Nám všem byl darován život a je jenom na nás, jak s ním naložíme. Někdy slýchávám to, že jak žijeme, zda jsme úspěšní či neúspěšní, zdraví nebo nemocní, šťastní nebo ne… že si za to můžeme sami. Domnívám se, že pravda je to jen částečně. Každý z nás máme totiž startovní čáru života někde jinde a od toho se všechno ostatní odvíjí.
Někdo se narodí do báječné rodiny, kde je všemi očekáván, má milující rodiče, kteří mu poskytují všechno, co potřebuje a takový člověk se zdravě vyvíjí a roste v silnou zdravou bytost.
Ale v životě druhých to může být zcela naopak. Pak se dá očekávat, že takový člověk se bude muset od samého počátku se vším muset poprat sám a zvítězit i tam, kde jiní berou ostatní věci jako samozřejmost.
Celý týden (od PO 22. dubna 2013 do NE 28. dubna 2013) jsem vám na svém blogu přinášela svědectví, které mi laskavě poskytl ke zveřejnění pan Tomáš Chvojka z Nového života, o. p. s.
V osobním životě i na Facebooku jsem zaznamenala velký zájem o své svědectví, jak jsem uvěřila. Dnes vám ho tedy přináším…
MOJE SVĚDECTVÍ - I. DÍL
Narodila jsem do atheistické rodiny v roce 1979 v Hradci Králové. Vyrůstala jsem společně s bratrem, který byl o dva roky starší než já. Kdykoliv se mě někdo zeptá na dětství, nevím přesně, co bych měla odpovědět. Až na pár vzpomínek si totiž nic moc nepamatuji.
Snad proto, že jsem v období socialismu začala od dvou let chodit do jesliček a pak do dalších čtyř oddělení mateřské školky. Na toto období nevzpomínám ráda, protože jsem každé ráno plakala a prosila rodiče, aby mě tam nedávali. Vnímala jsem, že mě tam ráno odloží a pozdě odpoledne si mě někdo vyzvedne. Někdy v tomto období mého života ve mně vznikl pocit, že nikam nepatřím a že jsem stále sama.
Pokud si vzpomínám na rodinu, tak jsme spíš všichni čtyři žili jako individuality v jednom bytě. S bratem jsem nikdy nenavázala žádné vztahy, s mamkou jsem se stále hádala, protože jí pořád na mě něco vadilo a snad jen táta byl výjimkou. Co si pamatuji od ranného dětství, tak jsem domov nevnímala jako místo, kam patřím, ale jenom místo, kde se můžu vyspat, hrát si nebo se učit. Ale ne místo, kde mi je dobře a kde mám své útočiště a kam se ráda vracím.
Táta, kterého jsem měla ráda, se od nás odstěhoval, když mi bylo deset let, protože se rodiče rozvedli. To byl rok 1989. Táta se vrátil do Ústí nad Labem, kde dříve několik let bydlel a měl příbuzné.
S maminkou jsem měla problematické vztahy, co si jenom pamatuji. Vždycky měla radši mého bratra než mě. Hodně času trávila v práci, snažila se pracovat, aby nás všechny tři uživila. Nebylo to jednoduché a vždycky jsme byly sociálně slabá rodina.
Období na základní škole bylo pro mě o něco snazší. Našla jsem si nejlepší kamarádku Renatu, se kterou jsme většinu času po škole trávily před jejím nebo naším domem a s ostatními dětmi si hrály.
Přelomem pro mě byl odchod ze základní školy. Hlavní kritériem výběru školu byly samozřejmě známky. Neučila jsem se špatně, měla jsem jedničky a dvojky, ale problémem byly předměty s počítáním. Takže matematika, fyzika a chemie – tam všude jsem měla nejdříve trojky, poté čtyřky, někdy jsem byla i na propadnutí.
A tak doma začaly hádky, že jsem blbá, hloupá a že se málo učím. Doučování škole, pak ještě doma s mamkou, která na mě řvala a ztrácela nervy, hodiny trávené nad matematikou s dědečkem. Dnes už vím, že mám LMD (Lehká mozková dysfunkce) – dyskalkulii, ale tehdy na to nikdo nebral zřetel, výzkumy byly "v plenkách".
Pamatuji si, jak výchovná poradkyně na ZŠ řekla, že pro mě nepřipadá žádná střední škola v úvahu, jenom učňák. Tak jsem si podala přihlášku a byla jsem přijata na SOU Potravinářské v Černožicích nad Labem, rodinnou školu. Těšila jsem se, že začne něco nového a snad i zajímavého.
Těsně před vstupem na SOU onemocněla moje babička, kterou jsem také měla ráda. Začala krvácet do mozku a upadla na několik měsíců do kóma. Bylo mi 14 let a já jsem si kladla velmi intenzivně otázky, jestli to smrtí všechno končí nebo zda existuje nějaký život po smrti.
V atheistické rodině jsem se žádné odpovědi nedočkala. Mamka mi stroze řekla, že jestli někdy chodila do kostela, tak jedině proto, že jí k tomu její matka (moje babička) nutila. Motivací byly bonbóny.
I když jsem žila celkem obyčejným životem, přesto mě velmi tížilo svědomí. Už jako dítě jsem si uvědomovala, že některé věci jsem dělat neměla, něco jsem neměla nikdy vyslovit a to, co by ode mě očekávali lidé kolem, abych se např. dobře učila a nikomu nepřidělávala starosti, nikoho neobtěžovala a byla hodná holka… tak jsem prostě ani při nejlepší vůli nedokázala. Stále to nebylo dost dobré.
