dál jednat.
Také je poctivé přiznat, že B-h ke mně hovořil mnoha způsoby a nesčetněkrát, ale já jsem to nechtěla slyšet a ignorovala jsem Ho. Nemuselo to se mnou dopadnout tak zle (a jsem si jistá, že to ani B-h nechtěl). Ale v mém případě jsem zřejmě musela klesnout až na úplné dno (až k bráně smrti), abych pochopila, že už to takhle dál nejde.
Fakt, že jsem odpadla od B-ha, jsem si byla schopna přiznat až s odstupem několika let, kdy jsem znovu četla Písmo a křesťanské knihy o obrácení, pokání, odpuštění… Jsem tedy názorným příkladem, jak je možné odpadnout od B-ha a vůbec o tom nevědět.
Odpadnutí je tedy proces, který nastává nejdříve v duchu, následně se projevuje v duši (je pro vás důležité, co si o vás myslí lidi více než B-h, sytíte se lidským povzbuzováním a čerpáte od lidí, zaznamenáte však ztrátu radosti, pokoje a lásky, nouze a utrpení duše můžete řešit tím, že si pustíte dobrý film na DVD, nakupujete, dáte si alkohol nebo antidpresiva…) a pak i na těle (objeví se první nemoci, oslabení) a následně v celém životě (katastrofy, neúspěchy, tragédie, utrpení na sebe nedají dlouho čekat; někdy se i paradoxně dostaví velký finanční úspěch a zdar. Co jste dříve jako věřící neměli a nyní – jako odpadlí máte snadno a jednoduše.)
CO BYLO V MÉM ŽIVOTĚ ŠPATNĚ?
Tuto otázku jsem si kladla stále znovu a znovu. Snažila jsem se najít kořeny (počátek) odpadnutí. Jako zásadní bych viděla tyto aspekty:
1) Neznalost toho, jak je B-h dobrý, milostivý a milosrdný
Jako nezbytně důležité pro celý křesťanský život je, abychom věděli, že B-h je dobrý. Nejen to však teoreticky vědět, ale jako milosrdného B-ha jej prožívat každý den. Toto jsem až do svého druhého obrácení nevěděla. I když jsem chodila do církve 17 let, nepamatuji si, že by se o tom stále znovu a znovu kázalo. A přitom je to vlastně to nejdůležitější, proč jsme s B-hem a proč Ho následujeme.
2) Nedostatečné pokání po obrácení
Pokání jsem dělala s jednou sestrou v církvi (která k tomu byla určena) po mém obrácení ve 14 letech. Spolehla jsem se na ni, že mě pokáním provede. Pokání bylo celkem rychlé a snadné. Mnohé těžké hříchy a okultní vazby jsem však nevyznala a nebyly tudíž rozvázány. To se následně projevilo v mém dalším křesťanském životě těžkými chronickými nemocemi. Věci, které jsem nevyřešila před 20 lety, řeším teď. Asi bych to řekla takto – co se nevyřešilo na začátku, to vás dožene a když to nevyřešíte, tak vás to zabije (nejdříve duchovně, pak fyzicky).
3) Chybějící základy křesťanské víry
Když jsem se obrátila, byly základy v církvi v plném proudu. Poté se žádné další nekonaly. Na mém životě je velmi pěkně vidět, že když postavíte dům na písku, tak vám dříve nebo později spadne, protože nemůže obstát.
Základy (Žd 6,1 – 2) jsem pořádně položila až po svém druhém obrácení sama.
4) Nepochopení, co je Písmo a jak ho číst
Pro církve, kam jsem chodila, bylo typické, že číst Bibli je normální a proto se o tom nemluvilo. Bralo se, že je to samozřejmé a že to každý dělá. Otázek je však mnoho – proč? Jak to dělat správně? Jak je to špatně? Jakým způsobem? Na co?
Když ale nevíme proč, těžko to budeme dělat po celý svůj život.
PÁR SLOV NA ZÁVĚR
Velikou nadějí, která se táhne celým Písmem je, že pro B-ha není nikdy pozdě! U B-ha je vždycky naděje a milost, se kterou čeká, až se k Němu vrátíme. On je ten, který nám nikdy nebude říkat, že je na naši záchranu (spasení) pozdě, že si další šanci nezasloužíme, že už nám nikdy nemůže odpustit. Autorem těchto a dalších podobných myšlenek je Ďábel.
B-h nám nabízí svou záchranu tak dlouho, dokud žijeme na této zemi. A na nás je, zda této milosti využijeme. Můžeme dělat chyby, můžeme dokonce odpadnout, ale pokud litujeme z celého svého srdce svých hříchů a chceme se k B-hu navrátit, On nás bude čekat s otevřenou náručí! Bez výčitek a s láskou.
Fotografie a citace z Písma:
www.flikr.com
http://www.bible21.cz/
