Mám ráda předvánoční čas a také Vánoce. Čím jsem starší, tím více se zajímám, jaké zvyky a tradice byly součástí života našich rodičů. Svátek sv. Mikuláše, předvánoční besídky ve škole nebo vánoční svátky se doma slavily v 50. a 60. letech XX. století zcela jinak než dnes. Svátky byly ovlivněné socialistickou propagandou Sovětského svazu, Dědou Mrázem, nedostatkem zboží, ale také prostým způsobem života a vírou ve vánoční tradice. Pojďte se začíst, již ve II. díle, jak to všechno probíhalo!
O vzpomínkách, o kterých se dočtete ve II. díle blogu, jsem se dozvěděla díky mému věrnému čtenáři, panu Petru Sedláčkovi z Olomouce - Holic.
Také jeho manželka, která je učitelkou, mi poslala své vzpomínky. Díky manželům Sedláčkovým tedy vznikl tento jedinečný blog. U starších pamětníků jistě vyvolá na tváři úsměv, protože jim připomene dětství. Možná také vyvolá i další vzpomínky na vánoce před 60 lety.
Pro mladší generace bude blog možná legrační až neuvěřitelný. Nepopírám, že jsem také já o mnoha věcech slyšela poprvé. Nicméně jsou součástí naší národní identity a jistě bychom neměli zapomínat na tradice a na kouzlo vánoc, které je v každé době takové, jaké je v našich srdcích.
Vzpomínky paní Sedláčkové na vánoční čas v letech 1958 až 1967
Moje vzpomínky jsou z let 1958 až 1967. Vyrůstala jsem a chodila do školy v obci Troubelice u Uničova, kde byla budova pro první stupeň (I. až V. ročník) a budova pro druhý stupeň (VI. až IX. ročník). Do této školy se sjížděly děti z okolních vesnic - z Dědinky, Pískova, Lipinky, Lazců, později i z Nové Hradečné.
Promítání filmu ve škole
Svátkem téměř bylo, když dvakrát za rok do školy přišel film, takové velké kolo s filmem v kulaté kovové krabici, které se nasazovalo na hřmotnou promítačku. Sešli jsme se v největší třídě se zatahovacími roletami, sedli jsme si, kde se dalo, nejvíce na zemi. I když byla tma, nikdo se ani nepohnul, s jakým zájmem sledoval film.
Později, asi když jsem chodila do 8. nebo 9. třídy (přibližně rok 1966), se jolky změnily v divadelní představení. Škola a jí určené učitelky nacvičily se žáky divadlo, nějakou pohádku. Kostýmy jsme si zapůjčili z divadla v Olomouci.
Muselo hrát co nejvíce dětí, aby přišli rodiče, dědečkové, babičky, tety, strejdové a také známí. Vzpomínám si, že jsme dostali lístky na divadlo a po vesnici je prodávali. Moje maminka učila první a druhou třídu a většinou doplnila divadelní představení tanečkem tak, aby zde vystoupila celá její třída.
Její žáky jsem znala. Měla jsem je v Jiskrách a do nácviku jsem se zapojovala. Vím, že jsme spolu nacvičily s dětmi lesní tanec bludiček na Fibichův Poem, který měl velký úspěch. Děvčátka měla zelené sukýnky, na čele žárovku připojenou za pasem na plochou baterku (pokrok tehdejší doby), chlapci představovali les, přítmí světel na jevišti.
Nacvičování Kazačoku, dárky roznáší Děda Mráz
Ještě dnes si tu atmosféru dobře vybavím! Na jolkách nesměly chybět ruské písničky a básničky, tenkrát se více hovořilo, že chodí Děda Mráz, o Ježíškovi se více povídalo v rodinách. Nacvičoval se Kazačok (Казачок).
České vánoční básničky a koledy v čítankách a zpěvnících nebyly
Prošla jsem staré učebnice a nic jsem nenašla. Od rodičů jsem znala koledu: "Z jedné strany chvojka" a "Pásli ovce valaši".
V hudební výchově ve škole jsem se učili "Vánoce, Vánoce přicházejí". Tu hráli tehdy v rádiu i televizi.
Koleda "Narodil se Kristus Pán" znali jen ti, co chodili do náboženství a kostela. Většinou to byly děti z obyčejných rolnických rodin, kterým komunisté nemohli dělat problémy, např. při studiu.
Já jsem náboženství navštěvovat nemohla, vše jsem se dozvídala od maminky, která v mládí chodila do kostela.
Když se stala učitelkou, kostel měla zakázaný. Znovu ho začala navštěvovat až v důchodu, kolem roku 1985. Náš mladší syn Petr od mala chodil s ní.
Pomeranče a banány byly vzácností
Cizokrajné ovoce, které si dnes můžeme koupit i v srpnu, bylo i o Vánocích vzácné. Hlavně pomeranč a banán. Později, v 70. letech XX. století, byly přiváženy i mandarinky. Na ty se stála fronta a dávali jen dva kilogramy na osobu.
Když jsem chodila do třetí třídy, asi v roce 1961, přivezli do obchůdku v Troubelicích pomeranče. Paní Poláková, která byla prodavačkou, dostala z národního výboru seznam dětí bydlících v obci. Každému dítěti dávala jen jeden pomeranč. Jaká to byla pro nás vzácnost!
Fotografie a poděkování:
Mé veliké díky patří panu Petru Sedláčkovi a jeho manželce za její vzpomínky
Fotografie jsou z archívu rodiny Sedláčkovy
http://www.flickr.com/