Kladla jsem si otázky, zda budu moci někdy některé věci ve svém životě změnit k lepšímu, vrátit nebo si odpustit, ale dospívala jsem k odpovědi, že patrně ne. Není totiž nikdo vyšší, kdo by mi odpustil.
Pak zemřela babička a já jsem šla na první pohřeb v životě. Měla jsem zvláštní pocity smutku, zoufalství a melancholie, že je to definitiva. Pamatuji si, jak mě mamka poslala několikrát do prázdného bytu k babičce, kde bylo obrovské množství květin z pohřbu, abych je zalila a zvadlé vyhodila.
Měla jsem tehdy pocit, že tam babička někde je a sleduje mě, co tam dělám. Nic jsem nevzala, ale i tak to nebyl dobrý pocit, mrazilo mě v zádech. Pamatuji si, že jsem to zažila několikrát a říkala jsem si, že zcela jistě musí existovat duchovní svět a nějaké zlé síly, které mě děsí.
Čím více jsem přemýšlela nad životem, bylo pro mě jasné, že musím hledat odpovědi na své otázky ohledně života po smrti, protože jsem měla strach ze smrti a umírání. Také jsem chtěla vědět, jestli existuje B-h.
První věc, která mě napadla, bylo jít do katolického kostela. Když jsem tam začala chodit, dívala jsem kolem, jak a z čeho se lidi modlí, klekají a křižují se a dělala jsem to taky.
Pomalu jsem docházela k zjištění, že nějaký B-h určitě existuje. Někdy v té době jsem se začala modlit, ale pokaždé jsem měla pocit, že B-h je hrozně daleko. Nebyla jsem si jistá, jestli mě slyší a jestli nějak zareaguje na to, o co jsem ho prosila. Výčitky svědomí jsem měla dál, hříchy mi nikdo neodpustil a kam půjdu po smrti, jsem opravdu nevěděla.
Na učňáku jsem se seznámila s kamarádkou, která také říkala, že je věřící. Ale rozdíl mezi mnou a jí byl diametrální. Zatímco já jsem říkala, že věřím v B-ha, na ní bylo vidět, že B-ha zná osobně. Pozvala mě, abych přišla na nedělní b-hoslužbu a já jsem souhlasila. Lidé tam zpívali B-hu, pořád se všichni na sebe usmívali, byli milí a laskaví, a přišlo mi to trochu divné, jakoby z jiného světa.
Pak jsem se dozvěděla co je evangelium, že Ježíš Kristus přišel na tento svět, aby mě zachránil, dal mi věčný život a odpustil mi hříchy a svou smrtí přemohl smrt! Byla to tak dobrá zpráva, že se mi tomu ani nechtělo věřit!
Ještě na této b-hoslužbě jsem se modlila modlitbu spasení, kdy jsem vyznala Ježíše Krista jako svého jediného Pána a Spasitele a pozvala ho do svého srdce. Od té chvíle se mi změnil život! Strach ze smrti mě okamžitě opustil! Nesmírně se mi ulevilo, protože jsem věděla, že i kdybych zemřela, půjdu ihned do nebe, kde budu žít s Ježíšem věčně.
Pak jsem s jednou ženou, která mě vedla, vyznávala hříchy, co mě tak tížilo a svazovalo. Pamatuji si, že když odcházela domů, tak se mi tak ulevilo, že mi Ježíš odpustil, že jsem měla pocit, že lítám! Že se ani nedotýkám země při chůzi! Tak lehká jsem se cítila!
Další věc, kterou jsem poznala až časem, že mě B-h uzdravil z nevolností. Kdykoliv jsem totiž kamkoliv cestovala, ať už autem nebo autobusem na delší vzdálenosti, dělalo se mi špatně. Brala jsem léky, ale i tak se mi zvedal žaludek a kvůli mně se často zastavovalo, protože jsem byla „skoro zelená“. Aniž bych se za to modlila, B-h to sám uzdravil.
Poté, co jsem odevzdala život Ježíši, jsem začala jsem chodit do církve, kde jsem se zapojila do sborového života, a začala jsem sloužit. Měla jsem osobní vztah s B-hem, četla Bibli a prožívala jsem to, co jsem celý život hledala – někam patřit, být součástí rodiny, vědět, že jsem milována a mohu dávat lásku ostatní.
Vztahy s mými rodiči se ale velmi zhoršili. Táta mi upřímně od srdce jednou řekl, že by byl radši, kdybych se opíjela, chodila po diskotékách a možná i brala drogy. Ještě horší to bylo s mamkou, která se domnívala, že chodím do nějaké sekty. Držela mě zkrátka a až do 18 let jsem musela být každý den brzy doma a nikam (ani na víkendy ani do jiného města) jsem nesměla jezdit.
Moje svědectví by mohlo skončit již zde, ale od té doby uplynulo dalších 20 let v mém životě. Mnoho lidí z mého okolí se mě ptá, zda jsem si i po tolika letech víru zachovala? Pokud by vás i toto zajímalo, sledujte můj blog. Zveřejním pokračování v příštích dnech.
Přeji příjemný večer a jsem v dokonalé úctě, Vaše blogerka Hana Rebeka Šiander
V případě jakýchkoliv otázek mě neváhejte kontaktovat na mém e-mailu: siander@seznam.cz
Fotografie a linky:
www.flikr.com
http://www.everystudent.cz/
