Velmi častou lží, která koluje o křesťanství je, že k tomu, aby byl člověk spasen, stačí dodržovat Desatero a další přikázaní, být vycvičen v katechismu, dodržovat svátosti, číst si Písmo, pokud možno nehřešit, a když se to už stane, pak se řádně vyzpovídat. Dnešní svědectví je o muži, který všechno řádně zachovával, dodržoval a přesto mu to pokoj v srdci nepřineslo. Proč ne? Proč B-hu nestačí dělat to či ono? Spasení (záchrana duše) je darem od Ježíše Krista a ne odměnou či výdělkem, který jsme si zasloužili nebo odpracovali…
V osobním životě i na Facebooku jsem zaznamenala velký zájem o svědectví, jak jsem já sama, nebo i další lidé našli cestu k B-hu, k Ježíši Kristu.
Proto jsem se rozhodla, že touto cestou zveřejním každý den jedno svědectví. Od pondělí 22. dubna 2013 do pondělí 29. dubna 2013 (to poslední bude moje svědectví).
Doufám, že vás všechna svědectví zaujmou. Přála bych si, aby vás oslovila, povzbudila a možná i zodpověděla některé z otázek, které jste si kladli.
SVĚDECTVÍ KARLA ŠUSTKA, KTERÝ BYL VZORNÝM KATOLÍKEM, A PŘESTO POTŘEBOVAL, ABY HO JEŽÍŠ ZACHRÁNIL
Odmalička jsem chodil do kostela a věřil, že Bůh existuje. Věřil jsem také v konečnou spravedlnost – že jednou bude soud a Pán Bůh spravedlivě posoudí, co lidé v tomto světě dělali, takže stojí zato dělat dobro, jednat poctivě a mít rád druhé lidi, i když to mnohdy není snadné.
Proto jsem se snažil naplňovat vše, co jsem v kostele slyšel, ale nikdy mi to dlouho nevydrželo, a můj vztah s Bohem byl spíše vztahem strachu. Nevěděl jsem, co se mnou udělá, až jednou budu stát před jeho soudem. Nebyl jsem totiž dokonalý.
Věděl jsem, že mám mít rád své rodiče, ale přesto jsem měl velké problémy ve vztahu s otcem. Věděl jsem, že mám ctít svoji matku, a často jsem jí něco vyčítal. Mnohokrát jsem se také kamarády nechal strhnout k něčemu, s čím jsem ani vnitřně nesouhlasil.
Velmi jsem toužil dosáhnout smíření s Bohem a mít s ním vztah pokoje a lásky. Když jsem byl na vysoké škole, dokonce jsem chodil ke zpovědi – nejdříve každý měsíc, pak každých čtrnáct dní, a nakonec každý týden, ale ani to mi nepřineslo trvalý hluboký klid, který jsem hledal.
Také smysl života byl pro mne velkým otazníkem: „Proč žiju, kam to spěje, kam jdu, kam se jednou dostanu po smrti? „Jaký to má vůbec smysl?"
Říkal jsem si. „Vstát ráno a jít do školy nebo později do práce, mít rodinu, mít děti, zase ráno vstát a jít do práce, mít sílu koupit chleba, abych měl sílu ráno vstát, jít do práce a vydělat peníze, abych mohl koupit chleba, a tak dále, a nakonec zemřít? Někdo si možná říká, že tady po něm něco zůstane, ale jestli později celý tenhle svět zanikne, tak to taky nemá smysl."
Dospěl jsem k závěru, že jestli není Bůh, tak mi život nedává smysl. Pokud totiž není Bůh, není život po smrti, a pokud něco nepokračuje, pokud nevidím dál než jenom do důchodu a do smrti, tak je to pro mne málo.
Začal jsem na tyhle otázky vážně hledat odpovědi – jestli Bůh opravdu je, jestli je život po smrti a jak můžu dosáhnout smíření s Bohem. A jednou jsem potkal člověka, který mi řekl dobrou zprávu: že Bůh mě má rád, že Ježíš zaplatil za moje hříchy, a že když v něho uvěřím, Bůh mi odpustí a budu žít navždycky s ním.
Pochopil jsem, že k tomu, aby mi bylo odpuštěno, nestačí chodit do kostela a dodržovat Boží přikázání. Nejdůležitější je věřit, že Ježíš zaplatil za moje hříchy na kříži, že On je ten, kdo mě zachránil.
Ten večer jsem navázal vztah s Ježíšem právě tím, že jsem ho poprosil o odpuštění. Pozval jsem ho do svého života a začal jsem mu důvěřovat. Řekl jsem mu asi něco takového: „Pane Ježíši, odpusť mi, že jsem si šel svojí cestou. Odevzdávám ti svůj život, prosím, veď mě a změň mě, abych byl takovým člověkem, jakým ty mě chceš mít. Děkuji ti za to, že jsi zemřel na kříži za mé hříchy."
Od té doby jsem ve svém srdci začal prožívat pokoj a vděčnost. Vztah strachu se změnil na vztah lásky. Věděl jsem, že Bůh mi opustil, přijal mě a já jsem mu z lásky chtěl být poslušný. Projevilo se to také ve vztazích s rodiči a přáteli.
Bůh mě naučil mít otce rád takového, jaký je, i když se otec nezměnil. Bůh mi dává sílu odpouštět, a když někomu ublížím já, jdu za ním a poprosím ho za odpuštění. Bůh mi také dal nový smysl života. Vím, proč žiju, vím, kam jdu, a vím, co se mnou bude po smrti. Teď věřím, že mi Bůh odpustil a po smrti budu s ním.
Svědectví Karla Šustka bylo uveřejněno s laskavým souhlasem pana Tomáše Chvojky z Nového života, o. p. s.
V případě jakýchkoliv otázek mě neváhejte kontaktovat na mém e-mailu: siander@seznam.cz
Pokud byste se rádi podívali do nějaké církve, pak také napište a najdeme tu nejbližší ve vašem okolí.
Fotografie a linky:
www.flikr.com
http://www.everystudent.cz/
